Nepotrebuje komentár...
Negativní emoce a utrpení mají své kořeny v čase. Nicméně víra, že budoucnost bude lepší než přítomnost, není vždy pouhou iluzí. Přítomnost může být strašná a všechno se může změnit v budoucnosti. A často se to stává. Budoucnost je obvykle replikou minulosti. Může sice dojít k povrchním změnám, ale skutečná transformace je velice vzácná, neboť ta závisí na tom, zda se dokážete soustředit na přítomný okamžik natolik, abyste se zbavili břemene minulosti.
Otázka: Mám často pocit všepronikající nespokojenosti, zejména když jsem sám a nemám co dělat. Je to nuda?
Eckhart Tolle: To je dobrý způsob vyjádření. Všepronikající nespokojenost. Samozřejmě, existuje celý průmysl určený k tomu, aby vám pomohl necítit tuto nespokojenost, jinými slovy, abyste se přestali nudit. Většina lidí udělá to, že poskytne své mysli nějaký podnět, což v této době není nic těžkého, je to dostupné všude.
Revoluční fyzik, doktor Amit Goswami, sdílí svůj pohled na neomezený potenciál vědomí jako podstaty všech cítících bytostí, a přemosťuje ohromnou propast, která leží mezi kvantovou fyzikou na straně jedné a duchovními představami Indie na straně druhé. Účastnil se mnoha vědeckých projektů po celém světě. Je autorem několika knih přeložených do devíti jazyků včetně vysoce ceněného vysokoškolského skripta Kvantová mechanika, která se na některých univerzitách používá jako učebnice základů matematiky kvantové fyziky.
Anebo se na to můžete dívat tak, že když zacházíte s věcmi a jednáte s lidmi, reprezentujete určité hledisko, představujete nějaký názor, a druhý člověk představuje jiný názor. Pak do toho vstupuje o něco více vědomí... a vy nemusíte mít nutně pravdu, ani ten druhý nemusí mít nutně pravdu. Máme různý pohled na věci. To je více vědomí. A proč do toho vstoupilo více vědomi?
Věřím, že nikdo zde nespěchá, abychom už začali, máme plno času, nebo spíše, je zde uvnitř vás nekonečnost přítomného okamžiku. Vítejte. Prociťovat ticho uvnitř sebe, to je to, na čem teď nejvíce záleží. Všechno ostatní je něco, co se děje. A to něco, co se děje, už není tak problematické. Stává se to problematickým, když je tu jenom to něco a vy si nejste vědomi ničeho jiného.
Ľúbivými vyhláseniami sa snažia udrieť na strunku všetkých „pripravených“. Hovoria o „oficiálnych opatrovníkoch a strážcoch novej Zeme“. Dokonca o „ochrancoch všetkého stvorenia a pánoch hmotného sveta, ktorí majú viesť svojim žiarivým príkladom ľudstvo do lásky v plnom rozsahu“! Oslovili už aj vás?
Obraz: Široká mocná rieka, na pravom brehu štrková, riedka step, rozlievajúca sa stovky kilometrov do diali. Územie často zaplavované a bičované studeným silným severovýchodným vetrom. Na vyvýšenom ľavom brehu 3-4 km široký pás medzi riekou a strmým a vysokým kamenným horským masívom, ktorý ako starostlivá kvočka chránil ten pás zeme až k brehu rieky pred vetrami, suchom i prílišným dažďom. Malebné stavania z driev, čo priniesla rieka, prútia vŕb a briez, so strechami (pravdepodobne) z jačmennej slamy, zapustené odpoly do zeme, vymazané žltým ílom, tiahnuce sa pozdĺž rieky, akoby ich nejaký obor vzal do hrste a širokým rozmachom vysial do kraja.
Vzpomínám si na osudný den 21. března 1953. Po mnoho let jsem pracoval, pracoval na sobě, usiloval, dělal všechno, co se dělat dá, a nic se nestalo. Nyní jsem porozuměl, proč se nic nedělo. Samotná snaha byla bariérou, samotný žebřík byl zábranou, samotné nutkání hledat byla překážkou. Ne, že někdo může dosáhnout bez hledání. Hledání je potřebné, ale pak přichází bod, kdy hledání musí ustat. Loď je potřebná k překročení řeky, ale pak přichází moment, kdy musíš vystoupit z té lodi a zapomenout na ní a nechat ji za sebou. Úsilí je potřebné, bez úsilí nic není možné. Ale jenom s úsilím, také nic není možné.
Sedíme spolu ja, žena, ded a naše dve deti v polkruhu vo vlhkom kúte našej usadlosti, žena v rukách drevenú brezovú misu plnú rôznych semien čo nám od jesene poostávali i čo sme si so susedmi povymieňali, siať budúcu úrodu sa chystáme. Polkruh preto, že sme i Boha – v podobe slnka - Svaroga vari – medzi nás pozvali, aby dobre všetko vypočul a doprial. Ded sedel na kraji, potom ja, žena v strede a na potom deti, starší syn - asi desaťročný, a mladšia päťročná dcéra, tak ako sila rodu prúdi, od starého k mladému. A nesedeli sme na holej - vtedy ešte studenej a vlhkej zemi, ale na kožušinách, čo nám jeden z „našich“ psov z lesa doniesol, žul ich a driapal z rubu dokým mäkké nezostali aj po vyschnutí...
