Připadá mi, že padám ze židle.
Ztrácím rovnováhu. Nevím jakým směrem sedím. Motá se mi hlava.
Nic nevidím. Nevím kde mám těžiště. Nevím jaké mám tělo. Každou chvilku a každý kousek mě to táhne jinam. Je to nějaká přitažlivost.
Necítím nic jiného.
Připadá mi, že padám ze židle.
Ztrácím rovnováhu. Nevím jakým směrem sedím. Motá se mi hlava.
Nic nevidím. Nevím kde mám těžiště. Nevím jaké mám tělo. Každou chvilku a každý kousek mě to táhne jinam. Je to nějaká přitažlivost.
Necítím nic jiného.
Není žádný čas, ani začátek, ani konec. Můžu být kdekoliv, všude je začátek. Světlo je příjemné, rozprostírá se do prostoru a přechází v temnotu. Cítím úžasný klid, harmonii, vyrovnanost, velikost. Jsem kosmické vědomí, stvořitel, vše kolem jsem já. Nic se neděje mimo mě. Je tady ale jeden rušivý děj – odpoutávají se ode mě částečky vědomí, vydávají se na vlastní cestu.
Jsem světlo, takový hrozně hezký. Jsem veškeré vědomí. Jsem energie, součást boží energie. Oddělují se ze mě malé částečky, které jsou stahovány k Zemi. Je to krásný proces. Všechno splývá, vyděluju se z ní, mám vědomí. Vnímám takovou ohromnou pohodu a klid. Hrozně mně to fascinuje. Jedny částečky se uvolňují a padají dolů, jiné naopak stoupají ze spodu a spojují se se mnou. Ty částečky mě natrvalo neopouštějí a já i jejich prostřednictvím cítím.
Sedím v letadle, je 13. 6. 1944. Už vidím letištní budovu. Na hlavě mám koženou kuklu. Potím se, je v ní horko. Na očích mám světlé letecké brýle. Jsou tvarované kolem obličeje a vzadu mají kožený řemínek. Vidím ovládací panel s budíky, které mají chromované lemování, taky řídící páku. Ručičky se chvějou, už se skoro dotýkám země. Oběma rukama držím knypl, který odtahuji od sebe. Už cítím škrtnutí o zem. Všechno se jeví v pořádku. Budíky se lesknou a přední sklo není úplně čisté.
Všude kolem sebe vidím žlutý písek. Je teplo, svítí slunce, ale je tlumeno oblaky. Fouká vítr. Jdu s karavanou. Vedle mě jde velbloud. Jdu pěšky. Jenom s nima cestuju, jinak k nim nepatřím. Jsem muž, kolem třiceti let. V karavaně mám i ženu. Vítr fouká, je to nepříjemné. Velbloudi začínají být neklidní. Zastavují se, snažíme se je táhnout dál, ale oni nejdou. Vidím oblak písku. Přichází až k nám a zahaluje slunko. Je to písečná bouře (chvění nohou). Všichni ležíme. Přichází to poměrně rychle. Nestačili jsme se na to připravit.
Je rok 1721. Su mladý, krásný muž. Jmenuju se nějak na Ž, dál nevím. Je mi dvacet let. Cítím se silný a mám radost ze života. Jdeme bojovat za svou vlast, ale nějak si to neuvědomuju. Je nás hodně. Je to ve Francii. Svítí slunce, vidím jeho zář. Jsem na sebe pyšný. Do války jsem šel dobrovolně. Bojujeme s Němci. Nemůžu dýchat, někdo mě sem střelil (chytá se za krk). Mám tu krev, i na prsou. Mám strach (těžké dýchání). Mrtví mi i nohy, dostal jsem to do páteře. Už nedýchám, jsem smířený s koncem. Před smrtí myslím na maminku, je stará a nevím, kdo se o ni postará. Maminka se o mě bojí, nechtěla, abych šel (pláč).
Žiju na kraji vesnice. Je to v severní části Balkánského poloostrova. Je tu hodně zvlněná krajina. Hodně se tu pěstuje obilí, kukuřice a dobytek. Vnímám jak mám zatemněné vědomí. Jde mi jenom o to jak ten alkohol získat. Chodím krást. Obilí a cukr. Kukuřice se podrtí a nechá ve vodě. Mám hrnec na to vypalování, otevřené ohniště s průduchem ve střeše. Chýše je celá zbědovaná. Pár kusů nábytku, police a zvednuté místo na postel. Jsem starší odpudivý muž, je mi 46 let. Jsem takové hnusné, smradlavé hovado. Doma mi dochází alkohol. Musím naklíčit obilí a pak ho vypálit. Jsem odpudivej a lidi mě nemají rádi. Přes den jsem zalezlej, teď je večer. Je šero a já kradu z obilný jámy obilí. Jáma je vymazaná hlínou a vypálená ohněm. Tam se nasype obilí a přikryje slámou. Už je jaro, zásoby se tenčí. Vracím se s obilím domů. Žena zemřela a dítě uteklo hned jak bylo samostatné. Všechno vidím jako v oparu. Třesou se mi ruce, hůř vidím. Piju denně.
Je to taková zvláštní krajina se skalkama. Jsou tu břízy a jehličnaté stromy. Je časné jaro. Je mi 22 let a jsem chlupatější, ale ne zase moc. Jsem na lovu (říhání). Ženu se za nějakým zvířetem, které vypadá jako jezevec. Už pár hodin ho pronásleduju. Je to menší a rychlý zvíře. Je mezi kamenama. Vždycky se někam schová a já vymejšlím jak ho odtama dostat. Je to zábavný, ještě jsem se k němu nedostal tak blízko abych ho zapích. Lovím ho proto, že je symbolem síly a já ho hodlám přinést ženě se kterou chceme spolu bydlet. Žádné obřady se nedělají, domluví se to a žije se spolu. Cítím svou sílu a radost z pohybu.
Jsem na Zemi. (Bolestný výraz obličeje.) Jsem muž, jsem skloněný, je nás tu víc. Nad námi jsou jezdci. Bolí mě levá ledvina, jsem tu zraněný. (Sahá si na levou ledvinu.) Něco tam mám vbodnuté. Spíš ležím. Jsem zraněný rakouský voják. Táhne mě to k zemi. Celý bok mě bolí, řine se mi z něho krev. (Bolestný výraz obličeje.) Ležím tu a nemůžu dát znát, že ještě žiju, protože dobíjejí raněné. Potichu trpím a myslím si, že to bude dobré. Objíždějí nás. Jeden z nich mi bodá bodák do zad mezi lopatky. (Kašel a chroptění.) Dusím se, nemohu dýchat a už nic necítím. Je žluto a prázdno, je to konec tohoto života.
Sedím na koni a řítím se bitvou. Jsem perfektně sehraný s tím koněm. Mám vousy a dlouhé vlasy. Je ji kolem čtyřiceti let, jsem velký a hřmotný. Něco řvu a jsem Hun. V ruce mám kůl, kterým srážím protivníky z koní. Jsem dobrý a jde mi to. Na sobě mám nějakou kožešinu, nohy mám holé. Najednou zezadu cítím ránu. Cítím tlak v žaludku. Padám na záda na zem. Kůň se mi boří kopytem do žaludku a rozmašírovává mi ho. Ležím a umírám.
