Původ člověka

Člověk není jen fyzické tělo a tento viditelný fyzický svět a vesmír není jediná forma existence, která existuje. Existuje neviditelná podoba člověka a neviditelný svět, které nelze dokázat ani vyvrátit vědeckými postupy. Člověk je nesmrtelný a existuje neustále, tedy před narozením do fyzického těla i po smrti po jeho opuštění. Onen svět, druhý břeh, či svět mezi nebem a zemí, jak se někdy říká, to jsou všechny světy, které nejsou fyzicky hmotné, ale nejsou ani duchovní. Je to svět, odkud člověk přichází, než se narodí a kam také odchází, když umírá. Je to vlastně trvalý a přirozený domov člověka - zatímco v tomto fyzickém světě tráví jen nepatrný zlomek svého času.

Existenci onoho neviditelného světa, stejně jako duše, nelze exaktně dokázat vědeckými postupy, protože je nelze vůbec nijak měřit. Jsou složeny z protoplasmy - hmoty, které je ještě jemnější, než vzduch, světlo nebo elektřina a je mnohem tvárnější (její formu lze měnit pouhou myšlenkou). Nemohou ji proto zachytit ani nejcitlivější přístroje. Říkáme jí astrální hmota a těmto světům astrální nebo-li jemnohmotné světy. Pak jsou samozřejmě i světy, které jsou zcela nehmotné. Říkáme jim duchovní. Duchovní a astrální světy nemají žádné rozměry, tedy ani prostor, ani čas. Jsou zde spíše imaginární veličinou, tj. deformují se na základě naší představy. Fyzické světy mohou mít různé rozměry - náš vesmír je trojrozměrný (prostor, čas, pohyb). Vyšší vesmíry jsou zářivé a plné světla, nižší vesmíry vzniklé později následkem pádu některých bytostí jsou černé a tmavé (jako náš).

Jaké bytosti obývají tyto světy?

Tento neviditelný svět je jediný skutečný a neplatí v něm žádné fyzické zákony, zákony času ani prostoru. Viditelný fyzický svět je pouze dočasný - má vznik a zánik a charakterizují ho tři rozměry: čas, prostor a pohyb. Neviditelný svět nemá žádnou takovou charakteristiku, je ale obrazem našich myšlenek a emocí, ze kterých je tvořen. Když člověk usne anebo zemře a opustí tělo, vstoupí vlastně do své vlastní duše. Proto se říká, že každý si v sobě nosí ráj nebo peklo už za života. Neviditelné světy neobývá jen člověk, ale také dévové, andělé, víly, skřítkové... Jsou to imaginární světy snů, fantazie, pohádek - svět virtuální reality. Světy snů a pohádek. Pohádky nejsou žádným nesmyslem pro děti, ale realitou skutečnější, než fyzický viditelný svět. Věčné a nekonečné.

Člověk je především duch. Pokud působí v těchto astrálních světech, má také astrální tělo (duši), které je nositelem vzhledu, emocí a pohlaví. Pokud působí ve fyzických světech, má navíc ještě druhé, tedy fyzické tělo. Duch obecně je ale nehmotná životní síla, kterou vyzařuje Bůh. V křesťanském pojetí „Duch Svatý“ či třetí jedinost Boha. Tato životní síla je ve svém zárodečném stavu latentní (bytostná) a nevědomá sama sebe. V pokročilém (individualizovaném) stádiu je již samostatnou a svobodnou duchovní bytostí mající svojí vlastní identitu či individualitu, která si uvědomuje sama sebe a je schopná myšlení (stává se nositelem myšlenky, tj. je inteligentní). Nejstarší a nejvyšší bytosti, archandělé, byly stvořeny okamžitě jako dokonalé bytosti, nižší duchovní bytosti jako andělé a lidé (stejně jako jejich fyzické tělo) prochází vývojem.

Co je tedy vlastně realita?

Žádná realita neexistuje, jediná realita je Bůh. Mimo něj neexistuje nic, už proto, že samo nic není schopno existence. Řekl jsem, že to co nazýváte realitou je pouze zhmotnělá myšlenka. Ve skutečnosti je realita váš subjektivní dojem vnímání. Každý totéž vnímá jinak a tímto vnímáním si vytváří svoji osobní realitu, která nemusí být zcela totožná s realitou druhého, i když se oba dívají na stejný objekt nebo řeší stejnou myšlenku. Právě to, že každý vnímá realitu svým vlastním způsobem, je pro vás jedním z příčin nedorozumění. Realita je produkt vaší vlastní fantazie, vašeho myšlení a cítění. Ten je jednak váš vlastní a jednak kolektivní, tedy váš společný.

Takže náš svět je také produktem naší fantazie?

Váš svět je produktem myšlenky Boha reprezentované fantazií nespočtu stvořených bytostí, lidí a andělů. Hmota je produktem myšlenky ducha. U Boha, stejně jako u každé dále jím stvořené bytosti. Každý z vás má tuto schopnost tvoření myšlenkou, i když samozřejmě ne v takové míře jako Bůh. Hmota není nic jiného, než vámi viditelná a hmatatelná myšlenka složená z nejnižších frekvencí částic atomů - proto si ji můžete osahat. Jakmile by se frekvence zvýšila, tato hmota by se pro vás stala neviditelnou, převibrovala by do vyšší, astrální dimenze.

Mohla by se ale hmota zcela ztratit?

Nic se nemůže zcela ztratit tak, aby to nebylo možné znovu vytvořit. Přemýšlej, může myšlenka zaniknout? Nikoli, myšlenka je věčná. Hmota je viditelná podoba ducha, který je věčný. Hmota podléhá svým vlastním zákonům, které ji omezují, takže není věčná, z hlediska ducha však ano. I když se hmotný objekt rozpadne a zanikne, v myšlenkové, tedy duchovní formě akašické kroniky existuje věčně a je možné jej kdykoli restaurovat i fyzicky. Také v astrálním světě existuje velmi dlouho, či alespoň tak dlouho, dokud je mu věnována pozornost. Bůh má skutečně neomezené možnosti, jemu stačí si pomyslet a vzpomenout. Jeho pamět je nekonečná, absolutně dokonalá a věčná. Bůh je ten největší kouzelník, na kterého nemá ani nejlepší magie. A přece to nejsou žádné kouzla a čáry, ale normální věc. Sama myšlenka může mít nekonečně mnoho forem, které se mohou libovolně měnit, podle vůle jejího nositele. To, co nazýváte hmotou je pouze jednou z mnoha těchto forem.

Takže duchovní povahy je vlastně všechno?

Všechno je produktem Stvořitele (ať už přímo nebo nepřímo), vzniklé z jeho myšlenky. Všechny světy a bytosti. Rozdíl je pouze ve stádiu vývoje a v jejich určení. U stvořených bytostí existují ve vašem vesmíru dva rovnocenné druhy paralelní duchovní evoluce - lidská a dévická. Určení té lidské je stát se Božím obrazem, úkolem dévické je k tomu vytvářet podmínky. Jinými slovy dévické bytosti mají za úkol starat se o chod celého stvoření a pečovat o něj - na nižších stupni o přírodu. V lidské evoluci se vyvíjí (na Zemi od rostlin, nejnižších zvířat až po zvířata na nejvyšším stupni vývoje) lidští duchové. Jakmile se stanou individualitou - bytostí oddělenou od celku, získávají svobodnou vůli a vědomí sebe. Podobným vývojem prochází také evoluce dévická (konkrétně na Zemi od hmyzu, před ryby, ptáky až po elementály), která však ve vyšších stádiích vývoje pokračuje na Zemi mimo fyzické světy (přírodní bytosti, skřítkové, víly, mořské panny apod.). Na konci svého vývoje se tyto přírodní bytosti stávají anděli, které obývají jen duchovní světy. Stejně jako člověk, když dosáhne cíle svého vývoje. Zatímco člověk získává svobodnou vůli už v okamžiku, kdy se stane ze zvířete člověkem a uvědomí si sám sebe (což neznamená že lidský duch se vyvíjí pouze ve zvířecích tělech), dévické bytosti až když se stanou anděli.

O jaké bytosti jde ale v případě zvířat?

Ti jsou nositeli ducha stejně jako člověk a jejich úkolem je dosáhnout vyššího stádia duchovního vývoje. Zvířata nositeli duchovní síly, která má možnost se prostřednictvím hmotných světů vyvíjet, individualizovat a stát se postupně myslící identitou – bytostí, které si je vědoma sama sebe a má svobodnou vůli. Stejně tak to bylo i se vznikem pozemské rasy člověka, v procesu, ve kterém se od nejprimitivnějších zvířecích bytostí stal během evoluce inteligentní bytostí. Evoluce probíhá na materiální i duchovní úrovni a oboje spolu navzájem souvisí. Zvířata nemají zcela svobodnou vůli, mají ale také duši a mohou vnímat podobně jako člověk (úměrně svým fyzickým smyslům) a mají dokonce kromě pudů a instinktů i emoce a pocity (savci na vyšším stupni). Vnímají, cítí, vědí, co musí udělat, pamatují si často lépe než člověk, cítí, když jim někdo ubližuje, má je rád nebo co jim kdo provedl a pamatují si velmi dobře své zkušenosti, ale nejsou schopni o tom přemýšlet. Berou to jako hotový fakt.

Největší rozdíl mezi člověkem a zvířetem je, že zvířata nemají ještě zcela vyvinutou vlastní identitu, tj. neuvědomují si sami sebe. Podobně jako dítě, které se narodí. Nemohou tedy myslet a uvažovat. Jinými slovy také zvířata mají vědomí, které má určitý stupeň uvědomění si sebe sama, ale nedovedou ho analyzovat a interpretovat, nemají slova, kterými by to dokázali. Také člověk se naučil myslet až v okamžiku, kdy vynalezl řeč – v době když ještě nepoužíval řeč, nemohl ani myslet. V okamžiku, kdy začal přemýšlet, odlišil se od světa zvířat, tj. začal se vyvíjet duchovně. Nemůžeme ale říct jestli začal nejdřív myslet a potom mluvit nebo naopak, protože to spolu navzájem souvisí. Řeč si začal postupně vytvářet tak, jak si začal uvědomovat sám sebe a přemýšlet – vyvinul se v člověka, v duchovní bytost. Mezi zvířaty a lidmi je asi takový rozdíl ve vývoji, jako mezi lidmi a anděly - je tak pro představu...

- pokračovanie -

Zdroj: Onen-svet.tode.cz