Z našej knižnice

Legendy o odchode z Ostrovov si často protirečia. Hovorí sa, že na Bielom Favorskom ostrove sa konala veľká slávnosť. Zhromaždili sa na nej všetci božskí vladykovia vrátane cára Jarilu – Červené Slnko. Náhle sa zdvihol obrovský víchor a na čiernohrivom tátošovi pricválal z juhu Čierny Idol. Zmrazil Biele moria a z Alatyrského ostrova ukradol zlatých býkov boha Slnka. Tieto býky odviedol ďaleko na juh a kvôli tomu začala na Severe zima, nastali dosiaľ nevídané treskúce mrazy. Božskí vladykovia a nimi vedené rody Severanov začali Čierneho Idola prenasledovať smerom na juh. Preplavili sa cez Biele moria, ktoré začali mrznúť a putovali od severu cez kúzelnú krajinu zvanú Biarmia až k pohoriu neskôr zvanom Svatohory a Kolgory, dnešnému Uralu. A potom, od Kolgoria, osídlili postupne takmer celý Veľký kontinent.

Nasledujúci text je z knihy Mariana Kapolku “Poslanie Strážcov Alatyru – II. časť” s názvom “Hrdinská doba Severu.” Kniha, žánrovo medzi príbehom a traktátom, je napísaná na motívy mýtov a legiend Praslovanov, hlavne s využitím textov tzv. Velesovej knihy a niektorých védických, perzsko-iránskych posvätných kníh a mýtov ako Avesty a Šáhnáme – Knihy Kráľov. Táto časť sa špeciálne zaoberá severskou pravlasťou Árijcov a Slovanov – Hyperborey.

Když jsem se vrátil zpět k lámovi, zeptal jsem se: „Pořád mi leccos nejde na rozum a vrtá mi to hlavou. Například jste, pane, říkal, že tohle místo by mohlo být staré i dva miliony let. Jak je to tedy možné, že zelenina a ovoce jsou pořád ještě tak chutné?“
„Podívej, Lobsangu, musíš si uvědomit, že tento svět je starý miliony let a pobývalo na něm mnoho a mnoho nejrůznějších druhů lidí. Například před asi dvěma miliony let existoval na této planetě lidský druh zvaný Homo habilis. Vstoupil do naší epochy vynálezem prvních pracovních nástrojů tohoto vývojového cyklu. My sami přináležíme k Homo sapiens a tento Homo je naším předchůdcem.

“Postupně jej každý z nich vyslechne. A nemůže-li jim dotyčný podle pravdy odpovědět a říci: „Při Peru Pravdy, nad tebou jsem zvítězil,“ otevře se pod ním země a on se propadne do tmy, až se znovu ocitne v matčině lůně. Ale zvítězí-li, vstoupí do něho ctnosti, a zlo bude silou jeho srdce svrženo. Po všech čtyřech stranách síně sedí na svých trůnech porotci.”

V tradícii pôvodných obyvateľov Ameriky funguje fenomén nazývaný Tanec sily. Ide o čin, do ktorého indiánsky bojovník vkladá všetko; v jedinom okamžiku koncentruje nielen svoje fyzické či psychické schopnosti, ale aj celú svoju vôľu, vďaka čomu jeho akcia dostáva osud-meniacu kvalitu. Autor tohto príbehu sám netušil, že aj on sa raz stretne s tancom dávnych Indiánov – na Slovensko prišiel v osobe Johna Dancera z Nového Mexika. Sledujeme autentický príbeh a dôsledky „tanca sily“ na osudy troch hlavných postáv; dvoch mužov a jednej ženy. Aj keď ich stretnutie v malebnej drevenici uprostred hlbokých kysuckých lesov rozmetá ich osobnú históriu rovnakou silou, ako samotná smrť, nejde o klasický milostný trojuholník.

Nádeje na objavenie tajnej komory na gízskej náhornej plošine, domove Veľkej Pyramídy a Veľkej Sfingy, neboli ešte nikdy také veľké. Kým píšem tieto riadky (koncom februára 2014), Egypťania odišli k volebným urnám a hlasovali za novú ústavu. Čoskoro sa uskutočnia prezidentské voľby a následné vytvorenie parlamentu. Práve sa vytvára nový Egypt a dúfajme, že zároveň aj nové a osvietenejšie ministerstvo starožitností. Všetky významnejšie pokroky v hľadaní tajných komôr v Gíze a stratených vedomostí o veľkých pyramídových staviteľoch Egypta zmaril „kráľ pyramíd,“ impozantný a ukričaný minister starožitností Zahi Hawass. V júli 2011 však Hawassa zosadili jeho vlastní ľudia a vzduch pre hľadanie je znova čistý.

“Podél velké Řeky Kemetu, po proudu i proti proudu, stojí chrámy jako alej pochodní. Svatyněmi zní hlasy kněží a nádvořími se rozléhají kroky těch, kdo nosí Sandály. Ale kněží našich dětí jsou zatím ještě také dětmi. A tak každoročně, sedmého dne sedmého měsíce, jsou do chrámů přivedeny děti, které dovršily sedm let, a věštci zkoumají jejich cesty. Ty děti, které nosí svá těla lehce a které na své dlouhé pouti chodí po stezkách kněží, se pak ve svých dvanácti letech vrátí zpět do chrámu k dalšímu cvičení, aby se při tomto svém návratu staly životodárnou krví srdce Kemetu.”

„Atlantid?“ pomyslel jsem si v duchu, „ta oblast se přece jmenovala Atlantida,“ a lámovi jsem to řekl. Dobrosrdečně se zasmál a odpověděl: „Ne, ne, Lobsangu, žádné jedno místo zvané Atlantida neexistovalo, je to všeobecný název mnoha zemí, které se beze stopy sesuly na dno oceánu.“
„Ach, já jsem se domníval, že Atlantida byla místem tak vyspělé civilizace, že pro ní jsme jen tlupa vesnických balíků, a vy teď najednou prohlásíte, že žádná Atlantida neexistovala.“

„Víš, Lobsangu, to je poměrně dlouhé vyprávění a zavádí nás na spletité cestičky dávných dějin, o nichž nemají dostatečné znalosti dokonce ani někteří lámové. Ale stručně řečeno, stalo se asi toto: naše planeta už byla zralá k osídlení, a tak naši vládci rozhodli, který druh bytostí sem bude vysazen – a byli jsme to my, lidé. Vládci je nazývám proto, že to byli hlavní představitelé Zahradníků Země i dalších planet.

Kniha zoznamuje čitateľa s Jakutskou republikou, s krajinou nekonečných priestorov s nedotknutou prírodou. Počtom malý jakutský národ si aj v globalizovanom svete dokázal zachovať svoju identitu a dodnes je nositeľom jedného z najstarších náboženstiev na svete.

Stránky

Odoberať Z našej knižnice