Jak je vidět, je to na tom světě dobře zařízeno. Když se stane něco nepříjemného, vzápětí pak vždy následuje veselé překvapení, jako v tomto případě.
Jenda si nedělal žádné velké naděje, že by se v poledne dosyta najedl. Měl však výhodu v tom, že jeho zaměstnání, nebo, chcete-li, funkční zařazení opraváře, mu dovolovalo potulovat se po okolí, aniž by svým nadřízeným scházel. Proto se s kamarádem, který byl na tom obdobně, vydali společně obstarat nějaké lesní plody.
V neznámém lesním prostředí je velké nebezpečí, že tam zabloudí i starý ostřílený turista, který je vybaven kompasem a mapou, natožpak dva nezkušení vojáci, kteří mají s pobytem v lese nulové zkušenosti. Vojáci se proto snažili držet co nejblíže okraje lesa, kde byl výhled na auta nebo odkud by bylo alespoň slyšet hučení agregátů elektrického proudu. Bohužel však na okraji lesa mnoho lesních plodů nenašli. Jak to ale udělat, aby se nevrátili s prázdnou?
Jenda si marně chvíli lámal hlavu, ale pak dostal spásný nápad. Vzpomněl si na své přátele, které běžní lidi již dávno odkázali do říše pohádek. Tím je však nezrušili, zrovna tak, jako materialisté nezlikvidovali Boha.
Jenda vytahal z kapes zbytky dobrot, které mu zůstaly v uniformě. Velmi rád mlsal, a proto měl vždy v kapse alespoň pár levných bonbónů. Tyto sladkosti nasypal do lesního mechu a uvedl se pak do jakéhosi polospánku, kdy částečně ztratil vědomí hmotného světa, ale plně začal vnímat svět lesních, běžnýma očima neviditelných, bytostí.
Za chvilku byl u něj kamarád a starostlivě si jej prohlížel. „Není ti špatně?“ ptá se Jendy.
„Ale to nic není“, vymlouval se Jenda a uvažuje, jestli si může dovolit říci mu pravdu.
„Víš, zkouším se zeptat lesních skřítků, kde je pro nás něco k jídlu.“ Řekl to schválně s úsměvem, aby nezavdal u kamaráda příčinu pochybností o svém zdravém rozumu.
„Když to pomůže, zavolej třeba i Krakonoše!“ odpověděl kamarád a bylo vidět, že to bere jako samozřejmost.
Jenda ale již měl spolehlivého vůdce za potravou před sebou, tak zavelel: „Směr zelená muška, pochodem vchod!“ Ukázal rukou kupředu, kde se kmitala křidélka malého broučka a oba vojáci se vydali za ním do hloubi lesa.
Za několik okamžiků byli u dutého stromu, ve kterém byl ubytován roj lesních včel. Kamarád se na Jendu podíval zvláštním pohledem, a pak povídá:“Málem bych ti uvěřil tu pohádku o trpaslíkovi. Vždyť ten zelený hmyz nás dovedl ke včelínu!“ Dále však nediskutoval, odborně včely z dutiny stromu vykouřil a do připravených „ešusů“ putovala notná dávka medu. Jenda se včelkám v duchu omluvil za loupežné přepadení a pospíchal opět za zeleným broučkem, který jakoby zázrakem „visel“ ve vzduchu po celu dobu, kdy vybírali med.
Obchůzka lesa byla úspěšná. Nejenže měli plné nádoby darů lesa, ale nesli nazpět k vojenskému táboru i pár slepičích vajec, které našli za plotem hájovny, ke které je až brouček zavedl. Dovnitř nešli, protože měli strach, aby na sebe zbytečně neupozornili. Kdo ví, jestli nemá hajný nějakého důstojníka ze štábu doma v kuchyni.
Zpáteční směr k vojenskému táboru našli celkem lehce protože se vraceli do kopce po cestě, na které byly ještě dobře viditelné stopy vojenských pneumatik. To byl přímý důkaz toho, že touto cestou se dostali auty na cvičiště. Do prostoru se vrátili bez jakýchkoli problémů. Stráže budou v okolí až večer a volně pobíhajících vojáků zde bylo víc než dost, takže nevzbudili ani sebemenší podezření.
Kamarádi v autech je uvítali s patřičným uznáním, a okamžitě se začalo plánovat, co uvařit k obědu či večeři. Spoléhali na to, že nejpozději v noci odjedou nazpět do kasáren a tam funguje jídelna normálně. Byl tedy sestaven jídelníček. V každém autě byl alespoň kousek suchého chleba a jedna konzerva, takže bylo jídlo o několika chodech. Jenda i s kamarádem dostali zvláštní přídavek. V jednom vozidle měla osádka vždy láhev rumu a předpis-nepředpis, na každém cvičení si vařili grog. Dnes byli tedy přizváni i dva hosté navíc, aby byla nějak ohodnocena jejich snaha zachránit kamarády před hladem.
Jenda se zbytek dne potuloval v lese, protože neměl stanoven pevný plán a sám se raději o práci nehlásil. Za tu chvilku, co byl na vojně, již dobře věděl, že je lépe se někde „zašívat“ než dělat práci, která nemá smysl a má pouze zaměstnat lidi. Takových „nezaměstnaných“ zde bylo ostatně víc, protože kdo nemusel, ten si žádné úkoly od svých velitelů nežádal.
Den v přírodě brzy uběhl a začalo se smrákat. Slunce se nezadržitelně sunulo stále níž a níž, až zmizelo úplně za obzorem a na obloze se nesměle rozsvěcovaly hvězdy. Pomalu, jedna za druhou, jako by se bály ukázat všechny najednou pohromadě. Jak ubývalo denního světla, současně se ochlazoval i okolní vzduch. Možná i rychleji.
Jenda pobíhal ještě venku a cítil, že mu právě teď prospěje zajít na večeři a slíbený grog. Vyběhl po schůdcích do auta, kde hoši seděli u vysílačky a na malých kamínkách vařili večeři. Jídlo bylo opravdu výborné a dalo by se říci, že se tak dobře najedli jen proto, že profesionální kuchaři přivezli namísto proviantu klavír.
Po jídle šel znovu ven, aby se prošel po pasece a podíval se, jestli vojáci hodně vyplašili lesní žínky z jejich klidu nebo zdali naopak víly nenahlížejí do vojenských aut a nesnaží se vlákat nějakého vojáka do svých osidel.
Okna automobilů byla dobře zatemněna, a tak byla lesní louka tmavá, jako by se zde ani nic zvláštního nedělo, nebýt rámusu, který vydávaly zdroje elektrického proudu. Daleko se nemohl však vydávat, aby nenarazil na nějakou hlídku, která by přinejmenším chtěla po něm heslo, a pak by dostal vynadáno, že se nemá potulovat venku. V horším případě by jej stráž odvedla k veliteli, který by jej něčím nepříjemným zaměstnal nebo, nedej Bože, nechal potrestat. Proto se pohyboval co nejtišeji a posadil se na nejbližší pařez.
Právě objevil několik lesních tvorů, kteří se hemžili okolo hlomozícího agregátu a zřejmě se pokoušeli nějak zneškodnit tohoto narušitele nočního klidu.
Jenda je zaujatě pozoroval, a tak si ani nevšiml, že z auta vyšel směrem k němu jeden voják, a to krokem značně nejistým. Asi to přehnal s grogem a teď si potřebuje trochu provětrat hlavu. Z pozorování jej vytrhlo až hlasité zvolání:“Hele Honzo, proč ty nestvůry vocaď nevodženeš a ještě na to koukáš, jak se motaj u motoru!“
Jenda se překvapeně otočil a vidí potácejícího se vojáka. „Neboj se, nemají šanci něco poškodit. Tomu oni nerozumí“, odpověděl mu klidně a vůbec jej nepřekvapilo, že to, co vidí on, může pozorovat také někdo jiný. Věděl již dávno, že není v tomto směru výjimka, a že alkohol může v některých případech vnímání těchto bytostí ještě podpořit. Kamaráda proto uklidnil, zavedl nazpět do auta a snažil se spolu s ním uložit ke spánku. Nebylo to však jednoduché, protože ve voze se pilně pracovalo a bylo zde až do rána slyšet pípání morseovky.
Cvičení v noci tedy ještě neskončilo. Ráno přijel náklaďák naložený potravinami, rozdala se další snídaně a vojáci pokračovali dál v plnění „bojových úkolů“. Nějak se však dostalo ven tajemství, že se po obědě bude balit, takže se všichni nenápadně chystali k odjezdu, aby neměli mnoho práce najednou. Jenom „dráteníci“, kteří rozprostřeli své sítě telefonických vodičů mezi auty, budou muset čekat na poslední hovor, který ohlásí konec cvičení, a pak teprve mohou naskládat všechno do auta. Jeden z nich, právě ten, který v noci pozoroval s Jendou lesní bytosti, seděl s hlavou v dlaních a hlasitě meditoval:“Že jsem to včera přepísk, to vím. Ale Honza byl úplně střízlivej a viděl ty moje halucinace taky!“
© Josef Otruba
Autor má ešte k dispozícii 14 ks ručne viazaných kníh tejto časti vo formáte A5 v tvrdších doskách. Vo vnútri je vložených niekoľko čiernobielych obrázkov. Mailujte priamo na: josefotruba@seznam.cz
Knihy zasielame vážnym záujemcom po vypredaní zásob na dobierku v hrebeňovej väzbe. V prípade záujmu nás kontaktujte na: redakcia@cez-okno.eu
Autor se narodil a žije ve Strážnici a prošel mnoha různými profesemi – televizní opravář, pomocný stavební dělník, vedoucí prodejny zbraní a šicích strojů, dělal montéra u spojů a u železnice i vedoucího údržby v průmyslové pekárně. Od roku 1964 jako samouk studoval pod vedením lékaře psychiatra psychologii a hypnózu, kterou si ověřoval na jeho pacientech v praxi. O devět let později začal systematicky navštěvovat různé přednášky týkající se jógy a léčitelství, které pořádal Josef Zentrich v Otrokovicích. Po roce 1983 navazuje kontakty s léčiteli na Slovensku a v roce 1988 začíná trvale spolupracovat s lékařem v okresním městě. V roce 1990 se stává členem „Spoločnosti pre alternatívnu medicínu na Slovensku“ a o rok později i „Společnosti přírodních léčitelů českých“, od níž získává diplom přírodního léčitele. Od roku 1993 je členem „Čestné rady“ České asociace odborného léčitelství.
Josef Otruba je tolerantní. Nenutí vás věřit všemu, co jeho Jeník prožil ve svém astrálním světě. Formou autobiografických zápisů však nabízí metodu pochopení některých drobných a zdánlivě nepostřehnutelných záhad, které doprovázejí život nás všech.
Dagmar Žambochová (Redakce textu prvního vydání)
Vydavateľa a sponzora hľadajú prvé dve pokračovania tejto knihy: Jeníkův astrální svět a Jeník v minulém životě, s ktorými vás postupne bližšie oboznamujeme v tomto seriály.
V prípade záujmu kontaktujte, prosím, priamo redakciu: redakcia@cez-okno.eu
exkluzívne.miesta
