V knihách jako indická Rigvéda a íránská Avesta, v čínských a tibetských historických kronikách, v germánském eposu a ruských bylinách, v nespočetných mýtech a legendách různých národů světa se popisuje Pravlast umísťovaná do severních oblastí, s polárními jevy - polární září i polárním dnem a nocí. Podle těchto starých představ právě od severu probíhalo stěhování předků současných etnik.
Co však vyhnalo Hyperborejce na jih?
Proč tato civilizace zanikla?
Cílem této série článků není sdělit, zda Hyperborea byla, či nebyla a pokud byla, tak kde byla, ale nabídnout různorodé informace, různé varianty pohledu na tuto problematiku. Závěry si čtenář musí udělat sám. Oficiální věda tvrdí, že lidstvo pochází z jihu, z oblastí Afriky, a teprve jak v Eurasii odtávaly ledovce, se postupně rozšířilo na sever. Existuje však i druhá, alternativní verze naší historie, která říká, že moderní národy jsou potomky předchozí velké civilizace, která se nacházela naopak kdesi na severu.
„...Veľká sfinga Harmachis sa týči na stráži nad severným výbežkom od čias Nasledovníkov Hóra. Vytesaná z pevnej skaly, na okraji horskej plošiny zdá sa, že dvíha hlavu, aby skrz údolie prvá zočila vzostup svojho otca – Slnka. Dnes sa dajú v jej zvetranom tele rozoznať už len hlavné črty leva. Spodná časť hlavy v ruinách, krk sa zdá byť príliš útly aby ju udržal.“
Existuje niečo, čo nám hovorí, že oficiálna chronológia ľudských dejín je úplne chybná. Existujú nálezy, ktoré naznačujú, že pred nami Zem obývala iná civilizácia – civilizácia, ktorej poznatky a technológia boli omnoho dokonalejšie ako tie, ktoré máme dnes, sofistikovaná spoločnosť, ktorá by mohla priniesť odpovede na mnohé záhady obklopujúce našu civilizáciu a pradávnu históriu.
Není to tak dávno, co slovo Mayové bylo jedním z nejčastějších slov v řadě různých médií. Proroctví o konci světa budilo v části populace děs, zatímco sami potomci Mayů marně zdůrazňovali, že konec jednoho cyklu jejich kalendáře žádnou okamžitou katastrofu holywodského stylu nevěští. Oficiální věda klade počátek civilizace střední Ameriky někdy do roku 2000 př.n.l. To je, ale v rozporu s tím co dobyvateli Aztécké říše Cortézovi na každém rohu vyprávěli Indiáni.
Poušť Gobi ležící na hranici Číny a Mongolska patří k nejsušším místům Země. Nebylo tomu tak vždy. Podle řady legend i archeologických nálezů před více než 12000 lety byla tato oblast úrodnou zemí a zároveň centrem jedné z velkých civilizací minulosti.
Průměrná výška dnešního člověka je někde okolo 170 cm. Nebylo to tak vždy. Byly doby kdy člověk dosahoval průměrně daleko menšího či naopak většího vzrůstu než dnes. Pověsti z různých míst světa hovoří o existenci trpasličích ras i ras obrů. Mimo to se v mýtech různých národů setkáváme se zvláštními tvory na půl lidmi a na půl zvířaty, jazykem dnešní doby genetickými mutanty.
Osud Atlantídy, ktorú pohltilo more patrí azda k najznámejším príbehom o stratených mestách. Nie je však jediným – legendy o stratených krajinách či mestách, ktoré zmizli v morských vlnách, pod haldami piesku alebo v bujnej vegetácii nájdeme aj v iných kultúrach. Pozrime sa bližšie na päť legendárnych stratených miest, ktoré sa nikdy nenašli – od prastarej domoviny Aztékov až po mestá plné zlata a bohatstva v útrobách pralesa.
Další lokalitou s podivuhodnými vlastnostmi, které může být branou vedoucí do jiného časoprostoru, je skalní útvar, který Peruánci velmi výstižně nazývají Puerta de Hayu Marca - brána bohů. Najdeme ji v Peru, v Andách, 85 kilometrů od města Puna, u zátoky na severozápadě jezera Titicaca. Záhadnou bránu, nebo lépe řečeno obří kamenná vrata, vytesaná do skály, která nikam nevedou, objevil pro turistický ruch roku 1998, úplně náhodou průvodce cizinců José Luis Delgado Mamani. Tehdy prohledával okolí, aby mohl vytyčit novou, turisty ještě neokoukanou trasu v horách.
„Etruria – dvojča Grécka v diele európskej civilizácie...“
George Forrest
Kmeň Etruskov dlho pokladaný za záhadný a zvláštny obýval severozápadnú časť dnešného Talianska, ktorá zodpovedá oblasti súčasne známej ako Toskánsko. Najväčší rozkvet zaznamenávame medzi 7. a 4. storočím pred Kr. Etruskom sa ako kmeňu nikdy nepodarilo centralizovať vládu a preto skôr môžeme hovoriť o dvanástich etruských mestách, ktoré sa rozliehali po celej Toskánskej oblasti. Medzi tieto mestá patrí napríklad Tarquinia či Cerveteri, spojené boli len do akéhosi zväzku. Mestá boli však veľmi dobre opevnené a nachádzali sa na strategických lokalitách.
