Asi se ptáte, kam se poděla zemina, která údajně chybí reliktovým lesům v západní Sibiři. Třeba vás něco napadne, když si prohlédnete tyto fotografie: Domů, které mají nepochopitelně přízemí zahrabané v zemi, je po celém Rusku – ale nejen tam – velké množství.
Po obrovské katastrofě se Rusko – přesněji to, co zbylo z Tartárie – staly zdrojem klimatických problémů v Evropě a Americe. Nepřímo o tom svědčí místní lesní porosty, kterým vesměs není více než dvě stě let. Sibiřským, ruským i běloruským. Tento fakt lze objasnit jedině tím, že před uvedenou dobou většina ruských lesů – zmizela.
V předchozí části jsme se dozvěděli, že v letech 1816-1819 došlo k podivné klimatické anomálii, kdy v západní polovině Evropy a na východním pobřeží Severní Ameriky se sluneční paprsky po dlouhou dobu nedokázaly prodrat skrze silnou vrstvu čehosi, co naplnilo atmosféru. Prachu? Popele? A čistě náhodou ve stejnou dobu patrně zanikla Tartárie...
Ivan Rumanovský uverejnil v Literárnom týždenníku (piatok 27. augusta 1993) článok “Kameňovanie odvážnych”. Uvádza viacero osôb, ktorých diela neboli pre vtedajšiu resp. terajšiu vhodné, pretože podkopávali „oficiálnu“ pravdu o pôvode Slovanov. Okrem mien Ján Kollár, Pavol Jozef Šafárik, Jaroslav Zástěra, Antonín Horák, Jindřich Wankel, Rudolf Wirchow, Dušan Haruštiak veľký priestor venuje aj Pavlovi Križkovi, dokonca je tu aj kresba velestúrskeho nápisu.
Najdôležitejšou postavou celej kauzy velestúrskeho nápisu (epigrafu) je kremnický archivár Pavel Križko. Za svoj objav, prekreslenie po odliatí, za dešifrovanie teda rozlúštenie nápisu sa mu dostalo málo vďačnosti, zato veľa urážok, osočovania a dokonca bol obvinený, že sám bol organizátorom výroby falzifikátu – teda nápisov. Nepochopenie u časti slovenskej inteligencie, ktorá takto len vykonávala neslovenské túžby, poznačili aj jeho potomkov, jeho deti a vnuci sa museli a dodnes musia boriť s obvineniami vznesenými na osobu Pavla Križka.
Nápisy na Velestúre ostávajú už takmer 150 rokov témou, ktorou sa oficiálna veda nechce zaoberať. Je to „háklivá“ vec, pre vedu „nebezpečný prípad, kauza, pri ktorej sa nikto nechce pošpiniť. Ako keby stále platilo, že domnelá „pravda“ platná v súčasnej histórii v kauze Velestúr nech ostane v stave „status quo“, teda v zmesi právd, poloprávd, obvinení, nech ostane nedopovedaná, neskúmaná...
Pôvod pojmov Uhor-Uhorsko i jeho variant Ugor, Ungarn, Venger atď. je čisto slovenský, ako na to už bolo v tejto knihe poukázané niekoľko krát. Avšak takým jednoznačným a exaktným dôkazom o nemaďarskosti slova Uhor nájdeme v katakombách pri Soľnohrade (dnes Salzburg, Rakúsko). Tu v útrobách Mníchovho vrchu (Mönchsberg) sa nachádzajú katakomby, kde v jednom z výklenkov sa nachádza pamätná tabuľa na ktorej stojí:
Než budeme pokračovat v našem pátrání po příčinách konce Tartárie, zastavme se chvíli v čase někde kolem roku 1815. V tu dobu totiž na Zemi s největší pravděpodobností došlo k jakési obrovské katastrofě světového významu, o níž nám oficiální historie nic neříká. Nebo nás mystifikuje. Důsledky této katastrofy však známe velmi dobře – statisíce, ale pravděpodobně spíš miliony lidských životů.
15. ledna 2013 ruský prezident Vladimír Putin v Ruské geografické společnosti slavnostně otevřel nový archiv, kde jsou veřejnosti zpřístupněny mapy Tartárie. Asi se ptáte, co je na tom tak zajímavého. Je a hodně. Tímto aktem dal světu na srozuměnou, že Rusko se vydává na cestu odhalování své skutečné, nezfalšované historie, protože si je vědomo toho, že národ, který svoji historii nezná, nemůže mít ani budoucnost.
Uhor-uhorský sa pôvodne vzťahoval na obyvateľstvo hovoriace sklavónskym jazykom teda na Slovänov, dnes jazykovo Slováci, Moraváci, Slavónci, Chorváti, Slovinci, Rusíni; ale geneticky všetci obyvatelia bývalého Uhorska, vrátane dnešných Maďarov. Tento pojem sa „lámal“ (postupne menil) v období maďarizácie – rozumej v období jazykovej a „kultúrnej“ reformy (úpadku). Celý tento podivuhodný proces je pekne odsledovateľný v živote svetoznámeho slovenského skladateľa Franca Lista.
