Jsem stočená do klubíčka, máma leží na zádech, chtěla bych se posadit. Sedám si, nejde to. Je mi špatně z máminého jídla, její strava mně vůbec nevyhovuje. Je mi zle. Kdybych se mohla aspoň napít, pálí mne žaludek. Mám tam takový černý vak. V té vodě je mi nepohodlně, je mi vnitřní zima. Už jsem porostla. Mám hezké prsty na nohou. Možná by se s tím dalo hrát, ale je mi hrozně zle. Bolí mně i paže.
Je mi zle, nepohodlně, jsem pokroucená, nemůžu otevřít oči, nemůžu hýbat levou rukou, která je při teple, na pravou část těla mi fouká. Cítím se velmi nepříjemně, máma leží na zádech. Jsem v ní špatně naskládaná. Je mi zle od žaludku. Mám vztek, chci, aby máma vstala. Nemohu nic dělat, je to otrava. Jsem bezradná, čekají mne ještě čtyři a půl měsíce...
Ležím na stole a sestřička mi nešikovně píchá injekci, abych usnula. Bolí to. Ptám se jí za jak dlouho usnu. Mám počítat do deseti, potom usnu. Ptám se, za jak dlouho půjdu nazpátek domů. Usínám. Jak usínám, tak vyskakuju z těla. Jdu vedle lehátka a v sále si stoupám ke zdi. Pak jdu vpravo do rohu. Na sále je ještě někdo. Je to nějaký malý miminko. Je vlevo vedle mě, v levém zadním rohu sálu. Leží tam na bílé dřevěné židli, co je hned vedle dveří. Má zavřený oči a vypadá, že spí.
Děj se odehrává mnoho tisíc let před naším letopočtem. Všude kolem mě je les. Jsem divoch a stojím na vrcholu skály. Pode mnou je údolí, okolo lesy, vlevo vodopád. Mám splnit zkoušku dospělosti. Nedokážu to. Všichni se na mě dívají. Jsem synem náčelníka. Měl bych po něm vést kmen. Mám skočit do vodopádu. Dole je velká tůně, nemělo by se mi nic stát. Když neskočím, tak mě vyženou. Bojím se. Otec mi to nikdy neodpustí. Je tvrdej. Znám ho z tohoto života, je to můj současný otec. Máme strašně neosobní vztah. Odmalička se ze mě snaží udělat náčelníka a vůdce. Je tvrdý, bez emocí, bez citu. Když neskočím, tak mě zavrhne. Nebude mě už chtít vidět. Nebudu už jeho synem.
Ležím skrčená. Už je mi tepleji, vím jenom, že se mnou kdysi byl nějaký muž, co mě opustil. Už ani nevím jeho jméno. Jsem na sebe pyšná, že jsem dokázala tak dlouho sama přežít. Jsem už dlouho sama, není to první den. Jeskyně, ve které žiju, není součástí skály, vypadá spíš jako kamenný domek na volném prostranství. Cítím se hodně sama. Cítím stísněnost a svíravý pocit na hrudi. Pořád mám pocit, jako by mě někdo někam táhnul a já nechtěla jít.
Děj se odehrává okolo roku 1 700 před našim letopočtem v Arábii. Jsem žena, je mi 18 let. Jsem u studny v poušti nedaleko nějakého města. Jsem velice hezká. Ten muž má zahalenou tvář bílou látkou, to kvůli písku. On ale uviděl moji tvář. Je na koni a já mu podávám vodu na pití (křečovité pohyby tělem). Začíná na mně dorážet. Je hrozně surovej. Snaží se mně chytit. Bojím se ho. Ozývá se levá noha. Drží mně za nohu a kroutí mi s ní. Levá noha mně hrozně bolí. Snažím se křičet, ale on mi zacpává ústa. Chce mně znásilnit.
Jsem shluk energie letící Kosmem. Vracím se z výzkumné cesty, na které jsem hledal podmínky vhodné pro materiální život. Ty jsem našel na Zemi. Mám protáhlý tvar a skládám se z jednotlivých částeček, které se v celku kmitavě pohybují. Vzhledem k tomu, že zde není s čím porovnávat, nejsem schopen určit svoji velikost. Blížím se k velké energetické kouli, která je celkem, ze kterého jsem se před tím oddělil. Nemohu se k ní dostat, je okolo ní nějaké ochranné pole, které brání průniku agresivních energií.
Je sedmé století před naším letopočtem, pracuju jako otrok v dole. Byl jsem jako voják zajat ve válce a upadl jsem do otroctví. Lámeme kámen. Je to hrozná dřina. Je to bezduchá dřina, už vůbec nemůžu. Mám úplně vymatlanej mozek, jenom mlátím palicí do toho kamene. Moje smysly jsou otupělý. Když se zastavím, tak dostávám bičem. Duch už utekl pryč a nechal tu tělo ve štychu. Jenom buším a buším. Jak robot. Jsem úplně bez ducha. Večer se svalím a dostanu trochu chleba a vody.
Mám pocit, že žádné city ani emoce nemám. Ztratila jsem je, nebo jsem je ani nikdy neměla. Jsem chladná, jenom kalkuluju. Zajímá mě jenom to, co chci já. Rozhodla jsem se tak, protože je to tak lepší. Když člověk cítí, tak to bolí a já jsem se rozhodla ve svém životě tuto bolest nepodstoupit. Přivedl mě k tomu pocit zranitelnosti. Viděla jsem to u své matky.
Událost se odehrává strašně dávno.
Jsem energie a pohybuji se vesmírem.
Hraju si mezi hvězdama, skotačím.
Jsem celej neklidnej vzrušením.
Nemůžu se dočkat, až se narodím.
Už se mám narodit, hrozně se na to těším.
Mám z toho velkou radost.
