Karel Wágner | Poznávání lidských smyslů a samotného procesu lidského vnímání dosud není u konce. V případě našeho vnímání sluchem se například ukazuje, že člověk může slyšet i to, co podle dosavadních představ vnímat svým sluchem neměl či nemohl.
Karel Wágner | Poznávání lidských smyslů a samotného procesu lidského vnímání dosud není u konce. V případě našeho vnímání sluchem se například ukazuje, že člověk může slyšet i to, co podle dosavadních představ vnímat svým sluchem neměl či nemohl.
„Záhadám se věnuji téměř odmalička. Vždycky mě přitahovaly záhadné věci a tajemné jevy. Asi to začalo už v dětství, když jsem četla - jako většina dětí mojí generace - knihy J. Verna, plné úžasných dobrodružství a technických vynálezů předstihujících svou dobu. To později vedlo i k četbě vědecko-fantastických románů. Pak jsem ale zjistila, že mnohem větší záhady se ukrývají zde, přímo na naší planetě.“
Občas se můžete setkat s názorem, že podivné krátery na celém území západní Sibiře – ale nejen tam - jsou stopami po atomovém bombardování. Což vám samozřejmě bude znít naprosto ulítle, ale dnes už mnozí nepochybují o tom, že tu existovaly technologie, které lidstvo neovládá dodnes. Jakou zbraní byla například tajemná Archa úmluvy, o níž se můžeme dočíst v Bibli? Byla to zbraň sonická, jaderná, biologická, bylo to komunikační zařízení nebo snad vesmírná encyklopedie? I Tartárie má svá zbraňová tajemství. Například v artilerii.
Pokud byste byli lovcem, který u Pokrovského jezera číhá na divokou kachnu, neviděli byste tu nic, než pár terénních nerovností. Ale pokud byste se jako ta kachna vznesli vzhůru, uviděli byste tohle:
Karel Wágner | Snad ve všech diskusích o dosud neobjasněných jevech, kde přijde řeč na spontánní (samovolnou) levitaci, se objevuje neustále opakovaná námitka skeptiků, že existence tohoto jevu nebyla ještě nikdy potvrzena.
Asi se ptáte, kam se poděla zemina, která údajně chybí reliktovým lesům v západní Sibiři. Třeba vás něco napadne, když si prohlédnete tyto fotografie: Domů, které mají nepochopitelně přízemí zahrabané v zemi, je po celém Rusku – ale nejen tam – velké množství.
Po obrovské katastrofě se Rusko – přesněji to, co zbylo z Tartárie – staly zdrojem klimatických problémů v Evropě a Americe. Nepřímo o tom svědčí místní lesní porosty, kterým vesměs není více než dvě stě let. Sibiřským, ruským i běloruským. Tento fakt lze objasnit jedině tím, že před uvedenou dobou většina ruských lesů – zmizela.
V předchozí části jsme se dozvěděli, že v letech 1816-1819 došlo k podivné klimatické anomálii, kdy v západní polovině Evropy a na východním pobřeží Severní Ameriky se sluneční paprsky po dlouhou dobu nedokázaly prodrat skrze silnou vrstvu čehosi, co naplnilo atmosféru. Prachu? Popele? A čistě náhodou ve stejnou dobu patrně zanikla Tartárie...
Ivan Rumanovský uverejnil v Literárnom týždenníku (piatok 27. augusta 1993) článok “Kameňovanie odvážnych”. Uvádza viacero osôb, ktorých diela neboli pre vtedajšiu resp. terajšiu vhodné, pretože podkopávali „oficiálnu“ pravdu o pôvode Slovanov. Okrem mien Ján Kollár, Pavol Jozef Šafárik, Jaroslav Zástěra, Antonín Horák, Jindřich Wankel, Rudolf Wirchow, Dušan Haruštiak veľký priestor venuje aj Pavlovi Križkovi, dokonca je tu aj kresba velestúrskeho nápisu.
Najdôležitejšou postavou celej kauzy velestúrskeho nápisu (epigrafu) je kremnický archivár Pavel Križko. Za svoj objav, prekreslenie po odliatí, za dešifrovanie teda rozlúštenie nápisu sa mu dostalo málo vďačnosti, zato veľa urážok, osočovania a dokonca bol obvinený, že sám bol organizátorom výroby falzifikátu – teda nápisov. Nepochopenie u časti slovenskej inteligencie, ktorá takto len vykonávala neslovenské túžby, poznačili aj jeho potomkov, jeho deti a vnuci sa museli a dodnes musia boriť s obvineniami vznesenými na osobu Pavla Križka.
