Dácie (latinsky Dacia)[1] bylo ve starověku území obývané kmeny Dáků a Getů, které se nacházelo převážně v dnešním Rumunsku. Jeho jižní okraj určovaly Dunaj a pohoří Balkán, zatímco ze západu a východu ho vymezovaly řeky Tisa a Dněstr. Ze severu ohraničoval Dácii horský masiv Karpat, táhnoucí se do středu této země, již rozděloval na dvě části.
Dákové a Getové hovořili patrně řečí příbuznou jazyku Thráků, sídlících dále na jihu. Intenzivní styky udržovali rovněž se Skythy, Sarmaty, Kelty a Germány; silný vliv na ně měli i Řekové a Římané. Obyvatelé Dácie se věnovali především zemědělství a těžbě tamějšího nezměrného nerostného bohatství. V jejich náboženských představách náležela stěžejní role víře v boha Zalmoxia, slibujícího jim nesmrtelnost. V 1. století př. n. l. sjednotil Dácii ›› král Burebista, který ji výboji výrazně rozšířil a jejím politickým centrem ustavil Sarmizegetusu. Po jeho smrti se království rozpadlo, nicméně koncem 1. století n. l. zažilo opětovný mocenský rozmach za panování Decebala. Ten se opakovaně střetával s Římany, jimž však během dáckých válek roku 106 podlehl.
Říše krále Burebisty kolem poloviny 1. století př. n. l. Zdroj: ›› Wikipédia
›› VEĽKÝ OBRÁZOK
Jádro někdejšího království, chráněné obloukem Karpat, se za císaře Traiana stalo římskou provincií, jejíž teritorium zhruba odpovídalo nynější Transylvánii, Banátu a Olténii. Římané po vítězství nad Decebalem zničili dácké hlavní město, zotročili nebo pobili mnohé z místních lidí a nahradili je kolonisty z různých částí římské říše, čímž napomohli rychlé romanizaci této oblasti. K upevnění své nadvlády vybudovali města a síť silnic spojujících četné pevnosti. Dácii posléze z vojenských důvodů reorganizovali a rozdělili do tří provincií. Ve druhé polovině 2. století a ve 3. století museli Římané čelit vzrůstajícím útokům okolních kmenů svobodných Dáků: Kostoboků a Karpů, podporovaných Sarmaty a Góty. Stále intenzivnější vpády barbarů rozrušily obranu římské Dácie, až císař Aurelianus někdy kolem roku 271 rozhodl o jejím vyklizení. Část dáko-římské populace byla následně evakuována na levý břeh Dunaje do Horní Moesie.
Název
Starověcí spisovatelé měli často jen mlhavé ponětí o barbarském světě na sever od dolního Dunaje. Dákové a Getové, jak znějí jména historicky nejstarších známých obyvatel území dnešního Rumunska, tvořili pravděpodobně jediný národ, případně reprezentovali spřízněné skupiny kmenů.[2] Antičtí řečtí dějepisci užívali pro tamější lid výrazu Getové (řecky Getai, latinsky Getae) a obvykle je zaměňovali s jejich jižními sousedy Thráky.[3] Kupříkladu Hérodotos, který o Getech psal jako první, je vyzdvihuje jako nejstatečnější a nejspravedlivější z Thráků.[4] Thúkydidés o nich poznamenává, že používali stejné zbraně jako Skythové a všichni byli jízdní lučištníci.[5] V pozdějších textech římských autorů, jako byli Julius Caesar, Vergilius, Ovidius, Lucanus nebo Plinius starší, se vyskytuje název Dákové (latinsky Daci),[6] ačkoli Římané se nevyhýbali ani termínu Getové. Strabón ve své Geógrafice uvádí, že Dákové a Getové mluvili stejnou řečí, přičemž Getové byli promícháni s Thráky.[7] Dále rozlišuje Gety a Dáky podle místa jejich sídel: rovinaté kraje Getů, rozkládající se při obou březích dolního Dunaje, přiléhaly k Černému moři, zatímco Dákové obývali hornatější a nepřístupnější oblasti výše proti proudu Dunaje.[8] Na mapě římské říše známé jako Tabula Peutingeriana jsou obdobně vyznačeny pojmy Dagae a Gaete. Určití současní badatelé označují Gety a Dáky souhrnným jménem Geto-Dákové.[9]
Jméno Dáků je ve Strabónově podání odvozeno z termínu Daus případně Dai, možné varianty fryžského výrazu daos, což znamenalo „vlk“. Na základě toho lze vyvozovat, že Dákové mohli být ve starověku známí jako vlčí lidé.[10] Této domněnce by nasvědčovala i dácká standarta, zvaná draco, zpodobňovaná s vlčí hlavou a tělem hada.[11] Etymologie slova Dákové je ovšem mezi historiky předmětem dohadů s řadou teorií výkladu jeho vzniku.
Dácký draco znázorněný na Trajánově sloupu. Zdroj: ›› Wikipédia
›› VEĽKÝ OBRÁZOK
Království
Rané dějiny
Vzhledem k neexistujícím písemným pramenům zůstává původ Dáků obestřen tajemstvím. Všeobecně se předpokládá, že jejich předkové pocházeli z rozličných etnických skupin indoevropské provenience.[12] Mnozí vědci vycházejí z hypotézy, podle níž Dákové představovali severní větev thráckých kmenů.[13] V době železné docházelo k pohybu různých celků směřujících z eurasijských stepí podél Černého moře směrem k Dunaji. Většinu těchto nově příchozích tvořili íránští Skythové, jejichž migrační vlny měly znatelný dopad na obyvatelstvo Dácie a zvláště na Gety v Dobrudži, jež nesla jméno Malá Skythie (Scythia Minor).[14] Ve 3. století př. n. l. je následovali Sarmati osídlující nejvíce oblasti východně od Karpat, v dnešní severní Moldávii.[15] Tito skythští a sarmatští nomádi pozvolna splynuli se zdejší dáckou populací, již obohatili o znalosti pokročilých vojenských technologií a pozměnili její způsob odívání. Dákové postupem času vytvořili pevné kmenové spojenectví, vedené lokálními náčelníky, kteří běžně soupeřili mezi sebou, avšak za vnějšího ohrožení se dokázali sjednotit proti cizím útočníkům.[15] Podrobné údaje o rozložení kmenů v Dácii poskytuje mapa Klaudia Ptolemaia z poloviny 2. století, uvádějící názvy celkem patnácti tamějších kmenů.[16]
Ve 4. století př. n. l. se do karpatské kotliny a na Balkán začali od západu tlačit Keltové. Archeologické výzkumy prokázaly, že někteří z nich pronikli až do nynější Transylvánie, kde je absorbovali Dákové.[17] Keltové zásadně ovlivnili dáckou společnost a hospodářství, neboť po jejich příchodu se rozšířily nové metody výroby zbraní, v hornictví a řemeslech, a nastaly změny ve společenském uspořádání.[18]
Na západním pobřeží Černého moře se od 7. století př. n. l. rozvíjely řecké kolonie, jako byly Histria, Tomis (dnešní Constanța) a Kallatis (Mangalia).[19] S těmito obcemi udržovali Getové kulturní a obchodní styky a jejich prostřednictvím čerpali starověcí dějepisci své informace o okolních národech. Hérodotos se tak zmiňuje o Getech v souvislosti s tažením perského krále Dareia I. proti Skythům v roce 513 př. n. l.[20] O mnoho let později překročil Alexandr Makedonský krátce po svém nástupu na trůn Dunaj a při výpravě proti Triballům vpadl do země Getů.[21] Thrácký král Lýsimachos, jeden z Alexandrových nástupců, se zřejmě roku 292 př. n. l. vypravil na dácké území, nicméně podlehl getskému vládci Dromichaitovi a skončil v zajetí.[22] Vítězný Dromichaites se ke svému pokořenému protivníkovi zachoval velkoryse, když ho propustil výměnou za příslib, že Makedoňané přestanou znepokojovat Gety.[22] Kolem roku 170 př. n. l. se udál první vážnější pokus o sjednocení Geto-Dáků, k němuž dal podnět náčelník Rubobostes, který vládl v nynějším Valašsku a Dobrudži. Kombinací vojenské síly a diplomacie dosáhl aliance s Dáky v Transylvánii a odrazil Bastarny na severovýchodě.[18]
V polovině 2. století př. n. l. se Dákové dostali do kontaktu s Římany, kteří si tehdy podmanili Makedonii a Řecko a z Thrákie učinili svého spojence. Římští místodržitelé Makedonie se potýkali s nájezdy sousedních barbarů, včetně getských a dáckých kmenů. V roce 109 př. n. l. se s nimi střetl prokonzul Marcus Minucius Rufus. V sedmdesátých letech 1. století př. n. l. stanul na Dunaji Gaius Scribonius Curio a několik let nato si Římané podrobili pruh území při Černém moři, zahrnující řecké obce a některé getské kraje.[23] Jejich dalším zásahům vyvstala záhy překážka v podobě rozmachu dáckého krále Burebisty, jehož válečníci porazili roku 61 př. n. l. poblíž Histrie římského vojevůdce Gaia Antonia Hybridu. Burebista poté opanoval zemi Getů s přilehlými řeckými městy a zmocnil se dále obcí Tyrás, Apollonia (Sozopol) a Olbia.[23] Kromě toho se vypravil proti Keltům, žijícím na západ od Karpat a v Panonii, a porazil Skordisky, Taurisky a Boje.[24] Na východě se mu poddali Bastarnové, zatímco na jihu posunul hranice své domény do Moesie.[25] Burebistova říše se táhla od Hercynského lesa, o čemž informuje Julius Caesar,[26] takže se rozprostírala od dnešního Slovenska a středního Dunaje až k pohoří Balkán a řece Dněstru.[16] Strabón uvádí, že Burebista pustošil Thrákii až k Makedonii a Ilýrii.[27]
K vzestupu Burebisty přispělo centralizovanější pojetí vlády opírající se o náboženské uznání zajištěné veleknězem Dekaineem.[17] Králova politická moc a autorita však vycházely především z jeho nezměrné vojenské síly[28] a nabyly tak většího rozsahu než u dřívějších náčelníků. To se projevilo i v jeho zahraniční aktivitě a diplomatických vztazích s Římany, pro něž představoval nebezpečného konkurenta a dokonce se nabízel Pompeiovi za spojence v občanské válce.[29] Julius Caesar plánoval tažení proti Burebistovi, čemuž zabránila jeho násilná smrt v roce 44 př. n. l. Téhož roku byl zavražděn i Burebista, jehož snahy o stmelení multietnické dácké společnosti narazily na odpor domácí šlechty.[29]
-pokračovanie-
Zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/D%C3%A1cie
Reference
1. Ve středověku se jako Dacia označovalo také Dánsko. Grumeza (2009), s. 86.
2. The Cambridge Ancient History III, Part 1 (1982), s. 838.
3. Grumeza (2009), s. 3.
4. Hérodotós IV.93-96.
5. Thúkýdidés II.96.
6. Oltean (2007), s. 43.
7. Strabón VII.3.13.
8. Strabón VII.3.12; Oltean (2007), s. 44.
9. Gudea, Lobüscher (2006), s. 13.
10. Grumeza (2009), s. 44.
11. Grumeza (2009), s. 75.
12. Grumeza (2009), s. 43–44.
13. Grumeza (2009), s. 30–31.
14. Grumeza (2009), s. 44; Gudea, Lobüscher (2006), s. 13.
15. Grumeza (2009), s. 46.
16. Oltean (2007), s. 46.
17. Oltean (2007), s. 47.
18. Grumeza (2009), s. 32.
19. Oltean (2007), s. 41.
20. Hérodotos IV.93.
21. Arriános I.3.
22. Grumeza (2009), s. 29.
23. Grumeza (2009), s. 144.
24. Grumeza (2009), s. 51.
25. Grumeza (2009), s. 54.
26. Julius Caesar. Zápisky o válce galské VI.25.
27. Strabón VII.3.11.
28. Strabón hovoří o dvou stech tisících bojovnících. Strabón VII.3.13.
29. Oltean (2007), s. 48.
Súvisiace:
Najstaršie objavené písmo pochádza z Európy?
https://www.miesta.net/clanok/najstarsie-objavene-pismo-pochadza-z-europyKontroverzní destičky z Tartarie: Je na nich nejstarší písmo světa?
http://extrastory.cz/kontroverzni-desticky-z-tartarie-je-na-nich-nejstar...Mystérium vinčianskeho scriptu: Počiatky neolitického písomníctva?
http://www.archeologiask.sk/clanok/article/mysterium-vincianskeho-script...
