Taky to pravda není, protože zlaté rouno byla kůže zcela zvláštní, s překvapivými vlastnostmi: Uměla totiž létat! Pověst praví, že Frixos, syn krále Athamanta, měl nesmírně zlou macechu, která mu připravila velké trápení. Aby se ho zbavil, unesla ho spolu s Frixovou sestrou jejich vlastní matka. Posadila obě děti na zlatou kožešinu z okřídleného skopce, kterou jí posel bohů Hermes údajně kdysi daroval. Na kůži tohoto zázračného zvířete letěli oba sourozenci vzduchem nad zemí i nad vodou a přistáli nakonec v Aie, hlavním městě Kolchidy. To byla říše na nejzazším konci Černého moře. Král Kolchidy je líčen jako věrolomný a prchlivý tyran, který si kůži z „létajícího skopce“ nehodlal už nikdy dát vzít. Zlaté rouno nechal pevně přibít na strom, aby nemohlo odletět. Navíc byl jako hlídač služebně angažován drak, který dštil oheň a „nikdy nespal“.
Podle všeho bylo tedy zlaté rouno jakýsi létající stroj, patřící původně poslu bohů Hermovi: řecká varianta létajícího koberce. Zmocnit se tohoto jedinečného pokladu stálo za jakoukoli námahu. Proto tedy lodní posádka se speciálními schopnostmi, proto pomoc potomků králů a bohů. Všichni chtěli zpátky to, co bylo kdysi majetkem Olympanů. Zlaté rouno nesmělo nikdy zůstat v rukou tyranových. Ten by totiž mohl létajícího skopce zneužít pro své záměry.
Ihned poté, co dorazili na palubu lodi, si Argonauti demokraticky zvolili svého vůdce. Volba padla na Herakla, nejsilnějšího ze všech, ten však odmítl. Prohlásil, že jedině Jason, iniciátor cesty, je hoden této cti. Loď pak rychle vyrazila z přístavu Pagasai a obeplula poloostrov Magnesia.
Po několika neškodných dobrodružstvích dospěla skupina k poloostrovu Kapidagi spojenému pruhem země s pevninou. Tam sídlili Dolioni. Jejich mladý král Kyzikos Argo-nauty požádal, aby zakotvili v přístavu v Chytoském zálivu. Král přitom nějak pozapomněl varovat Argonauty před šestirukými obry, kteří rovněž na Kapidagi žili. Tak se stalo, že Argonauti nic zlého netušíce vyšplhali na nedalekou horu, aby se rozhlédli kolem. Jen Herakles s hrstkou mužů zůstal na palubě Arga jako stráž. Šestiruké obludy loď okamžitě napadly. Netušili však, že je Herakles viděl přicházet a už před začátkem boje jich svými šípy několik zabil. Mezitím se z výletu do hor vrátili i ostatní Argonauti a díky svým zvláštním schopnostem celou hordu útočníků z paluby smetli. O těchto obrech Apollonios píše:
...Jejich trup má tři páry silných paží s rukama jako tlapy. První pár visí na sukovitých ramenou, druhý a třetí pár jsou připojeny k odpudivým hýždím...
Obři? Pouhá představivost pohádkáře? Přinejmenším ve velmi dávné literatuře našich praotců takové bytosti existují. Každý čtenář bible se pamatuje na zápas Davida s Goliášem. A v /. Mojžíšově stojí psáno (1:6,4):
„...Za oněch dnů, kdy synové božští vcházeli k dcerám lidským..., vznikaly na zemi zrůdy... To jsou ti bohatýři dávnověku, mužové pověstní.“ (Jiná doložená místa o obrech v bibli jsou: 5. Mojžíšova 3:3-11; Kniha Jozue 12:4 a 13:12; První kniha letopisů 20:4-5; Kniha Samuelova 21:16.)
V Knize proroka Henocha je podrobný popis obrů. Mj. se tam dočteme (14. kapitola): „Proč konali jste jako pozemšťané a plodili syny obrů?“
V Knize Bárukově se dokonce uvádějí i čísla: „I seslal Nejvyšší na Zemi potopu a zničil všechno živé i 4 090 000 obrů.“
Potvrzuje to i Kebra Negest, historie etiopských králů (kapitola 100): „Ty dcery Kainovy pak, s nimiž andělé obcovali, otěhotněly, porodit však nemohly a umíraly. Někteří též v tělech jejich mřeli a jiní vyšli ven, když byli tělo matčino vedví roztrhli... Když pak byli starší a povyrostli, stali se obry.“
A v starých židovských příbězích se lze dokonce dočíst o kmenech těchto obrů. Byli to Emejci neboli Strašní, dále pak Refájci neboli Giganti a také Giborim neboli Násilníci, Zamzumci alias Lstiví, nakonec Avejci neboli Zvrácení a pak ještě Nefilim alias Ničitelé.
A eskymácké báje lapidárně konstatují: „V oněch dnech žili na zemi obři.“
Bylo by možno uvést ještě víc literárních zdrojů, ale nerad bych se opakoval ze svých dřívějších knih. Potvrzeny jsou i nálezy obřích kostí, přestože stále ještě existují an-tropologové, kteří v nich vidí kosti goril. Už v roce 1936 objevil německý antropolog Larson Kohl na břehu jezera Elyasis ve střední Africe kosti obřích lidí. A němečtí paleontologové Gustav von Königswald a Franz Weidenreich narazili v roce 1941 ke svému ohromení na řadu kosterních pozůstatků obrů v hongkongských lékárnách. Tento nález byl publikován s vědeckým komentářem v ročence American Ethnological Society z roku 1944.
Šest kilometrů od Safity v Sýrii vykopali archeologové pěstní klíny, které mohly používat jen obrovské ruce. A kamenné nástroje o rozměrech třicet dva krát dvacet dva centimetrů objevené při vykopávkách v Ain Fritissa ve východním Maroku také nejsou od žádných drobečků. Lidé, kteří s těmito nástroji o váze až 4,3 kilogramu manipulovali, museli měřit něco přes čtyři metry. Nálezy obřích skeletů na Jávě, v jižní Číně a v Transvaalu v jižní Africe jsou z příslušné literatury dostatečně známy. Jak profesor Weidenreich, tak i profesor Saurat předložili výsledky svého vědeckého bádání o existenci obrů v pečlivě vypracovaných studiích. A bývalý francouzský delegát Prehistorické společnosti dr. Louis Burkhalter napsal ve vydání Revue du Musée de Beyrouth z roku 1950:
„Chceme tím jasně dokázat, že existenci obřích lidských tvorů v acheuléenské epoše je nutno považovat za vědecky prokázanou skutečnost.“
Sumerský Epos o Gilgamešovi rovněž hovoří o obrech stejně jako mayský Popol Vuh sepsaný na druhém konci světa. A také severské a germánské mýty jsou plné obrů. Proč by dávný svět vyprávěl o bytostech, které údajně nikdy neexistovaly?
Ve světě řeckých bájí se nepíše o obrech jen v Argonautice, ale i v pozdějším eposu o Odysseovi, který bojoval s obry. Tito tvorové s mohutnou stavbou těla byli údajně plody pohlavního spojení lidí a bohů. Mám dobrý důvod se domnívat, že titíž obři jsou zodpovědní i za megalitické monstrózní stavby, kterými si archeologové tak dlouho lámou hlavy - například na malých ostrovech jako Malta a Gozo. Tam mohutné ruiny jednoho chrámu dodnes nazývají Gigantja.
Argo pokračovala v plavbě bez větších potíží, s výjimkou situace, kdy jeden mořský bůh jménem Glaukos vyrazil nečekaně jako ponorka z hlubin na hladinu moře. Přinesl Argonautům poselství od Dia, adresované Heraklovi a jeho miláčkovi Hýlovi. Poté se Glaukos opět rychle ponořil a zmizel v hlubinách. Kolem něj se rozpěnil příboj v bezpočtu vířivých kruhů a převalil se přes loď.
V Salmydessu se Argonauti setkali se starým králem, který strašlivě páchl, a navíc byl blízek smrti hladem. Ten ubožák se jmenoval Fineus. Byl obdařen věšteckou schopností a zřejmě prozradil příliš mnoho z plánů olympských bohů.
Ti jej na oplátku potrestali zvláštním způsobem. Pokaždé, když se Fineus chystal něco sníst, vrhly se na něj z mraků dvě okřídlené bytosti a jídlo mu sebraly. Co se jim nepodařilo starci vytrhnout, pokálely tak, že to neuvěřitelně páchlo. Když Argonauti přistáli, král už byl na pokraji sil a sotva se pohyboval. Poprosil Argonauty o pomoc a slíbil jim za to, že je upozorní na hrozící nebezpečí. Ovšem ne na všechna, neboť Fineus se domníval, že bohové by si to nepřáli. Argonautům se ho zželelo, a tak připravili pro sebe i pro něho bohatou večeři. V okamžiku, kdy se král chystal jíst, vyřítily se shůry zčistajasna okřídlení tvorové - Harpyje - a vrhly se na jídlo. Ale tentokrát bylo všechno jinak. Dva Argonauti rovněž ovládali umění létat a pronásledovali prchající Harpyje ve vzduchu. Létající Argonauti se brzy vrátili zpět a prohlásili, že od nynějška bude mít utrápený král od těchto ptačích oblud pokoj. Hrdinové se za nimi hnali velkou rychlostí a byli by je mohli bez problému zabít, ale bohyně Iris jim přikázala, aby život těchto netvorů ušetřili, protože pracují jako „Diovi psi“.
Samé pohádkové věci, řeklo by se málem. Kdosi se vynoří z moře, až se voda víří, dva Argonauti se vznesou do vzduchu a otec bohů Zeus vlastní cosi jako létající psy. Ale to je teprve neškodný začátek zmatené science-fiction z dávnověku. Bude to ještě mnohem zmatenější!
Kdysi páchnoucí král, který teď už zase příjemně voněl a mohl konečně v klidu stolovat, dodržel svůj slib a upozornil Argonauty na několik nebezpečí, která jim v budoucnu hrozí. Popsal jim celou trasu až do Kolchidy a varoval je zvláště před dvěma obrovskými skalními stěnami, které se otvíraly a zavíraly jako vrata a rozdrtily každé plavidlo, které v pravou chvíli nedokázalo mezi nimi projet. Argonauti si tudíž měli vzít s sebou holubici a nechat ji před sebou letět skalní úžinou.
K tomu Apollonios:
...Ted zamířili do zpěněné úžiny Bosporské. Vlna jak hora vysoká se zvedla a hrozila zřítit se do pinasy, chvílemi až k mračnům stoupajíc. Nikdo nedoufal, že ujde té smrtonosné zkáze, neboť tak hrozivě čněla nad lodí až vysoko k nebi. Avšak i děsivá vlna zkrotne, když u kormidla chytrý a zkušený pilot stojí...
Slovíčko „pilot“ jsem si nepřidal. Je z překladu Apolloniova líčení z roku 1779. Král Fineus popsal Argonautům jejich budoucí trasu do všech podrobností. Zjevně znal nejen každičký záliv a horu, ale rovněž jména zemí, kolem nichž poplují, i jejich panovníky. Kupodivu hned dvakrát poukázal i na nebezpečí, které Argonautům hrozí od Amazonek:
...Dále pak leží Doanův kraj a města Amazonek... Vyhněte se též liduprázdným břehům, kde sídlí ptáci krajně drzí a v hejnech nad ostrůvky poletují, kteréžto s námahou lze odehnat. Tam vládkyně Amazonek bohu chrám postavily...
Dokonce o zlatém rounu stárnoucí vladař dobře věděl:
...až ústím řeky poplujete vzhůru, tu zanedlouho věže Aetu zrakům vašim se zjeví a stinný háj Mariův, kde rouno je skryto... Saň děsivá je stráží, netvor hrozný. Ve dne ni v noci v bdělosti neumdlévá a nikdy nezavírá očí ustavičně kol těkajících...
Tahle saň či drak připomíná jakéhosi robota s různými senzory. Jaképak zvíře nemusí nikdy vykonávat svou potřebu, nikdy nespí a vidí dokonale všechno kolem? O podobných tvorech se píše i v jiných starověkých textech, například v Eposu o Gilgamešovi, vykopaném v pahorku u Kujundžiku, bývalém Ninive. (Nalezené hliněné tabulky patřily ke knihovně asyrského krále Aššurbanipala.) Tam se dočteme, jak Gilgameš a jeho přítel Enkidu vystupují na horu bohů, na jejímž vrcholu září bílá věž bohyně Irnini. Bezprostředně před cílem jim vstoupí do cesty hrůzu nahánějící obluda Chumbaba. Pracky má jako lev, tělo pokryté ko-vovými šupinami, nohy ozbrojené drápy, na hlavě svítící rohy a ocas zakončený hlavou hada. Muselo to být opravdu strašné monstrum. Oba hrdinové proti němu vystřelili několik šípů a házeli po něm klacky, ale všechny střely se odrážely. Z božské hory vyšlehly blesky, „oheň vzplál a nebesa dštila smrt. Pak záře zmizela a oheň uhasí. Co bleskem zasaženo, změnilo se v popel.“
O něco později umírá Enkidu na nevyléčitelnou nemoc. Gilgameš se ustaraně ptá: „Ovanul tě snad jedovatý dech nebeského býka?“ Jakého „nebeského býka“? Nicméně onen závan byl příčinou Enkiduovy smrti. V dalším průběhu vyprávění „mluví dveře jako člověk“. To umí přece i lodní trámek na palubě Arga darovaný bohyní Athénou. A pak je tu ještě „park bohů“, strážený dvěma ohavnými netvory. Jsou to gigantičtí lido-štíři. Ze země trčí jen jejich hruď, zbytek těla je napevno zasazen do země. „Odporně, hrozně vypadají a smrt mají v očích. A blesky strašné z nich šlehající vrhají hory do údolí.“
Nicméně mají tito lido-štíři v Eposu o Gilgamešovi i rozum. Jako strážci se zjevně řídili poněkud inteligentnějším programem než draci a saně. Gilgameš s nimi mohl rozmlouvat a oni ho varovali před nadcházejícím nebezpečím na souši i na vodě. Velice podobně, jako to udělal král Fineus v případě Argonautů. Ten jim doporučil vzít na palubu Eufema. To byl muž, který dával pokyny holubici při letu mezi skalními stěnami, uměl však i velice rychle běžet po vodní hladině, aniž si smočil nohy.
Po 40 dní si Argonauti užívali v říši Fineově. (V Eposu o Gilgamešovi to trvalo „čtyřicet hodin“, než vystoupili na Cedrovou horu.) Jedna skupina Argonautů spala na palubě Arga, druhá v královském paláci. Doplnili lodní zásoby a vybudovali oltář na Diovu počest. Jednačtyřicátého dne zabočila Argo do klikaté řeky či kanálu. Brzy spatřili Argonauti „plovoucí ostrovy“ s jejich nebezpečnými skalisky. Teď vstoupil do akce Eufemos:
...pluli zvolna a s velkými obavami. K uším jim zdálky doléhal hřmot shora se zavírajících skal, doprovázený ozvěnou řevu vln narážejících na rozeklané břehy. Tu se zvedl Eufemos, drže holubici v ruce, a pokročil k přídi... I tak jim bylo úzko. Teď Eufemos nechal holubici vzlétnout a hlavy všech se za ní otáčely, sledujíce její let. Skalní útesy však z obou stran se dohromady srazily, s ohlušujícím rachotem, až voda mraku podobná vzhůru vystříkla. Vstříc jí řvalo Černé moře a všude kolem vítr burácel... Proud táhl Argo zpět. Ostré útesy skal odřízly holubici jen krajní pera křídel, však jinak bez úhony proletěla. I zavýskli bujně plavci... ted skály opět se doširoka rozevřely... a náhle znovu vlna se nad lodí vztyčila... Včas ji spatřili a hlavy sklonili ze strachu, že spadne do pinasy. Tifys však rychlým obratem vše zachránil. Tak se vlna roztříštila jen o příď dobré pinasy. Přitom zvedla loď až vzhůru nad útesy, kde nechala ji vznášet ve vzduchu... Loď čněla tam jak zavěšený trám, tu ale Minerva opřela o skalisko levou ruku a pravou postrčila loď na zádi. Jako okřídlený šíp prolétla pinasa bleskurychle mezi skalami... Tak psáno osudem, tak se mělo stát...
Tifys, kormidelník Arga, uklidňoval vylekané druhy. Sice unikli strašnému nebezpečí na sebe narážejících skal, avšak tento zázrak nastal za pomoci bohů. Bohyně Athéna (Minerva) jednak zasáhla, jednak je jako poradkyně při stavbě lodi po cestě provázela a Argo pevně svorníky spojila a nepotopitelnou učinila.
Dobrodružství by se zřejmě bez pomoci bohů zvládnout nedalo. Olympští vládcové se ukazovali jen sporadicky. Tak spatřili Argonauti krátce po zážitku s hrozivými skalisky boha Apollona, jenž směrem od Lykie přelétl nad Argo. Bylo to právě na trase k zemi Hyperboreů. Ta ležela na druhé straně severních větrů. Apollon letěl navštívit národy jiného rodu, ostrov se zachvěl hlukem jeho létající bárky a to na Argonauty zapůsobilo natolik, že mu na místě postavili oltář. Brzy nato onemocněl Tifys, zkušený kormidelník Arga, a zemřel. Jeho druhové mu na památku vybudovali náhrobní pyramidu. Je to vlastně divné, protože pyramidu jako formu hrobky známe z doby egyptských faraónů. Teď se objevuje v Argonautice.
Příští dny obepluli Argonauti bezpočet zálivů u Mysu Amazonek. Hovoří se o mohutném proudu, jemuž se žádný jiný na světě nevyrovná, neboť do něj ústí sto jiných řek. O zdroji tohoto proudu svědčí ovšem pouze jediný pramen padající dolů z „Amazonských hor“. Tato mohutná řeka se vine mnoha provinciemi, teče dopředu i nazpátek a (jak píše Apollonios):
...neví se přesně, kolik jejích ramen se ztrácí v zemi... A kdyby skupina Vznešených byla na březích déle setrvala, byla by se musela bít s ženskými a byla by tekla krev, neboť Amazonky jsou hbité a právo se u nich přílišné vážnosti netěší. Válčení jest jejich zábavou nejmilejší a uží-vat násilí jim činí potěšení. Jsou to děti Marta a Harmonie...
Posádka lodi však vůbec nestála o to, aby se pustila do boje s hašteřivými ženskými, přestože Amazonky už v plné zbroji se rozběhly k pobřeží, jakmile Argo spatřily. Argonauti nezapomněli na slova starého krále Finea, který je před Amazonkami varoval. Stařec hovořil i o jakési „pohromě z nebes“ a tato pohroma stihla posádku lodi několik dní poté, co opustila zátoku Amazonek.
Při přistání u opuštěného pobřeží napadli Argo nečekaně ptáci. Nemohli to být obyčejní opeřenci, protože proti Argonautům vystřelovali ostré smrtící šípy. Ti se bránili tím, že zvedli štíty nad hlavy a přeměnili celou palubu v jeden jediný ochranný štít. Jiná část mužstva začala dělat strašlivý rámus, který útočící ptáky zmátl a zahnal na útěk. Chytří hoši!
Po boji s ptáky vyzbrojenými šípy vystoupili Argonauti na souš. Celá oblast byla vyschlá a nebylo důvodu se tam zdržovat. Když tu náhle se odkudsi vypotácely čtyři úplně nahé, na kost vyhublé postavy. Trpěly hladem a žízní a s posledními silami prosily Jasona o pomoc. Tvrdili, že jsou bratři a trosečníci, že se po několik dní s námahou drželi dřevěných prken a trámů, až je moře minulou noc vyplavilo na tenhle ostrov. Během rozhovoru Argonauti pochopili, že jsou to čtyři synové Frixovi. Frixos byl oním mužem, který kdysi se svou sestrou přiletěl na zlatém rounu do Kolchidy. To byla vynikající posila pro posádku Arga, neboť ona čtveřice věděla, kde se nachází háj, v němž je na stromě přibito zlaté rouno. Navíc k němu znala i cestu - zátoku vedoucí do blízkosti onoho žádoucího předmětu. Jeden ze čtyř Frixových synů se jmenoval Argos a navedl Argo v tiché tmavé noci k pobřeží Kolchidy a odtud do ústí řeky Fasidy. Na jejích březích leželo i město Aia s královským palácem - a kousek od něj byl háj s vytouženým zlatým rounem.
Jak teď dál postupovat? Prostě tam rovnou vpadnout? Jason se domníval, že by to nejprve mohli zkusit po dobrém a s tyranským králem Aietem, který Kolchidě vládl, si promluvit. Argonauti věděli, že král Aietes je věrolomný a krutý vládce, na druhé straně však jeho vnukům, čtyřem Frixovým synům, zachránili život. Argonauti postavili oltář a žádali bohy o radu. A ti pomohli hned dvakrát.
Několik bohů - jména jsou poněkud zmatená a klidně je můžeme vynechat - požádalo bůžka lásky Erosa, aby to zařídil tak, aby se tyranova krásná dcera Médeia na smrt zamilovala do Jasona. Tahle zamilovanost ji svede k tomu, aby Argonautům pomáhala i proti vůli svého zlého otce. Kromě toho se k tomuto „božskému spiknutí“ připojila i bohyně Héra a vytvořila kolem mužů, kteří měli vstoupit do královského paláce, něco jako mlhu. Mlha způsobila, že hrdinové byli neviditelní a náhle se octli, vojáky a stráží nezpozorováni, přímo před královským palácem. Bohové samozřejmě zařídili, aby královská dcera Médeia nejprve spatřila Jasona. V témž okamžiku vystřelil Eros šíp do dívčina srdce a ta už svůj pohled od Jasona nedokázala odtrhnout.
Co měl král Aietes udělat jiného než své nezvané hosty přivítat? Koneckonců mu přivedli i vnuky považované za ztracené a jeho vlastní dcera ho žádala o uspořádání společné večeře. Jason to nejprve zkusil s diplomacií: Jsou přece nakonec všichni prostřednictvím bohů rodově příbuzní a ostatně by prosil o vydání zlatého rouna.
Král Aietes měl pocit, že se přeslechl. Ani ve snu nepomyslel na to, že by zlaté rouno vydal. A teď si sem přiběhne takový mladý přivandrovalec a klidně žádá největší poklad jeho, královy říše! Aietes se hlasitě rozesmál a licoměrně dodal, že Jason si může zlaté rouno odnést, jestliže obstojí ve třech zkouškách.
Venku v blízkosti háje, kde je přibito zlaté rouno, jsou i jeskyně s býky dštícími oheň, pravil lstivě král Aietes. Jason nechť býky zaprahne do pluhu a zorá s nimi vedlejší pole. Poté nechť do brázd zaseje dračí zuby. Ty se velice rychle promění v děsuplné postavy, s nimiž musí Jason bojovat a zvítězit. Ach ano, s tím drakem, co plivá oheň a nikdy nespí, si taky musí poradit.
Povedený král velice dobře věděl, že nikdo takové podmínky splnit nedokáže. Ani na vteřinu neuvěřil, že by o zlaté rouno mohl přijít. Nepočítal ovšem s „božským spiknutím“, které už se dávno dalo do pohybu. Po večerní hostině se Jason a jeho přátelé vrátili se stísněnými pocity na palubu Arga. I oni si mysleli, že úkol je neřešitelný. Jason si svým druhům na krále postěžoval:
...řekl, že na Mariově poli chová dva nezkrotné býky. Mají železné nohy a z tlamy jim šlehají plameny. S nimi bych měl zorat na Mariově poli čtyři lány země. Pak mi chce dát dračí setbu a z té mají vyrůst jacísi obrněnci, které mám ještě týž den zabít...
Ale Jasonova nová milenka, královská dcera Médeia, si věděla rady. Měla velice zvláštní mast s mimořádnými účinky. Zázračný prostředek byl plodem léčivé byliny vyrostlé z krve Titána Prométhea. Jason nechť touto mastí potře celé své tělo a také zbraně, pravila Médeia. Mast kolem něj vytvoří žáruvzdorný štít a býci dštící oheň ho nespálí. Navíc zbraně potřené mastí získají nezničitelnou tvrdost a Jason sám nadpřirozenou sílu.
Jason si tedy dopřál klidnou noc, pak se důkladně umyl, obětoval bohům, natřel sebe i zbraně zázračnou mastí a navlékl si oděv. A brzy nato začal nejpodivnější boj, jaký byl v dávnověké světové literatuře kdy popsán.
...Náhle jak z tajné krypty se z uzamčené stáje, kdy vzduch byl prosycen štiplavým kouřem, vyřítili oba [býci], z nozder jim šlehal oheň. Děs obestřel hrdiny, již přihlíželi. Však Jason stál pevně na nohou, statečně očekávaje útok. Před sebou držel ochranný štít a oni oba se s řevem na něj vrhli a vráželi do něj rohy svými, však ani o píď s ním z místa nepohnuli. Jako by měch v kovářském ohništi výheň rozdmýchával... hukot nesmírný se ozval, jako když oheň v krbu prudce vzplane. Tak nyní z obou tlam plameny nové vyšlehly a oba naráz zařvali. Žár zasáhl hrdinu jak blesk, však chránila jej mast sličné děvy. Teď býka, jenž blíže byl, za hroty rohů popadl a silou mocnou k železnému jhu ho přitáhl. Pak na železnou nohu býka svou nohou tvrdě udeřil, a tak jej k zemi strhl...
Jak král Aietes žádal, zoral Jason se vzpouzejícími se a oheň plivajícími býky pole, pak naházel do vyoraných brázd dračí zuby a dopřál si chvíli oddechu. Brzy však všude na Areově poli začaly ze země vyrůstat strašlivé obludy. Ozbrojeny byly kovovými kopími, na hlavách blýskavé helmice, a půda, z níž vyrůstaly, svítila oslnivou bělí a prozářila noc.
Jason popadl obrovský balvan, tak velký, že by jej čtyři muži sotva uzvedli, a hodil jej doprostřed té množící se dračí havěti. Ta mírně zpanikařila, neboť netušila, odkud útok přichází. Jason využil příležitosti, aby vnesl další zmatek do jejich řad:
... Vytrhnuv z pochvy meč teď bil a sekal, co pod ruku mu přišlo. Mnohé z těch, co tyčili se k mlze vzhůru, a jiné, co sotva vystrčit stačili rámě, a zase další, co právě na nohy se stavěli, a nakonec tu spoustu zbylých, jež příliš záhy na bojiště vběhli. Tak bili se a padali... A Jason sekal... krev tekla brázdami jak voda ze studny... Někteří na tvář padli a hlínu ústy zhltli, jiní pak na záda a další na bok či na ramena. Tlustí, velrybám podobní...
Jason s nimi důkladně zamával. Ovšem to nejhorší na něj teprve čekalo: drak, který nikdy nespal a strážil zlaté rouno. Spolu se svou milou, která mu darovala zázračnou mast, se Jason odebral k háji, kde bylo k buku přibito zlaté rouno.
...teď pilně se rozhlíželi, hledajíce stinný buk a na něm rouno... Zářilo jako mrak v slunečních paprscích, rudých za ranních červánků. Pouze saň pod stromem sedící, ta nikdy nespící, natáhla dlouhý krk a odporně hvízdla. Ten hvizd se nesl pahorkem a do nitra háje... Kol planoucího lesa kouřová mračna se zdvíhala, vlna za vlnou, však nikoli temná, leč jedno přes druhé se plazilo od země vzhůru až k vyšším vzdušným vírům. Jako když nestvůra hrozná hrubým ocasem kroutí, tvrdými šupinami posetým...
Jason neviděl žádnou možnost proti tomuto monstru, které nikdy nespí a také nikdy neumírá. A tu mu znovu jeho milá pomohla. Potřela svou magickou mastí větev černého bezu a začala jí divoce mávat před žhnoucími zraky drakovými. Zároveň pronášela kouzelná zaříkávadla a obluda byla stále línější a ochablejší, až konečně složila hlavu na zem. Jason se vyšplhal na buk a uvolnil hřeby zlatého rouna. Ta zvláštní věc se leskla narudlou září a byla příliš velká, než aby ji Jason mohl unést na ramenou. I půda pod zlatým rounem svítila po celou cestu útěku, kterou Jason z háje urazil až k Argu.
Na palubě chtěli všichni zlaté rouno ochytávat, ale Jason to nedovolil a zakryl tu blýskavou věc velkou přikrývkou. Nebyl čas slavit a radovat se. Jason a s ním i královská dcera se právem obávali, že král Aietes podnikne vše, aby onen jedinečný poklad opět získal zpátky. Argonauti proto okamžitě uvolnili lana a pluli co nejrychleji dolů po řece a pak ven na otevřené moře. Honba pokračovala.
Král Aietes, který vůbec nehodlal dodržet slovo, přikázal vypravit mohutnou flotilu. Tu rozdělil na dvě části, aby vzal Jasona a Argonauty do kleští. Aietovy lodi dopluly k zemi domorodců, kteří taková plavidla ještě nikdy neviděli a domnívali se, že jsou to nějaké mořské obludy. (Pro zasvěcené: Podobný příběh obsahuje i etiopská Kniha králů - Kebra Negest. Tam Baina-lehkem ukradne svému otci Salomonovi největší poklad tehdejšího světa: archu úmluvy. Salomon vyšle své válečníky, aby synovi kořist vzali. Honička probíhá - zčásti za pomoci létajících strojů - od Jeruzaléma až k dnešnímu městu Axum v Etiopii.)
Po řadě menších dobrodružství, popisovaných v jednotlivých verzích Argonautiky odlišně, dorazila Argo k Jantarovým ostrovům. Mluvící dřevo na lodní přídi varovalo Argonauty před Diovou pomstou (...Vtom silným hlasem promluvila lodní příď...) Otec bohů byl velice rozezlen, neboť Jason mezitím zabil bratra své milenky. V další části příběhu byl Jason od této vraždy očištěn a otec bohů Zeus se opět upokojil. Na různých ostrovech a v mnoha zemích vybudovali Argonauti oltáře a pomníky. A pak jednou vplula Argo do vod řeky Eridanu a plula daleko proti proudu... S údivem se dovídáme:
...Zde ze slunečního vozu Faethón, napolo spálen ohnivým bleskem Jupitera, do hlubin more spadl, jež dosud sírou páchne... Pták jediný tu s křídly rozpjatými nad touto louží nepřeletí...
Toto je vskutku velice zvláštní zmínka. Příběh Faethóna a jeho slunečního vozu je prastarý a časově nezařaditelný. Římský básník Ovidius o tom ve svých Metamorfózách podrobně informoval, Ovidius však žil v letech 43 př. Kr. až 17 po Kr., a to už byla Argonautika po staletí známá. Podle báje byl Faethón synem slunečního boha Helia. Jednoho dne Faethón navštívil otce na nebesích a prosil jej, aby mu splnil jedno přání, protože pozemšťané mu nevěří, že je potomkem boha slunce. Žádal, aby směl řídit sluneční vůz. Otec se vyděsil, důrazně syna varoval a naléhal, aby se takového přání vzdal. K řízení slunečního vozu je zapotřebí zvláštních znalostí a ty on, Faethón, nemá. Jako při každém generačním konfliktu nechtěl junior žádné námitky slyšet. Otec navíc synovi kdysi slíbil, že mu splní každé přání. A tak byli do vozu zapraženi ohniví koně.
Sluneční vůz se řítil po nebi, ale koně brzy zjistili, že kočí vozidlo neovládá. Vymanili se z obvyklého řádu, stoupali stále výš po obloze a pak se v krkolomných zatáčkách řítili závratnou rychlostí dolů k zemi. Faethón už neměl božský povoz vůbec pod kontrolou. Jednou vůz prudce vyrazil k hvězdnému nebi, pak zase do cizích vzdušných prostor. Nakonec se sluneční vůz stále více přibližoval k zemi. Z mraků stoupala pára a velké plochy lesů a polí začaly hořet. Ale i vzduch v nebeském voze byl stále žhavější, Faethón už sotva dýchal. Když žár zachvátil jeho vlasy i kůži, nezbylo mu než z vozu vyskočit. Jeho tělo údajně dopadlo do řeky Eridanu. Tam plakaly jeho sestry, Heliady, nad Faethónem tak dlouho, až se jejich slzy změnily v jantar, který lze najít na březích řeky. Nebeský vůz sám s rachotem dopadl do nedalekého rybníka.
Dnes chápeme pověst o Faethónovi jako dvojí podobenství. Na jedné straně je tu Slunce, které svým žárem dokáže sežehnout celé kraje, na druhé straně mladík, který si myslí, že co dokáže jeho otec, dokáže on hravě taky. Mám své pochybnosti o tom, zda byl Faethónův příběh původními vypravěči vymyšlen jen jako podobenství. Příliš mnoho prvků do sebe v průběhu děje logicky zapadá a vykazuje paralely k dnešní technologii kosmických letů. Ale to platí i pro jiné části Argonautiky.
Není přece vůbec samozřejmé, když se ve zprávě staré tisíce let vyskytují obojživelná vozidla. Apollonios o tom říká:
...Z moře na zemi vyskočil kůň převeliký, s hřívou zlatou a hlavou vztyčenou, a jedním rázem slanou pěnu ze svých údu střásl. Pak na nohou rychlých rozběhl se s větrem o závod...
Úžasné! Tohle obojživelné zvíře bylo údajně jedním z koní Poseidonových. Poseidon byl bůh moře, ale také bůh Atlantidy. Ale tahle historie přijde na řadu později. Co se stalo? Je záležitost s Poseidonovým koněm něco zvláštního, co potkalo jen Argonauty? Naprosto ne.
V bibli, v knize proroka Jonáše (druhá kapitola), najdeme epizodu o tom, jak Jonáš přežil tři dny a tři noci v břiše velké ryby. Teologové k tomu dodávají, že je to třeba chápat prorocky, neboť tím jsou symbolizovány tři dny Ježíšovy smrti před jeho zmrtvýchvstáním. Absurdní představa! V třetím svazku židovských pověstí se dovídáme víc. Tam se popisuje, že Jonáš vstoupil do chřtánu ryby jako člověk vcházející do místnosti. Musela to být zvláštní ryba, neboť její oči byly jako okna a svítily i dovnitř. Jonáš samozřejmě s rybou i mluvil a díky těm rybím očím - kajutovým okénkům! - rozpoznal ve světle jasném jako polední slunce všechno, co se odehrávalo v hlubinách oceánu i na dně mořském.
Jonášova prehistorická ponorka má svou paralelu v babylonském příběhu o podivné bytosti jménem Oannes, která vyšla z moře. Kolem roku 350 př. Kr. napsal jistý babylonský kněz tři knihy. Tento svatý muž jménem Berossos sloužil svému bohu Mardukovi (nazývanému též Bel nebo Baal). První část jeho díla Babyloniaka se zabývá stvořením světa a hvězdného nebe, druhý díl je věnován království a třetí byl regulérním historickým pojednáním. Berossovy knihy se dochovaly jen v podobě fragmentů, ale někteří dávní historikové z nich hojně citovali, například Seneca a Flavius Josephus, Ježíšův současník. A v prvním století po Kristu psal o Babyloňanech polyhistor Alexandr z Milétu. Tak přežily tisíciletí alespoň zlomky Berossova díla.
Tento babylonský kněz také popsal jakéhosi podivného tvora jménem Oannes, který vyšel z moře. Vynořil se z moře Erytrejského sousedícího s Babylonií. Tento tvor měl podobu ryby, měl však lidskou hlavu, lidské nohy, ocas a mluvil lidskou řečí. Celý den si tento Oannes povídal s lidmi, aniž cokoli pojedl. Naučil pozemšťany písmu i vědám, ale také jim ukázal, jak stavět města a budovat chrámy, zavádět zákony a proměřovat zemi, vůbec všechno, co potřebovali. Od té doby lidé už neobjevili nic, co by přesahovalo Oannesovo učení. Při loučení dal ještě Oannes pozemšťanům knihu s písemnými pokyny.
Nebyl špatný tenhle učitel z vod. Obyčejná ryba, třebaže veliká, nepíše koneckonců knihy a nevyučuje lidi v různých vědách. Legendu o Oannesovi můžeme samozřejmě také odbýt jako pohádku, jak tomu bývá s každým neuvěřitelným příběhem, jenomže Oannes je součástí pověstí a mýtů i jiných dávných národů. U Parsů se tento učitel z vodních hlubin jmenuje Jima, u Féničanů Taut a dokonce i za časů čínského císaře jménem Fu-Si se z hlubin moře vynořila nestvůra s koňskou a dračí hlavou. Musela to být prazvláštní obluda, protože na těle měla písemné znaky.
Také obojživelný kůň v Argonautice se projevil jako mluvící tvor. Spolu s Argo se naši hrdinové totiž dostali na jezero, které nemělo odtok do moře. Mužstvo statečně vleklo loď po zemi dál - zřejmě na dřevěných válcích. Nakonec v nouzi nejvyšší obětovali trojnožku, kterou dostal Jason v Delfách, a hned se obojživelný tvor zase ukázal. Údajně se jmenoval Eurypylos a měl být dalším synem Poseidonovým. Eurypylos se nejprve zjevil v podobě krásného a přátelského jinocha, s nímž se dalo báječně povídat. Popřál Argonautům šťastnou plavbu, ukázal jim cestu k moři a pak s trojnožkou odkráčel rovnou do chladných vod. Tam ucho-pil rukama kýl lodi a posunul ji do vln jezera:
...Zbožnost si bůh dal líbit, vystoupil z hlubin a zjevil se v tělesné podobě, jež byla mu přirozená. Jako když muž rychlého oře k závodům vede... uchopil Argo za kýl a jemně ji postrčil k moři... Však spodní část těla jeho byla rozpolcená, tvoříc dva rybí ocasy, každý zvlášť. Jejich hrotité konce, srpku měsíce podobné, potom udeřily do vod a bůh vedl Argo až na kraj širého moře. Pak opět zmizel v hlubinách. Hrdinové radostně vzkřikli, když spatřili tento zázrak...
Toto „vzkřiknutí“ Argonautů bylo pochopitelné. Nepomohou-li pozemské síly, musí nastoupit síly nadpozemské.
Tak plachtili a veslovali Jasonovi druzi kolem mnoha zemí stále blíž k domovu. U Kréty si chtěli doplnit zásoby vody, ale v tom jim zabránil Talos, robot, o němž už byla řeč v úvodu knihy. Talos měl nezranitelne kovové tělo. Popisují ho jako „bronzového giganta“ nebo jako tvora „po celém těle kovem potaženého“. Podle Apollonia Talos údajně třikrát do roka obletěl ostrov, jiní autoři antiky však tvrdí „třikrát denně“. Svýma magickýma očima zaměřil každou loď, která se ke Krétě blížila. Pak z velké dálky začal střílet kameny a poměrně přesně mířil. Měl také schopnost vydávat silný žár, přitahovat čluny a svým žárem je spálit. Talos byl údajně dílem Hefaistovým a ten zase byl synem Diovým. Římané ho uctívali jako boha ohně a nazývali ho Vulcanus. U Řeků byl Hefaistos bohem ohně a zároveň i patronem kovářů.
Jak se robot Talos dostal na Krétu? Zeus ho prý osobně daroval své bývalé milence Europě, která s otcem bohů na ostrově Kréta kdysi žila. Ovšem co ten tam pohledával? Vše o tom jsou jen mýty a nic není doloženo. Řekové se domnívají, že Europa byla dcerou tyrského krále. Jako děvčátko si hrávala se zvířaty a tehdy si jí Zeus pro její půvab všiml.
Zeus, všeuměl, se proměnil v nádherného mladého býka a Europa se mu lehce posadila na hřbet. Tenhle býk musel být opět něco jako obojživelník, neboť sotva Europa dosedla, ponořil se do vody a plaval se svým krásným nákladem ke Krétě. Tam - domnívám se - se opět proměnil v muže a s Europou se miloval. Ovšem bohové jsou v lásce nestálí. Božské záležitosti odvolaly Dia z Kréty, a tak své milence daroval Tala. Ten měl ostrov strážit před nežádoucími návštěvníky.
I když byl nezranitelný, existovalo na Talově těle přece jen jedno slabé místo. Na kotníku měl šlachu pokrytou drsnou kůží a pod ní bronzový hřeb anebo zlatý šroub. Pokud tento uzávěr chyběl, vytékala z otvoru bezbarvá - podle jiných antických autorů i bílá či hnisu podobná - krev a Talos ztrácel svou pohyblivost.
Jason a jeho Argonauti se snažili ke Krétě přiblížit, ale Talos Argo zaměřil a okamžitě ji začal ostřelovat. Opět to byla Medeia, mezitím už Jasonova manželka, která řekla, že zná kouzlo, kterým Tala zlomí. K tomu Apollonios:
...Tak rádi byli by ke Krétě pluli, leč Talos, ten ocelový muž, Vznešeným bránil přivázat lano ke kůlu, kameny po nich házev. Talos zbyl z pozemšťanů železného kmene... napůl bůh, napůl člověk. Jupiter dal jej Europě, aby ji na ostrově strážil. Třikráte za rok oběhl Talos Krétu na železných nohou. Železné a nezranitelné měl tělo, však jednu žílu s krví na svalu pod kotníkem, kůží jen lehce zakrytou. Táž byla jeho hranicí života i smrti...
Rychlou plavbou se Argonauti vyhýbali bombardování a stáhli se daleko na moře. Medeia začala pronášet kouzelná slova a vyvolávat duchy z hlubin, ...jež přivoláni vzhůru rozdělili vzduch... Poté začarovala Talovy oči tak, že viděl přeludy. Talos ve zmatku narazil citlivým místem na kotníku na skálu a z jeho rány se valila krev jak tekuté olovo:
...Ačkoli z kovu, přec kouzlu podlehl... kotníkem naraziv na ostrý kámen, míza jak tavené olovo z něj vytekla. Nemohl pak už déle stát a padal, jako když na horském vrcholu podťatý padne smrk... Vzchopiv se [znovu] hodlal se na mocné postavit nohy, ne však nadlouho, pak s velkým lomozem k zemi se zřítil...
Bez vlády se Talos potácel sem a tam, pokoušel se opět vztyčit, nakonec však ztratil rovnováhu a s děsivým rachotem se zřítil do moře.
Teď tedy mohla Argo zakotvit u krétských břehů, avšak Argonauty to táhlo domů, nakonec měli na palubě trofej: zlaté rouno. Po krátkém pobytu na Krétě opět odrazili a vypluli na moře, když je náhle zahalila neproniknutelná tma. Nebylo vidět jedinou hvězdu, jako by byli v podsvětí. Vzduch byl černý jako saze, ani jiskřička, ani srpeček měsíce se neukázal. Jason zapřísahal Apollona, aby je teď, krátce před cílem, nenechal na holičkách. Tu sjel Apollon z nebe dolů a ozářil celou krajinu ostře jasnými šípy. V jejich záři spatřili Argonauti malý ostrov, u něhož přistáli. Na počest Apollona postavili svatyni a ostrůvek nazvali Anafe.
Zbytek příběhu je stručný.
Argo obeplula řadu řeckých ostrovů a bez dalších problémů dorazila k přístavu Pagasai, odkud původně vyplula. Jason a jeho mužstvo byli oslavováni jako hrdinové. Pak už následovaly jen rodinné intriky. Jason si podle jedné pověsti prý opatřil mladou milenku, což jeho žena Médeia nestrpěla. Otrávila své děti, zaklela Jasonovu milenku a on se ubožák ze zoufalství nabodl na vlastni meč. Sebevražda stylem harakiri - neslavný konec božského hrdiny.
A co se stalo se zlatým rounem? Pod jakým hradem nebo pevností je kůže tohoto létajícího skopce pohřbena? Kdo ji používal? Objevilo se zlaté rouno někdy později? Ve kterém muzeu lze řeckou variantu létajícího koberce obdivovat? Kvůli zlatému rounu se uskutečnila nejfantastičtější plavba. Ta věc musí mít pro nového majitele nesmírnou hodnotu. Ale v literatuře o tom nic není. Stopa zlatého rouna se definitivně ztrácí v nekonečnosti času.
Mnoho autorů a brilantních historiografii antiky se chopilo nitě příběhu Argonautů, něco přibásnili, něco vynechali. A historikové a vykladači současnosti se pokoušejí plavbu Arga zrekonstruovat. Kam vlastně loď plula? Kde se vylíčená dobrodružství odehrávala? U kterých břehů, na kterých ostrovech a v jakých horách je třeba hledat vlastně ten bezpočet pomníků a oltářů, které Argonauti zbudovali? Apollonios ve své Argonautice uvádí velmi přesné údaje, s mnoha doprovodnými popisy. Musím k tomu ocitovat několik příkladů, jinak lze stěží pochopit to, o čem chci hovořit dále. Údaje, které jsem v textu zvýraznil normálním písmem, ukazují, jak podrobně a často až puntičkářsky pojímá Apollonios svůj zeměpis:
...u Pytha, v kraji zvaném Ortygie... pluli za příznivého větru, kol nejzazšího rohu Kapes Tisae... za nimi mizela temná země Pelasgů...
Odtud pak pluli kolem Meliboy, viděli, jak se vlny o rozeklané břehy bouřlivě tříští. Spatřili za rozednění u moře budovat Homolu. I tu za sebou nechali a brzy se plavili ve vodách Amyru u jeho ústí. Pak zřeli nížinu Eurymena a hluboké pukliny Olympu a pohoří Ossy. Dále Kanastru... V ranním úsvitu vyvstal před jejich zraky vrchol Athosů, jenž stínem svým zaclonil ostrov Lemnos...
...až opět břehů dolionských se dotkli... Zde oči je jich spočinuly na útesech Makriád a před tváří pak měli krajinu thráckou. Též široké ústí Bosporu, pahorky Mysů, z druhé strany pak proud Aesapu a Nepeie...
...odtud dopluli k vlídnému ústí řeky Kallichor. To bylo zde, kde kdysi Bacchus orgie pořádal když od narodil indických hrdina do Théb se vrátil...
...Dospěli pak na území asyrské...
...paprsky ranního svítání sklouzly po sněžném pohoří Kavkazu...
...Tehdy vládli v zemi Pelasgů Deukalidové. Ale Egypt, matka nejstaršího lidského rodu, byl už pověstný...
...pluli dál a lodní lano pak přivázali v zemi Hyllů. Před ní mnoho ostrovů leží a proplouvat mezi nimi jest lodím nebezpečno...
...Iris z Olympu slétla, rozpjatými křídly ovzduší rozrážejíc, u Egejského moře spustila se dolů...
...zde z vody čněla Skylla... tam řvala Charybda...
To jsou jen namátkou vybrané příklady, které dokládají že Apollonios velmi přesně věděl, ve které části světa hrdinové Arga prožívali svá dobrodružství. Nejen řeky, ostrovy nebo oblasti se uvádějí, ale i moře nebo pohoří jako Kavkaz. Nemělo by tedy při tomto množství zeměpisných údajů být snadné plavbu Arga graficky zaznamenat?
Erich von Däniken, Im Namen von Zeus (1999)
KNIHU možno zakúpiť na tejto adrese
