Meditácia

Když jdete lesem, který ještě nebyl zušlechtěn lidskou rukou, vidíte kolem sebe nejen bujný život, ale také padlé stromy, práchnivějící kmeny a hnijící listí. Kamkoli se podíváte, všude vidíte život i smrt. Podíváte-li se trochu lépe, zjistíte, že hnijící listí a práchnivějící kmeny nejen plodí nový život, ale samy jsou plné života. Pracují v nich mikroorganismy. Molekuly mění svou strukturu. Takže všude není jen smrt. Život prochází metamorfózou. Co se z toho můžete naučit?

Většina lidí je tak naprosto identifikována s hlasem ve své hlavě – nepřetržitým proudem bezděčných myšlenek a nutkavého myšlení a emocí, které je doprovázejí, že je můžeme označit za ovládané svou myslí. Dokud jste si naprosto nevědomí tohoto stavu, pokládáte toho, kdo myslí, za toho, kým jste. To je egoistická mysl. Říkáme jí egoistická, protože v každé myšlence – každé vzpomínce, interpretaci, názoru, náhledu, reakci, emoci – je pocit sebe, já (ego). To je nevědomost v duchovním smyslu. Vaše mysl, její obsah, je samozřejmě podmíněn minulostí: vaší výchovou, kulturou, rodinným zázemím, a tak dále. Ústřední jádro veškeré aktivity vaší mysli spočívá v jistých opakujících se a přetrvávajících myšlenkách, emocich a vzorech reakcí, s nimiž se nejsilněji identifikujete. Tato entita je samotné ego.

Nikolaj Levašov, vědec a fyzikální teoretik, vytvořil zcela novou teorii vesmíru, která poskytuje odpovědi na řadu otázek, které moderní věda považuje za neřešitelné. Na základě postulátu anizotropie (nehomogenity) vesmíru vysvětluje nezbytné podmínky pro objevení-se živé hmoty, přírodní zákony, které vedou k nevyhnutelnému vzniku života a později rozumu, a vědomí, které se objeví také nevyhnutelně, pokud jsou splněny určité podmínky. Levašovovy pohledy nemají nic společného s „Vulgarmaterialismus“ (něm.), mechanickým materialismem. Silně věří, že hlavní otázka filozofie je absurdní a že duch a hmota je v podstatě jedno. Odhaduje lidské schopnosti jako bezmezné a nemá pochyb o tom, že myšlenka může ovlivnit fyzickou hmotu: ve skutečnosti, může dělat věci, které si ani nejodvážnější science-fiction nedokáže představit.

Zažil jsi už někdy pocit skutečného štěstí? Ten pocit absolutní radosti, kdy myslíš, že ti hrudník exploduje nevýslovnou přemírou světla uvnitř a zároveň cítíš tlačící knedlík v krku, který tě nutí nahlas vzlykat ale přitom necítíš ani smítko smutku? Zažil jsi už někdy ten pocit, kdy tě šíleně baví mluvit s lidmi kolem tebe. Máš potřebu neznámé lidi zdravit a s těmi známými strávit alespoň krátký čas a prohodit s nimi pár slov a zjistit jak se mají? Díváš se lidem do očí a jejich strach uvnitř ukotvený v tobě vzbuzuje lásku a touhu jim od něj pomoci. Stíny každodenních starostí se od tvé světelné aury odrážejí jako gumové kuličky a ty které se vrátí dokážeš přijmout jako ztracené děti a věnuješ jim všechnu svoji lásku, čímž po krátké době zmizí v nenávratnu. Není nic, co by tě dokázalo vykolejit… Není nic, co by tě dokázalo srazit dolů… No snad se to nepokazí. Snad ti to vydrží. Jdeš spát.