Na tento svět přicházíme maličcí, bezbranní, křehcí, potřebujeme pomoc ostatních k přežití. Tak to vypadá při pohledu na tělíčko každého miminka. Stále dokola se opakující se obraz. Pokud se narodíme trochu dřív, než je běžné, jsme ještě menší, bezbrannější, křehčí a potřebujeme pomoc nejen ostatních, pomáhají nám i důmyslné přístroje. Vypadá to tak.
Je to tak? Může se to tak jevit a věříme tomu. Ale je to tak doopravdy?
Jiný úhel pohledu. Hlubší. Co je to za sílu, která způsobí, že se o naše nové tělíčko všichni tak zajímají a pečují o něj? Co je to za sílu, která způsobí, že i největší drsňák najednou zjihne a zcela změní své dosavadní chování, nebo dokonce začne šišlat – ťuťu, ňuni, paci?
Je to mocná síla Ducha a čisté Lásky v nás, která překoná všechna úskalí a fyzické překážky tohoto světa a doslova spustí a obnoví Láskyplný režim v každém z okolí. Je to ta stejná síla Ducha a Lásky, která z dvou téměř neviditelných prvků protoplazmy vytvořila – zcela bez našeho zásahu, vlivu, vůle a čehokoli dalšího – nové tělo, nový život. Od početí tělo roste a vyvíjí se přesně podle Božího plánu, který ani v 21. století nedovedeme ničím napodobit, uskutečnit. Jakmile dojde k propojení dvou základních buněk, vše běží samo, bez našeho zásahu a vlivu. Nic od nás není vyžadováno. Vše se děje. Co se děje jsme se sice naučili popsat, aby to vypadalo, že tomu rozumíme, ve skutečnosti nevíme nic. Vůbec nic. A tak je to s každým životem na zemi. Je jedno zda jde o rostlinu, zvíře, nebo člověka. Přesný plán a postup je vždy dodržen. Stačí zasít, přidat vodu a za několik měsíců můžeme sklízet. Ale jen to, co jsme zaseli. Nic jiného vyrůst nemůže.
Protože tomu, co se ve skutečnosti děje, vůbec nerozumíme a nechápeme to, nazýváme to zázrakem života, zázrakem početí, zázrakem zrození. „Zázrak“ je zjednodušené pojmenování všeho, co nechápeme. Zázrak – za…zrak – tedy něco, co je mimo naši schopnost vidět, vnímat, co je skutečně za naším zrakem, očím a všem smyslům skryto. A je to dobře. Naše doba totiž skvěle ukazuje, že jakmile se „učeně“ začneme do něčeho – Božího zázraku – vrtat, nabere to v mnoha případech přesně opačný směr. A příroda nám laskavě naznačuje, že to není zcela vhodný směr a nemáme měnit to, co jsme nevytvořili. Nejčastěji jen z prostého důvodu – nechápeme, proč je to tak, jak to je. Naše ješitnost, Ego, je jedno jak to nazveme, nám ale velí vylepšovat. Ale jak chcete vylepšit něco, co už dokonalé je? Myslíme si, že to zvládneme lépe než – než Bůh, nebo prostě ten, který to celé vymyslel a díky kterému zde jsme? Poslal nás sem snad se slovy „Jdi Synu a zdokonal mé dokonalé dílo“. Asi ne. Ovšem myslet, myslet si to můžeme. To je svobodná volba, jež je nám dána.
Zde si na chvíli propůjčím a volně převyprávím krásná slova Wayna Dyera. Naše lidská nabubřelost nezná mezí a je neskutečně úsměvné, kam až se můžeme dostat a dostáváme. O maličké dítě je v bříšku maminky dokonale postaráno od početí až do porodu. Má vše, co potřebuje přesně v ten správný okamžik, kdy to potřebuje. Vše je řízeno Božími zákony. My jsme vděční, že to tak je. Při narození se nad tím maličkým rozplýváme blahem a radostí. Děkujeme za Boží zázrak, který nás oněch devět měsíců vůbec k ničemu nepotřeboval. Žádal jediné – neškodit, nechat pracovat to, co pracuje za nás. S vděčností hladit bříško, maximálně hýčkat maminku, aby byla v pohodě a klidu a tím pádem byl klid na práci toho vyššího, než jsme my. O děťátko UVNITŘ je dokonale postaráno.
Jen co se to maličké narodí, a přejde náš první záchvěv blaženosti a vděčnosti, jež nám Bůh a Duch přináší darem, tyto dary odhodíme a vítězoslavně, jako bychom na všem měli nějakou zásluhu, proneseme: „Milý Bože, děkujeme za tento zázrak, udělal jsi dost. Nyní se toho zázraku chopíme my a tvůj zázrak přetvoříme v dokonalost“. A pustíme se do výchovy a péče podle nás.
Jak si jen vůbec můžeme myslet, že pokud jsme se vyvinuli během pouhých 9 měsíců, bez zásahu zvenčí a doslova z ničeho, v dokonalé samostatně žijící a dále rostoucí tělo a bytost, je nutné po dalších 90 let jeho života už jen zásahů zvenčí, aby se vše dále vyvíjelo tak, jak má a že bez nich to nejde? A že Boží plán, skvěle fungující prvních 9 měsíců, který nám dává vše potřebné, nemá žádné pokračování na dalších 90 let, které jsou ničím v historii Země?
Inu myslíme, a tak je potřeba toho tvorečka zachránit. Zachránit před životem se Zdrojem, jemuž nerozumíme, před životem se Zdrojem, který mu poskytuje vše potřebné, protože my to prostě umíme líp. A tak tu čistou duši, která nás obdarovává úsměvy a radostí z každé blbůstky, jež na něj uděláme, vychováváme. Na začátku se rodíme ve skutečnosti silní a plní radosti. Nevhodná výchova z nás dělá už jen pomyslně silné ustrašené slabochy, s celou řadou cejchů, v některých případech až lehce ovladatelná tupá hovada. Až tak daleko umíme s naší „lidsky dokonalou“ výchovou zajít. Ale jimi nejsme a nikdy jsme nebyli!
Pokud se coby vychovatelé odpojíme od Zdroje je hlavním cílem výchovy zapomenout na Zdroj, na Zdroj všeho dobrého a krásného v nás, na láskyplnou, něžnou a milující energii, jež v nás proudí nikoli díky okolí, ale uvnitř, díky spojení s tím, co nás zcela přesahuje. Oddělní od této energie je zásadním bodem výchovy. Proč? Ovladatelnost. Oddělením od zdroje v zájmu výchovy, přesněji řečeno ale převýchovy, lze ovládat chování kohokoli dávkováním pomyslnou láskou, krásou, radostí a štěstím. No dávkováním. Spíš jen tak sem tam ukápnout, aby se vlk nažral a koza zůstala celá.
Štěstím je, že nevíme, jak lze kohokoli od Zdroje oddělit. Jde to? Dopustil by Bůh, který ten zázrak vytvořil, aby se jeho Synu něco takového stalo? Jen v našich nejhorších snech. Co ale jde, je na Zdroj zapomenout a tím se zaměřit z VNITŘNÍHO na VNĚJŠÍ. To, co máme všichni uvnitř, nelze zvenku kontrolovat, ovlivňovat, omezovat. A proto se to nehodí. Vše vnější je na příděl podle zásluh, pokud budeš hodný chlapeček, nebo holčička. Tím se naučíme nevnímat sebe, zapomeneme na sebe a přijmeme novou roli. Nové, jiné, rádoby „lepší“ já. Cejch, jako na koně nebo prase. A pak další, a další. Každé prostředí, kterým projdeme má svá pravidla, hry, cejchy, tresty, odměny.
Kde jsme my – ten Duch, který přišel před x-lety a láskyplnými pohledy a úsměvy obdaroval každého, kdo se nad něj sklonil? A nic za to nechtěl! A každý, kdo se nad něj sklonil, v ten okamžik pocítil původní záchvěv svého pravého Já a nezbylo, než úsměv a lásku rovněž darovat. Tím se láska zvětšila a rozrostla. Co na tom, že jsme byli zrovna unavení z práce, okolního dění, vnějšího světa. Vzájemným obdarováním touto něžnou Láskou opět vzrostla naše vnitřní energie, radost, čistota, poklidnost, vše se projasnilo a když nám maličký spokojeně usnul v náručí nebo na hrudi, vnímali jsme, jak se celým naším bytím rozlévá Boží Mír. Pocit, který přišel sám, zevnitř, protože si jej uvnitř sebe stále neseme. Jen na něj zapomínáme pod tíhou vnějšího světa, který žadoní o naši pozornost, čímž následně pátráme a hledáme ten pocit na špatném místě – mimo sebe. Zbytečně. Je stále přítomen v nás. Přijde vždy, když se ztišíme a ono maličké necháme s láskou dřímat na hrudi. Ať už fyzicky, nebo jen ve svých myšlenkách. Vždy se dostaví a pohladí nás s takovou láskou a něžností, že okamžitě víme, co to znamená Domov.
Nehledejme proto svobodu, lásku, radost, štěstí a mír mimo sebe. Stále je na dosah, jen jsme na ni zapomněli. Jestliže je takto snadno objevíme pomocí na pohled slabého, malého, křehkého miminka, zastavme se. Zastavme sebe i myšlenky. Díváme se mimo sebe! Hledíme nesprávným směrem! Pohlédněme DOVNITŘ. Velký silný Duch, byť v malém tělíčku, v nás jasně volá po stejně velkém silném Duchu, který tam UVNITŘ nás stále je. Nikam se neztratil, nikam nezmizel. Stále nás udržuje při životě, stejně jako prvních 9 měsíců v bříšku našich maminek. Jen jsme místo něj začali důvěřovat vnějším pozlátkům, poučkám a zapomněli na sebe, na své Jediné, pravdivé, čisté a veliké láskyplné Já.
A jestliže to stále ještě umíme s miminky – vzájemně se obdarovat bezpodmínečnou láskou – umíme to i s dospělými. Jen s nimi to neděláme, protože „To je přeci blbé, trapné, nejsme děti…“, cokoli. Tak proč tedy po Lásce a souznění stále tolik toužíme? Jen jsme si to zakázali. Zakázali jsme si rozdávat na všechny strany. Rozdávat jen tak, pro radost. Naučili jsme se, že „láska“ je za odměnu. A zapomněli jsme, že Láska je – prostě je. Je všude kolem, stále k dispozici, zaplavuje nás. Stačí se jí jen znovu otevřít, vyjádřit, byť maličkým gestem, letmým upřímným úsměvem, úctou, vděčností za cokoli. Překonat domnělý strach z toho co se stane. Nestane se nic strašného. Jen strach z odmítnutí, strach, že si lásku nezasloužíme, když jsme udělali tak málo, nebo jsme tak málo trpěli, odejde. A na jeho místo přijde Láska.
Přišli jsme na tento svět a spolu s námi přišlo naše veliké, silné, milosrdné, dokonalé, pravdivé, milující a láskyplné Já. Časem jsme na něj ovšem nalepili, nebo nechali nalepit (nezáleží jak) všechna možná další „já“, která s námi nemají nic společného, kterými nejsme, ale s kterými se ztotožňujeme tak silně (nezáleží na tom proč), že si nakonec myslíme, že jimi jsme a že dokonce, každou chvíli můžeme nebo musíme být jiní anebo někdo jiný (a ono se to tak skutečně jeví). Dokonce jsme kolem těchto „já“ vystavěli vědní obory, abychom je dovedli co nejpřesněji definovat, popsat … a tím rozvíjet, hýčkat a zdokonalovat. Pak se hned zase učíme, jak se s nimi vypořádat, jak pracovat s tím a oním. A tak vymýšlíme strategie a další hry, finty a blbosti, kterými se jen zdržujeme. Ale to nevnímáme, nevidíme, protože to vypadá báječně, co všechno už jsme zvládli. A když už to nezvládneme tak to druhému „já“ alespoň pěkně osladíme, osolíme, opepříme. „Já“ ti ukážu „já“, to si za rámeček nedáš! A tak dále jen běháme v bludném kruhu, ve kterém, pokud si uvědomíme „Ha, tohle už jsem jednou zažil,“ vymyslíme jen jinou další fintu, jak to celé obelstít. To že obelstíme zase jen a jen sebe jde už úplně mimo naše vnímání a chápání. Dokud se neprobudíme.
Obrazně je to stejně zbytečné jako zabalit hovínko do zlaté folie a myslet si, že tím už to není to původní smrdící a mazlavé hovínko. V dalším kole proto přidáme mašličku, v dalším to přestříkneme nějakým parfémem ať je to snesitelnější, pak to strčíme do krabičky a hurá do dalšího kola. Až se unavíme. Zklidnění a uvolnění přináší šanci, že znovu zaslechneme volání našeho láskyplného Já, které upadalo v zapomnění. V hloubi nás ovšem stále volá zpět. Při povrchním pohledu a každodenním spěchu vidíme jen ony povrchové nálepky na sobě i ostatních. Uvnitř, v základu, jsme ale všichni stále stejní, nevinní a čistí. Milující a milované Duše, duchovní bytosti „ve fyzických tělech“.
Všech těchto zátěží, nesmyslů a přijatých nízkých „já“, se během života postupně zbavujeme, aby jednoho dne zůstalo zase to jedno jediné, původní, čisté, krásné Já. Pak nastane další fáze. Protože ale nevíme, a vůbec si to nedovedeme představit, jaké to bude a co bude až bude jen to Jedno, a myslíme si, že tím strašně moc ztratíme (sbírku nálepek, které jsme zasvětili život), bojíme se tím směrem vůbec jít a opouštět stará, zbytečná já. Ta mohla být někdy k užitku, to je jasné, protože plínky mají také v určité fázi života svůj účel, ale v dospělosti je už nepotřebujeme. Bojíme se nového kroku úplně stejně jako děti, které nechtějí sundat plínku, protože si na ni zvykli. Je to pohodlné. Pohodlnější než vnímat, co přichází a přijmout včas drobná opatření, aby se to dostalo na patřičná místa. Časem pak zase nechtějí opustit nočník atd. Podstatné je, že časem se toto všichni vnímat naučíme a správné kroky činíme automaticky. Pokud jsme při smyslech. Pokud je naše čistá mysl čímkoli zastřená, stává se nečistým naše oblečení.
S myšlenkami, slovy a činy je úplně stejné. Podle pocitů, které je provází máme šanci je rozpoznat, jaké jsou ve skutečnosti pod drobnohledem Pravdy. A podle toho je buď budeme ctít a rozvíjet, nebo je můžeme umístit na patřičné místo. Pomyslně oddělit zrno od plev. Co následně zasejeme, to sklidíme. Rozhodnutí je vždy jen a jen na nás. Co vyroste, když to třídit a rozdělovat nebudeme?
Jedno je jisté, jakmile dojdeme k původní čistotě a Lásce, něco bude, jen to, co bude, bude úplně jinak než doposud – a to můžeme vidět celý život. Ale to, co bude skutečně, je mimo naše možnosti představ z dnešního úhlu pohledu (kolikrát boje o přežití) a může to vyvolávat až panický děs a hrůzu (to způsobuje právě ten boj ať už má formu obrany, nebo útoku).
Je to stejné jako v příběhu Rozhovor dvou miminek v bříšku – každý sice aktuální situaci vidí jinak, ven na Světlo se dostanou oba. Jen v přítomný okamžik – teď, teď, teď – se můžeme rozhodnout, zda uvidíme Světlo nebo Temnotu – a tak je to dál a dál. Pak vnímáme klid nebo neklid, jistotu nebo nejistotu, dobro nebo zlo, máme milující myšlenky nebo nemilující. Není nic mezi. Ale ať to vypadá jakkoli, všichni postupně k Lásce směřujeme.
Cestu k Lásce, vnitřnímu klidu a Míru urychlují meditace nejrůznějšího druhu, kdy utišíme vnější lomozící svět a mysl soustředíme zpátky dovnitř sebe. V tu chvíli onen vnitřní klid a Lásku na chvilku nacházíme, ochutnáváme. Proto k nějaké formě meditací doslova dospíváme všichni – někdo dřív a někdo později, někdo rychleji a někdo pomaleji, ale všichni. A v tom klidu jsme sami sebou. Výhodou je, že časem si Sebe můžeme vzít i do světa mimo meditace a pak Mužům „stačí“ jediná Žena a obráceně – protože hodnota spočívá jinde, než byla vnímána na začátku, kdy byl člověk zaslepen leskem iluzí a potřebou bezcenných pokušení, hraček, hrátek a úsměvných radovánek. Společně se stáváme součástí Díla, jenž nás přesahuje. V partnerských vztazích, rodině, s přáteli, v práci, ve všech oblastech naší činnosti. Všude jsme propojeni vyšším principem a spojeni se Zdrojem. Této úrovni se ovšem není možné naučit. Je potřeba k ní dojít a prožít ji srdcem. Otevřít se jí s láskou a konat v souladu – milující myšlenky, milující slova, milující činy.
Stejné je uvedeno i v Bibli, kde Ježíš hovoří se svými učedníky. Matouš 18:19-20 „Říkám vám také, že pokud se dva z vás na zemi shodnou ohledně čehokoli, za co by prosili, stane se jim to od mého nebeského Otce. Neboť kdekoli se shromáždí dva nebo tři v mém jménu, tam jsem já uprostřed nich.“ Kdo to prožil na vlastní kůži, plně chápe, rozumí a používá, dokonce nemůže konat jinak. Kdo ne, jednoho dne to rovněž prožije a pochopí. Kdy, to záleží jen na něm.
V mnohých hrách, které na zemi hrajeme ať už úmyslně či ne, a při pohledu na krátkou vzdálenost, člověk rychle ztratí směr. Pak je všechno náročné, unavující a vyčerpávající. Pokud nahlíží dál, dál, a ještě dál, v klidu, s úsměvem a radostí (čistotou) se vyhýbá všem nerovnostem, výmolům a dírám, jejichž objíždění se stává nikomu neškodící zábavou a zpestřením na jeho dlouhé cestě.
Nejde o to, aby díry na cestě nebyly (jak někteří říkají „… jo a vše bude zalité sluncem“), ale o to, jak moc se jimi necháme ovlivnit a jak na nás působí. A jak na nás působí? To záleží na tom, jak se rozhodneme. Jak se rozhodneme? Podle toho, čemu věříme. Tak pak myslíme, mluvíme a činíme. Zajeli jsme v životě do díry, drnclo to, vyhodilo nás to ze sedačky až jsme se řinkli hlavou o strop? Paráda! To je ale probuzení! Je potřeba dívat se jinam člověče! To je celé poselství díry (události, situace v životě). Výčitky a lítost, nebo klidně vztek v takovém momentě jen znamenají stále to stejné – čučíme dál do díry, jak husa do lahve, a tak v ní jsme. A stejně jak ta husa jen kejháme a kejháme, syčíme a mácháme rukama nohama na všechny strany. K čemu je to dobré?
Místo abychom se v klidu podívali mimo ni a dostali se ven i mimo všechny ostatní. A je jasné, že v hodně hluboké díře třeba už ani moc světla není. Správný směr kudy ven je ale vždy jasný, byť je to jen slaboučký záblesk, který spatříme na krátkou chvíli, nebo pocit hluboko v srdci vnímaný jako jedinečná Láska a laskavost vůči nám samotným, jež dáme sami sobě, láskyplné objetí, v kterém se uvolněně rozplyneme.
Přítel vždy napíná ruce k pomoci, ovšem my se musíme chtít jeho podané ruky zachytit a také to udělat. To ale znamená pustit se všeho, čeho se do té doby zuby nehty držíme, ze strachu před čímkoli. Křečovité držení se a lpění vždy vede jen k vzrůstající bolesti, postupnému vyčerpání a pádu do větší hloubky. Směr a cesta ven zůstává ale stále stejná, jen to nyní bude možná o trošku dál. Pomocná ruka je ovšem stále připravena a natažena, možná není vidět, protože už dávno spustila a drží lano. Když se po pádu a šoku, který jsi právě zažil, utišíš, zaslechneš jak klidný, vstřícný a trpělivý hlas laskavě stále opakuje:
"Pomůžu Ti, zachyť se, vytáhnu Tě!"
Pořadí dalších kroků je pak pevně dáno, nelze je obejít, změnit, urychlit, přeskládat, je zbytečné cokoli vymýšlet a dále rozumovat či chytračit. Směr volíš sám:
Chceš nahoru, nebo dolů?
• Nahoru
o 1. Ztiš a zklidni se
o 2. Soustřeď se a zachyť se
o 3. Budeš vytažen, pokud se budeš držet
• Dolů
o 1. Cokoli, kromě ztiš se, zklidni se, soustřeď se a zachyť se
o 2. Únava
o 3. Pád, bolest, zoufalství a všechno ostatní
Nahoru? Teď už víš, tak jen udělej to málo, co se po Tobě žádá a co můžeš udělat jen ty sám.
O zbytek je již postaráno. Dokonale a tak, že si to nedovedeš ani představit.
Když se vrátíme k názvu této kapitoly „Různá já, různé osobnosti, versus Jedno jediné, čisté, láskyplné, opravdové JÁ“, zcela přirozeně vyvstává otázka, nebo možná názor, či obrana některých menších „já“, že „Nemusí být přeci jediné láskyplné“. Nemusí, ale k čemu by jich mělo být víc? Víc se jich objeví, pokud už dlouho nemůžeme to Jediné, Pravdivé najít. Pak si začneme další rádoby láskyplná vytvářet, a mají různé podoby a formy. Stejně jako si děti, které zmítá křivda a vztek, najdou jinou oběť ve formě panenky, domácího mazlíčka, slabého kamaráda – prostě cokoli, co je aktuálně slabší než oni sami, nebo a tím směrem realizují vše nemilující. Časem, budou mít tuto oběť dokonce určitým způsobem rády, protože jim vždy pomůže z nepochopení a bezradnosti vytvořené emocemi v nichž se zmítají. A to začnou nazývat láskou. Ale je to ta skutečná Láska? Ne, je to jen přenos negativních pocitů a forma uvolnění. Nikoli transformace energie, výběr, selekce a rozhodnutí, čemu má smysl pozornost věnovat a čemu ne. Přejmenování zla na lásku. To stejné se často objevuje i v rodinách dospělých. Ani si neuvědomujeme, jaké zvrácenosti kolikrát dovedeme pojmenovat projevem lásky. Inu, kdo chce kam, až se ucho utrhne…
Dětská psycholožka, která pracovala se vztekajícím se dítětem jedněch mých přátel to krásně definovala a láskyplně vysvětlila:
„Petříku, je normální, že cítíš to, co právě cítíš. Ale ty pocity, nemají s tebou nic společného. Ty nejsi ten pocit, jen ho prožíváš. A můžeme je rozdělit. Ty hezké jsou jako anděl z pohádky, ty ošklivé jsou jako čert. Koho máš radši?“
„Anděla,“ odpověděl Péťa.
„A co uděláme s čertem, když se objeví?“ zeptala se skutečně osvícená paní doktorka.
„Pošleme ho pryč, ať si jde, tam kam patří! Tady pro něj nic není. A zavoláme si na pomoc Andělíčka a s ním budu zase běhat po louce plné květin, motýlů a dalších zvířátek!“ zvolal radostně a s úsměvem Péťa. Jeho vztek byl ten tam, doslova během pár vteřin a to, že se ještě před chvílí dělo něco jiného dokazovaly už jen na tvářičkách pomalu zasychající slzičky. Jeho tvář již ale zářila štěstím a srdce všech plesala společně prožívanou Láskou. Od té doby už stačí je otázka: „Anděl nebo čert?“ a vše se zklidní, a Péťa vše v pohodě zvládá sám. Sám se dovede soustředit na to, co mu vnitřně prospívá víc.
Ani v dospělosti není třeba vše komplikovat tím, co jsme se naučili. Pamatujme si, že nejsme ani to, co si myslíme, ani to co cítíme. Jsme Láska a k ní směřujeme. Dobré pocity – Anděl – ukazují, že naše myšlenky směřují k lásce, nedobré pocity – Čert – ukazují, že naše myšlenky moc láskyplné nejsou. Které chceme? Vybíráme sami, které nám dlouhodobě prospějí a udělají dobře na těle i na duchu. Zpětná vazba je téměř okamžitá.
Minulý týden mi tato myšlenka byla připomenuta na jednom dětském setkání. Hovořilo se o Duši, která přichází na tento svět a je čistá, zářivá, plná dobra a Lásky. Jakmile se dostane do těla, postupem času si tělo najde i čertík zlomyslníček, který se jej snaží ovládnout, svést na scestí. Čím více se mu to daří, tím více roste a získává na síle. Úkolem výchovy by tak mělo být jediné – naučit děti rozpoznávat, co je co, a pak jednoduše odvrhnout a odevzdat ty pocity, které nechtějí. Kde se to nepodaří, tam dál i v dospělosti zažíváme všelijaká další pokušení – stále ale máme možnost tuto hru prohlédnout a rozhodnout se vydat na Láskyplnou cestu. V tomto pojetí se mi moc líbí právě čertík zlomyslníček. Jak snadná identifikace „ZLO-MYSL…“. Opět stejné rozdělení – zlá mysl nebo dobrá mysl? Nemilující myšlenky, nebo milující myšlenky? Strach, nebo Láska? Stálá možnost výběru. Stálá! Je tu vždy s námi. Možnosti jsou. My si máme vybrat. Zlo v jakékoli, byť sebehezčí formě, nebo Láska a čistota z podstaty? O nic víc nejde. Nic víc se po nás nežádá. Zachyť se a budeš vytažen! Komu budeš naslouchat? Čí jazykem budeš mluvit?
Jazyk, kterým mluvíme. I na tom je možné uvést lehce pochopitelnou analogii. Když se narodíme na tento svět vše zkoumáme, poznáváme, ochutnáváme. Radujeme se ze všeho, když něco potřebujeme, umíme to dát jasně najevo i když naše okolí vůbec netuší, co mu říkáme. Mluvíme jiným jazykem. Když pláčeme, všichni okolo chtějí jediné, abychom se zase radovali. Když dospějeme a pláčeme, skuteční přátelé chtějí abychom se opět radovali, dalším lidem je to šumák a my sami se kolikrát chceme jen dál utápět ve smutku a žalu. Není to divné? Neměli bychom si místo toho uvědomit, že se jen něčím brodíme, něco jsme na sebe pochytali, ale že cílem je stále naše radost, láska a milující pocity? Jakmile se to stane, letíme doslova vzhůru. Raketově! Máme energie na rozdávání, protože jsme blíž sami sobě.
Když jsme malí a ještě nemluvíme, jakým jazykem budeme mluvit v dospělosti? Rodný jazyk, tak jak ho označujeme má s naším narozením pramálo společného. Pokud by to byla Láska, pak ano. Začneme mluvit tím jazykem, dokonce ne podle toho, v jaké zemi jsme se narodili, ale podle toho, jak na nás bude nejbližší okolí mluvit. Takže jazyk, kterým později mluvíme jsme my? Vyjadřuje něco pravdivého o nás samotných? No ani náhodou. Je to jen odraz toho, co jsme kde pochytali z okolí v době, když jsme ničemu nerozuměli a slovo „máma“ mělo zcela jiný význam. Ostatně pozorujte, jak se během našich let života zásadním způsobem mění význam našich prvních slov – máma, táta. Někdy k nepoznání. Je to námi? Ne, je to jen důsledek dalších „já“, která s námi nemají vůbec nic společného, ale my jsme se s nimi začali ztotožňovat. A to třeba jen z toho důvodu, že se to tak přeci dělá! Už vnímáte rozdíl mezi svým skutečným, původním a přirozeným Já a všemi těmi ostatními?
Je na čase vydat se na cestu zpátky k Lásce, milující, bezpodmínečné, všeobjímající? Je na čase vrátit se k sobě? Ne? Nevadí, to se zase jen jedno malé „já“ vzteká a snaží se vás nesmyslnými myšlenkami a namlouváním odvést z cesty, protože je mu už jasné, co s ním provedete, pokud vykročíme.
Na začátku je jen křišťálová zářící čistota. Jako voda z horského potůčku. Živá, osvěžující. Když ji ale nalejeme do kyblíku a vhodíme zrníčko hypermanganu nebo třeba kapku inkoustu, či čehokoli jiného, co je v kyblíku? Řekneme: „No, už ta voda není úplně tak čistá“. To se ale snažíme vše nějak zjemnit. Zjemnit to, že už se jí nenapijeme, protože je ne-čistá, ale na kytky, nebo na ruce by třeba ještě použít šla, ne? Místo přiznání si holé skutečnosti, že je prostě špinavá, vymysleli jsme si opět celý systém, jak okecat jednoznačný fakt – čistá voda, nebo špinavá? Protože nezáleží na tom, co způsobilo, že je špinavá, pokud chceme čistou vodu. Milující myšlenka, slovo, čin nebo jakýkoli jiný, bez závislosti na tom, jak moc nečistá ta myšlenka, slovo a čin je. Výsledek bude stále stejný. Buď čistý, nebo nečistý.
Nečistá mysl skutečně vystavila důkladný systém na okecávání, výmluvy a omluvy, jehož cílem je schválit a přijmout nečistý stav za standard, nebo dokonce za top stav – lépe už to nejde. Je někdy velmi důkladný i vědecky propracovaný. Jde ovšem stále jen a jen o to jedno. Abychom opět uvěřili něčemu jinému, než co je čistá Pravda.
Jednoduchý příklad. Bílá barva. Čistě, zářivě bílá je jen jedna. Zbytek jsou už odstíny, pokud se budeme držet jen binární kombinace bílá-černá, tak odstíny šedi, nikoli bílé, a na konci je už jen černá. To, že některá šedá vypadá spíš jako bílá, neznamená, že to bílá je. Stále je to šedá a rozhodně ne bílá. A je jedno, že bychom to tak nepojmenovali. To je právě onen systém, který nás svede ke slovům „To se mi nezdá,“ nebo „No, úplně to tak nevidím.“
Další z řady výmluv, abychom nemuseli přiznat Barvu, Pravdu. Naše vlastní smysly nás navíc dokonale klamou, ale my jim skálopevně věříme, byť skutečnost je úplně jiná. A když nám ji někdo ukáže, je mnohdy snadnější dál věřit tomu starému než tomu pravdivému. Za tím už je zase jen bludný kruh. Stát se to může, a děje se to. Životu to ale nevadí, s radostí nás pustí do dalšího kola. Zvládneš to, pochopíš? Ano, tak šup tudy ven. Ne? Nevadí, dáme další kolo.
Chcete dokonalý příklad neschopnosti našich smyslů, kterých tak úzkostlivě držíme? Mrkněte na obrázek a odpovězte.
Tak, jak to vidíte, které z políček označených písmeny A a B je světlejší a které tmavší?
Standardní odpověď se nabízí. „A je jasně tmavší, B je jednoznačně světlejší. Co je tohle za nesmyslnou a hloupou otázku? Přeci nejsem magor, vím, co vidím!“
Tak si obrázek vytiskněte a vystřihněte políčka, nebo v nějakém grafickém programu změřte barvu obou (to je přesnější). A uvidíte, že víte starou belu, která barva je která. A smyslu, který nerozliší ani dvě barvy chcete dál věřit, navíc věci, které jsou v životě mnohem, mnohem obsáhlejší a komplikovanější? To je zoufalství, ne?
Oči nevidí, uši neslyší – jen posílají z okolí zachycené vzruchy do mozku, který se je snaží nějak zpracovat. Vždy zjednodušuje, protože si chce také ušetřit práci. Položíme dotaz a on v rychlosti něco vyhodí, aby měl klid. A my mu na to skáčeme. Pravdivé odpovědi v mozku, rozumu a mysli nenajdeme. Ty dovedeme rozpoznat jen „srdcem“, právě na základě pocitů. Ale pocity a emoce nejsme my. To jsou jen naše vodítka. Teprve nyní máme použít mysl pro rozhodnutí, zda je akceptujeme a přijímáme, nebo to nejsou ty pocity, které chceme vnímat. Pak je stačí odložit a požádat Boha o pomoc. Ztišit a zklidnit se. Nové myšlenky, pokud jsou láskyplné, milující, udržovat a rozvíjet. Jen požádat je potřeba opět srdcem, nikoli rozumem.
Při hledání naší podstaty a posuzování a rozdělování myšlenek na dobré a nedobré, se postup bude měnit. Bude dokonalejší. Láskyplný vnitřní hlas, který nás vede bude zřetelnější, ale ne proto, že by začal hulákat. Jen proto, že ty, co ho zatím překřikovaly a upozorňovaly na sebe, budou postupně tichnout a odpadat. Je to trénink nové dovednosti a hodně se podobá jakémukoli jinému tréninku. Co se trénuje, to se rozvíjí. Ale podobá se rovněž archeologii. Postupem i tím, že se snažíme vyhrabat něco, co bylo zahrabáno před dávnými časy. Ale k postupu.
Na začátku to půjde relativně rychle. Stačí základní rozlišení. To, co cítím a tím pádem myšlenky, které rozvíjím v souvislosti s pocitem jsou:
• Dobré, milující – odpovídají úctě, vděčnosti, lásce a prospěšnosti, klidu, čistotě, jasnosti, radosti a úplnosti, míru, blaženosti a dokonalosti
• Neutrální – odpovídají důvěře a spokojenosti, optimismu, naději a ochotě, harmonii, odpuštění a přijetí, pochopení a smysluplnosti
• Nedobré, nemilující – odpovídají beznaději, zoufalství a apatii, lítosti a smutku, děsu, úzkosti a strachu, zklamání a žádostivosti, nepřátelství, nenávisti a hněvu, pohrdání, náročnosti a hrdosti s pýchou
Může nastoupit těžká technika, bagry a náklaďáky. Výše uvedené dovedeme rozlišit rychle všichni. Nedobré a nemilující naložit a odvézt. Neutrální prohledat vedou také výš, jen ne tak rychle jako dobré a milující. K těm se lze dostat přes ty neutrální, pokud nás čertíci nechtějí hned pustit do toho nejlepšího. Každý vyšší stupínek se počítá.
Po bagrech a náklaďácích, nastoupí krumpáče, lopaty a kolečka. Už to není tak hrubé, ale stále to zvládneme relativně snadno. Učíme se rozpoznávat drobnější a drobnější nuance různých pokušení. Následují motyčky a lopatky. Odkrývání toho nejhodnotnějšího se jakoby zpomaluje. Zpomalení to ale není. Je to pečlivější a začíná pokušení naší vytrvalosti a trpělivosti. Jde o nejmenší drobnosti, smítka prachu, za nimiž nakonec štětečkem odkryjeme poslední zbytky letitých nánosů a zůstane jen onen vzácný poklad jež můžeme konečně vyzvednout. Cesta ale pokračuje a ke slovu přicházejí nejrůznější vodičky, a restaurátorské práce. Další titěrná piplačka. Hrůza – z určitého pohledu člověka, který se raději cesty vzdá v duchu sloganu „Lepší známe zlo, než neznámé dobro“. Ale to je jen výmluva, jedna z posledních.
Pokračování přináší úspěch. Záleží na každém detailu. Udělejte jen ještě jeden další krok. Je možné, že to je ten poslední. V tu chvíli už velmi dobře chápeme, jak moc záleží na každičké naší myšlence, v které vidíme semínko, zárodek všeho dalšího. Už přesně víme, co chceme sklízet i to, že kdo sází trny, nesklízí růže. A proto sázíme a sázíme – požehnání, lásku, vděčnost, úctu, klid a mír. Pro všechny a všude kolem nás. A to se hojně vrací v takové míře, kterou si na začátku cesty nedovedeme ani představit. Byť právě to může být první brzdou, nenechte se zastavit a poznejte dosud nepoznané.
Stojí to za to! To nejhodnotnější není to nejlesklejší na povrchu, zpravidla se k tomu musíme doslova prohrabat. A to je nepohodlné, namáhavé, dokola se opakující. Ale s každou vteřinou, kdy na tom pracujeme, jsme stále blíž a blíž a vidíme víc a víc. Ne očima, srdcem, které je plné lásky, něhy a milosti. Ono ví, že nic jiného nemá smysl. Rozum ne. Takže když se vás bude kdokoli snažit od cesty odradit, už nyní byste měli přesně poznat co se skrývá za slovy: „Neblázni, měj rozum!“. Vezměte tedy skutečně rozum do hrsti a podívejte se a pochopte smysl toho, kam se jím necháváme unášet. Nevidíte myšlenky? Nevadí. Máme pocity a podle nich myšlenky za nimi schované už snadno poznáte.
Naším rodným jazykem byl, je a navždy bude jazyk Lásky. Tím máme mluvit ať už nás naše okolí naučilo jakékoli další řeči. Světové jazyky jsou naučená dovednost těla, jazyk Lásky je nám, Duchu, vrozený a lze jím mluvit v jakékoli řeči. A lze jím i mlčet a říci vše.
Čím více budeme jazyk Lásky používat, tím lépe budeme rozeznávat droboučké rozdíly mezi jednotlivými slovy a později i jednotlivými myšlenkami. Nejprve se naučíme rozpoznat kterým směrem vane silný vichr našich emocí a myšlenek, v kterých se zmítáme. Časem ale rozpoznáme směr i toho nejjemnějšího vánku pocitů, který je mnohdy sotva znatelný. Rozhodnutí, v kterém směru se pustíme tak bude stále laskavější a něžnější, plné milosti a pochopení.
„Věřte, dejte do toho celé srdce a zvládnete to.“
Bruno Gröning
Jiří Čumpelík
+420 608 72 72 81
