Jsem shluk energie letící Kosmem. Vracím se z výzkumné cesty, na které jsem hledal podmínky vhodné pro materiální život. Ty jsem našel na Zemi. Mám protáhlý tvar a skládám se z jednotlivých částeček, které se v celku kmitavě pohybují. Vzhledem k tomu, že zde není s čím porovnávat, nejsem schopen určit svoji velikost. Blížím se k velké energetické kouli, která je celkem, ze kterého jsem se před tím oddělil. Nemohu se k ní dostat, je okolo ní nějaké ochranné pole, které brání průniku agresivních energií.
Je sedmé století před naším letopočtem, pracuju jako otrok v dole. Byl jsem jako voják zajat ve válce a upadl jsem do otroctví. Lámeme kámen. Je to hrozná dřina. Je to bezduchá dřina, už vůbec nemůžu. Mám úplně vymatlanej mozek, jenom mlátím palicí do toho kamene. Moje smysly jsou otupělý. Když se zastavím, tak dostávám bičem. Duch už utekl pryč a nechal tu tělo ve štychu. Jenom buším a buším. Jak robot. Jsem úplně bez ducha. Večer se svalím a dostanu trochu chleba a vody.
Mám pocit, že žádné city ani emoce nemám. Ztratila jsem je, nebo jsem je ani nikdy neměla. Jsem chladná, jenom kalkuluju. Zajímá mě jenom to, co chci já. Rozhodla jsem se tak, protože je to tak lepší. Když člověk cítí, tak to bolí a já jsem se rozhodla ve svém životě tuto bolest nepodstoupit. Přivedl mě k tomu pocit zranitelnosti. Viděla jsem to u své matky.
Událost se odehrává strašně dávno.
VEĽKÁ EPOCHA | Bylo to v roce 1993. Kathleen Elmoreová jela přes křižovatku, když se na ni zleva přihnal náklaďák. „To nevypadá dobře," stačila si pomyslet. „Umírat nebolí," prohlásila Elmoreová na letošní konferenci Mezinárodní asociace pro studium blízké smrti. „Celý ten obrovský, nesmírný náraz se zdál jakoby mi někdo poťukal na rameno a já šla přímo nahoru."
VEĽKÁ EPOCHA | Další jev, který s klinickou smrtí souvisí, jsou sdílené zážitky se smrtí, kdy člověk blízký umírající osobě prožívá něco se stejnými rysy jako zážitky blízké smrti (NDE). Moody poprvé slyšel o sdílených zážitcích se smrtí v roce 1972 od své profesorky lékařství. Její matka měla srdeční příhodu, a když se ji profesorka snažila oživit, pocítila, jak sama opouští tělo a dívá se na sebe, jak oživuje matku.
Připadá mi, že padám ze židle.
Není žádný čas, ani začátek, ani konec. Můžu být kdekoliv, všude je začátek. Světlo je příjemné, rozprostírá se do prostoru a přechází v temnotu. Cítím úžasný klid, harmonii, vyrovnanost, velikost. Jsem kosmické vědomí, stvořitel, vše kolem jsem já. Nic se neděje mimo mě. Je tady ale jeden rušivý děj – odpoutávají se ode mě částečky vědomí, vydávají se na vlastní cestu.
Jsem světlo, takový hrozně hezký. Jsem veškeré vědomí. Jsem energie, součást boží energie. Oddělují se ze mě malé částečky, které jsou stahovány k Zemi. Je to krásný proces. Všechno splývá, vyděluju se z ní, mám vědomí. Vnímám takovou ohromnou pohodu a klid. Hrozně mně to fascinuje. Jedny částečky se uvolňují a padají dolů, jiné naopak stoupají ze spodu a spojují se se mnou. Ty částečky mě natrvalo neopouštějí a já i jejich prostřednictvím cítím.