Levačka, Symptomy:
Bodavé bolesti v pažích a nohách, ale ne jako při revmatu kloubů, nýbrž takové, jaké jsou známy jako bolesti údů při chřipce. Zvyšující se slabost kvůli bolestivým stavům, na začátku křeče, částečně náběhy na ochrnutí, omezení citlivosti.
Diagnózy školské medicíny jako roztroušená skleróza, plotýnky a syndrom karpálního tunelu se s postupem nemoci staly neudržitelnými nebo mohly být díky odpovídajícím vyšetřením vyloučeny.
Fibromyalgie
2. 4. 2009
Události kolem konfliktu:
V roce 1998 zemřel můj otec. Upadl v koupelně. Na okamžité zavolání mé matky jsem jela do bytu svých rodičů. Zkoušela jsem otce přivést znovu k životu pomocí dýchání z úst do úst a srdeční masáží, oživovat jej, dokud na místo nedorazila lékařská služba první pomoci. Moje matka byla ráda, že jsem tam byla, a přenechala veškerou činnost na mně. Bohužel, lékař už jen konstatoval chvění srdeční komory a ani defibrilátor nedokázal mého otce přivést nazpátek.
Po smrti otce začaly bolesti, nejprve v obou rukách: byly jako polámané, malátné, svědily atd. Domnívala jsem se, že to je další případ plotýnek, tentokrát v krční oblasti (při prvním těhotenství jsem již měla jeden případ v bederní oblasti), vyšetření páteře (MRT) však ukázalo něco hrozného: sestra v nemocnici mi vysvětlila, že v mé míše v oblasti krku byl nalezen nádor, a že by se měly ještě udělat kontrastní snímky, u toho by ale musel být přítomen lékař a to bude trvat ještě asi 45 minut. Seděla jsem sama samotinká v čekárně kliniky a měla jsem hororové vize, jak „mé děti jsou ještě příliš malé na to, aby vyrůstaly bez matky!“ Před očima jsem měla obraz skomírání a smrti. Cítila jsem se strašně a především velmi osaměle.
Nové snímky objevily cystu, tzv. syringomyelii. Nic, co by ohrožovalo život, ale podle lékařů to byla pravděpodobná příčina mých symptomů paží a mých velmi častých bolestí hlavy.
Potíží s pažemi přibývalo, bolely mě lokty, na obou pažích jsem nosila dlahy na „syndrom karpálního tunelu“, v noci jsem měla křeče v nohách. Přidal se k tomu syndrom „neklidných nohou“. V noci jsem spala asi 2 hodiny, potom se mé bolesti staly tak nepříjemnými, že jsem musela vstát. Přes den jsem pracovala jako posedlá, při práci jsem bolesti mohla potlačit. Kancelář – děti – domácnost – čestná funkce v představenstvu 2 svazů – obecní porady – nic jsem nevynechala.
Byla jsem převedena na kliniku do Tübingenu. Neurologická vyšetření však nedošla k žádné diagnóze: neměla jsem ani boreliózu, ani RS, postupovalo se vylučovací metodou – konečná diagnóza: fibromyalgie.
Následovala terapie na potlačení bolesti a antidepresiva – zkoušeli různé medikamenty, jestli by nepomohly k ulehčení. Antidepresiva, antiepileptika a prostředky proti bolesti, všechny dohromady přinášely ulehčení jen krátkodobě.
V některých dnech bych se skutečně bez poměrně vysokých dávek tablet proti bolesti vůbec neobešla. Je to pocit, jako bych měla dostat chřipku – bolí všechny údy již při ranním vstávání. Obzvláště silně na mne působí změny počasí, též duševní nevyrovnanost skrze vypětí, zármutek a starosti se ihned plně projeví. Antidepresiva i přes protesty svého lékaře neberu – i když jsem byla několikrát v pokoušení, vypnout tím své vědomí.
Obsah konfliktu:
Pan Dr. XY mi vysvětlil, že příčinou onemocnění je skutečnost, že se mi nepodařilo přivést mého otce k životu. Tedy nikoli jeho smrt, nýbrž mé selhání při pokusech udržet ho naživu je tím spouštěčem.
Ruce: Konflikt ztráty sebeúcty ve smyslu „neschopnost udržet“, konflikt „vyklouzávání“, „navzdory všem snahám jsem nemohla život udržet.“
Nohy byly postiženy proto, že jsem nebyla „dost rychlá“ resp. že jsem „tam nebyla dostatečně včas“. Tedy motorická báze. Bolesti jsou bolestmi periostu (okostice). Jsem stále ve fázi aktivního konfliktu.
Řešení konfliktu:
Vyřešení konfliktu je pro mne těžko možné, nemohu to vrátit nazpátek a udělat lépe, nemohu svého otce vrátit do života.
Dr. XY mínil, že by eventuelně mohlo být řešením, kdybych svého otce učinila „nesmrtelným“ - např. formou nadace nebo něčím podobným, čím bych ho povolala do života. Ovšem to není dost dobře možné, když byl pouhým „normálním občanem“. Mám to samé povolání jako můj otec – jsem architektka.
Kromě toho by snad bylo možné změnit můj postoj k celému konfliktu. Musela bych si to ovšem prosadit biologicky – z racionálního pohledu mi je jasné, že jsem nemohla za to, že můj otec nepřežil.
S pozdravy…
Poznámka:
Působivý osobní příběh.
Takhle rychle se můžou věci seběhnout a člověk utrpí konflikt a onemocní. Ochránit se před konfliktem člověk nemůže.
A jak je vidět, může se stát, že člověk sice pochopí, o jaký konflikt se jedná, ale nenachází řešení.
„Udělat otce nesmrtelným...“ snad se to té paní podaří díky této zprávě o osobní zkušenosti?! Třeba její případ dosáhne proslulosti... přál bych jí to.
Neurodermitis u malého dítěte
25. 2. 2009
Mému vnukovi se ve věku asi 4 měsíců udělaly úplně červené popraskané tváře. Moje dcera se hned obrátila na mě a chtěla vědět, co by mohla udělat, protože nenechala své děti očkovat a také jinak k doktorovi nechodili, protože ona sama se již delší čas zabývala GNM.
Věděla jsem ihned, kde je příčina, jelikož kůže, jak je známo, znamená „konflikt z odloučení“.
Stalo se následující: malý lehával první 4 měsíce až do prosince na pohovce a do postele šel až s rodiči. Mají rodinnou postel. Oba manželé a obě děti spali dohromady. Když dcera měla strach, že by malý mohl spadnout, položila malého večer spolu se sestrou do postele a rodiče chodili spát později. Často ale nemohl usnout. Když zazněl babylon, než moje dcera doběhla dolů do ložnice, malý již propadl panice. Tak to šlo každý den delší dobu, dokud mi nezavolala. Řekla jsem jí hned, že je třeba odstranit konflikt z odloučení, tedy malého nechávat usínat opět v obýváku, dokud s ním rodiče nepůjdou do postele. To ale má dcera nechtěla, protože s manželem chtěli být také jednou sami. Řekla jsem jen, že potom musí s neurodermitidou žít.
Moje dcera pak šla k alternativnímu lékaři. Řekl, že by měli vynechat výrobky z pšenice a z mléka. To jí nepřišlo zatěžko, protože ještě kojila. Jelikož již stejně dlouho mléko nepila, odřekla si i sýr. Chleba si pekla sama, brala tedy špaldu a žito. Ale neurodermitidy se nezbavili.
V květnu jeli do Itálie na dovolenou. Když byli zpátky, zavolala mi dcera záříc radostí a řekla: „Mami, ta neurodermitis je pryč – změna vzduchu!“ Řekla jsem: „Á, á! A kdepak jste byli vy, když děti spaly? Byli jste o poschodí níže nebo výše?“ Nikoli, seděli na balkóně před hotelovým pokojem.
Co se stalo? Malý po 14 dnů slyšel ve spánku své rodiče „mluvit“ a neurodermititis , která dělá červenou popraskanou kůži pouze v léčivé fázi, se konečně mohla doléčit. Dcera nikdy nepoužívala žádné mastičky.
Nechala jsem si poslat obrázek a ukázala jej v Tübingenu S.M. Potvrdil mi mou domněnku a hned mi řekl, že byla postižena strana partnerská (otec) i mateřská, takže moje domněnka bude souhlasit. Řekl také, že až bude vnuk větší, může se s ním o „odloučení“ mluvit, pak tomu také bude rozumět.
Nyní jsou mu 4 roky. Až dosud se to neopakovalo. Moje dcera se ale také o děti zajímá, vzdala se práce a věnuje se dětem s velkou láskou a nasazením.
Nedávno jsme si malého vzali na dva dny k nám a nic se nepřihodilo.
Chtěla bych všem rodičům s dětmi, které trpí neurodermitidou nebo lupénkou, poradit, aby se raději vzdali trochy toho luxusu a v zájmu zdravějšího dítěte se mu více věnovali. Kdyby se více lidí zajímalo o GNM, kolik by si ušetřili trápení právě s touto strašnou „nemocí“.
Musím se opět opakovat a děkuji Dr. Hamerovi za jeho nekonečnou trpělivost a za dar, který nám se svým věděním předal!
Milé pozdravy
G.S.
Poznámka:
V přírodě jsou konflikty z odloučení naprostou katastrofou! Pokud je dítě odděleno od matky, zpravidla to pro něj znamená jistou smrt. Když se u matky přihodí konflikt odloučení od dítěte, nastartuje se zvláštní smysluplný biologický program „ulcera epidermis“ (odumírání buněk pokožky – pozn. překl.) V aktivní fázi, která v „červené skupině“ (červená skupina ve vědecké tabulce GNM – pozn.překl.) vždy obsahuje biologický smysl, existuje nyní omezená krátkodobá paměť, aby se zapomnělo na toho, od něhož člověk byl odloučen nebo od něhož by člověk chtěl být odloučen, aby se konflikt mohl vyřešit a aby vlastní život mohl dále pokračovat. Pokud by se tedy nyní, proti očekávání, dítě po dvou, třech dnech přece jen k matce vrátilo, matka své vlastní dítě už „nepozná“ a zpravidla jej nepřijme zpátky. Ona na něj „zapomněla“!
V přírodě by žádná matka své dítě bez nouze neodložila! Přírodní národy nosí své děti až do věku 4 let stále na těle. To by také byla terapie při neurodermitidě. Mazlení, nejlépe nahá kůže na nahé kůži. Matka musí v dítěti opět vyvolat původní důvěru, být vždy a za každé situace k dispozici. Později, když je dítě starší, se přirozeným způsobem od matky samo postupně odlučuje.
Dneska žijeme v naší společnosti, kultuře a náboženství často proti naší vlastní biologii. A to nás činí nemocnými! (civilizační nemoci = žijeme proti přírodním biologickým zákonům)
Před 30 lety se neurodermitis takřka nevyskytovala. Dneska má neurodermitidu každé 5. dítě. Dříve většinou zůstávaly matky u svých dětí. Dneska je děti „ruší“ a často jsou již ve věku několika měsíců odsunuty do jeslí. Nejsme schopni se vcítit do duše malého dítěte či miminka? Z pokusů se zvířaty víme, že mláďátka, příliš brzy oddělená od matky, vykazují poruchy chování. Že tito ač jsou podporovaní a žádaní politikou („právo na mateřskou školku“) svědčí buď o ignorantské hlouposti, nebo svědčí o systematickém úmyslu – (genderový proud: z holčiček dělají chlapce a obráceně. Zkouší pomocí převlečení našich dětí zrušit rozdíly mezi pohlavími. U všech ministerstev, která se zabývají rodinou, se zdá, že tento genderový nesmysl prosazují, aniž by se někdy ptaly svých občanů na jejich mínění. Informujte se prosím sami!)
Nastává čas na změnu myšlení obyvatelstva ve směru bio-logiky!
Neměli bychom se podřizovat politice. Musí to být obráceně! Vláda je tu od toho, aby nám sloužila! Proč bychom si ji jinak v demokracii (=vláda lidu) zřizovali? Musíme vytvořit volný prostor pro matky, aby mohly své děti vychovávat bez finanční nouze. Politika by nám tedy měla pomoci, aby matky mohly zůstávat u svých dětí.
Http://www.pilhar.com/Hamer/NeuMed/Sonderpr/20081111_Scharlach.htm
Spála – zkušenost s GNM
11. 11. 2008
Minulý rok bylo mému staršímu synovi 5 let. Na jeho narozeniny jsme šli ve čtyřech, tedy ještě smanželkou a mladším synkem, do prodejny hraček. Syn si vyhlédl čtyřkolku se šlapacím pohonem na řetěz. Mladší syn, když uviděl čtyřkolku, k ní běžel a chtěl s ní jet. Moje paní – ještě ne moc znalá Germánské nové medicíny – jej zadržela se slovy: „To je k narozeninám pro tvého bratra.“ Malý propukl v pláč, byl velmi zklamaný, protože hlavní osoba jeho života mu právě sebrala půdu pod nohama.
Přišlo to, co přijít muselo… symptomy spály. Kdybych nevěděl, o co jde, samozřejmě bych okamžitě běžel k doktorovi a nasadily by se antibiotika a další nesmysly. Místo toho jsem mé ženě vysvětlil, co se stalo. Nato ji napadlo, že ve sklepě máme ještě starou tříkolku. Šli jsme tedy do sklepa, abychom ji přinesli. Hned nato jsme ji postavili mladšímu synovi před nos se slovy: „Ta patří jen tobě. Jen s tvým dovolením si s ní tvůj bratr může hrát. Jemu zase patří čtyřkolka. Pokud bys s ní chtěl jet, musíš se ho zeptat.“ Na to synovi zazářily oči, symptomy zmizely, horečka přešla, vše bylo v pořádku.
Michael T.
Poznámka:
Spála je lehká forma léčivé fáze generalizovaného vitiliga = ošklivý, brutální konflikt oddělení od nějakého milého nebo zbožňovaného člověka, v tomto případě očividně od matky (strana matka/dítě) a bratra (partnerská strana).
Konflikt-aktivní fáze je u různých „zvláštních biologických programů přírody“ všeobecně méně nápadná, nežli hojivá fáze. Otec teprve v této hojivé fázi „pochopil“, načež daroval malému tu starou tříkolku. Jeho „opožděné“ opatření neuškodilo. Tím se jistě zabránilo recidivám.
http://www.pilhar.com/Hamer/neuMed/Sonderpr/20091207_Fersensporn.htm
Ostruha na patě
7. 12. 2009
Letos v dubnu se přihodilo toto: společně se svou matkou jsem stála na malém můstku, který se klenul nad naším zahradním rybníčkem. Při pozorování vody vzbudil mou pozornost rybářský háček, který pevně vězel nedaleko od nás v rybníkové fólii. Můj malý synek se zřejmě opět oddával své vášni; přitom se mu asi přihodila tato nehoda. Začala jsem lehce panikařit. V rybníkové fólii byla díra, rybník už netěsnil, voda mohla utéci... Zkusila jsem se tedy naklonit přes zábradlí můstku a klackem ulovit háček. Ale najednou jsem ztratila rovnováhu a můstek se začal naklánět dopředu, načež se ve zlomku sekundy celý překlopil. Měla jsem štěstí a přistála jsem v rybníčku, který ale není moc hluboký. Moje matka stála blíže u břehu a spadla na tamní velké kameny a ještě navíc měla pravou nohu zaklíněnou pod přilehlým můstkem. Přispěchala jsem jí na pomoc a snažila se zvednout můstek zpátky, abych ji vyprostila. Ale to se nedalo tak lehce uskutečnit. Již si na to moc dobře nevzpomínám, vím jen to, co mi matka vyprávěla. Nemohla tou pravou nohou vůbec hýbat a hned tušila, že bude asi zlomená. A byla. To znamená, že příštích několik týdnů se matka musela pohybovat s pomocí berlí.
Přirozeně jsem si dělala výčitky, že jsem byla tak neopatrná. Řekla jsem si: jsem vinná!!!!! Až do července chodila matka s berlí. Ale teprve koncem září jsem dospěla k pochopení, uvědomila jsem si, že jsem pro tu věc již dost dlouho trpěla. Krátce poté jsem pocítila na spodní straně chodidla bodavé, skoro nesnesitelné bolesti v oblasti paty. Při ranním vstávání jsem mohla do koupelny pouze pokulhávat. Mojí útěchou bylo, že čím více jsem nohu zatěžovala, tím méně to bolelo.
Začala jsem nad tím hloubat a trochu bádat. Mohlo se u mě jednat pouze o něco jako je ostruha na patě. Přitom je postižena kost paty, (tedy nový mozek – mezoderm s nekrózou v konfliktně aktivní fázi). Musela to tedy být nějaká forma konfliktu se ztrátou sebeúcty. Ale jakým směrem pátrat? Začala jsem si tedy řadit fakta. Jsem levačka, je postižená pravá pata, tedy strana matka/dítě. S mým synem bylo vše v pořádku, nikoli ale s mou matkou! Přece ta zlomená noha, na níž jsem měla vinu! Jasně, to bylo vyřešením hádanky! Tak jednoduché a jasné! Nyní jsem si potřebovala jen spočítat, jak dlouho tento léčivý proces u mě potrvá. Stručně sečteno: DHS koncem dubna, konflikt trval do konce září (ačkoli matka byla fit již daleko dříve, já jsem si to však uvědomila až na konci září.). To tedy jsou 4 měsíce. Od té doby uplynuly již 2,5 měsíce. Nesmírné počáteční bolesti postupně ustávaly. Ale protože jsem chtěla kompletně vysledovat, jak to probíhá, ani ve snu by mě nenapadlo vzít si tabletu proti bolesti. Mé tělo se vyléčí samo, tak jak to matička Příroda již po tisíciletí praktikuje!!! Tablety proti bolesti většinou přeruší léčení, které by trvalo tím déle. Není ta příroda geniální???
Na tomto místě bych chtěla vyslovit velký dík dr. Hamerovi za jeho neomylnost, jeho odvahu a rozhodnost. Daroval nám ten největší dárek, jaký jen člověk může ostatním lidem dát. A zbavil nás i strachu. Z neprůhledného, zamotaného klubíčka se stává rovné vlákno, se začátkem a koncem, bez „možná a snad“. Život mojí rodiny se díky znalosti Germánské nové medicíny výrazně změnil.
Srdečný dík patří samozřejmě také Vám, pane Pilhare, za to, že nás svými semináři neustále přibližujete ke Germánské nové medicíně a zrovna tak milé poděkování našemu dobrému příteli Bertovi, který se postaral o to, aby GNM u nás našla plodnou půdu. Svůj život si již se školskou medicínou neumíme ani představit.
Srdečně Vaše Sabina F.
* * *
Poznámka:
Člověk může utrpět konflikt i kvůli někomu jinému, např. když se člověk „cítí vinen“. V tomto případě utrpěla dcera ztrátu sebeúcty v místě kosti, kde se svalstvo dotýká přes šlachu paty a to kvůli matce, která kvůli tomu nemohla chodit.
Není to fascinující?
(Ostatně zrovna tak může i zvíře, např. pes, utrpět konflikt přes svého páníčka. A pak ať papež ještě tvrdí, že zvířata nemají duši!)
Velmi plastický, názorný příklad pro ostruhu na patě.
Velmi pěkně popisuje dcera své vyřešení konfliktu, které nastalo teprve tehdy, když „si to uvědomila“. Chodit mohla matka přece již mnohem dříve! Pěkný případ jako ukázka, že každý člověk má svoji vlastní realitu, do níž se terapeut musí umět vžít, vmyslit. A také to ukazuje, jak těžké je hodit ignorantům důkaz na stůl („Ano… ale! Jak to a proč ne hned? - Ne, tomu nevěřím.“)
Ach, jak se mi líbí, když lidé začínají chápat!
Až se jednou GNM stane standardem, budou se ji děti učit v biologii. Jelikož neexistuje žádné důležitější vědění nežli to, jak funguje naše tělo, v němž vězíme po celý život.
A pokud se našim dětem přihodí nějaký konflikt (což je samozřejmě možné vždy), budou mít při prvním symptomu svůj konflikt ještě čerstvě v paměti, protože ten se většinou stal před krátkou dobou. A tím poznají příčinu. A pozná-li se nebezpečí, je toto nebezpečí zažehnáno. Pak budou vědět, co dělat. Budou vědět, jak dlouho to potrvá. A také budou vědět, že to všechno není nic strašného.
Naše děti budou samy šéfovat svým bytostně osobním záležitostem a ani terapeut ani žádný medikament se nebude stavět mezi ně a jejich zdraví.
Nikdo nemá právo vydělávat peníze na utrpení pacientů. A žádné pojišťovně, žádnému zaměstnavateli a žádnému úřadu do této bytostně osobní záležitosti nic není.
Pokud se toto vědění jednou stane všeobecným majetkem, budeme potřebovat jen velmi málo terapeutů a velmi málo klinik Germánské nové medicíny.
Lidé budou svobodní!
S přátelskými pozdravy
Ing. Helmut Pilhar
AMICI DI DIRK OESTERREICH
Wiesengasse 339
A – 2724 Hohe Wand/ Maiersdorf
Tel.: 00430263881236
helmut@pilhar.com, http://www.pilhar.com
Onlineshop: http://amicididirk.systemshop.at
INFORMUJTE SE, DOKUD JSTE ZDRAVÍ
Viz také:
Sonderprogramme in der Germanischen neuen medizin – Knochenkrebs
http://www.pilhar.com/Hamer/NeuMed/Sonderpr/Knochen.htm
Přeložila Jitka Valentová a Namu
Zdroj: paprsky1.de
