Ve víru a zmatcích príprav domu a dvoru na slavnost byla matka skutecne ve svém živlu. Bylo treba organizovat, dávat príkazy a vymýšlet zpusoby, jak oslnit sousedy. V tom vynikala. Jelikož s otcem procestovala Indii a byla v Pekingu i v Sanghaji, znala spoustu cizích zvyklostí. Když bylo stanoveno datum slavnosti, mnichové písari peclive rozepsali všechna pozvání na silný rucní papír, který se vždycky používal pro ta nejduležitejší sdelení.
Každá pozvánka byla tricet centimetru široká a asi šedesát centimetru dlouhá. Na každé byla pecet otcovy rodiny, a protože i matka patrila do jedné z prvních deseti rodin, bylo treba i její peceti. Navíc mel otec s matkou spolecnou pecet pro oba, címž pocet pecetí stoupí na tri. Celkem vzato pozvánky pusobily dojmem velmi impozantních dokladu. Velice me desilo pomyšlení, že celá tato vrava se deje jen kvuli mne. Nevedel jsem, že já jsem ve skutecnosti druhoradé duležitosti a že spolecenská událost stojí na prvním míste. I kdyby mi byli rekli, že velkolepost slavnosti dodá mým rodicum velkou vážnost, vubec nic by mi to bylo nereklo, a tak jsem byl vylekaný dál.
Najali jsme zvláštní posly, aby tato pozvání dorucili. Každý jel na plnokrevném koni a nesl tyc, která mela na konci šterbinu, do níž bylo pozvání vsunuto. Nad tycí cnela kopie rodinného erbu. Tyce byly pestre vyzdobeny tištenými modlitbami, které vlály ve vetru. Na dvore vládl naprostý chaos, jak se všichni poslové chystali vyjet soucasne. Služebníci už byli ochraptelí od kriku, kone rzali a ohromní cerní buldocí štekali jako pominutí. Narychlo se dopíjely poslední doušky tibetského piva a ve chvíli, kdy se hlucne otevrela mohutná vrata, byly džbánky s rinkotem odloženy a houf mužu vyrazil s divokým krikem.
V Tibetu poslové dorucují písemnou zprávu, ale vyrizují také její ústní znení, které muže být zcela odlišné. V dávných dobách na kurýry cekávali v záloze bandité, rídili se písemnou zprávou a posléze treba prepadli špatne hájený dum ci pruvod. Stalo se proto zvykem psát klamné zprávy, které casto vlákaly bandity tam, kde bylo možné je zajmout. Tento starý zvyk písemných a ústních vzkazu byl památkou na minulost. I nyní se obe verze nekdy lišily, ale jako platné bylo vždy prijímáno podání ústní.
V celém dome vládl shon a zmatek. Cistily se a znovu malovaly steny, drhla se podlaha a prkna se leštila tak dlouho, až zacalo být úplne nebezpecné po nich chodit. Vyrezávané drevené oltáre v hlavních místnostech byly vylešteny a prelakovány a po dome bylo rozmísteno mnoho nových máslových lamp. Nekteré byly zlaté a jiné stríbrné, ale všechny byly tak naleštené, že bylo sotva rozeznat, která je která. Matka a hlavní správce neustále pobíhali sem-tam, tady pokárali, tam vydali príkaz, zkrátka pripravovali služebnictvu težké chvíle. Meli jsme tehdy víc než padesát služebníku a pro nadcházející príležitost byli najati ješte další. Všichni pracovali jaksepatrí, prestože meli neustále co delat. Dokonce i dvur byl vydrhnut, až se dlažební kameny leskly, jako by byly cerstve nalámané. Mezery mezi nimi byly barevne vyplneny, aby vzhled domu byl ješte veselejší. Když tohle všechno bylo hotovo, neštastní služebníci byli povoláni pred matku a dostali narízeno, aby všichni chodili obleceni ciste jako ze škatulky.
V kuchyni vládl horecný ruch, chystala se neuveritelná spousta jídla. Tibet je prírodní lednicka, jídlo tady lze pripravit a uchovat po dobu témer neomezenou. Podnebí je tu skutecne velice chladné a zároven suché. Ale i když teplota stoupne, sucho udržuje uložené jídlo v dobrém stavu. Maso vydrží približne rok, zatímco obilí po staletí.
Buddhisté nezabíjejí, a tak jediné maso, které je k sehnání, pochází ze zvírat, která se zrítila z útesu nebo se zabila nejakou jinou neštastnou náhodou. Naše spíže byly dobre zásobeny takovým masem. V Tibetu jsou i rezníci, ale patrí do kasty "nedotknutelných" a pravovernejší rodiny s nimi nemají nic spolecného.
Matka se rozhodla predložit hostum vzácnou a nákladnou pochoutku. Chystala se je uctít nakládanými rododendronovými kvety. Pred nekolika týdny vyjeli sluhové ze dvora smerem k úpatí Himaláje, kde rostly ty nejlepší. V naší zemi rododendrony dorustají do obrovských rozmeru s širokou škálou barev a vuní. Kvety, které ješte plne nedozrály, se sbírají a co nejopatrneji omývají. Jemne, protože jakékoliv pomackání by znemožnilo následující konzervaci.
Pak se každý kvet ponorí do velké sklenené nádoby s medem a vodou a zvlášt se dbá na to, aby bylo zabráneno prístupu vzduchu. Nádoba je tedy vzduchotesne uzavrena a každý den po dobu nekolika týdnu jsou ryto nádoby vynášeny na slunce a v pravidelných casových intervalech otáceny tak, aby všechny cásti kvetu byly dostatecne vystaveny slunecnímu svetlu. Kvet pozvolna roste a vstrebává nektar vzniklý z medové vody. Nekterí lidé drív než kvet snedí, ho s oblibou na nekolik dní vystavují úcinku vzduchu, protože se tak vysuší a zacne být trochu krupavý, aniž by cokoliv ztratil na vzhledu cí vuni. Tito lidé také posypávají okvetní plátky troškou cukru, aby napodobili sníh. Otec reptal kvuli drahote techto nakládaných kvetu: "Za to, cos utratila za tyhle kvetinky, jsme si mohli koupit deset jaku i s telaty," rekl. Matcina odpoved byla typicky ženská: "Neblázni! Musíme se prece trochu ukázat a stejne o téhle stránce domácnosti rozhodujou."
Další lahudkou byly žraloci ploutve. Dovážely se z Cíny, krájely se na plátky a varila se z nich polévka. Kdosi rekl, že polévka ze žralocích ploutví je nejvetší gastronomický požitek sveta. Podle mne to chutnalo príšerne a byl hotový ocistec sousto spolknout i proto, že v dobe, kdy ploutve dorazily do Tibetu, by je už puvodní majitel žraloka ani nepoznal. Byly, mírne receno, ponekud "prošlé". Podle nekterých to však zvýraznovalo jejich chut. Mým oblíbeným jídlem byly mladé, štavnaté bambusové výhonky, rovnež dovážené z Cíny. Daly se varit ruzným zpusobem, ale já jsem je mel nejradeji syrové jen tak se špetkou soli. Vybíral jsem si jejich cerstve pootevrené žlutozelené konecky. Obávám se, že mnoho techto výhonku prišlo o své konecky ješte drív, než se daly varit, a to zpusobem, který mohl kuchar pouze tušit, ne však dokázat! Vecná škoda, že i kucharovi takhle chutnaly nejvíc. Varením se v Tibetu zabývají muži. Ženy neumejí míchat campu nebo presne dávkovat prísady.
Ženy vezmou hrst cehosi, vrazí do toho kousek onoho a pak to okorení v nadeji, že to bude k jídlu. Muži jsou dukladnejší, presnejší, a proto lepší kuchari. Ženy se hodí na utírání prachu, klábosení a pochopitelne na pár dalších vecí. Ne však na prípravu campy. Campa je hlavní potrava Tibetanu. Nekterí lidé žijí z campy a caje od svého prvního jídla v živote až do posledního. Delá se z jecmene jemne praženého do krupavá a do zlatohneda. Zrna jecmene se drtí na mouku, ta se znovu praží. Pražená mouka se nasype do misky a pridá se horký caj s máslem. Smes se míchá, až je hustá jako testo. Pro chut se pridává sul borax a jací máslo. Výsledkem je campa, kterou lze vyválet na placky, uhníst na bochánky, ci dokonce na ozdobné tvary. Campa sama o sobe je jednotvárné jídlo, ale ve skutecnosti to je velmi hutná a výživná strava, která cloveka udrží pri živote v jakékoli nadmorské výšce a za všech okolností.
Zatímco nekterí služebníci pripravovali campu, další chystali máslo. Náš zpusob výroby másla by z hygienických duvodu nebylo možno doporucit. Naše máselnice byly veliké vaky z jací kuže s chlupem dovnitr. Naplnily se jacím nebo kozím mlékem, nahore se zakroutily, obrátily a zavázaly tak, aby byly nepropustné. Celým vakem se pak tlouklo sem tam, dokud se nevytvorilo máslo. Meli jsme na stloukání másla zvlášt uzpusobenou podlahu s vycnívajícími kameny vysokými asi ctyricet pet centimetru. Vaky s mlékem se zvedaly a pouštely na tyto hrboly, címž se máslo tlouklo. Bylo to jednotvárné pozorovat a poslouchat, jak treba deset sluhu po celé dlouhé hodiny zdvihá a pouští tyto mechy. Bylo slyšet cvachtání zvedaného vaku a následující plesknutí, jak žuchl na zem. Pytel, se kterým se nedbale zacházelo nebo byl starý, se obcas roztrhl. Vzpomínám si na jednoho skutecne rízného chlapíka, který stavel na odiv svou sílu. Pracoval dvakrát rychleji než kdokoliv jiný a vypetím mu nabíhaly žíly na krku. Kdosi rekl: "Ty nejak stárneš, Timone, už ti to nejde tak rychle." Timon zachrochtal vzteky a popadl vak do svých mocných rukou, zvedl ho a pustil. Tentokrát však jeho síla privodila spoušt. Mech padl k zemi, ale Timon stále ješte držel ruce ve výšce - a v nich okraj mechu. Vak dopadl plnou vahou na kamenný výcnelek. Do vzduchu vystríkl sloup polostluceného másla prímo do tváre užaslého Timona. Do úst, do ocí i uší, do vlasu. Zasáhlo ho padesát až šedesát litru nazlátlé kaše, která mu stékala po tele.
Prihnala se matka privábena hlukem. Bylo to jedinkrát v živote, kdy jsem ji videl, jak ze sebe nemohla vypravit slovo. Snad zlostí nad ztraceným máslem nebo v domnení, že se nebožák dusí, popadla roztržený kozí mech a pretáhla jím chudáka Timona pres hlavu. Na kluzké podlaze ztratil rovnováhu a praštil sebou do roztékající se máselné brecky.
Neohrabaní delníci jako Timon mohli máslo ponicit. Když pri spouštení vaku nedávali pozor na vycnívající kameny, zpusobovali, že se chlupy uvnitr vaku odtrhly a primíchaly do másla. Nikomu nevadilo vytáhnout z másla jeden nebo dva tucty chlupu, ale nad celými chumáci se už clovek škaredil. Takové máslo bylo dáno stranou a urceno do lamp, ci k rozdání žebrákum, kterí si ho rozehráli a precedili pres kus látky. Pro žebráky byly odkládány stranou také "zmetky" vyšlé z kuchyne. Tito štastní, dobre živení chlapíci pak chodili po ostatních domech a vykládali, jak se dobre pomeli. Sousedé na oplátku rovnež predložili žebrákum velmi dobré jídlo. Je treba toho hodne vysvetlit, co se týce života tibetského žebráka. Nikdy netrpí nouzí; pomocí svých "profesionálních triku" si dokáže zarídit nadmíru dobré živobytí. Ve vetšine zemí Dálného východu není žebrání žádnou hanbou. Mnoho mnichu žije z žebroty, když cestují z jedné lámaserie do druhé. Je to bežne užívaná praxe, která není považována za o nic horší, než je, rekneme, v jiných zemích vybírání na dobrocinné úcely. Nasytit mnicha na jeho ceste se považuje za vykonání dobrého skutku. Rovnež žebráci mají svá pravidla etiky. Obdaruje-li clovek žebráka, drží se pak od nej žebrák stranou a po urcitou dobu nechá dárce na pokoji.
Oba knezi pridelení našemu domu se také zúcastnili príprav na nadcházející událost. Odebrali se ke každé zvírecí mrtvole uložené v našich spížích a odríkali modlitby za duše zvírat, která ta tela obývala. Veríme, že když se zvíre zabije — treba i neštastnou náhodou — a je snedeno, lidé jsou vuci tomu zvíreti dlužníky. Tyto dluhy se splácely tím, že se knezi nad zvírecím telem modlili v nadeji napomoci zvíreti, aby se vtelilo do vyšší formy života, až se na zemi opet narodí. V lámaseriích a chrámech nekterí mniši venovali veškerý svuj cas modlitbám za zvírata. Naši knezi meli za úkol modlit se za kone pred dlouhou cestou, aby se kone príliš neunavili. V té souvislosti je dobré pripomenout, že naši kone nikdy nepracovali dva dny po sobe. Když se na nem jelo jeden den, druhý den mu musel být doprán odpocinek. Stejné pravidlo platilo pro tažná zvírata. A každé z nich to vedelo. Když se náhodou stalo, že vzali k jízde kone, na kterém se už jezdilo den predtím, jednoduše stál a odmítal se hnout z místa. Když mu sedlo odebrali, obrátil s pohozením hlavu, jako kdyby chtel ríct: "No to jsem rád, že bylo spravedlnosti ucineno zadost!" Osli byli horší. Pockali, dokud nebyli naloženi, nacež si lehli na zem a snažili se v nákladu vyválet.
Meli jsme tri kocky, které byly neustále ve službe. Jedna žila ve stájích a udržovala prísnou kázen u myší, které musely být velmi ostražité, pokud chtely zustat sebou samými a ne kocicí potravou. Další kocka žila v kuchyni. Byl to postarší kocour, trochu prihlouplý. Jeho matka utrpela úlek ze strelby behem Younghusbandovy válecné výpravy v roce 1904, on se narodil predcasne a zustal naživu jako jediný z celého vrhu. Podle toho i jméno Younghusband. Tretí kocka byla velmi úctyhodná matrona a bydlela s námi. Byla vzorem materské péce a delala, co bylo v jejích silách, aby nedošlo k poklesu kocicí populace. Když práve nepecovala o svá kotata, behávala za matkou z místnosti do místnosti. Byla malá a cerná a prestože jí skvele chutnalo, vypadala jako chodící kostra. Tibetská zvírata nejsou mazlícci svých pánu ani otroci, nýbrž bytosti s užitecným cílem sloužit, bytosti, které mají svá práva stejne tak jako lidé. Podle buddhistické víry všechna zvírata a ve skutecnosti všechna stvorení mají duši a opakovane se rodí na zemi ve stále vyšších a vyšších vývojových stupních.
Rychle pricházely odpovedi na naše pozvánky. Cvalem prijíždeli muži k našim vratum a mávali rozštepenými tycemi poslu. Správce vycházel ze své místnosti, aby prokázal poctu kurýrovi šlechticu. Jezdec vytáhl zprávu z hole a udýchane ze sebe vychrlil ústní podání. Pak se svezl na kolena a prevalil se na zem jako správný komediant, aby dal najevo, jak se docista vysílil, aby dorucil zprávu do Rampová domu. Naši sluhové se zapojili do hry tak, že se nahrnuli okolo a všichni brebentili: "Chudák chlapík, tak úžasne rychlou cestu vykonal. Puklo mu srdce rychlostí, to je jasné. Ubožák, takový šlechetný clovek!" Jednou jsem se úplne znemožnil, když jsem spustil: "Ba ne, to není pravda. Já jsem ho videl, jak odpocívá kousek odsud, aby pak mohl pricválat takovým úprkem." Bude diskrétní zahalit rouškou mlcení trapnou scénu, která následovala.
Ten den nakonec nastal. Den, kterého jsem se desil, kdy melo za me být rozhodnuto o mé životní dráze, aniž bych mel jakoukoli volbu. První slunecní paprsky už vykukovaly za vzdálenými horami, když do mého pokoje vrazil služebník. "Co? Vy ješte nejste vzhuru, Úterý Lobsangu Rampo? Hrome, vy jste ale ospalec! Už jsou ctyri hodiny a ceká spousta práce. Vstávejte!" Odhrnul jsem prikrývku a vyskocil. Tento den mi mel ukázat cestu mého života.
V Tibetu se každému dávají dve krestní jména, z nichž první odpovídá jménu dne v týdnu, kdy clovek prišel na svet. Já jsem se narodil v úterý, a proto Úterý bylo mé první jméno. Rodice mi pak dali další jméno - Lobsang. Mel-lí však chlapec vstoupit do lámaserie, dostal ješte další jméno — své jméno reholní. Já, sedmiletý, se chtel stát prevozníkem, pohupovat se kymácet na rece Cang Po, víc než šedesát kilometru odsud. Ale okamžik, chtel jsem to doopravdy? Prevozníci patrí do nízké kasty, protože používají cluny z jací kuže napnuté na drevené kostre. Prevozník? Nízká kasta? Ne! Chtel jsem se stát profesionálním pouštecem draku.
To je lepší být volný jako vzduch, mnohem lepší než být v ponižujícím malém koženém clunu zmítajícím se na rozbourené rece. Pouštec draku, ano, tím se stanu a budu vyrábet nádherné draky s ohromnými hlavami a žhnoucíma ocima. Ale dnes budou mít slovo knezi astrologové. Možná, že ted už je pozde, už nemužu vyskocit oknem a utéct. Otec by brzy vyslal muže, aby me privedli zpátky. Ne, prece jenom jsem Rampa a musím jít ve stopách tradice. Treba astrologové reknou, abych byl pouštecem draku. Mužu jen cekat, jak to dopadne.
KNIHU môžete zakúpiť na tejto adrese
Všetky časti nájdete na tejto adrese.
T. Lobsang Rampa: TŘETÍ OKO. Z anglického originálu "The Tbird Eye" přeložila Jitka Badoučková.
Ilustrace Zdenka Krejčová. Typografická úprav a obálka s použitím autorčiny kresby Vladislav Zadrobílek.
