Všichni se chováme jako děti. Tedy téměř všichni. Nechci křivdit těm vyrovnaným mezi námi. Chováme se jako ublížené děti s tím rozdílem, že oproti dětem k vyjádření své nelibosti používáme prostředků dospělých. Vyhrožujeme, pereme se, podáváme stížnosti, soudíme se, rozvádíme se, pomlouváme se atp. A ve vývoji naší společnosti jsme již tak daleko, že takové projevy vůči svým bližním považujeme za úplně normální. Všichni to tak akceptujeme. Jeden je dobrý, jeden je špatný, začíná to pomluvami, končí soudem, pokutami atp. A je to normální. Koukáme se pak na sebe přes prsty, uhýbáme zrakem, nemluvíme s nikým… máme strach, abychom se nedostali do problémů.
Protože je společnost postavena na vratkých základech neschopnosti řešit problémy snažíme se je řešit silou, které se následně, když ji nemáme, dovoláváme u příslušných institucí. Roztáčíme tak kolotoč na kterém se veze policie, soudy a zákonodárci. Někdo nás přeci musí usměrňovat, když sami nevíme, co je správné.
Cítíte ten paradox? Volíme si své zástupce (skupinu lidí), aby nám určovali co se smí a co se nesmí (je a není správné) a tím jasně dáváme najevo, že nevíme, co je správné. Potřebujeme někoho, kdo nám to v podobě zákonů řekne. „Tohle je už moc, to je špatně. Ale tohle ještě můžeš.“ (pomiňme nyní dravé štiky specializované na obcházení zákonů a hledání děr v nich) Následně si platíme další skupinu lidí, která hlídá, zda někdo náhodou neporušuje nějakou hranici, o které někdo jiný řekl, že za ni už nikdo nesmí. Třetí skupina, taktéž námi placená rozhoduje, zda skutečně bylo porušeno něco, o čem někdo námi zvolený řekl, že se nesmí porušovat.
Proč o tom všem píšu? Protože si uvědomuji, že společnost založená na strachu, nedůvěře a vynucené síle nemůže dobře fungovat a protože vidím ten prvotní impuls k takto založené společnosti. Ten první a hlavní důvod, proč to tak musí být.
Protože jsme jako děti. Když se nám něco nelíbí, tak se chováme jako ublížené děti. Ale to není v pořádku, protože jsme přeci dospělí. Nepotřebujeme si volit a platit své rodiče, kteří nám říkají co ještě můžeme a co už ne.
Ale teď už se konečně dostávám k tomu hlavnímu, proč to všechno vlastně píšu. Všechno se to točí kolem našeho vnitřního dítěte. Kolem skutečnosti, že tak jak se v dětství chovali rodiče k nám, chováme se nyní sami k sobě. Jenom si to uvědomte. „Zase jsi to zničil. Po kom ty jsi? Po mně určitě ne. Ježiši, jaktože jsi tak neschopná. Uhni, pusť mě k tomu. Nepleť se do toho. Neřvi. Nedělej to, rozbiješ to. Mlč.“
A na základě takových a podobných výchovných prostředků se v naší dětské psychice začíná usazovat pocit, že jednak nejsme dost dobří a že nejsme hodni lásky. Pokud rodiče volí restriktivní způsob výchovy (a to volí vždy v okamžiku, kdy mají pocit, že nezvládají situaci, nebo nemají čas něco vysvětlovat) a k tomu ještě zapomenou dítěti říct, že jej mají rádi i když něco provedlo, přichází zlom po kterém dětská psychika usoudí, že když se k nim jejich milovaní rodiče chovají takovým způsobem, trestají a neprojevují lásku, patrně si to zaslouží, protože v dětském světě patří rodiče k těm jediným, ke komu dítě vzhlíží, kdo má absolutní pravdu. Rodiče mají v dětských očích ikonickou podobu a pokud dítě uvěří, že si zaslouží být nemilováno, aplikuje tuto domněnku i na sebe sama. Vzniká stav, který, jak myslím, prožila či ještě prožívá drtivá většina z nás a to je stav odmítnutí sebe sama, chybějící sebelásky či nenávisti vůči sobě sama. V takovém pocitu nás rodiče nadále udržují tím, že po trestu následuje další trest a na projevy lásky nezbývá místo. My se tak utvrdíme v tom, že zasloužíme být trestáni a že si zasloužíme být nemilováni, vytvoříme si chorý vzorec, program, který se spouští samočinně (na základě určitých vnějších impulsů) aniž bychom to dokázali ovlivnit a s takovým morálním základem se vydáváme do puberty a celého života.
Jak to pak může v životě fungovat? Hledáme partnery, po kterých vyžadujeme lásku, protože my sami ji k sobě nedokážeme cítit. Vytváříme nezdravé vztahy založené na podmíněnosti. „Budu ti projevovat lásku, když ty ji budeš projevovat mně.“ Jsme závislí a když se partner rozhodne být závislý na někom jiném, je to pro nás tragédie, protože přicházíme o zdroj lásky. Hroutí se nám svět, jsme najednou sami.
Přitom tam někde hluboko uvnitř sedí v koutku schoulený chlapeček nebo holčička. Sedí tam sám, s bradou přitisknutou na kolena a pocitem, že na světě není nikdo, kdo by ho/ji mohl mít rád, protože on/ona si lásku nezaslouží. Myslela si to přeci i maminka s tatínkem. Celý život na něj/ni někdo křičí, všechno dělá špatně a na všechno je úplně sám.
Jediný, kdo na tom může něco změnit, jsme my sami. Nikdo jiný. Nikdo cizí slovy „Miluji tě“ nezaplní tu prázdnotu, která vznikala celé dětství. Navíc, ten někdo miluje toho dospěláka ale nikdo nemiluje toho malého chlapečka či holčičku tam hluboko uvnitř. To můžeme udělat jenom my sami.
Pokud si uvědomujeme, že nám chybí sebeláska a provozujeme různé praktiky na její dosažení, musíme si uvědomit, že nikdy naše snažení nebude kompletní, pokud láskou nezahrneme toho malého smutného chlapečka/holčičku tam uvnitř. On/ona je totiž ten hlavní a jediný, kdo lásku potřebuje. Dovolím si tudíž říct, že pokud se chceme naučit sebelásce, musíme začít u toho malého chlapečka, u té malé holčičky, kteří lásku potřebují nejvíc.
Je to jednoduché. Ve chvílích, kdy se necítíme nejlíp a z jakéhokoliv důvodu máme zkaženou náladu, jsme nespokojení, právě jsme se pohádali, šéf nám vynadal, je nám smutno (což jsou důsledky spuštěných programů) je více než vhodné začít mluvit na své vnitřní dítě. Naše vnější nálada je totiž důsledek ublíženého dítěte uvnitř nás.
Podle situace volte slova. Pokud vám např. vynadal šéf je vhodné své vnitřní dítě přesvědčit o tom, že se vlastně nic nestalo. Volte taková slova, která jste potřebovali slyšet v době, kdy právě probíhající program vznikl. „Neboj se Péťo, nic se neděje. Není to tvoje vina. On se zlobí, protože jeho vnitřní dítě má pocit, že zase zklamalo. Není to tvůj problém. Neboj se. Doopravdy se nic nestalo. Jsi šikula. Dokážeš spoustu jiných věcí. Nemůžeš umět všechno. Mám tě moc rád. A omlouvám se, že jsem si tě tak dlouho nevšímal. Odpusť mi, že jsem tě nechal tak dlouho o samotě. Teď už budeme spolu. Budu s tebou mluvit každý den. Mám tě moc rád.“ Již při prvních slovech pocítíte zvláštní pocit. Nový pocit nezaměnitelný s žádným jiným. Já osobně jsem jej cítil poprvé v životě. Pocit neuvěřitelného vnitřního pohodlí a klidu. Tak mocná jsou slova pochopení a lásky směrem k našemu vnitřnímu dítěti. Jsem přesvědčen, že tímto způsobem jsme schopni naučit se milovat sami sebe.
Pokud to takto budeme praktikovat vždy, když se spustí jeden z mnoha vytvořených programů, za nějaký čas začnou tyto programy slábnout, nebudou účinkovat s takovou intenzitou a bude čím dál snazší si s nimi poradit. Nebudou vznikat emoce, které následně otravují náš organismus. Nebudeme reagovat extrémně, budeme vyrovnaní. Nebudeme zmítáni extrémními výkyvy našich emocí. Budeme stát, jako skála v bouři. Nebudeme zničení z toho, že nás nikdo nemá rád. Nebudeme vyžadovat lásku od ostatních. Sami jí budeme mít na rozdávání. Nebudeme mít pocit, že jsme na všechno sami. Naše nitro bude naplněno láskou k sobě sama.
Lencher Falprea
Zdroj: Probuzeni.blogspot.com
