Úryvky

Tanna, 15. února 2004: Uprostřed Jižního moře si připadáte jako na vojenském cvičišti. Ve žhnoucím vedru a v téměř nesnesitelné vlhkosti vzduchu si vykračuje procesí lidí pochodovým krokem s dřevěnými zbraněmi přes rameno. Vidíte cvičit děti, muže středního věku a několik starců, všechny s nevídaným zápalem. Neustále pochodují po obvodu rituálního místa. Několik mužů má na zádech velká písmena „USA“. Před desetiletími se tato písmena tetovala do kůže, dnes se už jejich nositelé spokojí s barvami. Vznešený a vážný velitel s hrudí pokrytou řády nechá vztyčit vlajky USA a Vanatu. Zasalutuje a pak se odměřeným krokem vzdálí.

Moderní západní člověk pokládá mystickou zkušenost většinou jen za soukromou halucinaci nebo za myšlení plné představ. Nábožensky založení lidé považují mystika za kacíře a světští lidé ho odsuzují jako fanatika. Může za to jeho mravní odvaha odvrátit se od náboženských tradic a odchýlení od světských zvyků. Historie mysticismu je protkaná zastřenými informacemi a nejasným záhadným symbolismem plným složitých výrazů. V dávných dobách byl mysticismus odloučeným tajemným systémem určeným pouze pro úzký okruh lidí. To bylo způsobeno tím, že ve středověku byli mystici pronásledováni a vězněni.

Není těžké sehnat někoho, kdo vás bude učit mechaniku nebo přírodní vědy nebo češtinu, kdo vás bude učit jezdit na kole nebo pracovat s počítačem. Ale co se týče věcí, na kterých opravdu záleží, život, láska, skutečnost, Bůh, vás nikdo nic naučit nemůže. Snad vám někdo může nabídnout slova. Ale ve chvíli, kdy máte slovní model, vaše skutečnost je přefiltrována myslí někoho jiného. Pokud nějaké modely přijmete, uvězní vás. Začnete chřadnout, a až budete z tohoto světa odcházet, nebudete vědět, co to znamená vidět sám za sebe, učit se.

Budúcnosť má veľa mien. Pre slabých je čímsi nedosiahnuteľným. Pre bojazlivých je čímsi neznámym. Pre odvážnych je šancou.
VICTOR HUGO (1802-1885)

Mladý muž v uniforme amerického letectva nebol veľmi zhovorčivý; stroho a zjavne trochu neochotne odpovedal na moje zvedavé otázky. Bolo to ráno o ôsmej 2. augusta 1984. Viezli sme sa po Colorado-Highway 115. Môj mlčanlivý vodič šoféroval Chevrolet po asfaltovanom, na zákruty bohatom úseku horskej cesty. Nemusel som sa spýtať, stačilo pozrieť na tachometer, aby som zistil, že sme prešli päť kilometrov, keď sme zastali pred nepeknou budovou - CHEYENNE MOUNTAIN COMPLEX. Pred malou budovou sa rozprestieralo ozrutné parkovisko. Kam sa podeli vodiči týchto nespočetných áut?

Jednou z najzábavnejších skúseností v živote je slúžiť ako terč, a nebyť trafený.
WINSTON CHURCHILL (1874-1965)

Takmer presne pred dvadsiatimi rokmi som napísal svoju prvú knihu. Za dva nasledujúce roky som ju ponúkol 25 - slovom dvadsiatim piatim - nemeckým vydavateľstvám. S krásnou pravidelnosťou sa rukopis spolu so stereotypnými odpoveďami - ľutujeme, nezapadá do nášho programu - ocitol opäť v mojej poštovej schránke. Celý zúfalý som pozbieral všetky svoje peniaze, sadol do rozheganého Volkswagenu a odviezol sa do Hamburgu, aby som pánu doktorovi Thomasovi von Randow, vtedy vedeckému redaktorovi novín Die Zeit, ponúkol aspoň jednotlivé časti knihy na publikovanie. Pán doktor von Randow ma telefonicky ohlásil u vydavateľa Econu Erwina Bartha von Wehrenpal a o niekoľko dní som už sedel pred jeho veľkým písacím stolom v Dűsseldorfe. Ponad rám okuliarov mi venoval skeptický pohľad a poznamenal: „S malým vydaním, povedzme, tritisíc exemplárov, to môžeme skúsiť.“ - Vo februári roku 1968 vyšli Spomienky na budúcnosť.

„Co to je, done Juane?“ zeptal jsem se. „Vidím poletující stíny všude kolem.“ „Ale to je jen vesmír,“ odpověděl, „nezměřitelný, nelineární, mimo syntaxi jazyka. Čarodějové dávného Mexika spatřili tyto prchavé stíny jako první a následovali je. Spatřili je tak, jak je teď vidíš ty a uzřeli, že je to energie volně plynoucí vesmírem. A pak objevili něco transcendentního.“ Odmlčel se a zahleděl se na mě. Jeho pauzy byly vždy perfektně načasovány. Vždycky se odmlčel v okamžiku, kdy jsem mu visel na rtech.

Julius Verne, patron všech fantastických románů, se pojednou stal docela střízlivým spisovatelem; úsilí dosáhnout hvězd už není utopií a kosmonauti našeho desetiletí necestují kolem světa za 80 dní, ale za pouhých 86 minut. Chtěli-li bychom zde předpovídat jednotlivé etapy a časové možnosti příprav fantastické cesty vesmírem, zjistili bychom, že bude patrně uskutečnitelná za kratší dobu, než jakou vyžadoval vývoj od verneovské cesty kolem světa za 80 dní k bleskovému šestaosmdesátiminutovému obletu. Nenechme se však spoutat příliš úzkými časovými hranicemi — předpokládejme, že naše kosmická loď opustí Zemi na cestě ke vzdálenému, cizímu slunci teprve za 150 let…

Napsat tuto knihu byl stejně odvážný čin, jako ji číst. Vědci ji zařadí jako utopii na index knih, o nichž lépe nemluvit, protože se její názory a důkazy nehodí do pracně slepené mozaiky zkostnatělé školní moudrosti. Laikové, zneklidňovaní i ve spánku vidinami budoucnosti, se stáhnou do ulity dobře známého světa před možností, ba dokonce pravděpodobností, že naše minulost je ještě záhadnější, smělejší a tajuplnější než všechny úvahy o budoucnosti.

Taky to pravda není, protože zlaté rouno byla kůže zcela zvláštní, s překvapivými vlastnostmi: Uměla totiž létat! Pověst praví, že Frixos, syn krále Athamanta, měl nesmírně zlou macechu, která mu připravila velké trápení. Aby se ho zbavil, unesla ho spolu s Frixovou sestrou jejich vlastní matka. Posadila obě děti na zlatou kožešinu z okřídleného skopce, kterou jí posel bohů Hermes údajně kdysi daroval. Na kůži tohoto zázračného zvířete letěli oba sourozenci vzduchem nad zemí i nad vodou a přistáli nakonec v Aie, hlavním městě Kolchidy. To byla říše na nejzazším konci Černého moře. Král Kolchidy je líčen jako věrolomný a prchlivý tyran, který si kůži z „létajícího skopce“ nehodlal už nikdy dát vzít. Zlaté rouno nechal pevně přibít na strom, aby nemohlo odletět. Navíc byl jako hlídač služebně angažován drak, který dštil oheň a „nikdy nespal“.

Noc na 12. augusta. 71° - hmla, zamračené, sychravo a dusno. Ľahla som si neskoro, ako vždy o 12. hodine. Dosť skoro som zaspala, trápení nebolo. Zobudila som sa o 4. hodine, ale onedlho som zaspala. O šiestej som sa prebudila a už som nespala. Počula som veľmi málo. „ Prečítal som v Tvojom srdci ... Aguan ...“ – nezapisovala som. Počas dňa 82° - oblačno, bolestivé pnutie (napätie) v Čaši a slnečnom pletenci. Večer. Beseda pri kresle Vladyku.

Stránky

Odoberať Úryvky