Jednou mi tatínek řekl - poté, co byla vztyčena stéla, která upomínala na stavbu paláce: „Jestli na mě někdy po mnoha letech budou lidé vzpomínat, doufám, že si mě nebudou připomínat jako válečníka nebo stavitele, ale jako léčitele bylinkami. Protože způsobit, aby slepý člověk znovu spatřil hvězdy, je větší zásluha než stavět, ať by stavba byla jakkoli velkolepá." Často nám říkal, že rostliny nás o mnohém poučují. „Člověk se chová pošetile: válečník odhodí meč, aby se chopil pluhu; pole zůstávají neobdělaná, protože rolník maluje fresky na zdi chléva; a malíř odhoď své štětce, protože chce nosit meč. Rostliny jsou moudřejší. Každá podle svého plní svůj úkol: fialka se neschovává do svých listů, protože nemá na stonku žádné trny; verbena se nepokouší kvést jako svlačec, ale spokojí se tím, že vydává osvěžující vůni svými tuhými zelenými listy."


„Každý normální člověk, který nemá příznaky boha-samozvance, chápe, že náboženské nauky nevznikly z ničeho nic a že všudypřítomný pojem hřích, se kterým bojují všechna náboženství, má nějaký hluboký a velmi důležitý smysl. Věty typu „Příčinou Světové potopy byl hřích Atlanťanů." nebo „Kaj se ze svého hříchu." či „Nevpusť hřích do duše." se objevují ve všech esoterických a náboženských písemnostech. Copak je hřích tak strašný? Asi ano. Jinak by se na něj nekladl tak velký důraz."