Ve víru a zmatcích príprav domu a dvoru na slavnost byla matka skutecne ve svém živlu. Bylo treba organizovat, dávat príkazy a vymýšlet zpusoby, jak oslnit sousedy. V tom vynikala. Jelikož s otcem procestovala Indii a byla v Pekingu i v Sanghaji, znala spoustu cizích zvyklostí. Když bylo stanoveno datum slavnosti, mnichové písari peclive rozepsali všechna pozvání na silný rucní papír, který se vždycky používal pro ta nejduležitejší sdelení.
Život ale nebyl jen ucení a smutek. Venovali jsme se stejne intenzívne hrám jako studiu. Úcelem všech našich her bylo otužit nás a upevnit naši schopnost prežití v drsném Tibetu s jeho teplotními výkyvy. V léte za poledne muže teplota dosáhnout až 35°, ale za téže letní noci muže poklesnout až na 8° pod nulou. A v zime bývalo ješte mnohem chladneji.
Jsem Tibetan. Jsem jedním z tech mála, který se dostal až do tohoto divného západního sveta. Jazyková stavba a mluvnice této knihy není zdaleka uspokojivá, ale nikdy se mi nedostalo ani jedné skutecné hodiny anglictiny. Mou "školou anglictiny" byl japonský zajatecký tábor, kde jsem se jazyk ucil, jak jsem nejlépe dovedl, od nemocných Anglicanek a Americanek zde veznených. Psát anglicky jsem se naucil stylem "pokus-omyl".
