Sedím na koni a řítím se bitvou. Jsem perfektně sehraný s tím koněm. Mám vousy a dlouhé vlasy. Je ji kolem čtyřiceti let, jsem velký a hřmotný. Něco řvu a jsem Hun. V ruce mám kůl, kterým srážím protivníky z koní. Jsem dobrý a jde mi to. Na sobě mám nějakou kožešinu, nohy mám holé. Najednou zezadu cítím ránu. Cítím tlak v žaludku. Padám na záda na zem. Kůň se mi boří kopytem do žaludku a rozmašírovává mi ho. Ležím a umírám.
Sedím u ohně a rozjímám. Mám pocit, že jsem vším, cítím obrovské štěstí. Jsem sama mimo osadu a medituji, splývám s přírodou, se vším okolo. Cítím ochrannou jednotu. Najednou jako kdyby mě šíp trefil do srdce. Cítím negativní energii. Něco se děje doma. Jsem váženou matkou celého kmene. Hlavou celého místního společenství. Cítím křeče v lýtkách, ta křeč je strašně silná. Je vánice a já spěchám domů (třes nohou). Je to úplně jiná kultura. Žije se tu na jiných principech. Mají tu větší úctu ženy než muži. Utíkám domů. Žijeme v iglů. Cítím chlad a křeče v nohou (pláč). Byla jsem dlouho pryč. Jsou mrtví.
Jsem druhým nejvyšším velitelem římského vojska. V roce 658 př.n.l. bojujeme v Egyptě. Vyloďujeme se u egyptských břehů a začínáme dobývat jedno z egyptských měst. Jedu na koni, křičím a ženu své vojáky dopředu. Cítím velkou kuráž, chci je porazit, vyhrát. Mohu opět dosáhnout vítězství. Vnímám to jako svoji sílu a moc. Je to ohromné sebeuspokojení a hrdost. Jenom o to mi tady jde. (Silné emoce a tvrdost). Biji se, je mi jedno kdo to je, jsou to Egypťani. Je mi to všechno jedno. Nepřátelští vojáci po nás házejí z hradeb kopími. Jedno z těchto kopí mne zasahuje do ramene. (Chytá se za pravé rameno a sténá). Padám z koně. Jdou po mně dva nepřátelští vojáci, protože vidí, že jsem velitel.
Mohli bychom začít třeba tak, jak začíná většina pohádek: „Bylo, nebylo“ nebo: “Za devatero horami a za devatero řekami.“ To je ale úplně lhostejné. Děj, který se zde bude odehrávat, byl možná jenom v něčí fantazii, ale je docela možné, že se to skutečně někdy stalo.
