Všichni se chováme jako děti. Tedy téměř všichni. Nechci křivdit těm vyrovnaným mezi námi. Chováme se jako ublížené děti s tím rozdílem, že oproti dětem k vyjádření své nelibosti používáme prostředků dospělých. Vyhrožujeme, pereme se, podáváme stížnosti, soudíme se, rozvádíme se, pomlouváme se atp. A ve vývoji naší společnosti jsme již tak daleko, že takové projevy vůči svým bližním považujeme za úplně normální. Všichni to tak akceptujeme. Jeden je dobrý, jeden je špatný, začíná to pomluvami, končí soudem, pokutami atp. A je to normální. Koukáme se pak na sebe přes prsty, uhýbáme zrakem, nemluvíme s nikým… máme strach, abychom se nedostali do problémů.