Stěžování bývá často doprovázeno záští, ale může být provázeno i silnější emocí jako je hněv nebo jiná forma rozčilení. Tím se ego energeticky více nabíjí. Stěžování se pak promění v podrážděnost, což je jiný způsob, jak ego posiluje samo sebe. Je mnoho lidí, kteří stále čekají na nějaký popud, aby proti němu reagovali, aby se cítili naštvaní nebo ublížení – a nikdy to dlouho netrvá, aby ten popud přišel. Pak říkají: „To je skandál!“ „Jak se opovažuješ …“. „To mě s--e!“ Jsou závislí na rozčilování a hněvu jako na droze. Touto reakcí proti něčemu prosazují a posilují svůj pocit sebe sama.
Jak rychle si tvoříme názory na druhé lidi, jak rychle docházíme k závěrům. Naše egoistická mysl velice ráda klasifikuje a vynáší soudy nad ostatními. Každý člověk je veden k určitému způsobu myšlení a chování – kromě toho je ovlivněn nejen svým kulturním prostředím a zážitky z dětství, ale také genetickými faktory. Tak se nám lidé jeví, ale ve skutečnosti takoví nejsou. Když nad někým vynášíte soudy, obvykle hovoříte o jeho způsobu myšlení, nikoli o něm samém. To ukazuje na velice nevědomý způsob myšlení z vaší strany. Přisuzujete druhým určitou totožnost a ta se pak stává vězením nejen pro ně, ale i pro vás.
Nikolaj Levašov, vědec a fyzikální teoretik, vytvořil zcela novou teorii vesmíru, která poskytuje odpovědi na řadu otázek, které moderní věda považuje za neřešitelné. Na základě postulátu anizotropie (nehomogenity) vesmíru vysvětluje nezbytné podmínky pro objevení-se živé hmoty, přírodní zákony, které vedou k nevyhnutelnému vzniku života a později rozumu, a vědomí, které se objeví také nevyhnutelně, pokud jsou splněny určité podmínky. Levašovovy pohledy nemají nic společného s „Vulgarmaterialismus“ (něm.), mechanickým materialismem. Silně věří, že hlavní otázka filozofie je absurdní a že duch a hmota je v podstatě jedno. Odhaduje lidské schopnosti jako bezmezné a nemá pochyb o tom, že myšlenka může ovlivnit fyzickou hmotu: ve skutečnosti, může dělat věci, které si ani nejodvážnější science-fiction nedokáže představit.
Zdravim Orgonete,
Zažil jsi už někdy pocit skutečného štěstí? Ten pocit absolutní radosti, kdy myslíš, že ti hrudník exploduje nevýslovnou přemírou světla uvnitř a zároveň cítíš tlačící knedlík v krku, který tě nutí nahlas vzlykat ale přitom necítíš ani smítko smutku? Zažil jsi už někdy ten pocit, kdy tě šíleně baví mluvit s lidmi kolem tebe. Máš potřebu neznámé lidi zdravit a s těmi známými strávit alespoň krátký čas a prohodit s nimi pár slov a zjistit jak se mají? Díváš se lidem do očí a jejich strach uvnitř ukotvený v tobě vzbuzuje lásku a touhu jim od něj pomoci. Stíny každodenních starostí se od tvé světelné aury odrážejí jako gumové kuličky a ty které se vrátí dokážeš přijmout jako ztracené děti a věnuješ jim všechnu svoji lásku, čímž po krátké době zmizí v nenávratnu. Není nic, co by tě dokázalo vykolejit… Není nic, co by tě dokázalo srazit dolů… No snad se to nepokazí. Snad ti to vydrží. Jdeš spát.
Na přírodě jsme závislí nejen kvůli fyzickému přežití. Potřebujeme ji také proto, aby nám ukázala cestu domů, cestu z vězení naší vlastní mysli. Jsme totiž ztraceni ve své činnosti a myšlení – ztraceni v bludišti zdánlivě neřešitelných problémů. Zapomněli jsme něco, co stále ještě vědí kameny, rostliny a zvířata. Zapomněli jsme, jak být – jak být sami sebou, jak být tam, kde je život: tady a teď.
Otázka: Ahoj Eckharte. Jestliže je cílem vesmíru, aby se forma probudila, nebo aby se vědomí stalo vědomým samo sebe, proč je to tak vzácný jev? Vypadá to spíše, jako že jsme že jsme určeni k tomu, abychom se neprobudili.