Už pár let se věnuji tomu, co jím. Někdy více intenzivně, jindy méně. Zejména se to týká masa, mléčných výrobků, cukru atp. Přemýšlím o vnitřních pohnutkách, které mě vedou k úvahám o božím daru. Vlastní zdraví, smrt zvířat, zničující vliv na životní prostředí. Začínám také vnímat, že čím více informací se ke mně o dané problematice dostane, tím více si uvědomuji, že pořád vlastně nevím...
Soustředěním se na svůj vlastní nádech a výdech a zklidněním těla se dostaneš do stavu, kdy k tobě začne promlouvat tvoje vyšší já.
Nejdříve ale musíš informace vyššího já oddělit od švitoření popletené a poblázněné mysli.
Myšlenky jsou jako listy v podzimním větru.
Víš to? Nemyslím teď, kým bys měl nebo chtěl být. Nepotřebuji slyšet odpověď, že jsi člověk, který se snaží být… Zajímá mě, kým se cítíš být. Proč jsi tady? Bez jakýchkoliv přívlastků. Bez tohoto uvědomění, bez tohoto sebe-vědomí může být tvůj život jen stěží naplněný a šťastný. Myslím skutečně, upřímně, čistě, vyrovnaně a pokorně šťastný.
… ne… nemůžu se omluvit… udělala bych ze sebe krávu…
i když jsem v právu…
… a co když se mi vysměje, to mi za to nestojí…
… tohle teda ne, nebudu to riskovat, co kdyby mi vynadal…
Usedám na schody, které vedou ke dveřím našeho domu. Je příjemná letní noc a já ještě nespím i když bych už dávno měl. Je mi dvanáct let a moji vrstevníci se v tento čas již oddávají svým snům. Nemůžu spát, něco mi brání. Stejně bych se na posteli jenom převaloval. Nespím, protože mi v tom brání smutek a stesk.
Žiješ bezvadný život. Třídíš odpad, medituješ, jíš zdravě, chodíš na duchovní přednášky, čteš knížky o andělech, na internetu sleduješ spirituální filmy a věříš, že jsi plně připraven na duchovní vzestup, který má přijít. Přesto kdesi uvnitř víš o jemném hlásku, který šeptá něco, co nechceš až tak úplně slyšet. Co by jsi nejraději zasunul někam hlouběji, odkud ve chvílích ticha nebude srozumitelný. Ten hlas uvnitř ví, že to není všechno.
Jsme nevědomě pasivní. Ve srovnání s tím, kým vším bychom mohli být, kdybychom jenom věděli, co všechno je v našich silách, jsme pasivní. Jsme uvězněni v našich skromných, neútulných životech v bezvědomí. A to doslova. Všichni do jednoho společně toužíme po pocitu, když se naše tělo naplní radostí a štěstím. Ten pocit ale stále hledáme zmateni ve svých popletených touhách a mylných uspokojeních tam, kde jej nelze najít. A pokud ano, pocit je těkavý a za krátkou dobu vyprchá do neznáma.
Ve svých zahradnických úvahách jsem objevil náznak pochybností, co když všechnu tu vypěstovanou zeleninu či ovoce nebudu schopný zkonzumovat nebo vyměnit za zahradnickou komoditu, kterou sám pěstovat nebudu. Přece to nenechám zkazit. Všechnu tu nádhernou a výživnou biozeleninu a lahodné a zdravé bioovoce. Tuto otázku jsem otevřel vůči univerzu a odpovědi na sebe nenechaly dlouho čekat.
Dovolím si malou úvahu. Nejde o dogma. Pouze úvaha, či zachycení myšlenek. Jistě jste si v posledních dnech všimli nevídané smrště článků, filmů, rozhovorů a přednášek na téma breathariánství, žití ze světla atp. Zaujala mě jednak intenzita informací týkajících se stejného fenoménu a také breathariánství samo o sobě. Jak je možné, že lidské tělo najednou, z ničeho nic, nepotřebuje k životu jídlo.
Až dnes jsem poznal nezbytnost uvědomění, že jediné, na čem skutečně v našem životě záleží je úhel pohledu. Díky energiím přicházejícím na Zem v současné době a díky mému ochránci Saturnovi a díky boží síle (děkuji!), jsem měl tu možnost pocítit rozdílnost vnímání jedné a té samé situace pod rozdílnými úhly pohledu ve velmi krátkém časovém úseku, díky čemuž jsem si uvědomil, jak zásadní tohle téma je. Je to tak jednoduché ale zároveň je poměrně složité s tím něco udělat.
