Zažil jsi už někdy pocit skutečného štěstí? Ten pocit absolutní radosti, kdy myslíš, že ti hrudník exploduje nevýslovnou přemírou světla uvnitř a zároveň cítíš tlačící knedlík v krku, který tě nutí nahlas vzlykat ale přitom necítíš ani smítko smutku? Zažil jsi už někdy ten pocit, kdy tě šíleně baví mluvit s lidmi kolem tebe. Máš potřebu neznámé lidi zdravit a s těmi známými strávit alespoň krátký čas a prohodit s nimi pár slov a zjistit jak se mají? Díváš se lidem do očí a jejich strach uvnitř ukotvený v tobě vzbuzuje lásku a touhu jim od něj pomoci. Stíny každodenních starostí se od tvé světelné aury odrážejí jako gumové kuličky a ty které se vrátí dokážeš přijmout jako ztracené děti a věnuješ jim všechnu svoji lásku, čímž po krátké době zmizí v nenávratnu. Není nic, co by tě dokázalo vykolejit… Není nic, co by tě dokázalo srazit dolů… No snad se to nepokazí. Snad ti to vydrží. Jdeš spát.
Ráno se vzbudíš a všechno je pryč. Včerejší den šmahem zmizel a zůstal dnešek. Nic víc. Utápíš se ve vzpomínkách na skvělý včerejší den a snažíš se ten dnešní přežít s nadějí, že ten příští bude stejný jako ten včerejší. Snažíš se plavat v oceánu vzpomínek na včerejší den a lovit na dně ty nejvzácnější perly. Na známé jsi nerudný, když tě s úsměvem na dálku zdraví, děláš, že je nevidíš, aby ses s nimi nemusel bavit. Stejně nevíš, co bys jim říkal. Neznámé lidi s nezájmem míjíš a sleduješ špičky svých bot. Začínáš pociťovat strach z toho, že včerejší den se nebude opakovat. Děsí tě, že zítřek bude podobný dnešku. Cítíš, že na tebe doráží nějaká nemoc. Nachlazení, či co. To ti tak ještě scházelo. Zdá se ti, že dnešní den je úplně naprd. K čemu ti jsou dny v euforii, když po nich přichází dny deprese. Máš strach ze zítřka… Jdeš spát.
Vzbudíš se a víš, že je zle. Bolí tě v krku. Nechce se ti vůbec vstávat. Nemáš nic, na co by ses mohl těšit. Nechceš se s nikým vidět, nechceš s nikým mluvit, nechceš nic řešit. Vezmeš si volno v práci. Jseš doma. Ležíš. Hlavou ti víří tisíce myšlenek, které jsou úplně k ničemu. Nedávají ti nic. Uvědomuješ si, že tvůj život vlastně stojí za pár miniaturních bankovek z tvé oblíbené stolní hry. K čemu to všechno, co jsi dosud podstoupil. K čemu byly ty skupinové meditace? K čemu byla léčba drahými kameny? K čemu dva roky cvičíš jógu? Když teď ležíš v posteli a nebaví tě žít. Měl by jsi být jinde. Měl by jsi být více duchovní. Měl bys zažívat extatické stavy. V meditaci by ses měl setkávat s jemnohmotnými entitami. Měl bys cítit vyzařování drahých kamenů. Měl bys cítit energie. A ono pořád nic. Tak co děláš špatně?
Rodiče po tobě vždy chtěli, abys byl nejlepší. Vzpomínáš? Ve všem jsi musel být nejlepší a když ne nejlepší, tak alespoň dobrý. Začalo to hrozně brzy. Ta krutá honba za úspěchem. „To je ale šikovný chlapeček, co se vyčůral do nočníčku.“ „Škaredý kluk, podívej se na ty kalhoty, to si neumíš říct, že chceš na nočník? Styď se!“ Srovnávání s ostatními ve škole. Zvláštní, že tě srovnávali vždy s těmi lepšími. Ale vždy s někými jiným. V tělocviku s Tomášem ale v matematice už ne. V matematice jsi měl být jako Michal ale v češtině jako Markéta. Měl jsi být hadrový panák sešitý z částí tvých kamarádů a spolužáků. A když už jsi se snažil být jako ostatní, nikdy se ti nedostalo plné důvěry a o pochvale ani nemluvě. „Ukaž, dej to sem, ať to zase nezmršíš.“ „No dobře no, ale příště bez toho cirkusu kolem.“
Proto teď chceš meditovat jako buddhistický mnich. Proto chceš astrálně cestovat jako indický guru. Komunikovat s astrálním světem jako šaman. Pořád se chceš někomu vyrovnat. Chceš být úspěšný, chceš si odškrtávat kolonky ve svém duchovním CV.
A víš co? Vždycky tu bude někdo lepší než ty. Tak dlouho jak se budeš srovnávat s ostatními, tak dlouho budeš horší než ostatní. Tak dlouho se nebudeš mít rád. Tak dlouho nedokážeš nahlédnout dovnitř sebe a ta nemocná potřeba dosažení nějakého chorého úspěchu tě bude smýkat po všech temných zákoutích tvé mysli.
Není dvou stejných příběhů. Není stejné cesty. Nemůžeš jít po stejné cestě jako šel tvůj vzor, tvůj guru. On šel po své cestě. Ty jdeš po své vlastní. A zatímco svoji cestu hledáš na cestách necestách tvých spirituálních vzorů, scházíš ze své vlastní, která se nachází přímo před tebou. Jediné, co je třeba je otevřít se přítomnému okažiku. Vymanit se z okovů „smíš a nesmíš“, které nám jsou celý život předhazovány. Zapomenout na to, co je dobré a co je špatné. Pokud si tím nejsi jistý, tvé srdce to ví nejlíp. Ztiš se, oprosti se od svých myšlenek a zaposlouchej se do ticha. Nebo se řiď tím, co tě napadne jako první, zlomek vteřiny před tím, než začne úřadovat tvůj mozek se všemi svými příkazy a vzpomínkami.
Přehnané očekávání ti svazuje ruce. Doufáš v to, že se staneš „lepším“ ať to pro tebe znamená cokoliv. Příliš chceš. Nutíš se vstupovat do oblastí na které nejsi připraven. Jenom proto, aby sis dokázal, že jsi dobrý, lepší než ostatní. Odsuzuješ válku ale ty nejtěžší bitvy svádíš sám se sebou. Všiml sis, že jsi ještě nikdy nevyhrál? Násilí na sobě je nejtěžší karmický přečin. Křičíš tím do univerza, že si nevážíš toho nejcennějšího, co ti bylo darováno. Nevážíš si života. Nevěříš moci univerza a skutečnosti, že současná situace, ať je jakákoliv, je pro tebe to nejlepší, co může být.
Jsi jedinečná, krásná, originální bytost, které na světě není rovno. Na světě není nikdo takový jako ty. Rozumíš tomu? Nikdo. Jsi jako jediná květina svého druhu na celé zeměkouli. Tak proč se trápit tím, že nejsi jako mnich na obrázku…
Lencher Falprea
Zdroj: Probuzeni.blogspot.com
