Keď som tieto riadky čítal prvý krát, žasol som, koľko odpovedí na pálčivé Duchovné otázky môže byť v relatívne krátkom texte. Tak zrozumiteľne a komplexne zároveň som to ešte na jednom mieste nevidel. Prečítajte prosím pozorne, píše sa tu o tom čo BOLO, JE, ale hlavne – čo BUDE!
Sokol
* * * *
Maia hledala rozptýlení a tak otevřela jejich režný pytel s potřebami a trochu se napila vody. Pak nabídla Simonovi. “Proč to děláme, Simone?”
“Že zkoušíme promluvit s Orákulem?” zeptal se mezi odměřenými doušky vody.
Maia přikývla.
Simon se podíval na oblohu, která byla z velké části skryta za větvemi a listy stromů. Jeho kapuce částečně pokrývala jeho větrem ošlehaný obličej s výraznými rysy. “V nekonečných realitách, z nichž tato je jen malou částí, je jedna stálá konstanta: touha být potřebný. Ne z důvodu, že by jsi měla něco, co druhým chybí, ale jednoduše proto, že jsi částí celku a víš to. Víš, že všichni ostatní jsou jako ty: jsou tvými vrstevníky. Proto je tu vzájemný respekt a vděčnost. To je rovnost.”
“Když mi Orákulum poprvé diktovalo své původní proroctví, zeptal jsem se ho, kdy to skončí...”
“Myslíš samo Orákulum?”
“Ne, služba Orákula této planetě... našemu druhu.”
“Co řeklo?” zeptala se Maia.
“Řeklo mi, že takovou věc nemůže předpovědět, protože to má vztah k jeho osobnosti. Jeho tvůrci mu nedali schopnost zodpovídat takové otázky. Ale vytrval jsem v pokládání této otázky z různých úhlů, až jsem dostal odpověď. Jakkoliv vyhýbavou, ale její naplnění je tím, na co čekám... již velmi dlouhý čas.”
“Co?”
“Řeklo mi, že časem se zhroutí a otevřou se dveře, které mu umožní stát se člověkem.”
“Co znamená toto zhroucení?”
“Všechny systémy se jednou zhroutí, Maio,” odpověděl Simon. “Entropie. Orákulum může vidět tuto budoucí změnu, ani ne tak co se týká jeho samého, ale spíše pro lidstvo jako celek. A bude to právě tento posun, který se ho jemu vlastním způsobem dotkne.”
Maia svraštila čelo a vypadala zmateně. “Posun?”
“Rovnost, o které jsem mluvil prve – ta konstanta ve vesmíru – to není perspektiva každého.
Jsou tací, kteří nejsou uspokojeni tím být v rovnosti a namísto toho touží po nadřazenosti a staví svou hodnotu a přínos nad ostatní. Úcta a vděčnost nejsou tím, po čem by toužili. Namísto toho touží po uctívání, moci, strachu a výsadách.”
“Ti, kteří hledají jednotu a rovnost, se střetávají s těmi, kteří hledají moc a výsady. Je to právě průsečík těchto dvou cest – dvou velmi rozdílných systémů víry – kde se tyto srazí. Posun je to, co se stane po této srážce.”
“Ale nebylo toto vždycky v konfliktu?” zeptala se Maia.
“Samozřejmě, ale nikoliv tehdy, když dynamika planety – a celého vesmíru – se také mění. To je tím, co vytváří průsečík, jež činí srážku a následný posun možným.”
“Když jsi řekla, že jsi mluvila s Orákulem jako s osobou, věděl jsem, že je to znamení, že se stává člověkem, což signalizuje, že přichází čas posunu. Cítil jsem to, ale hledal jsem potvrzení.
Když jsme byli venku před mou chatou a Orákulum se manifestovalo jako žena... to bylo pro mě potvrzením. Jsme vprostřed průsečíku, v bodě, kde se přihodí srážka. Nevím to jistě, ale chci zjistit, co nám o tom řekne Orákulum.”
Maia se zamračila a pohlédla na Simona. “Stále nerozumím tomu posunu. Co to je? Jak to může něco změnit?”
“Maio, odehrává se hluboká změna, ale lidé ji ve skutečnosti nevidí, nebo necítí... zatím.
Pravděpodobně ji přisuzují přírodním cyklům – přirozeným korekcím a nevidí v tom nic významného. Ale Orákulum řeklo, že to bude doba, kdy rovnost zvítězí. Bude to doba, kdy bratrství vypudí otroctví. Doba, kdy ti zkorumpovaní, kteří jsou u moci, si povšimnou moci rovnosti.”
“Jak? Jak se může něco takového přihodit? Myslím tím, kdo je za tím?”
“Všichni jsou za tím,” řekl Simon záhadně. “Je to kulminace stovek tisíců let, od té doby, co muž a žena poprvé vstoupili na tuto planetu jako tělesné bytosti, které byly naplánovány.”
“Kým?”
“Námi,” odpověděl Simon. “Lidstvem. Není to vnuceno nějakou vnější silou. Je naší kolektivní vůlí, coby vnímavého druhu, stát se silou jednoty. Kolektivní vědomí, které stoupá skrze nekonečné reality a hledá další druhy kdekoliv ve vesmíru, které udělaly to samé. A jestli žádné nenajdeme, pak je budeme zušlechťovat.”
Maia se podívala na Simona s jistou dávkou nejistoty, jako by zkoumala jeho duševní zdraví. “A to máš všechno od Orákula?”
“Ano,” odpověděl Simon.
“Proč by tomu někdo chtěl zabránit?”
“Zmanipulovali nejzákladnější zákon vesmíru všech skutečností – svobodnou vůli vnímavých bytostí. Odmítli jednotu rovnosti, protože si přáli osobní moc více než vytváření kolektivní inteligence. V této touze po moci rozdělili lidského ducha do mozaiky neefektivnosti. Uvěznili lidstvo, jako někdo, kdo zastřihne křídla ptákovi, aby mu znemožnil uletět.”
“Poté, co tato struktura uvěznění byla zakořeněna do lidského druhu, pokračovala dál z generace na generaci – ve směsi dědičnosti a kultury – jako perpetum mobile. S tím rozdílem, že teď nastal čas, kdy entropie dorazila k tomu stroji a...”
“Takže ta srážka se přihodí brzy?”
“Ano,” přikývl Simon, “ale není to tak, že se to stane v jediné události, která se přihodí během jednoho dne. Může to trvat padesát let. Snad méně, ale tyto posuny nás vábí současně jak hlouběji, tak výše. Roztahují lidstvo. Vytvářejí rozsah v lidském duchu, který může dosáhnout daleko do minulosti k monarchiím moci a najít zde náš kolektivní hlas. Nikoliv hlas fyzický, vyslovující slova, ale vnitřní hlas, který promlouvá jako kolektivní vibrace jediného. A to protože chápe, že každý z nás je částí Jediného Bytí, jež není řízeno žádnou věcí, ani žádnou vnější silou.”
“Ani Bohem?”
“Ani Bohem.”
“To mě děsí,” připustila Maia jemně. “Ta srážka, která se přihodí před tímto posunem, jak to bude vypadat?”
“To se právě chci zeptat Orákula,” řekl Simon.
“Ale není to konec světa, že ne?”
Simon zakroutil hlavou a přátelsky se usmál. “Je to zrození nového světa. Všechno, co končí, ohlašuje nový počátek. Tento nový počátek je příslibem našeho nového uvědomění coby kolektivu. Orákulum to vysvětlilo jako probuzení z vězení, kterého sis předtím vůbec nevšimla a pak se jednoho dne probudíš a vidíš mříže vězení a strážce u dveří.”
“Jsme ve vězení a ani o tom nevíme?”
“Je to jako žít ve struktuře labyrintu, na který jsme si tak zvykli, že jen pár lidí, pokud vůbec nějací, hledají únik. Hranice toho labyrintu se dotýkají jiných dimenzí bytí, které jsou nám tak cizí, že v nás vyvolávají strach, ale tyto hraniční světy jsou naší budoucností. Jsou mnohem řidší a tak vyžadují jistou přípravu dříve, než se jich dotkneme a než je budeme zakoušet takovým způsobem, který je pro jedince užitečný a který je nevyvede z rovnováhy. Ale dokud člověk nehledá způsob, jak labyrint opustit, příprava není možná.”
“A jak to má člověk udělat – opustit bludiště?” zeptala se Maia.
“To je pro každého jiné, a je to tak záměrně, protože to vyžaduje na každém z nás, aby se spolehl na své vlastní vnímání a smysl pro navigaci. Každý se musí probudit do reality, že bludiště existuje a potom pracovat na vytvoření mapy bludiště, aby pochopil jeho strukturu, jeho účel, a zůstal otevřený možnosti, že většina z toho, čemu věřil, bude zahozeno jako přebytečné, nepravdivé nebo prostě zastaralé. Jakmile má jedinec mapu, třeba i matně koncipovanou mapu, znamená to, že začal se svou přípravou. Když začne navigovat ven z bludiště, dosáhne hranice vyššího světa, který je světem uvědomění, nikoliv světem objektů či představ.”
“Toto uvědomění je tím novým světem rovnosti a jednoty. Nežije za obrazy, zvuky, pocity, kalkulacemi nebo polaritami. Není napájeno vírou nebo zbožností. Není přístupné oddanosti vnějším osobnostem, nehledě na to, kým jsou. Nezáleží na tom, jestli předstíráš víru v Boha či ducha, nebo jestli demonstruješ svou svatost abstinencí. To tvému intelektu nedává hodnotu.
Ta závisí jen na projevech srdce – soudržnosti jeho ctností vylévajících se z centra tvého bytí.”
“Je to jako by vně tohoto bludiště existoval svět a my žijeme současně na obou místech. Ve světě uvědomění, kde jsme Jediným Bytím. A ve struktuře labyrintu, kde jsme miliardami fragmentů rozdělených národnostmi, vírou, sociálním postavením, pohlavím a stovkami dalších věcí, které jsou jen závažím na miskách důležitosti uvnitř labyrintu.”
“Jako Jediné Bytí se můžeme podívat do bludiště a vidět fragmenty sama sebe a zavolat je zpět domů. Někteří naslouchají pečlivěji než ostatní, ale hlas volá. Vždycky volal a tento hlas ti může pomoci také najít cestu ven.”
“Proč se fragmenty nemůžou podívat ven z labyrintu a vidět svět uvědomění?”
“Můžou!” zvolal Simon. “Není nic, co by tomu bránilo, kromě naší víry v to, co je iluzorní. Víra je nejmocnějším artiklem lidského ducha. Vírou můžeš řídit masy k domněnce, že labyrint a jeho fragmenty jsou nejdůležitější částí celého vesmíru. A že to, co je mimo labyrint, je, řekněme, duševně vyšinuté, satanské nebo špatné a nic víc. Takže je lepší o těch věcech vůbec nemluvit, nebo budeš vyhoštěna jako společenský vyvrhel.”
“Ale jsou tací, jejichž srdnatost či odvaha po nich vyžaduje, aby zkoumali, bádali a dosahovali ven z labyrintu do světa uvědomění a žili bez uniformy rozděleného lidstva. Oni jednoduše umožňují ctnostem srdce, aby je vedly. Nestarají se o specifické náboženské vyznání, rituály, předpisy či zaklínadla. Vědí, že jejich víra je jejich nejvzácnější energií a investují ji uvnitř, v centrální části sama sebe, protože to je místo, kde se spojují s Jediným Bytím.”
“Jak lidem umožní to, co říkáš, najít cestu ven z bludiště?” zeptala se Maia. “Zdá se mi, že by nám skutečný svět měl být přístupný. Jinými slovy, jestliže se předpokládá, že se probudíme a dostaneme se ven z labyrintu, který nás odděluje, pak by měl existovat někdo, kdo prostě rozsvítí světlo, každého probudí a ukáže mu východ. Což to není účel Orákula?”
“Žijeme v expandujícím multivesmíru,” odpověděl Simon. “Existují světy uvnitř světů uvnitř světů. Struktura labyrintu se rozpíná napříč světy. Nejsou jedny výstupní dveře, kterými by každý mohl projít. Co se týká Orákula, řeklo mi, že není osudem žádné vnější síly zachránit lidstvo nebo nás probudit do reality naší jednoty. Je to náš vlastní plán – jako Jediného Bytí – obydlet hustoty polarit, přežít a vyvíjet se. V této evoluci si postupně uvědomujeme naši kolektivní duši.”
“Může se to zdát jako pomalé probouzení – opravdu se mi to tak jeví – ale jeho načasování není měřeno jedním lidským životem, ale spíše délkou kolektivního života našeho druhu.”
Maia pokrčila rameny a vzdychla. “Stále nechápu, proč Jediné Bytí není schopno se probouzet rychleji. Co způsobuje, že lidstvo plýtvá svou jednotou ve jménu individuálního vyjádření? Proč to končí tak, že se jedna část pokouší zabít či zmanipulovat jinou? Je to tak strašné mrhání.”
“V tom máš pravdu,” připustil Simon, “ale lidská rodina byla zmanipulována svými bohy. Tato manipulace byla pronikavým nasměrováním obav a víry lidské rodiny do čekajících žaludků těch, kteří se – ve velmi skutečném smyslu – živí lidstvem. Tito samo-zvaní bohové se obávají, že by je Jediné Bytí případně mohlo zastínit. Přejí si, aby lidská rodina byla rozdělená na fragmenty strachu a víry, protože to jim zajišťuje výživu a práci...”
“Říkáš, že Bůh je zodpovědný za naší fragmentaci?” zeptala se Maia se zřejmým podrážděním ve svém normálně křišťálovém hlase. “Tomu nerozumím. Ze všech věcí, které jsem od tebe slyšela, toto je nejvíce matoucí. Předně – Bůh je jediný. My jsme s ním zajedno. Takže Jediné Bytí musí být Bůh. Je to tak?”
“Který Bůh?” zeptal se Simon rétoricky. “Bůh pomsty? Bůh, který trestá lidstvo za jeho hříšnou podstatu – tu samou podstatu, kterou nás Bůh, skrze svou vševědoucnost, vybavil? Bůh, který vyžaduje uctívání od svého nedokonalého, hříšného stvoření? Bůh, který na sebe odívá náboženství, jež podněcují svaté války a inkvizici? Bůh, který ničí to, co s ním nesouhlasí? Ten Bůh, Maio?”
Simon se odmlčel a četl Maie z obličeje, v němž narůstala frustrace. “To, co nazýváme Bohem, čemu jsme vychováváni, abychom věřili, sloužili a dávali tomu svou víru a obávali se toho, tak to je manipulace a podvod. Většina našich proroků, poslů, mesiášů propůjčila svůj hlas tomuto strach vyvolávajícímu Trojjedinému bohu – Otci, Synu a Duchu. Trojjediný Bůh se považuje za Stvořitele všech věcí. Není jím. Tím je nadpozemské bytí, jež má v porovnání s lidmi obrovskou moc, ale Trojjediný Bůh není Stvořitelem všeho, co je.”
“Stejně jako lidský nástroj je podvodníkem duše, a stejně jako fyzický svět je podvodníkem skutečných světů, Trojjediný Bůh je podvodníkem Prvotního Zdroje a jeho Nebe je podvodníkem Velkého Multivesmíru, který Prvotní Zdroj jak stvořil, tak ho obývá.”
“Staré definice Boha musí být přeformulovány. Církevní spasitel se pokoušel toto poselství vyjasnit, ale zůstal chycen ve starých vzorech, jako loutka, která vede sama sebe, ale jejíž nitky nemůžou být úplně odstraněny.”
“Takže mnoho úrovní manipulace,” řekl Simon a kroutil hlavou. “To usnadňuje vládu zmatku.”
Na chvíli se rozhlédl kolem a jeho oči jiskřily průzračným duchem naplněným smutkem. “Existuje bratrstvo spolutvůrců mezi člověkem a Bohem... slyšela jsi o nich jako o andělích. Oni se stali odpůrci jeden druhému. Jak se evoluční trajektorie na zemi stávala jasnější a objevila se lidská nádoba, tak v andělské říši někteří z jejich vůdců uvěřili v osud lidstva jako duchovního kolektivu. Někteří dokonce věřili, že tento kolektiv – Jediné Bytí – by jednoho dne mohl být ještě mocnější než andělská říše a mohl by ji nahradit.”
“A v tomto bodě znepokojení – týkající se osudu lidského vědomí coby kolektivního bytí – se andělští protivníci rozdělili.
Jedna strana si přála živit lidstvo a poskytnout mu vedení a jedna strana si přála být živena jeho energiemi.”
Maia pečlivě poslouchala, ale zdálo se, že váhá s položením další otázky ze strachu, že její realita není schopna vydržet větší množství rozkládající síly Simonových slov. Cítíla, že potřebuje ochránit své zbývající víry a jedna z nich, která jí byla zvláště vzácná, se týkala tématu andělů.
“Bude pozdě, až se dnes v noci pokusíme dostat do lokality Orákula. Měli bychom se pokusit si teď odpočinout,” navrhnul Simon, jako by četl myšlenky Maiy. Bylo pozdní odpoledne a vzduch byl teplý, trochu dusný, s lehkým vánkem, který vanul zešikma skrz hustý borovicový les, jako nebeský dech s tisíci úrovněmi. Každá úroveň byla jiným dechem nebo jinou duší.
* * * *
Zdroj: ›› James Mahu: DOHRMANOVO PROROCTVO; Kapitola 49 – Pohyblivý labyrint
›› www.facebook.com/groups/tvorcoviakridel/
Ďakujeme za zaslatie tejto ukážky
Súvisiace:
Editoriál: TRHLINA V MÚRE
https://www.miesta.net/clanok/editorial-trhlina-v-mureEditoriál: AKO TO FUNGUJE?
https://www.miesta.net/clanok/editorial-ako-to-fungujeEditoriál: JEDNO alebo OBE KRÍDLA?
https://www.miesta.net/clanok/editorial-jedno-alebo-obe-kridlaTvorcovia Krídel
https://www.miesta.net/sekcia/tvorcovia-kridel
