Připadá mi, že padám ze židle.
Ztrácím rovnováhu. Nevím jakým směrem sedím. Motá se mi hlava.
Nic nevidím. Nevím kde mám těžiště. Nevím jaké mám tělo. Každou chvilku a každý kousek mě to táhne jinam. Je to nějaká přitažlivost.
Necítím nic jiného.
Připadá mi, že padám ze židle.
Ztrácím rovnováhu. Nevím jakým směrem sedím. Motá se mi hlava.
Nic nevidím. Nevím kde mám těžiště. Nevím jaké mám tělo. Každou chvilku a každý kousek mě to táhne jinam. Je to nějaká přitažlivost.
Necítím nic jiného.
Není žádný čas, ani začátek, ani konec. Můžu být kdekoliv, všude je začátek. Světlo je příjemné, rozprostírá se do prostoru a přechází v temnotu. Cítím úžasný klid, harmonii, vyrovnanost, velikost. Jsem kosmické vědomí, stvořitel, vše kolem jsem já. Nic se neděje mimo mě. Je tady ale jeden rušivý děj – odpoutávají se ode mě částečky vědomí, vydávají se na vlastní cestu.
Všichni se chováme jako děti. Tedy téměř všichni. Nechci křivdit těm vyrovnaným mezi námi. Chováme se jako ublížené děti s tím rozdílem, že oproti dětem k vyjádření své nelibosti používáme prostředků dospělých. Vyhrožujeme, pereme se, podáváme stížnosti, soudíme se, rozvádíme se, pomlouváme se atp. A ve vývoji naší společnosti jsme již tak daleko, že takové projevy vůči svým bližním považujeme za úplně normální. Všichni to tak akceptujeme. Jeden je dobrý, jeden je špatný, začíná to pomluvami, končí soudem, pokutami atp. A je to normální. Koukáme se pak na sebe přes prsty, uhýbáme zrakem, nemluvíme s nikým… máme strach, abychom se nedostali do problémů.
Jsem světlo, takový hrozně hezký. Jsem veškeré vědomí. Jsem energie, součást boží energie. Oddělují se ze mě malé částečky, které jsou stahovány k Zemi. Je to krásný proces. Všechno splývá, vyděluju se z ní, mám vědomí. Vnímám takovou ohromnou pohodu a klid. Hrozně mně to fascinuje. Jedny částečky se uvolňují a padají dolů, jiné naopak stoupají ze spodu a spojují se se mnou. Ty částečky mě natrvalo neopouštějí a já i jejich prostřednictvím cítím.
Chtěla bych nyní odhalit několik tajemství sexuální magie Isis. (..) Jako první bych chtěla objasnit, že v okamžiku orgasmu vznikají magnetická pole. Vlastně tato pole vznikají tím, co nazýváte předehra: stimulací smyslů dotyky, což uvede do chodu proces vytváření magnetických polí a má rozhodující význam pro alchymistickou sexuální magii. Zasvěceným jsou k dispozici různé metody a já několik z nich vysvětlím. Základní význam má však vědění o střídavém účinku obou alchymistických elementů v muži a v ženě.
"Evangelia o mě píší jako o děvce, neboť všichni zasvěcení mého řádu nosili zlatý náramek tvaru hada, a vědělo se, že se zabýváme sexuální magií. Jakmile jsem spatřila Jeshua a naše oči se setkaly, věděla jsem, že jsme si určeni. To, co nyní budu vyprávět, vědí pouze Ti okolo mě. Existuje mnoho legend o tom, co se stalo. Pro mne je to příběh nejhlubší lásky. Mnoho lidí následovalo Jeshua a bylo málo příležitostí, abychom byli sami. Není to v evangeliích, neboť kromě nejbližších o tom nikdo nevěděl. Než šel Jeshua do zahrady v Gethsemane, počali jsme dítě, a její jméno mělo být Sar’h."
Sedím v letadle, je 13. 6. 1944. Už vidím letištní budovu. Na hlavě mám koženou kuklu. Potím se, je v ní horko. Na očích mám světlé letecké brýle. Jsou tvarované kolem obličeje a vzadu mají kožený řemínek. Vidím ovládací panel s budíky, které mají chromované lemování, taky řídící páku. Ručičky se chvějou, už se skoro dotýkám země. Oběma rukama držím knypl, který odtahuji od sebe. Už cítím škrtnutí o zem. Všechno se jeví v pořádku. Budíky se lesknou a přední sklo není úplně čisté.
Všude kolem sebe vidím žlutý písek. Je teplo, svítí slunce, ale je tlumeno oblaky. Fouká vítr. Jdu s karavanou. Vedle mě jde velbloud. Jdu pěšky. Jenom s nima cestuju, jinak k nim nepatřím. Jsem muž, kolem třiceti let. V karavaně mám i ženu. Vítr fouká, je to nepříjemné. Velbloudi začínají být neklidní. Zastavují se, snažíme se je táhnout dál, ale oni nejdou. Vidím oblak písku. Přichází až k nám a zahaluje slunko. Je to písečná bouře (chvění nohou). Všichni ležíme. Přichází to poměrně rychle. Nestačili jsme se na to připravit.
Je rok 1721. Su mladý, krásný muž. Jmenuju se nějak na Ž, dál nevím. Je mi dvacet let. Cítím se silný a mám radost ze života. Jdeme bojovat za svou vlast, ale nějak si to neuvědomuju. Je nás hodně. Je to ve Francii. Svítí slunce, vidím jeho zář. Jsem na sebe pyšný. Do války jsem šel dobrovolně. Bojujeme s Němci. Nemůžu dýchat, někdo mě sem střelil (chytá se za krk). Mám tu krev, i na prsou. Mám strach (těžké dýchání). Mrtví mi i nohy, dostal jsem to do páteře. Už nedýchám, jsem smířený s koncem. Před smrtí myslím na maminku, je stará a nevím, kdo se o ni postará. Maminka se o mě bojí, nechtěla, abych šel (pláč).
Představte si někoho, kdo se úplně vzdal sebekontroly a uvolnil prostor nižším bytostem, jejichž jediným cílem je rozdělení člověka. Takový člověk nyní trpí, stěžuje si a obviňuje všechny lidi kolem sebe za stav ve kterém se nachází. Ale neměl by obviňovat nikoho jiného než sám sebe. Měl by si říct: “Nepracoval jsem tak jak jsem měl a pořádně jsem nestudoval” a měl by převzít zodpovědnost, aby napravil situaci. Samozřejmě to zabere nějaký čas. Ti, kdož strávili léta pod vlivem svých vlastních chaotických myšlenek a pocitů nebudou schopni vše napravit během několika dnů. Budou muset také pracovat dlouhý čas, než zaznamenají výsledky.
