Po stopách civilizací pravěké Evropy I.

Před 15000 lety byla většina Evropy výrazně chladnějším kontinentem než dnes. Polární ledovec sahal až k hranicím českého masivu. Pod ním se nacházel pás tundry a pak jehličnatých lesů. Geologickou vzpomínkou na tuto dobu představují horská jezera ledovcového původu ve Vysokých Tatrách, stejně jako obří „bludné kameny“ které na naše území dopravil pravěký pevninský ledovec.

I v tomto nehostinném klimatu žila malá a velká zvířata a mezi nimi lidé. Bydleli v jeskyních a živili se sběrem plodů a lovem. Dokázali vyrábět kamenné nástroje a používat oheň. Přesto byl jejich život z našeho hlediska primitivní. Asi tak jako život dnešních lidí v odlehlých koncích Afriky, Amazonie či Nové Guineji, kde lidé stále žijí na úrovni doby kamenné.

Evropa a Atlantida

Přesto již v této době na jiných místech naší planety vzkvétaly vyspělé civilizace, které na atlantidarůzných místech planety vznikají a zanikají podle mýtů mnoha národů, jasnovidců a řady archeologických nálezů ignorovaných historickou vědou již statisíce let.

Před 15000 lety hrála na Zemi prim Atlantida. Země, která ležela uprostřed Atlantského oceánu. Zpočátku její obyvatele žili v míru a harmonii mezi sebou a přírodou. Vlivem příznivého podnebí to byla krásná a věčně zelená země. Její obyvatelé cestovali do různých koutů světa. Je tedy pravděpodobné, že navštěvovali i Evropu. Možná rozkvět pravěkého magického umění vyjádřeného nástěnnými malbami v jeskyních vzniklo i díky kontaktu pravěkých evropských domorodců s Atlanťany. Atlantská kultura na rozdíl od té naší dominantně rozumové byla daleko více magicko-citová.

Postupně začala civilizace Atlantidy upadat. Mravní rozklad společnosti doprovázela imperiální politika vládců Atlantidy, kteří usilovali o ovládnutí celého světa, včetně evropského středozemí. Jejich počínání ukončila až velká katastrofa před 12000 lety způsobená zneužitím přírodních sil, během které se Atlantida ponořila do vod Atlantiku. Ještě před jejím zánikem se část Atlanťanů zachránila odchodem do Ameriky, Egypta a také západní Evropy. Usadili se mimo jiné na území dnešního Španělska, Francie a Británie.

Civilizace Atlantidy v době svého pádu se bohužel stala v mnohém předobrazem současné západní euroatlantické civilizaci, za vznikem které stojí podle mnoha jasnovidců znovuzrození potomci dávných Atlanťanů. Podobnost mezi oběma civilizacemi lze najít v rozvoji vědy a techniky, v pýše velké části jejich obyvatel na svojí vlastní kulturu a civilizaci, v mentální manipulaci s lidmi a také ve snaze si podrobit okolní „méně civilizovaný“ svět. Stejně jako byla civilizace atlantská, tak i naše euroatlantská je již dnes zákonitě odsouzená k svému zániku.

Evropa a megalitická civilizace

Katastrofa před 12000 lety ukončila nejen existenci Atlantidy, ale také dobu ledovou v Evropě. Posunula se zemská osa a rychle roztály ledovce ve střední Evropě. Evropské klima získalo v hrubých rysech současný ráz. Evropa z doby paleolitu vstupuje do neolitu (mladší doby kamenné).

Klimatická změna umožnila rozšíření lidské populace v západní, střední a zčásti i severní Evropě, která již v těchto oblastech nebyla odkázaná pouze na lov, ale mohla se intenzivně věnovat zemědělství. V Evropě se rozrůstají zemědělské osady, dřevěné domy a hospodářská stavení. Vedle kamenných nástrojů se objevují keramické výrobky s různě zdobenými ornamenty.

V Evropě vzkvétá megalitická kultura. V Irsku, Anglii, Francii, severní a střední Evropě včetně Čech, Španělsku, Itálii, a Maltě se stavějí řady mohutných kamenů-menhirů, jako pravěké chrámy, které dokládají moudrost našich dávných předků. Jejich rozmístění není náhodné. Je v přímém vztahu k rozmístění silových center naší planety. Jejich umístění na mapě, které zapadá do určité, přesně dané geometrické sítě silových center světových naznačuje nejen propojení mezi obyvateli vzdálených míst Evropy, ale všech kontinentů. Globální energetická síť megalitů obepínající naší planetu jistě již existovala v minulých civilizačních epochách naší planety. V době neolitu tak spíše byla pouze „opravena“ a doplněna některými dalšími stavbami.

Francouzský badatel Louis Charpentier ve svém dnes již klasickém díle „Tajemný pravěk Evropy“ napsal:

„Vzpomněl jsem si na jednoho rolníka z kraje Berry ve Francii, který mel na jedné své louce kámen, nádherný menhir, zpříma vztyčený, téměř čtyřmetrový. Rolník mi tehdy řekl, že to je jeho rozhodně nejlepší louka a že obzvlášť svědčí zvířatům. Chtěl by podobné kameny umístit i na své ostatní pozemky, ale neumí to.“

Pro lidi dnešní doby je obtížné pochopit důvod, který vedl pravěké lidi k budování takovýchto náročných staveb, stejně jako to, že dokázali najít správné místo pro jejich umístění. Myšlení dnešních lidi bylo o hodně jiné než dnes. Dnes je dominantní rozum. Lidé tehdejší doby daleko více ve svých životech rozvíjeli cit a intuici. Daleko více než dnes vnímali síly přírody, vodních pramenů, jezer, hor a dokázali těchto sil využít ve svých životech pro dosažení harmonie těla i ducha, stejně jako pro minimalizaci destruktivních účinků přírodních sil. Mimochodem je známo, že poté co Bretonci ve středovku začali menhiry jako pohanské kameny v oblasti Mont-Saint Michel houfně porážet, tak postihly oblast záplavy, které oddělily klášter Mont-Saint Michel od pevniny. Ve Francii existuje několik takových kamenů v okolí řek, které se jmenují Zátka. Místní obyvatelé věří, že kdyby některou z těchto Zátek vytáhli, budou následovat záplavy.

Doba úpadku

Před 6000 lety vstupuje naše planeta do nejtěžší fáze platónského roku kalijugy. Tak, jako se ztrácí původní duchovní moudrost v Egyptě upadající do černé magie, nejinak tomu bylo i v pravěké Evropě.

Mezi lidmi se stále více objevují chamtivost, destrukční a temné kulty v protikladu k moudrosti stavitelů původních megalitů. Vnějším znakem tohoto úpadku se stalo provádění zvířecích a následně lidských obětí. Příkladem je knovízská kultura rozšířená na našem území v 2. tisíciletí př.n.l. Archeologické nálezy této kultury ukazují na rozšíření praktiky kanibalismu mezi tehdejšími lidmi.

Příchod Indoevropanů

Období 5.-2. tisíciletí př.n.l. je vnímáno současnými archeology jako doba příchodu indoevropanů-arijců do Evropy z východu. Za znak jejich příchodu je považován přechod od převážně matriarchální společnosti s dominantním kultem bohyně matky, ve společnost patriarchální s větší roli „mužských“ božstev. Svojí inteligenci, organizačními schopnostmi a úrovni kultury indoevropané podle názorů většiny historiků pravděpodobně převyšovali domorodé evropské obyvatelstvo, se kterým se asimilovali.

Původní arijská společnost byla uspořádaná podle kastovního systému dodnes zčásti zachovalém v Indii. Původním jazykem indoevropanů byl jazyk v mnohém podobný sanskrtu-posvátnému jazyku Indie. I v náboženském učení starých arijců lze nalézt paralelu k indickému učení bráhmanismu a hinduismu.

Původní indoevropské etnikum se postupně dělilo na etnika a národy Indie, Iránu, Chetity, Řeky, Latiny-Římany, Kelty, Germány, Pobaltské národy a Slovany.

Doba bronzová

V průběhu 3. tisíciletí př.n.l. se rozšiřuje na evropském kontinentu užívání slitiny mědi a cínu-bronzu pro výrobu nástrojů a zbraní.

Ve stejné době vzniká první historicky doložená civilizací na území Evropy: Minojská civilizace na Krétě a v Mykénském Řecku. Básník Homér ve svém eposu líčí válku mezi koalici pevninských řeckých měst a maloasijskou Trójou. Vůdci obou válčících stran popisuje jako potomky olympských Bohů. Původ těchto hrdinných Titánů lze najít až v příbězích o Atlantidě, ve kterých byli tito bohové atlantskými vládci.

Po ukončení konfliktu se několik hrdinů Trojské války vydává na Západ na cestu do Evropy. Aeneus založí na břehu řeky Tibery osadu, která se stane základem pozdějšího Říma. Brutus založí v Anglii osadu na místě budoucího Londýna. Trojan Paris pak podle legendy osadu na místě dnešní Paříže.

Tyto v legendách popsané přesuny obyvatel byly pravděpodobně součástí širšího procesu „velkého stěhování národů“, který zasáhl Evropu a Blízký Východ v 13.-12. stol. př.n.l. V této době „Mořské národy“ rozvrátily Mykény, Tróju, říši Chetitů a dovedly k pádu egyptskou Novou říši. Uvrhly Řecko a okolní země na několik staletí do „období temna“ podobně, jako o 17. století později další „velkého stěhování národů“, které rozvrátilo Římskou říši.

-pokračovanie-