„Pravdepodobne práve všadeprítomné riasy a mŕtve ticho Sargasového mora podnietili vznik malebnej, ale skľučujúcej legendy o mori či pohrebisku stratených lodí a mori strachu,“ píše Charles Berlitz. „Stará námornícka legenda hovorí o rozsiahlom atlantickom pohrebisku lodí všetkých vekov, ktoré ležia zapletené nehybne v množstve rias a pomaly chátrajú obsadené posádkou kostlivcov. Tí neunikli a sú nútení zdieľať neblahý osud spoločne so svojimi loďami.
„Sme stratení, pri Bermudách všetko zmizlo. Naše dievčatá budú nariekať, ale nie dlho. Nič si nenahovárajme. Osušia si oči a potom si ich pekne namaľujú. Trochu si poplačú a hneď na nás zabudnú. A čo my na tejto lodi? Čo ostane po nás? Mená, ktoré občas zamrmle stará tetka, krátka modlitba v kostole, zoznam na desiatej strane novín, do ktorých si niekto zabalí kus rybaciny. Toto z nás pri Bermudách ostane.“
R. V. S. Redick
V roce 1986 přivedly služební důvody Roberta Leśniakiewicze do polsko-slovenského pohraničí pod Tatrami, kde si vedle povinností aktivní služby našel čas na zkoumání záhad spojených s těmito „kapesními velehorami“. Kromě vícero pozorování UFO a nevysvětlitelných zmizení lidí v této oblasti, které vyšetřoval, byl nadšen mysteriózní atmosférou pohoří, které se celé věky těšilo zájmu ze strany středověkých prospektorů, alchymistů, přes agenty tajných služeb až po současné hledače vysokohorské romantiky. Toto vše najdeme v jeho knize ´Projekt Tatry´.
„Tento oheň povstalého vědomí – „agnis“ – musí být živen přikládáním, jinak zahyne stejně jako fyzický oheň v krbu. „Přikládat“ do ohně vědomí je však možné pouze „mantrami“ – slovy vědění probouzejícími lidskou mysl („man + tr“) coby jedinou pravou „obětí“. Právě z tohoto důvodu souvisela rituální starost o oheň a jeho udržování v celém okruhu indoevropské duchovní tradice s recitováním svatého slova. Mantra – oživující slovo – a přikládané dřevo jsou zde totéž ve dvou světech, které spolu zrcadlově souvisí. Zároveň s recitováním se proto přikládalo do ohně dřevo či lila „ghrta“ – máslo přešlé varem – aby tak každý chápal, že bdělost a udržování pravého vědomí je neustálá práce a oběť, kterou je nutné podstoupit. Ať již třikrát či pětkrát denně (jak je doloženo u Pársů) se védská tradice modlila – tj. „orala“ či křesala vědomí, které bylo stejně jako oheň nutné udržovat.“
„Vidění světa coby obrovského hmoždíře s paličkou, ve kterém se „křeše život“, je nejen klíčem k pochopení pravého smyslu původního indoevropského křesťanství a filosofie, ale zároveň i prastarého obřadu sómy a uctívání takto zrozeného či vykřesaného „Spasitele“ – „Krista“ – „zlatého dítěte v jesličkách“, jak se zpívá ve Védě. Základním termínem je zde védské slovíčko „su“, znamenající právě „křesání“, „duchovní zrozování“ a od něj odvozené slovo pro „toho vykřesaného“ – „sómu“ – „Krista“. Slovesný kořen „su“ prostupuje celou védštinou i sanskrtem a označuje vždy pravé dobro, štěstí, správnost a lidství. Oznamuje všem, že pouze to je a může být „dobré“, „šťastné“ a skutečně živé, co prošlo procesem křtu mezi dvěma „činely“, co se „zrodilo uprostřed“ v poznání agresivity a nelidské kamennosti obou slepých kosmických sil.“
“Ve smyslově postřehnutelném světě člověk dospívá k prožitkům, které otupují jeho postřehovací schopnost natolik, že mu psychická oblast zcela uniká. Vstoupí-li na cestu duchovního zdokonalení, opustí tuto sféru pomocí vědomého pozorování sebe sama na psychické úrovni a posléze postupuje k Prázdnotě, která je za hranicí všeho dění. V tom případě nemůže dosáhnout této Prázdnoty ihned. Zatím co k ní upíná pozornost, bezděčně naráží na psychickou (astrální) oblast, která na to reaguje vysíláním křižujících se vibrací do jeho vědomí. A to se děje až do okamžiku, kdy vědomou pozorností dosáhne hledané Prázdnoty. Pak nastane klid.
Tento postup se nazývá střední cesta.”
„Základní vize světa, se kterou se můžeme setkat ve všech indoevropských duchovních školách, je proto pouze jedna jediná. Nahoře je zde viděn orel, symbol ducha života, umístěný mezi dvěma „zvířecími“ silami, a dole pod ním „ve vodách“ vládne Had či Drak coby symbol vod zrcadlení, chladu a smrti. Souboj „Indry“ – vykřesaného „jádra“ života či jeho uctívače – „svatého rytíře“ lidského řádu, který bojuje s Hadem či Drakem, je právě proto od pradávna tím nejznámějším a také nejzdařilejším znázorněním lidského života a smyslu toho, o co se v něm jedná.“
“Mystikové, kteří neznají mechaniku niterných procesů, pokládají tyto vjemy za vyšší stupeň postupného produchovnění na cestě mystického vývoje. Ve skutečnosti to však znamená, že se jejich svůdné pocitové prožitky jen přenesly do sféry pro člověka ještě neúchopnější, než je sféra pocitových reakcí u těch, kdo neznají mechaniku svého pocitového života.
Postřehy formací psychické přirozenosti však nemusejí mít vždy úpadkovou tendenci. Jestliže člověk dosáhne nejvyššího stupně sebevlády, jeho normální schopnost vnímání se zvětší natolik, že může tyto formace též postřehovat.”
„Jednoho dne, mnichové, jsem pobýval u Ukkatthá, v Lese radosti, u úpatí královského stromu. Tehdy ale, mnichové, přišel Bráhma Bako k chybnému mínění: 'Zde je Věčné, zde je Trvalé, Stálejsoucí, zde je Nezrušitelné a Nepomíjivé: neboť zde nevládne ani zrození a stárnutí, ani smrt a zánik, ani znovuzrození. Není žádná jiná vyšší svoboda než tato.'“
„Existují dva cíle, mnichové: svatý cíl a nesvatý cíl. Co to ale je, mnichové, nesvatý cíl? To hledá člověk, sám zrození podléhající to, co také zrození podléhá, sám stárnutí podléhající hledá to, co také stárnutí podléhá, sám nemoci podléhající hledá to, co také nemoci podléhá, sám smrti podléhající hledá to, co také smrti podléhá, sám bolesti vydán všanc hledá to, co je také bolesti vydáno všanc, sám špíně vydán všanc hledá to, co je také špíně vydáno všanc.“
