“Ve smyslově postřehnutelném světě člověk dospívá k prožitkům, které otupují jeho postřehovací schopnost natolik, že mu psychická oblast zcela uniká. Vstoupí-li na cestu duchovního zdokonalení, opustí tuto sféru pomocí vědomého pozorování sebe sama na psychické úrovni a posléze postupuje k Prázdnotě, která je za hranicí všeho dění. V tom případě nemůže dosáhnout této Prázdnoty ihned. Zatím co k ní upíná pozornost, bezděčně naráží na psychickou (astrální) oblast, která na to reaguje vysíláním křižujících se vibrací do jeho vědomí. A to se děje až do okamžiku, kdy vědomou pozorností dosáhne hledané Prázdnoty. Pak nastane klid.
Tento postup se nazývá střední cesta.”
34. Neblahé předtuchy, jakož i klamné vidiny, vzbuzují v člověku strach.
Vysvětlení: Strach, který pramení z astrálních postřehů a tu šení, může postihovat i lidi, kteří jsou silně materialisticky založeni. Setkal jsem se např. se dvěma lidmi, ateisty a hmotaři, kteří se pokusili provádět mystická cvičení. Pochopili však toto úsilí tak, jak se většinou chápe: že je nezbytné cvičit se v duševní pasivitě. Následkem toho se dostali do vleku vlastní, ovšem neovládnuté, psychické bytnosti, jejímž vzdutím se úmyslně poddávali. Pak zanedlouho dostali strach, jenž vyvěral z pocitu, že je pronásleduje cosi neviditelného, co probudilo jejich tušení a co na ně podle jejich domnění číhalo všude, zejména však ve tmě. Svůj neblahý stav později překonali intenzivním pozorováním představy vyvolané vlastní silou, již umístili kdesi v těle, a kromě toho též živým vnímáním věcí vnějšího světa.
Vysoká mystická cvičení, vedoucí skutečně k duchovnímu růstu, musí mít tyto znaky: 1. Pozornost musí být upínána do prázdnoty, již člověk hledá za činností a životností svého bytí. 2. Mystické snahy musí být chápány jako úsilí zaměřit psychickou přirozenost ke bdění a dobrým stavům; znamená to vyvarovat se i netečnosti vůči zevnímu světu, pokud je tato netečnost příčinou toho, že ho člověk náležitě nevnímá.
Nejsou-li splněny tyto dva požadavky, začne vědomí bloudit labyrintem duševní přirozenosti, čili astrálním světem, jehož bezduché jevy vedou člověka k rezignaci vůči celému projevenému (smyslovému) světu. Přitom člověk může posléze na úrovni podvědomí zcela podlehnout neklidu astrální sféry, což se jeví jako posedlost.
Kdo chce provádět mystická vývojová cvičení, musí být velmi opatrný. Když obrací pozornost k Prázdnotě, která je za činností a životností bytí, musí dbát též na to, aby nepřestal vnímat smyslový svět, a to až do té doby, než se mu neviditelný svět začne jevit jako jiný projev smyslového světa. Vzdá-li se vnímání smyslového světa dříve, je vždy vystaven nebezpečí, že ztratí orientaci ve skutečném životě.
Astrální jevy náležejí do jiného vidma stvoření. Vznikly jednak křížením vibrací kosmické energie (interferencí), jednak osvobozením obrazotvorností vymodelovaných emanací psychického potenciálu bytostí. Podle toho je ovšem jejich vztah k lidským bytostem různý. Ty, které vznikají křížením vibrací kosmické energie (interferencí), mají o člověka velmi malý zájem. Jejich život se cele vyčerpává v oblastech jednotlivých živlů, které jsou jejich vlastním domovem. Kdežto ty, které vznikly z emanací psychického potenciálu bytosti jako osvobozený model obrazotvornosti, mají k člověku velmi úzký vztah. Možno říci, že se snaží představit se mu na úrovni jeho uvědomění, jsouce hnány k opětnému spojení se svým vlastním stvořitelem; tímto aktem se rozplynou opět v nic, které je jejich podstatou.
Tyto astrální bytosti se s člověkem snaží spojit na jeho duševní úrovni a to může způsobit nesčetné niterné konflikty. Jeho podvědomý strach před tím, že by mohl ztratit svou vlastní individualitu, v něm vyvolává psychický odpor. Astrální bytosti jej mohou snadno přemáhat, zvláště když propadne strachu před soustřeďováním, jehož pomocí se sdružují všechna psychická napětí. Potom se ocitá v náladách velmi často nepříznivých. Když se však nebojí a duševně se otevře těmto typům, které v jiném smyslu může poznávat jako pouhé pocitové stavy svého bytí, a když přitom ve svém vědomí dobře sdruží všechny životní a psychické síly své bytosti, spojí se s těmito astrálními typy prostřednictvím sjednocujících aktů sebeuvědomění (koncentrací). Tím získá posilující energii, která se uvolnila jejich rozložením. Je proto velmi užitečné znát tyto běžně neznámé pochody, pokud se ovšem této znalosti nezneužívá.
35. Síla je zlomena a člověk jakožto prožívající tvor propadá do strachu a utrpení.
Vysvětlení: To je výsledek trvalého postupu, o němž se mluví v aforismu 32.
36. Překonáním nálad vznikajících reakcemi na jemné vibrace kosmu, které probíhají pod úrovní denního vědomí, překoná člověk nebezpečí.
Vysvětlení: Jsou dva druhy nálad. 1. Ty, které vznikají reakcemi citu na smyslové vjemy. 2. Ty, které vznikají reakcemi vědomí na působivé momenty vyvolávané přírodou a které většinou probíhají pod úrovní denního vědomí. Z hlediska duchovního vývoje jsou jako překážky významnější druhé. Ukazují totiž na to, že člověk neprohloubil sebeovládání a naopak se k psychickým změnám své bytosti chová celkem pasivně. Kromě toho dosud nezasáhl do dění v pocitové sféře, ačkoli se jeho duchovní zralost určuje především podle toho, jak dalece přemohl pocitové stavy, které se odrážejí v jeho vědomí.
I když však člověk nezná mechaniku vzniku nálad, má je alespoň překonávat, čímž zůstane „sám sebou”, to je duševně svobodný. Když tyto nálady překoná do té míry, že si zachová duševní rovnováhu, provázenou jasem bdělého vědomí, zamezí útvarům astrálního světa, aby ho posedly a vnutily mu strach, slabost a disharmonii v pocitech, což se projevuje jako utrpení.
37. Zároveň tím bude posílen a také schopen snášet další poznávání.
Vysvětlení: Rozvoj poznávání klade na člověka požadavek, aby zvětšil odporovou sílu proti jeho následkům. Neboť poznávání nelze omezit jen na věci příjemné. Poznává-li člověk zlo, které se tak mocně uplatňuje v životě bytostí, může být niterně velice otřesen. Konání, které je podmíněno egoismem, vyvolává následky, které na poznávajícího člověka působí v podobě hrůzných předzvěstí. Když se neovládá, působí na něho tyto předzvěsti tak mocně, že by se rád získávaného poznání vzdal. Není však možné ucpat znovu ventil, jímž do bytosti vnikají vjemy. Kdo jde mystickou cestou, musí se proto obrnit proti otřesům z postřehů, týkajících se osudové mechaniky světa, především tím, že bude překonávat vlastní nálady. Potom je třeba zaujmout postoj mudrce (lhostejnost) k dobrotě i ke zlu, jichž se lidé dopouštějí z neuvědomělých popudů. Pak si jistě udrží nezbytný duševní klid při postřezích jakéhokoli druhu.
Později se takto začne prohlubovat žádoucí soustředění, které se postupně samo usměrní na čisté a neutrální Já, na Prázdnotu za tvořivými procesy bytí. A když i potom bude moci postřehovat dobré i zlé procesy jako činitele jak příčinné, tak i výsledné, velmi pravděpodobně pochopí hluboký význam těchto procesů pro zdánlivě samovolný duchovní růst bytostí, které jsou jimi postiženy.
38. Odporovat strhující síle přirozenosti je askeze.
Vysvětlení: Kdo klade překážky duševně strhujícím myšlenkám, pocitům a samovolně vystupujícím duševním stavům, provádí vlastně odříkání, čili askezi. Askeze sama je prostředkem k získání čehokoli. Neboť překážkami k dosažení toho, o čem se člověk domnívá, že ukojí jeho tužby, nejsou vnější příčiny, nýbrž vnitřní.
Kdo není ukázněn v myšlení, pociťování a v náladách, je duševně roztříštěn; duševní roztříštěnost vede člověka cestami, na nichž nenajde žádoucí úspěch. Ukázněný člověk je centrem magnetických sil a toto centrum připravuje na popud projevený formou přání podmínky, aby se mohlo dostavit to, čeho si žádá.
Odříkání tvoří v nejvyšším smyslu podmínky pro rozvoj stavu dokonalosti na úrovni denního vědomí. To proto, že se člověk může odříkat toliko pomíjivých stavů; když se zřekne každého procesu, který znamená pomíjivý stav, musí na úrovni jeho vědomí vyvstat stav absolutna. Askeze lze tedy použít ke všemu, čeho chce člověk dosáhnout pro svoje dobro nebo potěšení.
39. Ta přináší mnohostranné síly a schopnosti.
Vysvětlení: Askezí se rozumí potlačování všech duševních vznětů, jež náležejí jednak do kategorie vznětů vědomých, jednak do duševních projevů podvědomých, atavistických i impulzivních. Proto je samozřejmé, že askeze symbolizuje aktivní psychickou činnost, která transformuje bytostné emanace.
Mocným odříkáním se uzavírají všechny průchody, jimiž vyzařuje životní energie z těla; to je předpoklad pro změnu energetických projevů bytosti. Místo nevědomého vyzařování nastupuje napětí, které člověk, provádějící askezi, může vybíjet ve zhuštěné míře, jestliže kladným postojem vytvoří k něčemu kladný vztah. Schopnost vybíjet záměrně energii, kterou zharmonisoval a zhustil, je symbolem projevu magické síly, takže kdo provádí správně askezi, stává se vždy magikem.
40. Je jich třeba k předepsanému snášení reakcí na snahu rychlit duchovní růst, reakcí, které se projevují duševními konflikty a depresemi.
Vysvětlení: Jestliže následkem snahy rychlit vlastní duchovní růst dojde k zesílenému vybíjení nahromaděných spoust zlé karmy, musí člověk snášet tuto skutečnost bez odporu, reptání, nelibosti, strachu a skleslosti. Tento pozitivní duševní postoj k osudovým nepřízním totiž zvýší účinnou moc tření. Z toho vznikají životní zkušenosti, jimiž usilující člověk může překonat další překážky na cestě k duchovní dokonalosti.
Psychická kázeň, která se uvádí v souvislost s možností rychlit duchovní růst, nikomu hned nepřinese prožitky, poznatky nebo schopnosti, jimiž se zmenší jeho životní obtíže. Tato kázeň je předepsána proto, aby se rychleji roztavila zhutnělá a ztemnělá psychická napětí. Toto tavení se nejprve může projevit jako psychická krize, vzniklá z vnitřních příčin člověku nezjistitelných. Když jsou zmrtvělá a ztemnělá psychická napětí rozpuštěna – což se jeví odosobněním – může psychická kázeň vést k vytvoření příznivějších osudových okolností. Kdo se takto duševně očistil, získává touto kázní síly, jichž může použít k dobru
jiných lidí.
Není třeba se obávat kritických osudových výbojů, které jsou někdy vyvolány psychickou kázní. Jestliže k nim usilující člověk zaujme pozitivní duševní postoj, jak řečeno nahoře, pozná, že zlo je vlastně dobrem, jestliže nemůže vzbuzovat příslušné pocity tím, že působí mimo okruh, v němž může být činná vlastní vůle člověka. Z psychických krizí, podmíněných tlaky psychické kázně, je možno získat světlo poznání, kterého běžně žijící člověk nemůže dosáhnout. Asketa poznává vztahy mezi akcemi a reakcemi přímo, i když je jejich časové rozpětí delší než jeho současný lidský život. A toto poznání je poznáním karmy, v jejíchž intencích musí člověk jít za každým svým cílem.
To znamená, že psychickou kázní člověk dosáhne schopnosti správně používat přírodních sil. To vede ke spáse, stejně jako jejich nesprávné používání, závislé na podřizování se chtění, vede do psychického zatemnění a zhouby. Uvažujeme-li o překážkách na cestě k duchovní dokonalosti, poznáváme, že jsou obsaženy v touze po smyslových potěšeních. Kdo na nich lpí, upadá do strachu před zlem a stává se slabochem. To ovšem nejsou dobré předpoklady, nýbrž naopak indispozice na cestě k duchovní dokonalosti. Neboť jestliže akce za účelem urychlení duchovního vývoje přirychlí také karmu, pak rychlost, mnohostrannost a rozličná povaha nabývaných životních zkušeností jistě přivedou do zmatku člověka, který se neovládá.
41. A také jimi přemůže vliv obyvatel vyšších a jemnějších světů.
Vysvětlení: Jestliže se člověk odříká, vytváří se v jeho bytosti nejen kritické napětí, nýbrž také vzněty pocitové něhy. Z toho vyplývá, že když se dobře obrní před reakcemi temnými, nízkými a bolestnými, je ještě vystaven reakcím příznivým. To se může vykládat tak, že ze vznětů pocitové něhy vznikají kontakty s bytostmi vyšších neviditelných světů; tyto bytosti, podobně jako bytosti světů temných, působí na člověka tím, že v něm vyvolávají dobré, někdy dokonce až blažené pocity. Člověk provádějící askezi proto musí vlastně tlumit i vyšší a ušlechtilé vzněty, ale v tomto případě musí dávat pozor, aby je tlumil méně než vzněty nízké a zlé, aby si tak udržel relativní převahu dobroty, která ho vždy má provázet na cestě k duchovní dokonalosti.
42. Tím budou překonány překážky, kladené tímto prostředím.
Vysvětlení: Kdo přemůže temné vlivy, které na něho doléhají a popouzejí ho k stejnorodým reakcím, ale nepotlačuje lepší nálady, automaticky se stejně ocitá pod vládou astrálních mocí, v tomto případě dobrých. To pro něho ovšem též znamená, že je unášen psychickými vzdutími, jež mu neposkytnou času k poznání povahy a funkcí duševní přirozenosti a k nabytí správného názoru na ně. Jinými slovy: stává se otrokem duševních (astrálních) mocí.
Když však potlačí všechna duševní hnutí, nalézá ve vesmíru pevný bod, z něhož ho nebude moci strhnout žádná síla ani inteligence, ať jsou její moc a vědění jakékoliv. Stane se podobným bohu Šivovi, na jehož těle tančí bohyně Kálí, ale nepohne jím, protože je bohem, který se všeho zřekl. Teprve tehdy, kdyby chtěl opět podléhat náladám, opustí tento bod; v tom případě však podlehl pocitovým pokušením.
43. Když si člověk zvykne na nepohnutelnou polohu těla a nekompromisně potlačuje hrubé (zřejmé) duševní vzněty, dostavují se u něho mystické stavy.
Vysvětlení: Tato situace vyvolává reakce mezi uklidněným již vědomím a jinými psychickými činiteli na jedné straně a dosud neustáleným tělem a pocitovou přirozeností na druhé straně. Z neklidu nižších bytostných složek vznikají impulsy, které jsou vysílány ke složkám již ustáleným; to se manifestuje jako abstraktní prožitky, čili mystické stavy.
Spontánní reakce na konflikt mezi složkami již ustálenými a ještě neovládnutými se jeví jako zvláštní prožitky. Jestliže se živočišné impulsy nižší přirozenosti musí rozplývat jednak v bezbřehém klidu vědomí, jednak ve vyšší životní potenci bytí, ustálené koncentrací, mají tyto prožitky vždy dobrou povahu.
Uvažujeme-li o povaze duševního klidu, jejž člověk na sobě vůlí vynucuje, dospíváme k závěru, že před tím, než tohoto klidu dosáhne, bude u něho docházet k reakcím, které jsou jemné nebo hrubé podle toho, v jakém rozsahu uskutečnil duševní klid. Dochází-li u něho k reakcím hrubým a nízkým a vzepře-li se jim, pak začnou na úrovni jeho vědomí vystupovat reakce jemné a vysoké. Když se však vzepře i jim a nepřipustí, aby se předešlé opakovaly – rozšíří se oblast jeho klidu na celou bytnost. A protože tento klid vzešel z překonání samovolné bytostné pulsace nebo činnosti, je to klid plný jasu, respektive světla, které osvětluje všechno, co člověk vnímá; je to světlo poznání.
Mezi krajnostmi, jimiž jsou nízká a hrubá duševní vzdutí a úplné uklidnění, dochází ke zvláštním psychickým reakcím: to jsou tzv. mystické stavy.
44. Jejich působením se mění jeho povaha i jeho bytostné působení.
Vysvětlení: Zvláštní psychické reakce, pocházející z pokusů ovládat celou bytost, se označují za mystické stavy. Otřásají dosavadními názory člověka, protože vnášejí do jeho vědomí poznání, že existuje něco, co dosud nepoznal, něco velikého a skutečného. A bude-li dost čist, aby k těmto děním zaujal správný postoj, upevní ho to na cestě spásné mravnosti předepisované mystickou naukou. Bude-li na této cestě upevněn, jeho povahové založení i bytostné vyzařování se ihned změní.
Někdy se však stává, že se definitivní přeorientování v názorech projeví jako soustava bludných závěrů. Nesčetné projevy aktů duševního ovládání se někdy vyjádří i tzv. vnitřním hlasem, který však vždy nemusí pocházet z absolutna, nýbrž i z prostředí mnohem nižšího. Je-li člověk slabý a pokud si v sobě dosud zachoval latentní sklony k pocitovému životu, pak manifestace aktů psychického ovládání ve formě vnitřního hlasu zpravidla pocházejí z prostředí astrálních formací citové sféry. Podle toho jej ovšem vnitřní hlas, resp. popud, začne nabádat k tomu, aby usiloval o realizaci utajených nižších sklonů ve své vlastní bytosti.
Přijme-li někdo psychickou kázeň podle zásad mystiky (nebo praktické psychologie, chcete-li) a nedosáhne stupně, který umožňuje zrušit a vykořenit celý pocitový život, může se stát, že ho předčasná manifestace mystického konfliktu, projevujícího se ve formě vnitřního hlasu, bude nabádat k tomu, aby se choval podle svého dosud nepřekonaného ideálu. To se později projeví tím, že se navrátí do světa, z něhož chtěl mystickou kázní uniknout.
Příčina tkví v tom, že niterná přirozenost člověka vždy nabádá jen k tomu, aby ukojil své touhy, které následkem povrchní psychické kázně zapadly do jeho podvědomí jako nadpomyslitelně jemné vlny.
Mluvím speciálně o vnitřním hlasu, protože je to zdánlivě primární činitel v oblasti nadlidských, resp. mystických sil. Ale vnitřní hlas je stejně jako jiné magické síly nutno hodnotit především jako psychického pokušitele. Z toho důvodu se doporučuje, aby se člověk řídil především rozumem a teprve potom niternými popudy nebo hlasy; na ně musí klást požadavek, aby jejich rady byly v souladu s logickým a rozumným uvažováním.
Mystické síly, jejichž působení člověk nevyrovná odosobněním, se skutečně mohou projevit jako psychické pokušitelky. Vidí-li člověk, který těchto mystických sil dosáhl, že jiní lidé tyto mystické síly nemají, dospívá k přesvědčení, že je bytostí duchovně lepší a mocnější než lidé ostatní. To je pýcha, která je vždy zhoubnou charakterovou vlohou, jestliže se za ní neskrývá nitro necítící s vlastní bytostí a milující jiné lidi.
Nedostává-li se člověku těchto vlastností, duchovně padne. Pak bude donucen samou přírodou, aby jednou za méně příznivých okolností znovu opakoval úsek duchovního vývoje, kterým již dříve prošel.
V mravních otázkách se člověk má vždy podřizovat všeobecným mravním příkazům, o nichž ho poučují náboženské, mystické a duchovní autority, jako např. Ježíš a Buddha. Má se jimi řídit tak dlouho, až dospěje k neutrálnímu postoji k životu a dokonale vyhladí rozličné tužby po prožitkových stavech. Když již zcela vyhasne a začne se stavět k životu bez násilí, to jest jako pozorný divák, může předpokládat, že jeho vnitřní hlas je pravý. Potom se jím bude moci řídit i tehdy, když jej bude nabádat k tomu, aby reformoval všeobecná mravní přikázání náboženských autorit, zvláště týkají-li se tyto úpravy jeho vlastního chování a počínání.
45. Mystické stavy neurčují stupeň v řádu stvoření.
Vysvětlení: Stupeň duchovního vývoje je podepřen mystickými a životními zkušenostmi a stupněm sebeovládání. Mystické stavy, které jsou výslednými jevy v dílčích duchovních postupech, takový význam nemohou mít. Jsou to jenom přímé reakce na snahu ovládnout samočinné projevy a vyzařování vlastní bytosti a mohou si prorazit cestu do vědomí jenom tehdy, když se člověk neovládá úplně.
Z toho vyplývá, že vznik mystických stavů závisí na vhodných mentálních podmínkách; proto také nemohou představovat postup v řádu stvoření. Mohou však přinést dílčí poučení o problematice života nebo nadšení pro duševní snahy a to dává sílu k jednání, které vede k změně stavu nebo duchovního stupně.
46. Jsou však důkazem účinnosti duchovního úsilí a patrného projevu vyšší intenzity niterného žití.
Vysvětlení: Vnikají-li do vědomí tak hluboké bytostné reakce, jako jsou mystické stavy, je to samozřejmě znamení úspěchu na cestě sdružování duševních sil koncentrací a rozšiřování rozsahu uvědomování, čili niterného (mystického) života.
47. Proto musí být hodnoceny jako první kroky na cestě k Probuzení.
Vysvětlení: Tedy jenom jako první kroky. V praktické mystice je totiž obecná zkušenost, že ani počet ani kvalita mystických stavů nemůže být zárukou, že člověk získá niterné osvícení a nevrátí se k živočišnému žití. Stává se totiž, že po vybití velké řady mystických stavů člověk v mystickém vývoji jakoby ustrne a pak se v něm opět začne ozývat volání živočišnosti, na něž často věcně reaguje, zatím co mystické stavy, které prožil, zůstávají jenom příjemnou vzpomínkou.
48. Po čase je usilující člověk přestane vnímat.
49. Příčinou toho je, že v něm začíná vystupovat sklon upínat se vědomím na bezbřehou a bdění plnou Prázdnotu, která po těchto konfliktech (mystických stavech) vyvstává před jeho zrakem.
Vysvětlení: Duchovní růst znamená v přeneseném smyslu průchod denního vědomí psychickou oblastí nebo psychickou přirozeností, která se začíná tam, kde končí smysly postřehnutelný svět, a končí tam, kde začíná Práznota absolutna. Ve smyslově postřehnutelném světě člověk dospívá k prožitkům, které otupují jeho postřehovací schopnost natolik, že mu psychická oblast zcela uniká. Vstoupí-li na cestu duchovního zdokonalení, opustí tuto sféru pomocí vědomého pozorování sebe sama na psychické úrovni a posléze postupuje k Prázdnotě, která je za hranicí všeho dění. V tom případě nemůže dosáhnout této Prázdnoty ihned. Zatím co k ní upíná pozornost, bezděčně naráží na psychickou (astrální) oblast, která na to reaguje vysíláním křižujících se vibrací do jeho vědomí. A to se děje až do okamžiku, kdy vědomou pozorností dosáhne hledané Prázdnoty. Pak nastane klid.
Tento postup se nazývá střední cesta.
-pokračovanie-
Květoslav Minařík
Z knihy “Cesta k dokonalosti”, vydavateľstvo: Canopus, 2012, Praha
S láskavým dovolením vydavateľstva Canopus
Zdroj: http://canopus.cz/
PDF UKÁŽKY nájdete na tejto adrese
Objednávky zo Slovenska: KNIHU môžete zakúpiť na tejto adrese
Objednávky z Českej republiky: KNIHU môžete zakúpiť na tejto adrese
Súvisiace:
Květoslav Minařík: MALÝ MYSTICKÝ SLOVNÍK NÁUČNÝ – Úvodné slovo (obsah)
http://www.miesta.net/clanok/maly-mysticky-slovnik-naucny-uvodne-slovo-o...
