Jsem Tibetan. Jsem jedním z tech mála, který se dostal až do tohoto divného západního sveta. Jazyková stavba a mluvnice této knihy není zdaleka uspokojivá, ale nikdy se mi nedostalo ani jedné skutecné hodiny anglictiny. Mou "školou anglictiny" byl japonský zajatecký tábor, kde jsem se jazyk ucil, jak jsem nejlépe dovedl, od nemocných Anglicanek a Americanek zde veznených. Psát anglicky jsem se naucil stylem "pokus-omyl".
Autorova predmluva
Jak bylo predpovezeno, je nyní moje milovaná zeme okupována komunistickými hordami. Jedine proto jsem zatajil své pravé jméno i jména svých prátel. Jelikož jsem se tolik angažoval proti komunismu, vím, že mí prátelé v komunistických zemích by byli vystaveni utrpení v prípade odhalení mé totožnosti. Vzhledem k tomu, že jsem padl do rukou jak komunistum, tak i Japoncum, vím z vlastní zkušenosti, jakého mucení jsou jedni i druzí schopni. Tato kniha však nechce vyprávet o mucení, nýbrž o mírumilovné zemi po tak dlouhou dobu tolik nepochopené a nesprávne lícené.
Dozvedel jsem se, že nekterí lidé mým tvrzení možná neuverí. Každý z vás má právo verit cemu chce, Tibet je však zeme ostatnímu svetu neznámá. Clovek, který o jiné zemi napsal, že tam "lidé jezdí po mori na želvách", sklidil posmech stejne jako ti, kterí spatrili živé exempláre "rybích zkamenelin". A prece byla taková ryba nedávno objevena a v podchlazení letecky dopravena do USA k výzkumu. Temto lidem nebylo uvereno. Skutecnost nakonec ukázala, že byli pravdomluvní a presní. Totéž se prokáže i o mne.
T. LOBSANG RAMPA
Psáno v roce Drevené Ovce
1. KAPITOLA
Rané dny doma
"Oj, oj. Už jsou ti ctyri roky a ješte se neudržíš na koni! Z tebe se nikdy nestane muž! Co tomu tvuj vznešený otec rekne?" Po tech slovech starý Cu vrazil poníkovi porádnou ránu pres zadek — s následky pro neštastného jezdce - a odplivl si do prachu. Zlaté strechy a kopule Potaly se leskly v jasné slunecní zári. Blíž k nám se vlnily modré vody jezera Hadího chrámu rozcerené plujícím vodním ptactvem. Ze vzdálené kamenité stezky sem doléhal povyk a výkriky mužu pobízejících loudavé jaký, kterí se práve vydávali na cestu ze Lhasy. Blízko nás se ozývalo pronikavé "bmmmn, bmmmn, bmmmn" hlubokých basových trub, jak mniši hudebníci cvicili v polích, daleko od davu.
Nemel jsem ale kdy na takové každodenní bežné veci. Mel jsem pred sebou vážný úkol, a sice udržet se na svém velmi nepoddajném poníku. Nakim mel v úmyslu neco docela jiného. Chtel se svého jezdce zbavit, aby se mohl volne pást, válet se a kopat nohama do vzduchu. Starý Cu byl zachmurený a protivný dozorce. Vždycky byl v živote prísný a tvrdý a ted, když mel za úkol hlídat ctyrletého chlapecka a ucit ho jezdit na koni, vypetím casto ztrácel trpelivost. Jakožto príslušník kmene Kcham byl spolu s dalšími vybrán pro svou urostlou postavu a sílu. Meril pres dva metry a úmerne k tomu byl i statný. Porádné vycpávky v ramenou ješte zvyšovaly dojem jeho rozložitosti. Ve východním Tibetu je oblast, kde jsou muži nezvykle vysocí a silní. Mnozí z nich byli vyšší než dva metry, a tito muži byli do všech lámaserií vybíráni za mnichy strážníky. Vycpávali si ramena, aby vypadali ješte mohutneji, zacernovali si tváre, aby se zdáli ješte hrozivejší, a nosili dlouhé hole, pripraveni pohotove jich použít proti kterémukoli neštastnému provinilci.
Cu býval mnichem strážníkem, ale nyní mu pripadl úkol být nekojící kojnou malému princi! Byl na tom príliš zle, než aby vydržel dlouho chodit, a tak všechny své cesty vykonával na koni. V roce 1904 Anglicané pod vedením plukovníka Younghusbanda prepadli Tibet a zpusobili težké škody. Patrne se domnívali, že nejsnadnejší zpusob, jak si zajistit naše prátelství, spocívá v házení granátu na naše domy a v zabíjení našich lidí. Cu byl jedním z obráncu a v boji prišel o kus levého boku.
Muj otec patril k vedoucím cinitelum tibetské vlády. Jeho i matcina rodina náležely mezi deset nejvýše postavených rodin, a proto meli oba znacný vliv na záležitosti zeme. Pozdeji vysvetlím podrobneji strukturu naší vlády.
Otec byl velký a statný muž, vysoký témer metr osmdesát. Svou silou se mohl právem chlubit. V mládí dokázal zdvihnout ze zeme poníka a byl jedním z mála, kterí byli schopni zápasit s muži z Kchamu a vyhrát.
Vetšina Tibetanu má cerné vlasy a tmavohnedé oci. Otec byl jednou z výjimek. Mel totiž vlasy kaštanove hnedé a oci šedé. Bez jakékoliv zjevné príciny casto propadával záchvatum zlosti. Otce jsme nevídali casto. Tibet prodelával težké období. Anglicané nás obsadili roku 1904, dalajláma uprchl do Mongolská a poveril mého otce a další cleny vlády rízením zeme po dobu své neprítomnosti. Roku 1909, po návšteve Pekingu, se dalajláma vrátil do Lhasy. V roce 1910 Cínané, povzbuzeni úspešnou britskou invazí, zaútocili na Lhasu. Dalajláma se opet stáhl, tentokrát do Indie. Cínané byli ze Lhasy vyhnáni roku 1911 behem cínské revoluce. Dríve však stacili napáchat na našem lidu strašlivé zlociny.
V roce 1912 se dalajláma opet vrátil do Lhasy. Po celou dobu jeho neprítomnosti, za tech nejtežších dní, nesli otec a další clenové kabinetu plnou zodpovednost za vládu nad Tibetem. Maminka ríkávala, že od té doby otec už nikdy nebyl takový jako drív. Na nás deti rozhodne nemel cas a neprojevil nám nikdy žádný otcovský cit. Zvlášte já, jak se zdálo, jsem v nem probouzel hnev a byl jsem vydán na milost a nemilost Cuovi, který mel za úkol me "vyškolit nebo skolit", jak otec ríkával.
Muj ubohý výkon na poníkovi pocitoval Cu jako osobní urážku. V Tibetu se malí chlapci z vyšších kruhu ucí jezdit na koni témer ješte drív, než zacnou chodit. V zemi, kde neexistují žádné dopravní prostredky mající kola a kde se veškeré cestování deje pešky nebo konmo, je umení jezdit dobre na koni prvoradé. Tibetští šlechtici se cvicí v jezdeckém umení den co den po celé hodiny. Dovedou se udržet ve stoje na úzkém dreveném sedle cválajícího kone a dokážou zasáhnout pohybující se terc nejprve puškou a vzápetí ji zamenit za luk a šíp. Nekdy cválají obratní jezdci planinou v útvaru a vymenují si kone tak, že preskakují ze sedla do sedla. A já ve ctyrech letech mám potíže udržet se všehovšudy v jednom sedle!
Muj poník Nakim byl chundelatý a mel dlouhý ohon. Mel úzkou hlavu inteligentního vzezrení. Ovládal podivuhodné množství zpusobu jak nejistého jezdce vyhodit ze sedla. Jeho oblíbený trik spocíval v tom, že se vrhl kupredu, nacež se prudce zastavil a sklonil hlavu. Když jsem se beznadejným skluzem svezl po jeho šíji až k hlave, rázem ji vztycil, takže jsem udelal porádný premet, než jsem dopadl na zem. Pak zustal stát a prohlížel si me s netecným uspokojením. Tibetané nikdy nejezdí klusem; poníci jsou totiž malí a jezdci na nich vypadají smešne. Nejcasteji se proto používá klidný poloklus, který docela postací, a cval je vyhrazen pro výcvik. Tibet byl teokratickou zemí. Vubec jsme netoužili po "pokroku" vnejšího sveta. Práli jsme si jen, abychom mohli v klidu meditovat a presahovat omezení telesnosti. Naši mudrci si už dlouho uvedomovali, že Západ zatoužil po bohatství Tibetu, a vedeli, že príchod cizincu bude znamenat konec míru. Ted vpád komunistu do Tibetu dokázal, že meli pravdu.
Muj domov byl ve Lhase v elegantní ctvrti Linkchor pri okružní ceste, která vede okolo celé Lhasy a na úpatí Vrcholu. Jsou tam celkem tri okružní cesty. Po vnejší, zvané Linkchor, se pohybuje mnoho poutníku. V dobe, kdy jsem se narodil, byl náš dum, jako všechny domy ve Lhase, dvoupatrový a obrácený k silnici. Na dalajlámu nesmí nikdo shlížet shora, a proto je povolena výšková hranice dvou poschodí. Jelikož omezení se ve skutecnosti týká pouze jediného výrocního procesí, má mnoho domu po dobu zhruba jedenácti mesícu do roka na ploché streše lehce odstranitelnou drevenou nástavbu.
Náš dum byl z kamene a jeho stavba trvala radu let. Mel tvar ctverce s velkým vnitrním dvorem. Zvírata obývala prízemí a my jsme žili v patre. Meli jsme štestí, že nahoru vedly kamenné schody. Ve vetšine tibetských domu se totiž používá žebrík anebo ve venkovských obydlích tyc se zárezy, které mohou privodit zranení holenních kostí. Casem zacnou být tyto tyce velice kluzké, protože jací máslo se mastnýma rukama prenáší na drevo. A kdo na to zapomene, octne se bleskovou rychlostí dole na podlaze.
V roce 1910, behem cínské invaze, byl náš dum místy poškozen a jeho vnitrní zed zborena. Otec dal postavit nový, ctyrpatrový. Jelikož se netycil nad Okružní cestou a nemohli jsme se tudíž dívat na dalajlámu behem procesí z výšky, nebyly žádné stížnosti.
Vstupní brána, která vedla do našeho hlavního dvora, byla masivní a zacernalá vekem. Cínským vetrelcum se nepodarilo prolomit její pevné drevené trámy, a tak radeji rozborili zecf. Hned nad tímto vchodem byla správcova kancelár. Videl na každého, kdo do domu vcházel, ci z nej vycházel. Prijímal i propouštel personál a dohlížel na patricný chod domácnosti. A když se pri západu slunce rozeznely trubky z lámaserií, pricházeli sem k jeho oknu lhaští žebráci pro jídlo na posilnenou pred nocní tmou. Všichni prední šlechtici se starali o chudinu ve své ctvrti. Casto pricházeli i odsouzenci v retezech, protože v Tibetu je málo žaláru a tudíž ti, kterí si odpykávali trest, se toulali ulicemi a žebrali o jídlo.
V Tibetu se trestanci nepohrdá a lidé se k nim nechovají jako k párium. Uvedomovali jsme si, že vetšina z nás by mohla být za neco odsouzena, kdybychom byli pristiženi, a proto se s temi, kterí upadli do neštestí, zacházelo slušne.
V místnostech napravo od správce bydleli dva mniši; byli to domácí knezi, kterí se denne modlili, aby Buh požehnal našemu jednání. Nižší šlechtici meli kneze jen jednoho, ale naše postavení si žádalo dva. Pred jakoukoliv významnejší událostí byli tito knezi žádáni o radu a o modlitby zajištující prízen bohu. Vždy po trech letech se knezi vraceli do lámaserií a na jejich místo nastupovali jiní.
V každém krídle našeho domu byla kaple. Pred vyrezávaným dreveným oltárem bez prestání žhnuly lampy sycené jacím máslem. Nekolikrát za den se cistilo a znovu naplnovalo sedmero misek se svecenou vodou. Musely být cisté, protože bohum se mohlo zachtít prijít se z nich napít. Knezi byli dobre živeni. Dostávali stejné jídlo jako naše rodina, aby se mohli lip modlit a povedet bohum, že naše jídlo je dobré.
Nalevo od správce bydlel znalec práva. Mel za úkol bdít nad tím, aby dum byl rízen spravedlive a podle zákona. Tibetané jsou zákonu velmi dbalí a otec musel jít príkladem v jejich zachovávání. My deti, bratr Pendžó, sestra Jašódara a já, jsme bydleli v nové cásti domu na strane vzdálené od ulice. Po levé strane jsme meli kapli a po pravé ucebnu, kam s námi chodily i deti služebnictva. Naše hodiny byly dlouhé a týkaly se ruzných predmetu. Pendžó ve svém tele nepobyl dlouho. Byl slaboucký a nezpusobilý k drsnému životu, kterému jsme byli oba vystaveni. Nebylo 11 osmin pinty, jak velké nádoby bude treba na týdenní zásobu? Sestra Jašó dovedla tyhle veci levou rukou. Já jsem ale na tom byl o neco hur.
Prišel jsem si na své, až když došlo na rezbárské práce. Tenhle predmet jsem mel rád a šel mi docela dobre. V Tibetu se všechno tiskne z vyrezávaných drevených desek, a proto dovednost vyrezávat se hodnotila jako velice užitecná. My deti jsme nesmely drevem plýtvat. Bylo drahé, protože se muselo dovážet až z Indie. Tibetské drevo bylo príliš nepoddajné a melo nevhodné vlákno. Používali jsme mekký druh mastku, který se dal snadno rezat ostrým nožem. Nekdy jsme použili i starý jací sýr!
Na co se nikdy nezapomínalo, bylo opakování zákonu. Ty jsme museli odrecitovat hned, jak jsme vstoupili do ucebny, a pak znovu, než nám bylo dovoleno odejít. Byly to tyto zákony:
Oplácej dobro dobrem.
Nestav se proti laskavým lidem.
Cti Písmo a rozumej mu.
Pomáhej lidem kolem sebe.
Zákon je prísný k bohatým, aby je naucil porozumení a spravedlnosti.
Zákon je mírný k chudým, aby jim ukázal soucit.
Splácej své dluhy bezodkladne.
Tyto zákony byly vyryty na desticky a pripevneny na všechny ctyri steny naší školní trídy, aby nebylo možno je zapomenout.
KNIHU môžete zakúpiť na tejto adrese
Všetky časti postupne nájdete na tejto adrese.
T. Lobsang Rampa: TŘETÍ OKO. Z anglického originálu "The Tbird Eye" přeložila Jitka Badoučková.
Ilustrace Zdenka Krejčová. Typografická úprav a obálka s použitím autorčiny kresby Vladislav Zadrobílek.
