Daskalos

"Nastoupil jsem do auta, naladil si v rádiu klasickou hudbu a vydal se na hodinovou zpáteční jízdu do Nikosie. Tak pozdě byly silnice skoro prázdné. Nechal jsem své myšlenky volně toulat a přemýšlel jsem o přednášce, kterou jsem právě vyslechl, i o tom, o čem jsem se bavil před týdnem s Daskalem."

Univerzální paměť

Když jsem odešel od Daskala, vydal jsem se na dlouhou procházku směrem ke starému městu uvnitř benátských zdí. S potěšením jsem se toulal úzkými uličkami Staré Nikósie s malými krámky, středověkými kostely a historickými památkami. Ostatní části města se neplánovitě a nekontrolovaně rozvíjely, zatímco Stará Nikósie si zachovávala podobu z předkapitalistického období.
Povedlo se to díky rychle vydaným nařízením, a také díky etnickým rozepřím mezi Řeky a Turky, jež držely budovatele dál od Zelené čáry. Charakter a původní tvář starého města se ironií osudu zachovaly působením tragického stavu interkomunálních vztahů.

Jak jsem se tak procházel úzkými uličkami, vychutnával si relativní klid od dopravního ruchu a naslouchal zvukům vycházejícím z obchůdků kovářů a tesařů, přemýšlel jsem o rozhovoru s Daskalem o povaze času, předpovědí a karmy. Daskalos podal na základě vlastních výzkumů a zkušeností vysvětlení povahy toho, co se vědecky nazývá jasnozřivost. Laboratorní průzkum ukázal, že některé senzibilní osoby mají schopnost „předpovídat" budoucí události.

Například praktičtí lékaři Russel Targ a Harold Puthoff prokázali, že senzibilní osoby, které zkoumali, uměly určit místo, na něž experimentátoři zamýšleli jít s tím, že si toto místo náhodně zvolili během bezcílné jízdy městem. Tito i další badatelé se přitom zabývali hlavně otázkou svobodné vůle.

Pokud se dá budoucnost předvídat, jak potom mohou mít lidské bytosti na výběr? Jak lze mluvit o svobodě člověka, jestliže je budoucnost předem daná?
Daskalos na to měl rozumnou odpověd, která zapadala do jeho světonázoru a vycházela z jeho vlastních zkušeností. Tato odpověď zní, že budoucnost se dá předvídat jenom na velmi krátké časové úseky, kdy je karma „zralá", ale nedá se předpovídat na delší dobu. Lidské bytosti mohou průběžně tvořit elementály, kteří mění předpovězený běh událostí.

Takže v konečném důsledku mají lidské bytosti svobodu formovat svou budoucnost. Veškerý experimentální laboratorní výzkum jasnozřivosti se zakládá na předpovídání událostí, k nimž mělo dojít během několika minut nebo hodin. Nikdy ne během několika měsíců či let, a už vůbec ne staletí.

Poslední kousek skládačky v Jochanánově systému proroctví a věštění zapadl na své místo během diskuze, do níž se zapojil Kostas na setkání se svými žáky v Limazolu.
Bylo pondělí odpoledne, týden po mé poslední návštěvě u Daskala. Jel jsem do Limazolu, abych se zúčastnil sezení, které měl Kostas jednou týdně se svými žáky a stoupenci.

Většinou jsem vždycky nejdřív jel k němu domů a tam jsme si povídali, ale toho dne měl hodně práce s mužem, jenž zjevně trpěl těžkými duševními problémy. Nebyl členem Erevny, ale zrovna se připojil k nějaké skupině, kde se bez správného vedení pustil do jakési podle Kosty nebezpečné meditace. Kostas tvrdil, že se tím tomu muži „otevřela" třetí čakra (čakra solárního plexu) a on to nezvládl. Páteří mu začala nekontrolovatelně proudit energie kundaliní. Tento státní úředník, do té doby pokládaný za průměrného, normálního chlapa, začal mít halucinace, nedokázal se soustředit a hrozilo mu, že přijde o práci a dostane se do ústavu pro duševně nemocné.

Kostas to vysvětlil tak, že když se otevřela třetí čakra, nižší démoničtí elementálové do ní vnikli a zmocnili se jí. Právě takovýto případ nutil Kostu opakovaně své žáky upozorňovat, aby neexperimentovali se svým podvědomím za účelem nabytí nadpřirozených psychických sil. Spíš zdůrazňoval význam očisty podvědomí od negativních elementálů a rozvoje duchovního vědomí. Opakovaně říkal, že nadpřirozené psychické síly se musejí rozvíjet zároveň s rozvojem vědomí.

Tento vývoj se musí dostat do bodu, na němž dokáže Badatel pravdy tyto síly ovládat a využívat je pouze k léčení. Ono pondělí Kostas mluvil o univerzální paměti. Řekl, že všechno, co je možné představit si nebo udělat, je zaznamenané v univerzální paměti neboli v univerzálním podvědomí, a že to, co pokládáme za své vlastní podvědomí, je ve skutečnosti částí celku, častí této univerzální paměti.
Každý objev je tudíž ve skutečnosti jenom vynášení na světlo poznatků, které je v rámci věčnosti již „objeveno".

Když skončil asi dvacetiminutový formální úvod a po něm několik cvičení na koncentraci, Kostas zahájil debatu. Jako odpověd na jednu otázku řekl, že „kdyby se vědomí jedince dokázalo nemíchat do toho, co vychází z jeho podvědomí v podobě představ, byly by tyto představy detailním projevem určité reality".

„Dostáváme se do hlubokých vod." Usmál se, když si všiml pozorného pohledu asi padesáti svých žáků. „Říkám vám," opakoval, „že kdyby se současný stav vědomí jedince nemíchal do toho, co vychází z jeho podvědomí v podobě fantazie a různých představ, a tudíž to nedeformoval, pak by to, co by tento jedinec vyjadřoval, byla určitá autentická skutečnost. A když říkám ,skutečnost, myslím tím něco do detailu realistického."

„Můžeš nám uvést příklad, co tím myslíš`?" zeptala se jedna pětatřicetiletá žena. „Vezměme si práce spisovatelů, kteří píší science-fiction. Dá se říct, že to, co popisují jako fantazii, je produktem určité skryté reality. Vyvěrá to z podvědomí toho, kdo píše, ale filtruje to vědomí a stav vnímání spisovatele."
„Stav vědomí spisovatele," ozval jsem se, „je zrcadlo, jež deformuje to, co vyvěrá ze spisovatelova podvědomí jako autentická realita."

„Přesně tak," řekl na to Kostas. „A právě zde může ten, kdo ví, tyto deformace rozeznat. Ale pamatujte si, že i za těmito rušivými deformacemi je něco, co se zakládá na skutečnosti. Věřte mi, nic nelze vytvořit z ničeho." Pak Kostas tvrdil, že se ke skutečnosti přibližujeme na základě naší schopnosti proniknout do svého podvědomí, které je propletené s univerzálním podvědomím.

„Ve skutečnosti," řekl, „neexistuje žádné ,moje` a ,tvoje` podvědomí. Je tomu tak proto, že univerzální podvědomí přebývá v každé částici, v každé buňce a v každém atomu hmoty všech vesmírů, všech světů a všech rozměrů stvoření. V důsledku toho není nutné, aby se něco odehrálo v čase a prostoru na nějaké určité planetě, k tomu, aby se tento pohyb či výsledek tohoto pohybu vynořil z podvědomí nějaké osoby, žijící na této planetě.

Trochu to upřesním," pokračoval Kostas, když vytušil, že někteří z jeho posluchačů mají potíže rozumět jeho abstraktním úvahám. „Před sto lety psal spisovatel science-fiction Jules Verne knihy o lidech, kteří přistáli na Měsíci a v ponorkách plavali do hlubin oceánů. V tom čase to lidé četli jen jako fantazii, jako pohádky. Ve skutečnosti vynesl Jules Verne na povrch určitou skutečnost z univerzální paměti."

„Jenže Jules Verne," namítl někdo, „seděl a psal to, co psal. Jeho díla se neobjevila jen tak sama od sebe. Přemýšlel o tom všem, než to napsal." „Přirozeně. To jeho vnímání, stav jeho vědomí filtrovalo to, co vyvěralo z jeho podvědomí. Za vším, co vypadá jako fantazie nebo představa, se skrývá určitá realita, at si to vymýšlí jakákoliv lidská bytost včetně dětí.
Do jaké míry je tato realita ve svém projevu deformovaná, závisí na úrovni vědomí a vnímání toho, kdo nahlédne do univerzální paměti, kde je vše uložené."

„Kosto, mohl bys prosím tě definovat, co máš doopravdy na mysli univerzální pamětí?" zeptala se jedna starší žena. „Univerzální paměť je základna, v níž je všechno zaznamenané. Je to jakýsi sklad, v němž je uloženo každé jedno hnutí v celém vesmíru."

„Ze které univerzální paměti čerpal například Jules Verne?" zeptala se znovu ta žena. „Ne ,ze které," opravil ji Kostas. „Univerzální pamět je jenom jedna."

„Přinesl si ty znalosti z nějakého minulého života?" zeptala se ještě jednou. „Ne. To nebylo nutné. Řekli jsme si, že jakmile se v čase a prostoru udá určitý pohyb, zapíše se do každé částice, do každé buňky a do každého atomu mysli v celém stvoření. A to je univerzální paměť."

Kostas pak tvrdil, že „v univerzální paměti je zapsáno i to, co se odehrálo ve ,vesmírech` před milionem, miliardou či nekonečným počtem let. Je to tam navždy." „To dává smysl myšlence věčné přítomnosti," poznamenal jsem. „Jinými slovy, Kosto," dodal někdo jiný, „každý vynález, jako třeba laser, existoval odjakživa a už je objevený v univerzální paměti. Takže při určitém objevu či vynálezu dochází vlastně k tomu, že někdo nahlédne do univerzální paměti a objeví něco, co už ve věčnosti existuje."

„Přesně tak! Neexistuje nic, co by již nebylo v rámci všech vesmírů objeveno. Ve věčnosti odjakživa, staticky, existuje dokonalost. Jinými slovy, nikdy neexistoval žádný nedokonalý začátek, protože nikdy neexistovalo žádné období, kdy by Absolutno neboli Bůh nemeditoval sám v sobě.

„V rámci toho," pokračoval Kostas, „je také třeba chápat příchod Krista Loga na naši planetu." Pak položil a následně sám zodpověděl řečnickou otázku: „Co myslíte, kdy se na naší planetě projevil Kristus Logos?" „Projev Loga ve všehomíru je neustálý. Logos se projeví v určité civilizaci, na určité planetě v momentě, kdy lidské vědomí dosáhne takového stupně, jež umožní Logu projevit se, a když bude mít tento projev smysl."

Kostas dále řekl, že Ježíš Kristus se na naší planetě zjevil v půli naší cesty mezi zvířecí nevědomou minulostí a supervědomým stavem teózy čili realizace Boha, což je nevyhnutně konečná fáze a osud každého ducha-ega neboli pneumy, jež projde ideou člověka a nastoupí spirálovitou cestu inkarnačních cyklů.
„Představte si, že by se někdo stovky let před Ježíšem dokázal dostat do onoho statického stavu v rámci univerzální paměti. V tom případě by předem viděl projev Krista v historickém kontextu tak, jak k němu došlo na naší planetě," dodal Kostas.

„Existoval někdy někdo takový?" zajímal jsem se nahlas. „Samozřejmě," řekl na to Kostas. „Buddha. I když on sám nedosáhl nejvyššího stavu teózy natolik, aby byl schopný plně projevit tuto skutečnost, dosáhl vysokého stavu dokonalosti, a tudíž mohl projevit tuto pravdu."

Zeptal jsem se Kosty, odkud ví, že Buddha opravdu pronesl takové proroctví. I když nejsem odborník na buddhizmus, nikdy předtím jsem o něčem takovém neslyšel. Kostas na to řekl, že zdroj této informace nepochází ze psaných záznamů, ale že to jemu a Daskalovi sdělili vyšší Mistři.

„Buddha prorokoval," řekl Kostas autoritativně, „že za pět set let sestoupí na zem sám Logos a inkarnuje se do lidského těla. Jinými slovy, Buddha poznal, že průměrný stav vědomí na naší planetě dosáhl bodu, kdy logoický projev je možný a nutný. Buddha dosáhl výšin ,třetího nebe`, bodu, kdy začal překonávat svou lidskou formu. Buddha nebyl žádným náhodným vědomím sebe sama. Když dosáhl toho stavu, předem viděl, co se stane, a poučil o tom své žáky.

Bylo to právě to proroctví, jež přimělo Tři krále z Východu vydat se do Betléma, aby se poklonili novorozenému Bohočlověku. „Kristus Logos," řekl dál Kostas, „se věčně rodí a je stále znovu ukřižovaný v rámci statického stavu Absolutna. A tento statický stav se projevuje v čase a prostoru podle toho, jaká je úroveň vědomí bytostí, které prošly ideou člověka.

„Chápete, jak to probíhá?" zeptal se Kostas s úsměvem a probodl pohledem své pozorně naslouchající žáky. „Všechny tyto skutečnosti," rozmáchl se rukama po místnosti, jsou zaznamenané v univerzálním podvědomí. Nacházejí se ve statickém stavu. A vyplouvají na povrch, když se lidé na určité planetě dostanou v rámci svého kolektivního vědomí do bodu, který umožní projevení, či spíše znovuprojevení, tohoto určitého pohybu v rámci statického stavu.

Všechno, co děláme ted, v této chvíli, jako třeba tento pohyb," přendal tužku z jednoho konce stolu, který měl před sebou, na druhý, „je zapsané do statického stavu univerzální paměti."

„Mnozí lidé se možná ptají, Kosto," namítl jsem, „zda v tom případě není všechno předem dané? Jakmile se dostaneš do statického stavu, můžeš předem vidět, jako například Buddha, co bude za několik století. Není to snad proroctví ? A čím se liší Buddhova předpověd od ostatních proroctví, jež prý nemáme brát jinak než jen jako určitou pravděpodobnost, která může a nemusí nastat?"

„To, co řekl Buddha, nebylo proroctví v tom smyslu, že by jen předem viděl určité události, které měly nastat v čase a prostoru. On viděl dopředu bod obratu ve struktuře vývoje lidstva. Pokročilý Mistr může s matematickou přesností prohlásit, jakými stupni bude muset lidstvo projít na cestě vývoje k dokonalosti. Tyto stupně jsou předem dané. Je to schéma, v jehož rámci se odehrávají události v čase a prostoru."

„Platí to i na jiných planetách ?" zeptal se někdo vzadu. „Jistěže ano. Existují planety, kde se lidé nepohybují tak jako my tady. Cestují například na oslech. Mají ještě pořád primitivní technologii a jejich kolektivní vědomí není tak vyspělé jako naše. Existují lidé, kteří teprve musejí objevit kolo, a na jiných planetách jsou zase lidé, kteří jsou na cestě evoluce daleko před námi.

Není vždycky moudré odhalovat budoucí stupně nějaké planety, například co se týče technického vývoje, protože lidské bytosti by dokonce i na tom stupni vědomí, na jakém jsou ted, mohly tyto znalosti využít nezralým způsobem a přivodit si zkázu. I když samozřejmě nesmíme zapomínat na Božskou ochranu, která je projevem Boží milosti."
„Tyto stavy vývoje lidského vědomí tvoří archetypální rámec evoluce, který se nachází ve statickém stavu. A ten platí všude stejně," poznamenal někdo. „Přesně tak. To je Božský plán," řekl na to Kostas.

„Pokročilý Mistr," pokračoval jsem já, protože jsem chtěl, aby Kostas tento bod blíže vysvětlil, „může předvídat s matematickou přesností stavy lidské evoluce až po teózu, ale nemůže předpovědět historické podrobnosti, které se postupně odehrají.V tomto rámci má prostor lidská svoboda.
„Výborně." „A ty říkáš," řekl jsem ještě, „že inkarnace Krista Loga v těle Ježíše z Nazaretu nebyla jenom historická souhra okolností vymezená časem a prostorem na této planetě, ale strukturálním bodem obratu v evoluci lidského vědomí zde na této Zemi. Říkáš, že se Kristus nevyhnutelně musel narodit v lidské podobě, protože lidská rasa na této planetě na to byla kolektivně zralá."

„Přesně tak. Sestup Krista do lidské formy nebyl pouhým dějinným detailem v rámci odehrávajících se událostí. Je to stav, kterého nutně dosahuje každá planeta, na níž probíhá vývoj člověka. Jak už jsem řekl, je to součást věčného, statického stavu v rámci Absolutna. Vtělení Boha-Loga je lidstvu nabízeno na určité úrovni kolektivního duchovního vývoje, aby si lidé uvědomili, že jejich osudem je, aby se sami stali bohy. Na toto téma se od posluchačů ozvaly další otázky a živé shromáždění trvalo až do jedenácti hodin v noci.

Nastoupil jsem do auta, naladil si v rádiu klasickou hudbu a vydal se na hodinovou zpáteční jízdu do Nikosie. Tak pozdě byly silnice skoro prázdné. Nechal jsem své myšlenky volně toulat a přemýšlel jsem o přednášce, kterou jsem právě vyslechl, i o tom, o čem jsem se bavil před týdnem s Daskalem.

Kostovy výroky o významu Kristova vtělení mi připomínaly to, co říká německý duchovní vědec a jasnovidec Rudolf Steiner ve svém pojednání Křesťanství jako mystická skutečnost. Byl jsem si jistý, že Kostas ani Daskalos nikdy nečetli Steinera, ani o něm neslyšeli.

Takže pokud šlo o můj vlastní skepticizmus, věděl jsem, že jejich tvrzení o strukturálním významu Krista pro evoluci lidského vědomí nepocházelo z knih. Nejpodstatnější bylo, že toto tvrzení logicky zapadalo do celkového kosmologického schématu Jochanánova učení tak, jak ho předkládali tito dva Mistři. A hlavně vyjasňovalo zdánlivý rozpor, že budoucnost je na jedné straně pouhou možností, a na druhé straně, jak neochvějně a přesně prorokoval Buddha i Jan Křtitel, že příchod Loga je jistý.

Rozluštění tohoto paradoxu spočívá v rozlišení mezi proroctvím jako pravděpodobností vývoje událostí, k nimž může a nemusí dojít, a proroctvím, které pramení z toho, že Mistr pronikne do statického stavu univerzální paměti, kde může získat dokonalé poznání archetypálních stadií vývoje. Jedním z těchto stadií byla inkarnace Krista Loga do lidské formy.



Ukážka je z knihy: Oheň v srdci, Zázračný svět duchovního léčitele Daskala, Kyriacos C. Markides, Vydavateľstvo: Eugenika, 2006

exkluzívne.miesta