Byl jednou jeden žák a ten se zeptal Mistra: "Co mě odděluje od pravdy?" A Mistr řekl: "Nejsi sám, kdo je oddělený od Pravdy. Je mnoho takových." A dále pokračoval: "Povím ti dvanáct malých příběhů, které ti budou připadat jako velice jednoduché. Musíš je ale projít mnohokrát, a i když se budeš myslet, že jsi je pochopil, nepřestávej je stále procházet. Dělej to tak dlouho, až jimi prostoupíš, až se z malých příběhů stanou velké a z velkých zase malé."
Moc děkuji za ohlasy a komentáře, vždy velice potěší. Protože zájem o toto téma je velký, pokusím se původně zamýšlený jeden článek rozšířit možná až na malinký seriál. Určitě jsou lidé, kteří přijímají Primární energii mnohem déle a zkušeností mají o mnoho více, ale to mi nebrání zprostředkovat Vám ty moje.
Mnozí z nás si z dětství odnášejí zážitky, kdy bychom si byli přáli, aby vztah rodičů k nám byl láskyplnější. A někteří z nás si tyto šrámy traumatických zážitků nesou v sobě a dál se tím odmítáním trápí. Tyto události nám mohou připadat tak neodpustitelné, že se nás ego pokouší přesvědčit, abychom si to odmítání a bolest navždycky zapamatovali. Když v nás vyděšené dítě zůstane až do dospělosti, je pak velmi těžké navázat jakýkoli dokonale láskyplný vztah. Bolest z dětství se stává ostnatým drátem, který zabraňuje komukoli, aby se přiblížil k našemu srdci.
Ležím na stole a sestřička mi nešikovně píchá injekci, abych usnula. Bolí to. Ptám se jí za jak dlouho usnu. Mám počítat do deseti, potom usnu. Ptám se, za jak dlouho půjdu nazpátek domů. Usínám. Jak usínám, tak vyskakuju z těla. Jdu vedle lehátka a v sále si stoupám ke zdi. Pak jdu vpravo do rohu. Na sále je ještě někdo. Je to nějaký malý miminko. Je vlevo vedle mě, v levém zadním rohu sálu. Leží tam na bílé dřevěné židli, co je hned vedle dveří. Má zavřený oči a vypadá, že spí.
Čtvrtá kniha světově uznávaného odborníka a spisovatele Dr. Dyera pro děti a zároveň první, která vychází v českém jazyce. Autor v ní vysvětluje, jak mohou výmluvy způsobit více škody, než si uvědomujeme, a odradit vaše dítě od všeho, co chce dělat. Kniha vypráví poutavý příběh chlapce, který má zdánlivě neuskutečnitelný sen. Výmluvy a pochybnosti jako „nejsem dost chytrý“ nebo „je to příliš těžké“ ho však téměř odradí od jeho naplnění a on se svého snu málem vzdá…
Děj se odehrává mnoho tisíc let před naším letopočtem. Všude kolem mě je les. Jsem divoch a stojím na vrcholu skály. Pode mnou je údolí, okolo lesy, vlevo vodopád. Mám splnit zkoušku dospělosti. Nedokážu to. Všichni se na mě dívají. Jsem synem náčelníka. Měl bych po něm vést kmen. Mám skočit do vodopádu. Dole je velká tůně, nemělo by se mi nic stát. Když neskočím, tak mě vyženou. Bojím se. Otec mi to nikdy neodpustí. Je tvrdej. Znám ho z tohoto života, je to můj současný otec. Máme strašně neosobní vztah. Odmalička se ze mě snaží udělat náčelníka a vůdce. Je tvrdý, bez emocí, bez citu. Když neskočím, tak mě zavrhne. Nebude mě už chtít vidět. Nebudu už jeho synem.
Jsme nevědomě pasivní. Ve srovnání s tím, kým vším bychom mohli být, kdybychom jenom věděli, co všechno je v našich silách, jsme pasivní. Jsme uvězněni v našich skromných, neútulných životech v bezvědomí. A to doslova. Všichni do jednoho společně toužíme po pocitu, když se naše tělo naplní radostí a štěstím. Ten pocit ale stále hledáme zmateni ve svých popletených touhách a mylných uspokojeních tam, kde jej nelze najít. A pokud ano, pocit je těkavý a za krátkou dobu vyprchá do neznáma.
Bez komentára...
Obrazová púť pokračuje!