Napsat tuto knihu byl stejně odvážný čin, jako ji číst. Vědci ji zařadí jako utopii na index knih, o nichž lépe nemluvit, protože se její názory a důkazy nehodí do pracně slepené mozaiky zkostnatělé školní moudrosti. Laikové, zneklidňovaní i ve spánku vidinami budoucnosti, se stáhnou do ulity dobře známého světa před možností, ba dokonce pravděpodobností, že naše minulost je ještě záhadnější, smělejší a tajuplnější než všechny úvahy o budoucnosti.
Taky to pravda není, protože zlaté rouno byla kůže zcela zvláštní, s překvapivými vlastnostmi: Uměla totiž létat! Pověst praví, že Frixos, syn krále Athamanta, měl nesmírně zlou macechu, která mu připravila velké trápení. Aby se ho zbavil, unesla ho spolu s Frixovou sestrou jejich vlastní matka. Posadila obě děti na zlatou kožešinu z okřídleného skopce, kterou jí posel bohů Hermes údajně kdysi daroval. Na kůži tohoto zázračného zvířete letěli oba sourozenci vzduchem nad zemí i nad vodou a přistáli nakonec v Aie, hlavním městě Kolchidy. To byla říše na nejzazším konci Černého moře. Král Kolchidy je líčen jako věrolomný a prchlivý tyran, který si kůži z „létajícího skopce“ nehodlal už nikdy dát vzít. Zlaté rouno nechal pevně přibít na strom, aby nemohlo odletět. Navíc byl jako hlídač služebně angažován drak, který dštil oheň a „nikdy nespal“.
„Som rád, že svet je plný záhad, inak by bol nudný“
Erich von Däniken
Priznám sa, že keď som presne po dvoch desaťročiach a takmer v deň jeho narodenín opäť stretol Ericha von Dänikena v charakteristickom modrom saku a pásikovej košeli, nedokázal som sa ubrániť silným emóciám. Ak som očakával nostalgiu a dojatie, veľmi skoro ma opäť uchvátilo nadšenie, charizma a výrečnosť dnes už sedemdesiatpäťročného spisovateľa, propagujúceho svoju teóriu o mimozemských návštevách v staroveku s rovnakým entuziazmom, ako aj predtým: „Pred niekoľkými tisícročiami, v tých tajuplných dobách, z ktorých nemáme žiadne písomné svedectvá, museli na Zemi pôsobiť všemocné bytosti. Neviem, kým boli a odkiaľ prišli, ale zanechali nám tu svoje stopy, svedkov nepochopiteľných techník.“ Keď skončil autorov dva a pol hodiny trvajúci rečnícky maratón, ktorý v piatok 9. apríla doslova priklincoval na sedadlá stovky poslucháčov v sále trenčianskeho Posádkového klubu, nasledujúca autogramiáda trvala takmer rovnako dlho.
