Jeden z prvých zvestovateľov modernejšej doby, ktorý sa dlhodobo a systematickejšie venoval štúdiu starých zdrojov a Atlantíde, bol Ignatius Donnelly, americký kongresman z Minnesoty, ktorý v roku 1882 napísal knihu Atlantis the Antediluvian World a v roku 1883 ďalšiu - Ragnarok the Age of Fire and Gravel. Donnelly výraznejšie priniesol legendu o Atlantíde do povedomia Američanov. V knihách cituje Platóna, rozoberá mýty o potope nielen z platformy biblie, ale aj z pohľadu Chaldejcov a ďalších civilizácií, neobchádza ani natívnych Indiánov a dokumentuje súvislosti jazykovej podoby nielen Siouxov s jazykom dnešného Walesu.
Libor Čermák | To, že umístění egyptských pyramid v sobě ukrývá znázornění souhvězdí Orion, jsem už psal mnohokrát. Ale něco podobného jsem objevil i u staveb inckých. A zapadají tam stavby zrovna ne ledajaké. To, že umístění egyptských pyramid v sobě ukrývá znázornění souhvězdí Orion, jsem už psal mnohokrát. Ale něco podobného jsem objevil i u staveb inckých. A zapadají tam stavby zrovna ne ledajaké.
Tiwanaku, španělsky Tiahuanaco, jsou ruiny na rozloze skoro 10 km čtverečních v bolívijských Andách ve výššce okolo 3800 metrů. Uhlíkové datování napovídá, že místo není starší, než 3700 let. Nicméně, jak je zmíněno v předchozích článcích, tento datovací systém je přinejmenším nespolehlivý k určení přesného stáří.
Francouzský archeolog a cestovatel Thierry Jamin prozkoumává po více jak 15 let pralesy jižního Peru a hledá pozůstatky permanentního osídlení Inků v Amazonii, ale také legendární ztracené město Paititi. Poté, co objevil zhruba třicet neuvěřitelných archeologických nalezišť v severní části okresu Cuzco během let 2009 až 2011, která obsahují pevnosti, pohřebiště, náboženská centra a malá města skládající se ze stovek struktur, narazil Jamin na neobvyklou stopu, která ho přivedla do srdce Machu Picchu.
Libor Čermák | Vždy zajásám, když se dozvím o nějaké úžasné, avšak méně známé památce starých civilizací, navíc opředené záhadami. A tak se také stalo, když jsem se dozvěděl o Moray, podivné stavbě u Cuzka. Nalézáme se asi 40 kilometrů severozápadně od peruánského města Cuzco. Kdybychom pokračovali dále, narazili bychom na dvě další významné incké památky. Nejprve na Ollantaytambo a později i na Machu Picchu (Nezodpovězené otazníky prastarých kameníků).
Vydejte se na cestu zpět v čase, do města Inků Machu Picchu. Postaveno kolem roku 1450 a opuštěno o 100 let později, leží Machu Picchu zapomenuto až do roku 1911, kdy na tento poklad upozornil Hiram Bingham. V roce 1983 bylo zařazeno na seznam světového dědictví UNESCO a 7. července 2007 bylo Machu Picchu zařazeno mezi nových sedm divů světa.
Vysoko v horách, v juhoamerických Andách pred viac ako tisíc rokmi žili príslušníci indiánskeho kmeňa Inkov. V čase svojho najväčšieho územného rozvoja, (r. 1493–1525), zaberala Inkská ríša západnú časť Južnej Ameriky od Ekvádoru až po južný okraj púšte Atacama. K legendárnym a posvätným miestam Inkskej ríše patrilo aj jazero Titicaca, ktorého názov v jazyku aymarských Indiánov znamená “cínové pole”. Keď stojíte na brehu jazera Titicaca a pozriete sa na tú sivastú farbu vôd jazera, poviete si: “ten indiánsky názov jazera to naozaj dokonale vystihuje, šedé, cínové…”.
V snahe dobrať sa historickej pravdy neváhal Alexander Rowinski vycestovať do Benátok, kam podľa podania i rodinnej tradície Benešovcov viedla trasa utečencov z Peru. Cieľ svojej cesty sa mu podarilo dosiahnuť v študovni Museo de Settecento Veneziano (Múzeu osemnásteho storočia), kde medzi zažltnutými stránkami dokumentov pátral po skupine Sebastiana Berzeviczeho. Šťastnou zhodou okolností sa mu dostala do rúk kniha „Agenti segreti di Venezia“, popisujúca činnosť konfidentov inkvizície v rokoch 1705 až 1799.
Aj keď som tú prazvláštnu históriu nepočul po prvýkrát, isté je, že sa mi nezmazateľne zapísala do pamäti až počas môjho pobytu v Červenom Kláštore na brehu rieky Dunajec, ktorá rozdeľuje územie Poľskej a Slovenskej republiky. Onoho neskorého aprílového večera 1999, keď som skončil s inventarizáciou zbierok v priestore bývalého alchymistického laboratória v pôvodnej budove kláštorného lekárnika, sadol som si na lavicu vo vstupnej miestnosti, z ktorej sa otvárali dvere i ústia chodieb vedúcich do konventu, refektára ako aj do ďalších priestorov. Čas, kedy som čakal na svojich kolegov, pracujúcich na rôznych miestach rozľahlého kláštorného areálu som si krátil tým, že som sa venoval poznámkam, ktoré som si pripravil ešte pred mojou cestou na Spiš.
V každom kúte a jazyku sveta existujú čarovné slová, ktoré nemožno vysloviť bez toho, aby sme medzi ľuďmi nevzbudili stav vrcholnej pozornosti a často i búrlivé prejavy nadšenia. Stačí len povedať slovo „nafta“ na Strednom východe, „diamanty“ v Južnej Afrike, „voda„ na Sahare a v momente nájdeme pozorných poslucháčov. V dávnej minulosti mali takúto priam magickú silu slová „grál“, „zlaté rúno“, či „jablká Hesperidiek“, ale oné zvláštne vibrácie, ktoré rozochvievali ľudské vnútro, stratili v prúde času svoju impulzívnu silu, vybledli, zašli a upadli do zabudnutia, ako sa to jedného dňa stane aj s naftou.