Napsat tuto knihu byl stejně odvážný čin, jako ji číst. Vědci ji zařadí jako utopii na index knih, o nichž lépe nemluvit, protože se její názory a důkazy nehodí do pracně slepené mozaiky zkostnatělé školní moudrosti. Laikové, zneklidňovaní i ve spánku vidinami budoucnosti, se stáhnou do ulity dobře známého světa před možností, ba dokonce pravděpodobností, že naše minulost je ještě záhadnější, smělejší a tajuplnější než všechny úvahy o budoucnosti.
Je totiž jisté, že s naší tisíce a milióny let vzdálenou minulostí není cosi v pořádku. Hemží se neznámými božstvy, která navštěvovala v kosmických lodích s posádkou starou dobrou Zemi. Nalézáme zde tajné zbraně, ba dokonce zbraně hromadného ničení, a kromě nich další nepředstavitelné technické vědomosti, jež nám zčásti ještě dnes zůstávají nedostupné.
Ani s naší archeologií není všechno, jak by mělo být. Tam nalézáme několik tisíc let staré elektrické baterie, tu zase podivné bytosti v dokonalých vesmírných skafandrech, opatřených platinovými sponami. Setkáváme se s patnáctimístnými čísly, která nevypočítal žádný elektronický stroj. V nejtemnějším starověku nacházíme zkrátka celý arzenál nepředstavitelného — kde se však vzala schopnost našich prapra-předků všechno nepředstavitelné vytvořit?
V našem náboženství se také ledacos nerýmuje, Všechna náboženství slibují lidstvu shodně blaho a pomoc, také prastaří bohové slíbili totéž. Proč své sliby nesplnili? Proč naopak použili proti primitivním lidem supermoderní zbraně? A proč se dokonce chystali lidstvo zničit? Smiřme se s myšlenkou zhroucení systému představ, budovaného celá tisíciletí. Několik málo let přesných výzkumů podkopalo myšlenkovou budovu, v níž jsme se cítili tak útulně. Tajemství skrytá v knihovnách tajných společností, jsou znovu objevována. Epocha vesmírných letů nepřeje tajemství. Kosmonautika, mířící ke Slunci a hvězdám, sonduje pro nás i v propastech minulosti. Bohové a kněží, králové a hrdinové opět vystupují z temných hrobek. Musíme se zmocnit jejich tajemství. Máme prostředky k důkladnému a — pokud a to budeme opravdu usilovat — i k úplnému odkrytí naší skutečné minulosti.
Bádání o starověku se musí přestěhovat do moderních laboratoří.
Archeologie se musí s nejcitlivějšími přístroji odebrat na zpustlá místa dávno zničených měst.
Nadšenci pravdy musí opět začít pochybovat o všech pohodlných a dobře zavedených názorech.
Bohové šerého dávnověku zanechali zřetelné stopy. Dovedeme je číst a dešifrovat díky kosmonautice teprve dnes. Je nám přece tak blízká — lidé minulých tisíciletí však o ní neměli ani tušení. Tvrdíme, že v dávnověku zažili naši předkové návštěvu z vesmíru. Ačkoli dosud nevíme, kdo byli tito inteligentní nepozemšťané a ze které vzdálené hvězdy se k nám vydali, prohlašujeme přesto, že tito „cizinci" část tehdejšího lidstva vyhubili a zároveň stvořili nového, patrně prvního člověka, rodu homo sapiens.
Takové tvrzení ovšem otřásá samotnými základy pečlivě a důkladně budované myšlenkové stavby. Tato kniha se pokouší podepřít je důkazy.
ŽIJÍ VE VESMÍRU BYTOSTI PODOBNÉ LIDEM? - JE MOŽNÝ RŮST BEZ KYSLÍKU? - MŮŽE ŽIVOT EXISTOVAT I VE SMRTÍCÍM PROSTŘEDÍ?
Lze si vůbec představit, že bychom my, světoobčané 20. století, nebyli jedinými bytostmi podobnými člověku ve vesmíru? Vzhledem k tomu, že si v žádném muzeu zatím nemůžeme prohlédnout preparovaného homunkula z cizí hvězdy, zdá se být odpověď: „Jen naše Země je obydlena lidmi!" přesvědčující a dostatečně podložená. Jakmile však uvedeme do příčinného vztahu některé výsledky nejnovějších bádání a současných výzkumů, ocitneme se rázem v bujně rašícím pralese otazníků.
Astronomové tvrdí, že prosté, neozbrojené oko vidí za jasné noci na obloze asi 4500 hvězd. Již skromný dalekohled malé hvězdárny jich však umožní vidět téměř dva milióny a moderní astronomický reflektor registruje světlo miliard vzdálených sluncí, světelných bodů, z nichž se skládá Mléčná dráha. V nesmírných rozměrech je však naše Galaxie jen nepatrnou částí neporovnatelně většího systému, jakéhosi svazku galaxií, sdružujícího asi dvacet galaxií v prostoru o průměru 1,5 miliónu světelných let (světelný rok = 9,5 bilionu km). A tento systém je opět nicotným ve srovnání s mnoha tisíci spirálních mlhovin, objevených elektronickými teleskopy.(1) To platí ovšem dnes — ale vždyť tyto výzkumy také teprve dnes začaly…
Hvězdář Harlow Shapley připouští, že v dosahu našich dalekohledů je asi 1020 hvězd. Jestliže připisuje teprve každé tisící hvězdě planetární systém, lze to považovat za mimořádně opatrný a střízlivý předpoklad. Vycházejme z něho dále a předpokládejme, že by opět každý tisící z těchto planetárních systémů byl obdařen podmínkami vhodnými pro život; zůstává stále 10exp14 hvězd. Shapley se ptá dál: kolik z tohoto v pravém slova smyslu astronomického počtu vesmírných planetárních systémů má atmosféru, vhodnou pro vznik a rozvoj života? Opět každý tisící? Nuže, i pak zbývá nepředstavitelný počet 1011 hvězd, obklopených planetárními systémy, obdařenými podmínkami života. I když připustíme, že z celkového počtu vhodných planetárních systémů život skutečné vznikl v pouhé tisícině případů, zbývá pro naše úvahy stále 100 miliónů planet obydlených živými tvory. Tyto výpočty ostatně spočívají na možnostech, poskytovaných moderními, dnešními hvězdářskými dalekohledy, jejichž vývoj a zdokonalování neustále pokračují.
Podle domněnky biochemika dr. S. Millera se na mnohých vhodných planetách vyvíjely životní podmínky a posléze život sám rychleji, než na naší Zemi. Tyto odvážné výpočty naznačují, že by civilizace předstihující civilizaci pozemskou mohla vzniknout nejméně na 100 000 planetách.
Profesor dr. Willy Ley, známý autor vědeckých knih a přítel Wernhera von Brauna, mi v New Yorku řekl:
„Počet hvězd jen v samotné Mléčné dráže je dnes odhadován na 30 miliard. Předpoklad, že naše Galaxie, naše Mléčná dráha, obsahuje přinejmenším 18 miliard hvězd s planetárními systémy, je dnes z hlediska hvězdářství zcela přijatelný. Pokusme se teď co nejvíce zmenšit tato čísla a předpokládejme, že teprve v každém stém planetárním systému obíhá planeta svou hvězdu ve vzdálenosti vhodné pro život — zůstává tedy stále 180 miliónů planet, které by mohly nést život. Předpokládejme dále, že se pouze na jedné ze sta planet, schopných život zrodit, tak skutečně stalo — to je pořád 1,8 miliónu oživených oběžnic. A konečně předpokládejme, že na sto takto oživených planet připadá jedna jediná, obydlená bytostmi inteligentního stupně homo sapiens. I tato úvaha připisuje Mléčné dráze zástup 18 000 obydlených planet."
Vzhledem k tomu, že poslední výzkumy dospívají k počtu 100 miliard hvězd, tvořících naši Galaxii, svědčí počet pravděpodobnosti pro daleko vyšší čísla, než k jakým opatrně a střízlivě došel profesor Ley.
Aniž bychom se oháněli utopickými čísly a bez ohledu na vzdálené cizí galaxie, smíme tedy předpokládat v poměrné blízkosti Země alespoň 18 000 planet s podmínkami blízkými podmínkám pozemským. Můžeme ovšem v úvahách pokročit o krok dále: kdyby bylo ve skutečnosti obydleno pouhé jediné procento těchto planet, i pak zbývá plných 180…
Existence planet blízkých Zemi s podobným složením atmosféry, podobnou gravitací, flórou a snad dokonce i s podobnou faunou je zkrátka téměř nepochybná. Ostatně — může být život opravdu jen na planetách podobajících se Zemi?
Výzkum tento názor vyvrátil. (2) Domněnka, že život nemůže existovat bez kyslíku a bez vody, je mylná — vzpomeňme anaerobních bakterií, pro něž jakékoli množství kyslíku působí jako jed. Proč by nemohly existovat i vyšší formy života, nepotřebující kyslík ke svým životním pochodům?
Nezbývá nám, než pod stálým tlakem denně se objevujících nových poznatků překonávat svůj starý svět představ a naučených pojmů. Objevitelská rozkoš, soustřeďující se až zcela donedávna výhradně na naší Zemi, zahrnula rodnou planetu chválou a učinila z ní ideál: není prý ani příliš chladná ani příliš horká, vody je, chválabohu, dostatek, kyslíku co srdce ráčí, cyklus organické látkové výměny vždy znovu a znovu omlazuje přírodu…
Ve skutečnosti není tvrzení o nevyhnutelné podobnosti oživených planet Zemi udržitelné. Na Zemi žijí — podle odhadu — dva milióny rozličných druhů živočichů (3). Z nich je — podle odhadu — vědecky zařazeno asi 1,2 miliónu druhů. Mezi vědou zařazenými a popsanými druhy však nacházíme i několik tisíc takových, jež by podle dosavadních představ a za daných podmínek vůbec žít neměly! Předpoklady života musí být zkrátka znovu promyšleny a prozkoumány.
Tak například by podle obecného mínění měla být silně radioaktivní voda prosta zárodků; přesto se však několik druhů bakterií smířilo i se smrtelně nebezpečnou vodou chladicích plášťů atomových reaktorů.
Pokus badatele dr. Siegela vypadá dokonce trochu strašidelně: dr. Siegel vytvořil v laboratoři model Jupiterovy atmosféry, který nemá pranic společného s dosud předpokládanými podmínkami „života", a choval za těchto podmínek bakterie a roztoče. Amoniak, metan ani vodík je nezahubily.
Pokusy entomologů Hintona a Bluma z Bristolské university v Anglii přinesly přinejmenším stejně překvapující výsledky. Oba vědci zmrazovali larvy jistého druhu komárů po několik hodin při teplotě —100 °C a pak je ponořili do tekutého hélia, které má, jak známo, teplotu mezihvězdného prostoru. Po ozáření tvrdými paprsky byly larvy přeneseny opět do obvyklých podmínek. Stalo se nemožné: larvy pokračovaly nerušené ve svém vývojovém cyklů. Vylíhli se zcela „zdraví" komáři…
Známe bakterie žijící v sopkách, jiné metabolizující nerosty, a dokonce i druhy produkující železo. Les otazníků houstne.
Podobnými pokusy se zabývá řada pracovišť. Hromadí se důkazy, že život naprosto není vázán výhradně specifickými podmínkami naší planety, ačkoli jsme je po celá staletí považovali za nezbytnost. Toto přesvědčení pokřivilo a zatemnilo perspektivy, nasadilo badatelům na oči klapky a donutilo je posuzovat vesmír našimi měřítkya podle našich myšlenkových systémů Epochální myslitel Teilhard de Chardin však prohlásil: ve vesmíru má jen fantastické naději stát se realitou… Opačný myšlenkový pochod by — stejně fantasticky jako právem — znamenal, že inteligentní bytosti z jiné, cizí planety považují za měřítko své životní podmínky. Žijí-li při teplotě —150 či —200 °C, jsou oprávněni považovat takovou temperaturu, zhasínající pozemský život, za podmínku existence života na jiných planetách. Odpovídá to logice, s jejíž pomocí usilujeme o objasnění temnot naší minulosti.
Jsme povinni své z generace na generaci děděné sebeúctě být objektivní a rozumní — což, lapidárně řečeno, znamená, stát vždy poslušně a spolehlivě oběma nohama na pevné zemi. Někdy se, pravda, zdá být ta či ona odvážná teorie pouhou utopií — ale kolik utopií se už dávno stalo všední, každodenní skutečností! Chceme ostatně zcela záměrně naznačit nejkrajnější možnosti. Zatímco budeme usilovat o objasnění nepravděpodobného a dnes ještě nepředstavitelného, padnou hráze, bránící nám nezaujatě pohledět tváří v tvář vesmírným zázrakům. Příští generace se v kosmu setkají s mnoha netušenými životními formami (4). I když to již nezažijeme, naši potomci se budou muset smířit s poznáním, že nereprezentují nejen jediné, ale ani nejstarší inteligentní bytosti ve vesmíru.
Stáří vesmíru je odhadováno na osm až dvanáct miliard let. Meteority přinášejí stopy kosmického organického života pod objektiv našich drobnohledů. Milióny let staré bakterie znovu ožívají. Spory, poháněné tlakem slunečních paprsků, putují vesmírem a jsou tu nebo onde zachycovány přitažlivostí planet (5). V nekonečném koloběhu se po milióny let vždy znovu vyvíjí život. Četné velmi pečlivé výzkumy vzorků hornin, odebraných na různých místech povrchu Země, dokázaly, že se zemská kůra vytvořila asi před čtyřmi miliardami let. Ano, a — jak je známo — člověk existuje sotva jeden jediný milión let! Z tohoto obrovského veletoku času se díky píli, mnohým dobrodružstvím a neuhasitelné touze po poznání podařilo vymezit hrázemi rybníček sedmi tisíc let lidských dějin — co však je sedm tisíc let lidských dějin proti miliardám let dějin vesmíru?
My — vrchol stvoření — jsme potřebovali 400 000 let na cestu k naší dnešní úrovni a podobě. Kdo se odváží tvrdit, že kdesi neexistují planety s příznivějšími zevními podmínkami pro vývoj člověku podobných nebo jiných inteligentních bytostí? Proč bychom nemohli mít na jiných oběžnících důstojnou nebo dokonce daleko nás převyšující „konkurenci"? Smíme vůbec tuto možnost pustit ze zřetele? Zatím to děláme.
Jak často se již v minulosti zhroutily sloupy naší moudrosti! Celé stovky generací věřily, že Země je plochou deskou. Mnoho tisíc let platil železný zákon o kroužení Slunce kolem Země. A ještě dnes jsme přesvědčeni, že naše Země je středem vesmíru, ačkoli je, jak bezpečně víme, docela obyčejným, nevýznamným, maličkým kosmickým tělesem, vzdáleným 30 000 světelných let od středu Mléčné dráhy…
Je na čase, abychom průzkumem nekonečného, neznámého vesmíru poznali svou vlastní nepatrnost. Teprve pak pochopíme, že jsme nejvýše mravenci ve vesmírném státu. Přesto však zde, ve vesmíru, leží i naše naděje. Tam, kde nám ji přislíbili bohové.
Teprve po uskutečnění pohledů do budoucnosti nabudeme dostatek sil a odvahy prozkoumat čestně a nepředpojatě i vlastní minulost.
- pokračovanie -
Poznámky
1 Velmi plastickou představu o množství hvězd v dohledném vesmíru poskytuje skutečnost, že pouze na ploše, omezené čtyřmi „koly" Velkého Vozu, nacházejí největší dalekohledy několik miliónů galaxií, podobných naší Mléčné dráze…
2 V úvahách o formách a tedy i o možnostech nepozernského života se utkávají dvě teorie: první, již zastupuje např. americký fyzik Gernsback, vidí možnost života kdekoli ve vesmíru jen na společném základě řetězení uhlíkových atomů s kyslíkem a vodíkem ve složité bílkoviny, desoxyribonukleinovou kyselinu a další stavební kameny života. Jejich protivníci, byť i všichni nevěří ve Flammarionovy hvězdné „ohnivé" a „plynné" bytosti (v poslední době se sám Carl Sagan z Harvardovy university zmínil o možnosti existence živých „stabilních plynových koulí" v atmosféře Jupitera), přece jen uvažují i o životě na zcela jiných základech, např. podle Firsova o bytostech dýchajících dusík a pijících amoniak, jejichž základním biogenním prvkem by byl křemík. Ani prvá, ani druhá teorie nevylučuje ovšem obrovské bohatství tvarů a životních forem. Vždyť „průměrným" zástupcem pozemské fauny, stojícím mezi prvokem a člověkem, je podle profesora zoologie Chicagské university Ralpha Buchsbauma — červ z rodu Nereis, neurčitě připomínající primitivní stonožku…
3 Patrně daleko více. Odborníci Britského muzea po bedlivém zvážení odhadli před několika léty pouhý počet druhů hmyzu na plných dvacet miliónů.
4 Rozdíly budou pravděpodobně takové, že budeme muset opravit i dosud používané definice samého pojmu „život" a podstatně je rozšířit.
5 Autor má na mysli jednak výzkumy Nagyho, Hennesyho a Clause z Forthamské university (N. Y., USA), kteří velmi seriózně prokázali v tzv. chondritech několik typů „organizovaných částic" drobnohledných rozměrů a tak charakteristických, že je mohli dokonce pojmenovat, např. Clausisphaera fissa nebo Coelestites sexangulatus apod., jednak dosti starou, ale ještě dnes živou a diskutovanou teorií radiopansperimie, vypracovanou Svantem Arrheniem.
Erich von Däniken, Erinnerungen an die Zukunft (VZPOMÍNKY NA BUDOUCNOST vydalo nakladatelství Orbis v roce 1970)
KNIHU bolo možné zakúpiť na tejto adrese
