V živote mi nebylo tak studeno, beznadejne a bídne. Dokonce ani na pustých vysokohorských pláních Cang Tangu, v nadmorské výšce nad 6 000 metru, kde ficel ledový vítr plný hrubého pisku a rozdíral na krvavé cáry každý kousícek nechránené kuže, mi nebylo tak mrazivo jak ted. Ani zima tam nebyla tak pronikavá, jako strašlivý chlad, který jsem ted cítil v srdci. Opouštel jsem svou milovanou Lhasu.
1. KAPITOLA: Do neznáma
Jak jsem se otocil, spatril jsem vzadu za sebou na zlatých potalských strechách drobné postavy, nad nimiž kroužila v lehounkém vánku poskakoval osamelý drak. Kroužil a poskakoval, jako kdyby chtel ríct: „Sbohem, tvým dnum létání na dracích je konec. Vzhuru, k vážnejším vecem!" Pro me ten drak znamenal symbol - drak v nezmerné modré výšce pripoutaný ke svému domovu tenkým provázkem. Vstupoval jsem do nezmernosti sveta rozkládajícího se mimo Tibet, poutaný tenkým provázkem své lásky ke Lhase. Vstupoval jsem do divného, hrozného sveta za hranicemi své mírumilovné zeme. Když jsem se k domovu otocil zády a se svými druhy vyrazil do velkého neznáma, úplne se mi sevrelo srdce. I oni byli neštastní, ale meli tu útechu, že vedeli, že až me doprovodí do Cchun-cchingu vzdáleného 1 600 kilometru, vydají se zase zpátky domu. Vrátí se a na zpátecní ceste je bude konejšit vedomí, že každý další krok je približuje k domovu. Zatímco já mel jít porad dál do podivných zemí, k podivným lidem, vstríc podivnejším a podivnejším zážitkum.
Veštba mé budoucnosti, vypracovaná, když mi bylo sedm let, ríkala, že vstoupím do lámaserie a budu nejdrív vyškolen na célu, pak postoupím do hodnosti trapy a tak dále, dokud se nenaplní cas a já složím zkoušky na lámu. Jak astrologové rekli, opustím hned nato Tibet - svuj domov a všechno, co mám rád, a odjedu do zeme, kterou jsme nazývali barbarskou Cínou. Odcestuji do Cchun-cchingu a tam vystuduji medicínu a chirurgii. Podle kneží astrologu jsem mel jít do válek, mel jsem upadnout do zajetí podivných národu a prestát veškerá pokušení a utrpení, abych prinesl pomoc tem, kterí ji budou potrebovat. Rekli, že muj život bude tvrdý a že strast, bolest a nevdek mi budou stálými spolecníky. Jak meli pravdu! S takovýmito myšlenkami v hlave, na nichž nebylo pranic veselého, jsem dal povel k dalšímu pochodu. Hned jak nám Lhasa zmizela z dohledu, z opatrnosti jsme sesedli z kont a presvedcili se, že se jim jde pohodlne, že sedla nejsou príliš tesná, ale ani príliš volná. Kone meli být po celou dobu cesty našimi vernými práteli, a bylo proto na míste pecovat o ne prinejmenším tak dobre jako sami o sebe. Když jsme je tedy dali do porádku a s klidným svedomím, že se naši kone cítí pohodlne, jsme znovu nasedli, odhodlane upreli pohled kupredu a jeli dál.
Bylo to pocátkem roku 1927, když jsme vyjeli ze Lhasy a pomalu, velice zvolna postupovali smerem na Chotang, ležící na rece Brahmaputre. Vedli jsme mnoho dohadu o tom, která trasa je nejpríhodnejší, a tahle podél reky a Kchan-ringu nám byla doporucena jako nejlepší. Brahmaputra je reka, kterou dobre znám, létal jsem nad jedním z jejích pramenu mezi horskými hrebeny Himálají, když jsem mel to velké štestí, že jsem mohl létat v dracích, kterí unesou cloveka. My v Tibetu jsme tuto reku meli v úcte, ale nebylo to nic proti úcte, s jakou se na ni dívali jinde. Stovky kilometru odtud, kde spechala do Bengálského zálivu, byla pokládána za posvátnou, témer tak posvátnou jako mesto Banáras. Bylo nám receno, že práve Brahmaputra tvorí Bengálský záliv. V pradávných dobách byla tato reka rychlá a hluboká a hnala se témer prímocare z hor, ze kterých smývala mekkou pudu, až tímto zpusobem vytvorila nádherný a velkolepý záliv Jeli jsme podél reky pres horské prusmyky až do Si-kchangu. V drívejších dobách, v tech štastných dnech, kdy jsem byl velice mladý, byl Si-kchang soucástí Tibetu, byl jednou z jejích provincií. Potom Britové vtrhli do Lhasy. Tím si dodali odvahy k invazi i Cínané a uchvátili Si-kchang. Vstoupili do naši zeme s vražednými úmysly, zabíjeli, znásilnovali, plenili ji a zabrali Si-kchang pro sebe. Zaplavili ho cínskými úredníky, kterí jinde upadli v nemilost, a byli sem proto posláni za trest. Naneštestí pro ne jim cínská vláda nijak nepomáhala. Museli se sami o sebe postarat, jak nejlépe dovedli. Zjistili jsme, že tito cínští úredníci byli pouhé loutky, lidé bezmocní a neschopní, kterí Tibetanum pripadali k smíchu. Obcas jsme pochopitelne predstírali, že je posloucháme, ale to bylo jenom ze zdvorilosti. Jakmile se otocili zády, šli jsme si po svých. Naše cesta pokracovala den za dnem. Rozvrhli jsme si zastávky tak, abychom se vždycky vcas dostali k nejaké lámaserii, kde by se dalo prenocovat. Jelikož jsem byl láma, a navíc ješte opat a Uznané prevtelení, dostalo se nám toho nejlepšího prijetí, jaké byli mniši schopni poskytnout. Mimoto jsem cestoval pod osobní ochranou dalajlámy a to melo velkou váhu.
Dorazili jsme do Kchan-ringu. Je to velice známé obchodní stredisko, mesto proslulé trhem s jaky, ale ješte proslavenejší jako vývozní stredisko caje lisovaného do cihel, který nám v Tibetu tolik chutnal. Tento caj sem byl svážený z Cíny a nebyly to bežné cajové lístky, ale spíš chemická smes. Obsahovala caj, kousky vetvicek, sodu, sanytr a pár dalších prísad, protože u nás v Tibetu jídlo nebylo tak dostupným zbožím jako v nekterých jiných cástech sveta, a proto náš caj musel být i jakýmsi druhem polévky, a ne nápojem. V Kchan-ringu se caj míchá a tvaruje do cihlových bloku. Tyto cihly mely takovou velikost a váhu, že se daly nakládat na kone a pozdeji na jaky, kterí je prenášeli pres vysokohorské hrebeny až do Lhasy, kde se prodávaly na trhu a rozvážely po celém Tibetu.
Cajové cihly musely mít urcité rozmery a tvar, ale bylo treba je i zvláštním zpusobem balit, aby se caj neznehodnotil, když se prihodilo, že kun na horském brodu klopýtl a balíky s cajem spadly do reky. Tyto cihly se proto neprodyšne balily do cerstvé, nevydelané kuže a pak se nakrátko ponorovaly do vody Potom se rozkládaly po skalách vystavených slunci, aby uschly. Vyschnutím se scvrkly, a to tak, že obsah úplne stlacily. Vysušením se také zbarvily do hneda a ztvrdly jako bakelit, ale byly mnohem pevnejší. Když kuže vyschly, mohla se kterákoli cihla skutálet po horském svahu a dopadla na zem v porádku a bez poškození. Nekdy se stalo, že spadla do reky a zustala tam i nekolik dní. Když se pak vylovila a usušila, všechno zustalo neporušené, žádná voda se dovnitr nedostala a nic se neponicilo. Vysušená kožená pouzdra na cajové cihly patrila k nejhygienictejším obalum na svete. Caje se mimochodem casto používalo i jako platidla. Obchodník, který u sebe nemel žádné peníze, mohl odlomit kus caje a smenit ho. Dokud mel cajové cihly, nemusel si delat starosti o peníze v hotovosti.
Kchan-ring na nás zapusobil svým obchodním ruchem. Byli jsme zvyklí jenom na naši Lhasu, ale tady se vyskytovali lidé z nejruznejších zemí, a to až z Japonska, Indie, Barmy, i kocovníci až z oblastí ležících za pohorím Takla. Procházeli jsme tržištem vmíseni mezi obchodníky a naslouchali podivným hlasum v ruzných jazycích. Míjeli jsme se s mnichy odlišných vyznání, ze sekty zen i jiných sekt. A pak užaslí nad všemi temito zvláštnostmi jsme dorazili do malé lámaserie za Kchan-tingem. Už tady na nás cekali. Naši hostitelé dokonce zacínali mít starost, kde jsme tak dlouho. Hned jsme jim vysvetlili, že jsme si prohlíželi trh a naslouchali trhovnickým klevetám. Tamejší opat nás vrele privítal a nedockave vyslechl naše vyprávení o Tibetu a zprávy, které jsme prinášeli, nebot jsme pricházeli ze sídla vzdelanosti z Potaly a byli jsme mniši, kterí navštívili vysoké oblasti Cang Tangu a spatrili tam velké divy. Vehlas nás tedy predešel.
Casne zrána, poté co jsme se zúcastnili chrámové bohoslužby, jsme se na koních vydali opet na cestu a s sebou si vezli malou zásobu campy. Silnice mela podobu pouhé udusané vozové cesty vinoucí se po úbocí rokle. Dole pod námi rostly stromy a bylo jich víc, než kdokoliv z nás kdy predtím videl. Nekteré byly cástecne zahaleny do mlhy tvorící se z vodní tríšte vodopádu. Rokle byla také porostlá obrovskými rododendrony, zatímco pudu pokrývaly pestrobarevné kvety, drobná horská kvetena, která naplnovala vzduch vuni a dodávala celé scenérii na barevnosti. Presto jsme se cítili sklícene a bylo nám težce. Sklícení myšlenkou, že odjíždíme z domova, a težce proto, že nám vadila hustota vzduchu. Sestupovali jsme víc a víc do nížiny a dýchalo se nám stále hur. Objevil se i další problém, který nás potrápil. V Tibetu, kde je vzduch rídký, prichází voda do varu pri nižší teplote a ve vyšších polohách se tudíž dal caj pít prakticky ve chvíli, kdy vrel. Nechali jsme tedy caj na ohni do chvíle, kdy nás bublání upozornilo, že je hotový k pití. Zkraje jsme si zde, v této nižší poloze, nekolikrát porádne popálili rty, jak jsme se snažili vyzkoušet teplotu vody. Meli jsme ve zvyku pít caj hned po odstaveni z ohne. V Tibetu jsme to tak delat museli, protože jinak treskutá zima odebrala caji veškerou horkost. Tehdy jsme netušili, že hustší vzduch mení bod varu, a ani nás nenapadlo, že bychom meli pockat, až varící voda vychladne, aniž bychom riskovali, že bude okamžite ledová.
Dýchací potíže nás skutecne vyvádely z míry, vadila nám váha vzduchu tlacící na hrud a plíce. V první chvíli nás napadlo, že je to treba rozrušením z toho, že opouštíme náš milovaný Tibet, ale pozdeji jsme si uvedomili, že se dusíme, že se ve vzduchu jakoby utápíme. Nikdo z nás dosud nesestoupil do nadmorské výšky pod 3 000 metru. Lhasa sama o sobe leží ve výšce 3 600 metru. Casto jsme pobývali v polohách mnohem vyšších, jako když jsme se vypravili do vysokohorských oblasti Cang Tangu, kde jsme se dostali až do výšky nad 6 000 metru. V minulosti jsme slyšeli radu vyprávení o Tibetanech, kterí odešli ze Lhasy hledat štestí v nížinách. Povídalo se, že umírali po mesících utrpení se znicenými plícemi. Na tvrzení, že ten, kdo ze Lhasy odešel do nižších poloh, šel vstríc strastiplné smrti, mely bezpochyby lví podíl babské povídacky ve svatém meste.
Vedel jsem, že to vubec není pravda, jelikož mí vlastní príbuzní pobývali v Šanghaji, kde meli spoustu majetku. Byli tam a vrátili se v porádku. Své príbuzné jsem znal málo, protože to byli lidé s tak vysokým postavením a tak zaneprázdnení, že na nás deti nemeli vubec cas. Dozvedel jsem se to od služebnictva. Ted jsem byl ale vážne znepokojen tím, jak jsme se cítili. Plíce jako bychom meli v ohni a hrudní koš sevrený železnými obrucemi, které nám bránily dýchat. Každé nadechnutí nás stálo znacné úsilí a pri každém rychlejším pohybu námi prostrelovala pálivá bolest. Jak jsme postupovali a scházeli stále níže, vzduch houstl a oteplovalo se. Pro nás to bylo nesnesitelné podnebí. Ve Lhase v Tibetu je skutecne velice chladno, ale je to suchá zima, zima zdravá, a v takových podmínkách není teplota príliš duležitá. Ale v tomto hustém vzduchu, s tak vysokou vlhkostí, jsme byli s rozumem témer u konce a báli se, zda dokážeme jít dál. V jednu chvíli se me ostatní pokoušeli premluvit, abych dal povel celem vzad a abychom se vrátili do Lhasy, sice že nás to všechny zabije, budeme-li v tomto hazardním podniku pokracovat dál. Já jsem si však pripomnel veštbu a neustoupil jsem. A tak jsme jeli dál. Jak se oteplovalo, šly na nás závrate, skoro jako kdybychom byli priopilí, a zacal nás zlobit zrak. Nedohlédli jsme tak daleko jako za normálních okolností, nevideli jsme tak jasne a vubec jsme nedokázali odhadnout vzdálenosti. Až o hodne pozdeji jsem se dobral vysvetlení. V Tibetu je ten nejcistší vzduch na svete, je naprosto cirý, takže tam clovek dohlédne do vzdálenosti 80 km i více, a to tak zretelne, jak kdyby vzdálenost nepresahovala 15 až 16 km. Zde, v hustém vzduchu nížiny, nebylo videt do takové dálky a to, co jsme videli, bylo zkresleno vysokou hustotou vzduchu a necistotou v nem.
Cesta nám trvala radu dní, behem nichž jsme sestupovali stále níž a niž a projíždeli lesy, v nichž bylo více stromu, než kolik si kdokoliv z nás myslel, že vubec na svete existuje. V Tibetu není moc dreva, není tam mnoho stromu, a tak jsme zpocátku nemohli odolat, abychom neslezli z kone a nerozbehli se prohlédnout si ruzné druhy stromu, sáhnout si na ne a privonet si k nim. Pripadaly nám tak zvláštní a byla jich tam taková spousta! Znali jsme nicméne rododendrony, protože tech je v Tibetu hodne. Rododendronový kvet, je-li správne upraven, se pokládá za prepychovou lahudku. Žasli jsme nad vším okolo sebe, nad rozdílností našeho domova od toho, co jsme videli tady. Nevíme ani, jak dlouho jsme jeli, kolik dní ci kolik hodin, protože to nás vubec nezajímalo. Meli jsme spoustu casu, nemeli jsme ani tušení o uspechané civilizaci plné shonu, ale i kdybychom o ní vedeli, nezajímalo by nás to.
Denne jsme jeli osm až deset hodin, nacež jsme se zastavili v nejaké príhodné lámaserii pri ceste, kde jsme prenocovali. Nepríslušely všechny ke stejnému druhu buddhistického vyznání jako my, ale to nevadilo, všude jsme byli vítáni. Mezi námi, skutecnými buddhisty Východu, neexistuje souperení, trenice nebo zášt a pocestný je vždycky vítán. Jak bylo naším zvykem, zúcastnili jsme se behem svého pobytu veškerých bohoslužeb. Nevynechali jsme žádnou príležitost popovídat si s mnichy, kterí byli tak laskaví a prijali nás. Povypráveli nám radu podivných vecí o tom, jak život v Cíne zacíná doznávat zmen, jak se starý mírumilovný rád mení a jak se Rusové, „medvedí muži", snaží Cínanum vštepovat svoje politické ideje, které nám pripadaly naprosto scestné. Pripadalo nám, že to, co Rusové hlásají, je: „Co je tvoje, to je moje. Co je moje, moje zustane!" Rekli nám, že i Japonci na ruzných místech Cíny vyvolávají nesnáze. Vypadalo to jako otázka prelidneni. V Japonsku byla príliš vysoká porodnost a nedostatecné potravinové zajištení, a tak se Japonci pokoušeli obsadit mírumilovné národy a ožebracit je, jako kdyby na svete záleželo jen na Japoncích.
Konecne jsme opustili Si-kchang a pres územní hranice vstoupili do provincie S-cchuan. Ješte pár dní a dorazili jsme ke brehum reky Jang-c-tiang. Tady jsme se jednoho odpoledne zastavili v malé vísce. Nezastavili jsme se proto, že bychom toho dne byli už dospeli k místu prenocováni, nýbrž proto, že jsme narazili na tlacící se zástup, na jakýsi tábor lidu. Prodírali jsme se kupredu a vzhledem k tomu, že jsme všichni byli pomerne rozložití, nedalo nám vubec žádnou práci dostat se až do cela zástupu. Tam stál na voze vysoký bílý muž, gestikuloval, vykládal o zázraku komunismu a snažil se rolníky navádet, aby se vzbourili a vyvraždili velkostatkáre. Mával nejakými papíry s vyobrazením muže s ostrými rysy a bradkou, nazývaje ho spasitelem sveta. Ale na nás obrázek Lenina ani mužova rec neudelaly žádný dojem. Znechucene jsme se odvrátili a pokracovali v jízde ješte nekolik dalších kilometru, až jsme dojeli do lámaserie, kde jsme meli té noci spát.
Lámaserie se vyskytovaly v nejruznejších cástech Cíny spolu s cínskými kláštery a chrámy. Nekterí lidé, zvlášte z oblasti Si-kchangu, S-cchuanu a Cching-chaje dávají totiž prednost tibetské forme buddhismu. Byly zde proto naše lámaserie, aby se v nich ucili ti, kterí cítili potrebu naší asistence. Nikdy jsme se nikoho nesnažili obrátit na naši víru, nikdy jsme lidi nevybízeli, aby se dali k nám, protože jsme toho názoru, že by každý mel mít svobodnou volbu. Vubec jsme nemeli rádi misionáre, kterí chodili a recnili, že clovek musí vstoupit do toho a toho náboženství, aby byl spasen. Vedeli jsme, že když se clovek chce stát lámaistou, stane se jím, aniž bychom ho museli jakkoli presvedcovat. Bavili jsme se na úcet misionáru pricházejících do Tibetu a Cíny Bylo bežným trikem, že lidé predstírali obrácení na jinou víru, jen aby dostali dárky a další takzvané výhody, které misionári poskytovali. A ješte neco. Tibetané a stará generace Cínanu byli zdvorilí lidé a snažili se udelat misionárum radost, snažili se dát jim najevo, že docházeje jakéhosi úspechu, ale nikdy ani na okamžik nás nepresvedcili o tom, co hlásali. Vedeli jsme, že mají tuto svou víru, ale my jsme se radeji drželi své vlastní.
Cestovali jsme dál podél toku reky Jang-c-tiang, protože se tudy príjemne jelo. Byla to reka, kterou jsem mel v budoucnu velice dobre poznat. Fascinoval nás pohled na ruzná plavidla. Ješte nikdy jsme nevideli lode, i když je nekterí z nás znali z obrázku, a já jsem jednou behem zvláštního jasnovideckého sezení s mým ucitelem, lámou Mingjurem Tundrupem, uvidel parník. Píšu o tom ale podrobneji na jiném míste této knihy. V Tibetu naši bárkari používali lodky z proutí. Byly to lehounké konstrukce potažené jací kuži a krome prevozníka unesly asi ctyri až pet lidí. Casto tam bývala neplatícím pasažérem koza, prevozníkovo oblíbené domácí zvíre, které bylo ale zároven k užitku na pevnine, protože prevozník na ni nakládal svoje osobni svršky, uzlík anebo prikrývky, když s lodkou na zádech šplhal pres skály, aby se vyhnul perejím, které by mu byly jinak lodku znicily Nekdy takový rolník, který se chtel dostat pres reku, použil kozí nebo jací kuži, která mela otvory po nohou a všechny další neprodyšne utesnené. Používal tohoto zlepšováku podobne jako lidé na Západe záchranného kruhu. Ted nás však zajímal pohled na skutecné lode s trojúhelníkovými plachtami, které se trepetaly ve vetru.
Jednoho dne jsme se zastavili u nejakých melcin. Byli jsme zmateni. Rekou kráceli dva muži a mezi sebou meli dlouhou sít. Pred nimi šli další dva, kterí mlátili do vody klacky a príšerne rvali. V první chvíli jsme si mysleli, že ti první dva jsou blázni a že ti se síti je honí, aby je chytili. Pozorovali jsme je a videli, jak na znamení jednoho z mužu povyk ustal a ti dva se sítí vykrocili k sobe, až spojili krok. Drželi oba konce síte napjaté mezi sebou a táhli ji ke brehu. Když ji v porádku dostali na píscitý breh, vyklopili ji a na zem se vyvalilo mnoho kilogramu lesklých a zmítajíctch se ryb. To nás šokovalo, protože my nikdy nezabíjíme. Žili jsme v presvedcení, že zabít jakoukoli živou bytost je velice špatné. V našich tibetských rekách ryby priplouvaly a dotýkaly se ruky, natažené k nim ve vode. Braly si z rukou jídlo. Vubec se cloveka nebály a casto bývaly ochocené. Ale tady v Cíne byly pouhou potravou. Divili jsme se, jak se tito Cínané mohou vydávat za buddhisty, když tak do nebe volajícím zpusobem zabíjejí pro vlastní prospech.
KNIHU bolo možné zakúpiť na tejto adrese
Dr. T Lobsang Rampa, 1995
Translation Jitka Badoučková, 1995
ISBN 80-85320-55-X
Všetky časti postupne nájdete na tejto adrese.
