Nespadněte do smrtící pasti odmítání a přehnaného strachu. Přiznejte si to: Jste v opravdovém problému a budete se z něj muset dostat sám. Panika nutně nemusí znamenat křičení a pobíhání okolo. Často se jedná o prosté nic nedělání. Survivalisti nepodceňují pravdu, ale také se neodevzdají beznaději.
1) Vnímejte a věřte
Survivalisti vidí příležitost, dokonce dobrou, ve své situaci i když je pochmurná. Pokud se dostanou před těžkou zkoušku, tak lidé můžou být překvapeni když je poslouchají, že to pro ně byla ta nejlepší věc, jaká se jim kdy stala. Fáze survivalové cesty zhruba paralelně následují pět etap smrti, které popsala Elizabeth Kubler Ross ve své knize On Death and Dying: Denial, anger, bargaining, depression, and acceptance. Při těžkých okolnostech se survivalista pohybuje skrze fáze rychle, aby přijmul svou situaci a pak ji vyřešil, aby se zachránil. Přežití záleží na tom, abyste si sami sobě řekli: „OK, jsem tady. Tohle se opravdu děje. Nyní hodlám udělat následující kroky, abych se z toho dostal.“ Jestli nakonec uspějete či ne je irelevantní. Je to o tom konat správně, i o tom správně trpět, že jste dali smysl životu, který musíte žít.
2) Zůstaňte klidný, využijte svůj hněv
V počáteční krizi ti, kteří přežili nejsou ovládáni strachem, místo toho jej využívají. Jejich strach se často tváří jako (a stává se) hněv, který je motivuje. Aron Ralston, turista, který si musel uříznout ruku, aby se osvobodil z pod kamene, který přimáčknul jeho ruku v kaňonu v Utahu nejprve zpanikařil a začal kritizovat sám sebe. Ale velmi rychle se zarazil, hluboce se nadechl a začal přemýšlet o možnostech. Nakonec strávil pět dní postupu přes etapy nutných pro přesvědčení o tom, jaká opatření musel podniknout, aby si zachránil vlastní život.
Když se Lance Armstrong, šestinásobný vítěz Tour de France, probudil z operace mozku kvůli rakovině, tak první co pocítil byla vděčnost. „Ale pak jsem cítil druhou vlnu, vzteku … jsem naživu, a zbláznil jsem se.“ Když se ho přátelé ptali, jak se mu daří, odpověděl: „Mám se skvěle … líbí se mi to takhle. Líbí se mi ty šance, které jdou proti mně … Neznám jiný způsob.“ To je myšlení survivalisty.
Survivalisti také lépe zvládají bolest. Jako závodník na kole měl Armstrong dlouhé školení v trvalé bolesti, a naučil se ji milovat. James Stockdale, stíhací pilot, který byl sestřelen ve Vietnamu a strávil osm let ve vězeňském táboře Hanoi Hilton doporučuje těm, kteří se chtějí naučit přežít: „Člověk by se měl seznámit s průběhem bolesti. Musíte to odzkoušet v praxi. O tom není pochyb.“
3) Myslet, analyzovat a plánovat
Survivalisti rychle organizují, nastavují rutiny a ustanovují disciplínu.
Když byla Lance Armstrongovi diagnostikována rakovina, tak proti ní zorganizoval boj stejně jako když organizoval svůj trénink na závod. Přečetl si o ní všechno co mohl, dal dohromady tréninkový plán a tým z přátel, rodiny a doktorů, který ho v jeho úsilí podporoval. Takové vědomí a organizované úsilí tváří v tvář vážnému nebezpečí vyžaduje rozkol mezi rozumem a citem, v němž rozum udává směr a cit poskytuje zdroj energie.
Steve Callahan, námořník a lodní návrhář, byl zasažen velrybou během své sólo plavby v roce 1982. Zmítaný v Atlantiku po dobu 76 dní na svém metr a půl velkém voru zažil cestu k přežití pod velením „kapitána“, který mu dával rozkazy a držel na uzdě jeho příděly vody a dokonce i jeho vlastní vzpurné (emoční) stížnosti. Jeho kapitán pravidelně instruoval „posádku“. Tak pod striktní kontrolou udržel pryč myšlenky, že není naděje a provedl první kroky k přežití: myslet jasně, analyzovat situaci a vytvořit plán.
4) Provést správné a rozhodující kroky
Survivalisti jsou ochotní riskovat pro záchranu sebe a ostatních. Ale jsou současně odvážní a opatrní v tom, co udělají. Lauren Elder byl jediný, kdo přežil letecké neštěstí v High Sierra. Ztracený na 12 000 stop vysokém vrcholku se zlomenou rukou viděl pod sebou San Joaquin Valley, ale obrovská divočina a ledové útesy jej od něho oddělovali. Nosil na sobě zavinovací sukni a halenku, boty, a dokonce ani neměl spodní prádlo, lezl po všech čtyřech.
Měl před sebou 36 hodin cesty – zdánlivě nemožný úkol. Ale Elder si připustil myšlenky jen na cestu, kterou měl před sebou. Survivalisté rozdělují velké úkoly na malé zvládnutelné kroky. Nastaví si dosažitelné cíle a vytvoří krátkodobé plány pro jejich dosažení. Jsou pečliví, aby si správně vybrali cíle. Dělají jen velmi málo chyb. Řeší to, co je v jejich silách, řeší to od okamžiku k okamžiku, z hodiny na hodinu, den po dni.
5) Oslavte svůj úspěch
Survivalisti mají velkou radost i z nejmenších úspěchů. Pomáhá jim to udržet vysokou úroveň motivace a zabraňuje to smrtícímu pádu do beznaděje. To také poskytuje úlevu od situací ohrožujících život. Elder řekl, že když dokončil sestup první části, tak se podíval na tu neuvěřitelnou část cesty, kterou urazil a řekl si: „Podívej se co jsi dokázal… nadšeně jsem zakřičel a poslouchal rozlehlou ozvěnu.“ I přes zlomenou ruku byla radost Elderovým stálým společníkem.
6) Buďte záchranářem, ne obětí
Survivalisti vždy to co dělají dělají pro někoho jiného, i když ten někdo jiný je tisíce kilometrů daleko. Existuje mnoho strategií, jak toho dosáhnout. Když se Antoine Saint-Exupery zřítil v libyjské poušti poté, co jeho letadlo utrpělo poruchu motoru, myslel na to, jak jeho žena bude trpět, kdyby se vzdal a nevrátil se domů. Yossi Ghinsberg, mladý turista, byl ztracen v džungli Bolívie více než dva týdny poté, co se oddělil od svých přátel. V halucinacích viděl krásnou společnici, která s ním spala každou noc. Vše co dělal dělal pro ni. Lidé nemohou přežít jen pro sebe, musí mít větší motivaci.
Viktor Frankl to vyjádřil takto: „Nemiřte na cíl – čím více se na něj budete zaměřovat, tím více jej minete.“ Navrhuje to brát jako „nezamýšlený vedlejší efekt osobního odhodlání vůči něčemu, co je větší než já a nebo jako vedlejší produkt odevzdání se jiné osobě než jsem já.“
Částečný překlad článku The 12 Rules of Survival
http://www.securitywhip.com/2010/07/18/the-12-rules-of-survival/?utm_sou...
Zdroj: freepub.comehere.cz
Všetky časti postupne nájdete na tejto adrese.
