Když někteří lidé promlouvají na veřejnosti, stávají se kanály pro velmi mocné psychické proudy, kterými magneticky působí na posluchače. Často říkáme, že lidé byli tímto způsobem „inspirováni“, ale to nemusí být nutně tento případ, protože když mluvíme o inspiraci je důležité znát její původ, její zdroj.
Mám pocit, že žádné city ani emoce nemám. Ztratila jsem je, nebo jsem je ani nikdy neměla. Jsem chladná, jenom kalkuluju. Zajímá mě jenom to, co chci já. Rozhodla jsem se tak, protože je to tak lepší. Když člověk cítí, tak to bolí a já jsem se rozhodla ve svém životě tuto bolest nepodstoupit. Přivedl mě k tomu pocit zranitelnosti. Viděla jsem to u své matky.
Ľúbivými vyhláseniami sa snažia udrieť na strunku všetkých „pripravených“. Hovoria o „oficiálnych opatrovníkoch a strážcoch novej Zeme“. Dokonca o „ochrancoch všetkého stvorenia a pánoch hmotného sveta, ktorí majú viesť svojim žiarivým príkladom ľudstvo do lásky v plnom rozsahu“! Oslovili už aj vás?
Událost se odehrává strašně dávno.
Jsem energie a pohybuji se vesmírem.
Hraju si mezi hvězdama, skotačím.
Jsem celej neklidnej vzrušením.
Nemůžu se dočkat, až se narodím.
Už se mám narodit, hrozně se na to těším.
Mám z toho velkou radost.
VEĽKÁ EPOCHA | Před počátkem třetího tisíciletí před naším letopočtem vznikla v poříčí Indu a jeho přítoků zvláštní osobitá kultura, jejímž charakteristickým znakem byla civilizační vyspělost a vysoká urbanistická úroveň. Starověká kultura byla nazvána podle geografické lokalizace kulturou poříčí Indu nebo se jí podle jednoho ze dvou hlavních nalezišť říká kultura harrapská.
Připadá mi, že padám ze židle.
Ztrácím rovnováhu. Nevím jakým směrem sedím. Motá se mi hlava.
Nic nevidím. Nevím kde mám těžiště. Nevím jaké mám tělo. Každou chvilku a každý kousek mě to táhne jinam. Je to nějaká přitažlivost.
Necítím nic jiného.
Vydejte se na cestu zpět v čase, do města Inků Machu Picchu. Postaveno kolem roku 1450 a opuštěno o 100 let později, leží Machu Picchu zapomenuto až do roku 1911, kdy na tento poklad upozornil Hiram Bingham. V roce 1983 bylo zařazeno na seznam světového dědictví UNESCO a 7. července 2007 bylo Machu Picchu zařazeno mezi nových sedm divů světa.
V živote mi nebylo tak studeno, beznadejne a bídne. Dokonce ani na pustých vysokohorských pláních Cang Tangu, v nadmorské výšce nad 6 000 metru, kde ficel ledový vítr plný hrubého pisku a rozdíral na krvavé cáry každý kousícek nechránené kuže, mi nebylo tak mrazivo jak ted. Ani zima tam nebyla tak pronikavá, jako strašlivý chlad, který jsem ted cítil v srdci. Opouštel jsem svou milovanou Lhasu.
Není žádný čas, ani začátek, ani konec. Můžu být kdekoliv, všude je začátek. Světlo je příjemné, rozprostírá se do prostoru a přechází v temnotu. Cítím úžasný klid, harmonii, vyrovnanost, velikost. Jsem kosmické vědomí, stvořitel, vše kolem jsem já. Nic se neděje mimo mě. Je tady ale jeden rušivý děj – odpoutávají se ode mě částečky vědomí, vydávají se na vlastní cestu.
Když jsem žil v Anglii, napsal jsem Třetí oko, knihu, která je pravdivá, která však presto vyvolala množství komentáru. Prišly dopisy z celého sveta a v odpoved na ne jsem napsal další knihu - Lékar ze Lhasy. Mé zážitky, o kterých bude pojednávat tretí kniha, zdaleka presahují míru toho, co je vetšine lidí dáno vytrpet, zážitky srovnatelné jen s nekolika málo prípady z minulosti. Nejsou však predmetem této knihy - ta je pokracováním mé autobiografie.
