V Edenu se pomalu vracel život do normálních kolejí. Muži se vrátili z vítězné bitvy, jen jejich velitelé zůstali mrtvi na poli slávy. Osud tomu chtěl, aby z vládců nikdo nepřežil. Ti, kteří se vrátili do svých domovů, nadobro ztratili chuť na jakékoliv válčení. Jen se těšili na život v míru. Jeníkův otec, který se až nyní mohl přivítat s prvorozeným synem, plakal dojetím. Není krásnější, když se místo zabíjení rodí malé děti? Co se komu může líbit na vraždění lidí? I Jeníkova otce napadla stejná myšlenka: „Již nikdy nesmí být v této zemi válka! Co však má pro to on, či ostatní spoluobčané udělat? Odpověď na tuto otázku byla velmi krátká: „Všechno!“
Mocenský aparát Edenu byl momentálně v období rozkladu. Nebylo zde nikoho, kdo by vládnul a státu hrozil kolaps. Bylo zde zvykem dávat vládním činitelům i všem úředníkům odpovídající funkce i v armádě, proto málo kdo z nich přežil. Řízením Vesmírných sil se stalo to, co mohlo býti považováno za zázrak. Mimo velitelů nepadnul v boji ani jeden voják. Bylo to boží znamení. Vyplnilo se jedno ze starých proroctví. Podle starých „zřeců“ má býti v této zemi bitva, ve které nepadne ani jeden prostý voják. Když padnou ale jejich velitelé, nebude v této zemi již nikdy více válek. Pokud budou obě podmínky splněny, nebude žádných bojů až do „konce světa.“
Dobrá věc se ještě nikdy neprosadila proto, že by k tomu oprávněné osoby uznaly její výhodu, či geniálnost. Správná věc se uvede v život až tehdy, když její odpůrci vymřou. A to se tenkrát stalo zde v Edenu. Stará vláda byla v boji připravena o život úplně celá do jednoho muže. Aby někdo z nich mohl protestovat proti novinkám v řízení státu, musel by vstát z mrtvých. Prozatím v městech fungovaly náhradní „rady moudrých“, ale byly to osoby převážně bez politických, a mnohdy i ekonomických zkušeností. Vždy to však byl občan moudrý a bezúhonný. Tak se stalo, že do jednoho z řídících orgánů se dostal i Jeníkův otec. Ovládal ekonomiku, právo, a dokonce měl již i nějaké politické zkušenosti jako vyslanec. Nebyl zde však proto, že by se mohl ve svých pětadvaceti letech počítat mezi starší, zkušené, ale spíš byl vybrán z těch důvodů, že byl vzdělaný v potřebném směru. Jeho přičiněním se pak stalo, že se do rady moudrých dostal spis, který v transu nadiktovala jeho manželka.
V tomto spisu byly obsaženy v podstatě všechny nejdůležitější právní normy a vše ostatní potřebné pro dokonalé řízení lidské společnosti. Po prvém předčítání těchto návrhů nebyly reakce „moudrých“ právě nejpříznivější. V průběhu několika týdnů, kdy si každý jednotlivec nechal projít text hlavou však tento návrh zvítězil ve všech oblastech země. Stal se tak platným zákonem pro obyvatele. Nyní se již jen čekalo na to, až se ozve prvý jasnovidec se zprávou, že zná toho, kdo má býti vládcem nejvyšším. Kdo asi bude prvý Vševěd?
V této zemi a v této době bylo na každém návrší nějaké svaté místo. Tam se scházívali obyvatelé ke společným modlitbám, či meditacím a kde se prostřednictvím mediálně nadaných jedinců sdělovala lidu proroctví. Nebo též vidění minulých, či budoucích událostí a zprávy z jiných jemnějších, neviditelných světů. Možností, odkud se první typ na Vševěda ozve, bylo tedy mnoho. Také to netrvalo dlouho a nejvyšší radě moudrých v sídelním městě doručili skoro současně dva poslové zapečetěné obálky. Postupně zpráv od jasnovidců přibývalo, až nakonec jejich přísun přestal tak náhle, jako byl začal. Výsledek byl po otevření dopisů překvapující. Všichni jasnovidci se shodli na jedné osobě. Kupodivu však nebyl tímto kandidátem muž, ale žena! Nebylo to sice nic zvláštního, ale nastal zde problém, jak ji mají titulovat. Jméno Vševěd se totiž pro ženu moc nehodilo. Velmi brzy se však našlo řešení. Udělal se kompromis. Titul vládkyně byl od této chvíle „Vševědoucí“ a tím pádem se dal v případě potřeby příště použít beze změny i pro muže.
Pro lidi našeho století zní tento titul poněkud rouhačsky, ale v době, kdy Eden počal tvořit svůj nový politický systém, to bylo obdobné, jako nyní pro nás titul „prezident.“ Dnes je prezidentem kdekdo. Trvalo to pak ještě dosti dlouho, nežli si lid zvyknul na nový režim. A ještě déle trvalo vládě splnit všechny podmínky, za jakých mohlo vše bezvadně fungovat. Měli zde však velmi dobré pomocníky pro zvládnutí těchto úkolů. Jedna skupina jasnovidných občanů ve svých vizích viděla co nového je třeba vytvořit, kde bude nutný dozor a kam stanovit jen občasný dohled. Druhá část těchto lidí v transu určovala jmenovitě osoby, které na tu či onu funkci dosadit. Byl stanoven i úřad pro nejmladší občany této země. Již od počátku platnosti nových zákonů každého novorozence musel povinně navštívit jasnozřivý člověk, který zjistil poslání tohoto malého človíčka na Zemi. Zapsal vše do úředních záznamů a od této chvíle se stát již začal starat o co nejlepší rozvinutí vrozeného talentu těchto dětí.
Někteří chlapci a děvčata si ještě hráli společně, ale kde již bylo třeba větší diferenciace, byli rozděleni. Budoucí umělci si již nemohli kreslit společně s hochy, kteří byli školeni pro armádu. Možná někoho nyní překvapilo to, že se zde vychovávali vojáci. Není se však čemu divit. Přece i každá jednotlivá buňka v živém organismu se musí nějak umět bránit proti agresi z vnějšího prostředí, aby nezahynula. Natož pak člověk, neřku-li celý stát. Proto i zde se počítalo s vojenskou ochranou lidského společenství. Nikoli však s útokem. Pro tyto vojenské účely bylo vybráno též několik vědeckých pracovníků z různých oborů lidské činnosti. Ti měli možnost svými vědomostmi nějak pomoci k obranyschopnosti nově se rodícího státu moudrosti a porozumění. Když se nyní začalo vyplňovat proroctví o vládě moudrých ve státě lásky, snad i tito vědci dostanou Božské vnuknutí, aby mohli svůj lid zabezpečit před zlem, které jim hrozilo nejvíce zvenčí.
Armáda dostala dokonce před jinými resorty prioritu. Dokud nebude celý stát stoprocentně zabezpečen před vpády bojovných sousedů, je zbytečné cokoli jiného budovat. Tuto nutnost ministr obrany zdůraznil tímto přirovnáním: „Vždyť každý vinař u nás také dávno ví, že pokud nemá pevné a bezpečně uložené sudy, tak je zbytečné se namáhat s pěstováním i výrobou vína!“
V Edenu se pomalu začala zaplňovat prázdná místa v úřadech a za několik měsíců byl celý nový státní aparát schopen bezchybné činnosti. Všechno klapalo jako dobře namazaný hodinový stroj. Možná to bylo i tím, že nad každou institucí bděl speciální kontrolní orgán, který na rozdíl od podobných úřadů z dnešních dnů nešel žádným způsobem ošidit. Přednostové těchto kanceláří měli totiž všichni jasnovidné schopnosti. Ostatně tímto uměním se mohla pochlubit převážná většina tamních obyvatel. Vyjímku tvořili spíš občané, kteří tento „šestý smysl“ nedostatečně procvičovali. Společnost v této zemi byla velmi různorodá, ale její většina byla na daleko vyšší duchovní úrovni, nežli je lidstvo dnes.
Tenkrát se naše planeta nacházela s okolními vesmírnými tělesy ve velmi výhodné konstelaci. Proto bylo skoro nemožné, aby se zde situace vyvíjela nějakým jiným směrem. Většina občanů již stejně dávno vycítila, že nadchází nová éra lidstva, kdy bude vráceno všem, kteří si to zasloužili,dobro, které v minulých časech jejich předkové vyslali do světa. Zákon Vesmíru je přece neomylný. – Co jednou zaseješ, to také někdy sklidíš! A celé generace lidí v minulých obdobích se snažily žít co nejlépe podle přírodních zákonů. Proto začal zlatý věk lidstva, i když bohužel, jenom na kousíčku této překrásné planety.
Hotový státní aparát nebyl nepodobný svým přírodním vzorům. Dokonce by se dal přirovnat i k dokonale fungujícímu lidskému tělu. Hlava=Vševědoucí, ta dávala prvotní příkazy kdo a co má učinit, proč to má udělat a která doba bude pro to nejvhodnější. První byly ovšem informovány hlavní orgány, které díky své jasnovidnosti nepotřebovaly další upřesnění. Do okrajových středisek pak nosil nejdůležitější zprávy posel, kterému se výstižně říkalo „nervus“. Ten se vracel nazpět do úřadu se žádostmi občanů, aby tak bylo „tělo“ státu oboustranně informováno o svých potřebách. K dispozici zde byly i „ruce“ řemeslníků, „nohy“ dopravních služeb, nemluvě o dokonalém zemědělství, které zásobovalo tu část obyvatelstva, která se ještě nedokázala obejít bez hmotné potravy. Jedni lidé se starali o zásobování, druzí o likvidaci odpadu a policie hlídala dodržování zákonů. Aby „tělo“ státu nebylo ničím ohroženo ani zevnitř.
© Josef Otruba
Autor se narodil a žije ve Strážnici a prošel mnoha různými profesemi – televizní opravář, pomocný stavební dělník, vedoucí prodejny zbraní a šicích strojů, dělal montéra u spojů a u železnice i vedoucího údržby v průmyslové pekárně. Od roku 1964 jako samouk studoval pod vedením lékaře psychiatra psychologii a hypnózu, kterou si ověřoval na jeho pacientech v praxi. O devět let později začal systematicky navštěvovat různé přednášky týkající se jógy a léčitelství, které pořádal Josef Zentrich v Otrokovicích. Po roce 1983 navazuje kontakty s léčiteli na Slovensku a v roce 1988 začíná trvale spolupracovat s lékařem v okresním městě. V roce 1990 se stává členem „Spoločnosti pre alternatívnu medicínu na Slovensku“ a o rok později i „Společnosti přírodních léčitelů českých“, od níž získává diplom přírodního léčitele. Od roku 1993 je členem „Čestné rady“ České asociace odborného léčitelství.
Josef Otruba je tolerantní. Nenutí vás věřit všemu, co jeho Jeník prožil ve svém astrálním světě. Formou autobiografických zápisů však nabízí metodu pochopení některých drobných a zdánlivě nepostřehnutelných záhad, které doprovázejí život nás všech.
Dagmar Žambochová (Redakce textu prvního vydání)
Vydavateľa a sponzora hľadajú ďalšie dve pokračovania prvej knihy: Jeník a jeho vesmír a Jeník v minulém životě, s ktorými vás postupne bližšie oboznámime v tomto seriály.
V prípade záujmu kontaktujte, prosím, priamo redakciu: redakcia@cez-okno.eu
exkluzívne.miesta
