„Dědečku, dědečku,“ přiběhl jednoho večera malý Péťa za dědou, který právě na zahrádce sbíral pod stromy popadaná jablíčka. „Potřebuji poradit,“ vyhrkl ze sebe v rychlosti. „Proč jsem někdy smutný, někdy veselý, někdy sklíčený a jindy plný radosti, a to v podobných situacích nebo v souvislosti se stejnými věcmi? Vůbec to nechápu. Jak je možné, že jednou je to tak, a jindy úplně jinak? Přitom mi přijde, že když jde o stejnou věc, měl bych se cítit a vše vnímat stále stejně, protože ta věc nebo situace se přece nemění! Je to stále stejné, ale přitom vidím, že pokaždé reaguji jinak, jako bych to ani nebyl já. Vůbec nevím, co s tím,“ dokončil se smutným povzdechnutím.
„Ahoj, ty můj malý pomocníku,“ zvolal láskyplně děda na Péťu, když si narovnal a protáhl ohnutá záda. „Rád tě vidím! Vypadá to složitě, ale neboj, je to vcelku jednoduché. Potřebuješ jen pochopit jednotlivé části, které běží každému člověku v hlavě, a správně je pospojovat.
Je to stejné, jako když tvoje maminka plete svetr. Z klubíčka vlny postupně splétá něco jako uzlíky a ty, když jsou pěkně v řadách za sebou a vedle sebe, nakonec dohromady dají svetr, který v zimě zahřeje.
Když si ale stejné klubíčko vezme na starosti naše Micka, rozkutálí se do světa, zašmodrchá a také zauzlíkuje. Tentokrát ale náhodně a z klubíčka vznikne jiné klubíčko. No vlastně spíš pořádný chuchvalec. Je to velký zmatek a chaos, z kterého se uplést nic nedá. Ale neznamená to, že to je nemožné.
Jde to. Chce to jen trochu času a trpělivosti takový chuchvalec vzít a postupně, kousíček za kousíčkem začít rozmotávat a rozšmodrchávat, všechny uzlíky rozvázat a namotat nové, pěkné klubíčko. Ostatně stejně to dělá maminka i se starým svetrem, z kterého jsi vyrostl. Jen to rozmotávání jde mnohem rychleji, protože uzlíky na svetru ve skutečnosti nejsou uzlíky, byť tak vypadají.
Na začátku se proto musíš vždy rozhodnout, co má být na konci. Po takovém rozhodnutí vše, co děláš, spěje k tomuto cíli. Když se ale nerozhodneš, pak vše, co děláš, sice také někam vede, ovšem ve většině případů vznikne ten chuchvalec, nebo skončíš někde a vůbec nevíš kde.
V našich hlavách to vypadá podobně. Buď si tam uchováváme hezké klubíčko, které se odvíjí a z kterého můžeme vytvořit něco nádherného, nebo tam řádí Micka a my s ní, vzniká chuchel myšlenek a klidně se může stát, že se do něj i sami zašmodrcháme. To pak musí přijít někdo další a pomoci nám dát zase vše do pořádku.“
„A ty jsi ten, co mi to teď pomůže dát zase do pořádku, viď, dědečku?“ vyskočil Péťa na dědu a silně ho obejmul. „Víš, dědo, mám tě moc rád. Ty mi všechno vždycky dovedeš tak hezky vysvětlit.“
„Ale, jen nepovídej, tatínek s maminkou by to určitě dovedli stejně dobře, jenže teď jsi u mě na prázdninách, takže to zvládneme spolu,“ odpověděl děda. „Pojď, posbíráme tahle jablíčka a při tom se mrkneme trochu víc do hloubky.“ A vrhli se do práce. Zvláštní už v té chvíli bylo, že normálně Péťa práci na zahradě neměl moc rád a vždy se ofrňoval, když měl dojít třeba pro kedluben nebo vytahovat plevel v záhoncích. Tentokrát to bylo jinak. S radostí pobíhal pod stromy a plnil připravené košíky s takovou pílí a rychlostí, že mu děda prostě nestačil.
„V hlavě máme prazvláštní hmotu,“ začal děda své vyprávění, „říkáme jí mozek. Něco málo o ní víme, ale stále je více toho, co ještě nevíme. Odtud se řídí prakticky vše – jak mluvíme, jak vidíme, co cítíme, stejně tak tvé pobíhání, skotačení, radost i smutek. Dalo by se říct, že mozek umí všechno. Ale není to tak. Umí to, k čemu ho použijeme. Nebudu ovšem předbíhat, chceme přece pěkné klubíčko, a ne chuchvalec,“ usmál se děda na Péťu. Posadili se do trávy, hned nato sebou svorně plácli na záda a chvilku pozorovali mraky, jak se honí na blankytně modré obloze. Jemný větřík jim při tom čechral vlasy a osvěžoval je společně se stínem vzrostlé jabloně. Do ticha pronikalo jen šustění listí na stromech a radostný cvrlikot ptáků.
Spolu se cítili šťastní, uvolnění a vypadalo to, že už vlastně není ani co vysvětlovat. Všechno bylo tak jasné, oba byli spokojení, naladění na stejnou notu a radovali se z žiraf, delfínů a dalších bytostí na obloze.
„Představ si, Péťo, že tenhle košík je tvůj mozek. Když se narodíš, je prázdný a malý. Proutky, které ho tvoří, jsou důležité pro jeho pevnou stavbu, stejně jako mozek řídí všechny důležité funkce, které potřebuješ pro život. Umí dát vědět rodičům, že máš hlad, nebo že potřebuješ přebalit, pochovat, pohladit. Jak rosteš, učíš se. Vkládáš do něj nové dovednosti. Některé ti pomáhají celý život, jako třeba to, že se naučíš mluvit a psát. Některé mohou pomáhat jen po určitou část života a dál už je nepotřebuješ.
Cokoli do košíku vložíš, to v něm bude tak dlouho, než to zase vyndáš. Kdykoli to bude potřeba, můžeš si pro to sáhnout, vzít to a použít to. Všechno, co vidíš, slyšíš, zažiješ, všechno v něm najdeš. Ale neukládá se to jen tak. Vždy je to ve spojení s emocemi, pocity, které jsi měl v okamžiku ukládání. A čím silnější zážitek, tím snáz takovou věc v košíku najdeš.
Situace, kterou zažíváš, myšlenky, které v souvislosti se situací máš, a emoce, které v daný okamžik prožíváš, jsou uloženy spolu jako jeden balíček. Jsou tak větší a snáz se v košíku hledají. Proto je také mozek najde jako první a nabízí ti je k použití. Tomu říkáme zvyk nebo návyk – vlastně je to taková automatická reakce. Je to stejné, jako když se teď mrkneš do košíku s myšlenkou, že by sis rád vzal a ochutnal nějaké jablíčko. Které si vybereš?“
„No, přece to největší a nejhezčí, dědečku!“ vykřikl Péťa s jásotem, jako by to bylo naprosto jasné a nebyla jiná možnost.
„A kde ho budeš hledat?“ zeptal se děda.
„Kde, kde, podle toho, co vidím, abych ho měl co nejdříve a mohl se zakousnout,“ kvapně odpovídá Péťa.
„Přesně takhle funguje mozek,“ pokračuje děda. „Co nejrychleji se snaží nabídnout to největší, co je na povrchu. Ale co když je to nejlepší jablíčko, které je pro tento okamžik to nejvhodnější, až na dně. Hledal bys ho?“
„To asi ne. Když chci jablko, vezmu si to nejhezčí, jak to zrovna vidím a jak mi padne do oka. Kdo by se s tím přebíral? Takhle je to rychlé a snadné. A co kdyby tam žádné lepší nebylo? Vždyť by to bylo jen zdržování.“
„A co když jo?“ zeptal se děda.
„Hmm, tak by tam třeba bylo, ale má smysl ho hledat?“ Péťa se zamyslel a pronikavě se podíval na dědu. Věřil, že mu jako vždy pomůže.
„Postupně se hezky dostáváme k tomu nejdůležitějšímu, co je třeba si stále uvědomovat a hlídat,“ začal děda hlubším a laskavým hlasem další část svého vyprávění. „Ať se děje cokoli, mozek nám skrze naše smysly – oči, čich, sluch, hmat a chuť – nabízí rychlé varianty, rychlá řešení, ovšem jen ta řešení, která jsou na povrchu a zabalená do velkých balíků se silnými emocemi. Je to rychlé a snadné. Kdo by se otravoval s přebíráním, když právě teď rovnou něco dostanu. A tady celá ta hra začíná. Nejde totiž o to, co je krátkodobé, co máme hned, ale právě o to dlouhodobější. To má v našich životech vždy větší hodnotu. A pramálo na tom změní to, že to na první pohled takhle vůbec nevypadá. Petříku, co je pro tebe tenhle košík s jablky?“
„Nevím, košík s jablky. Nic víc.“ Péťa se na chvíli odmlčel. „Když o tom ale tak přemýšlím, tak s tím košíkem, i s tím, co v něm je, můžu dělat spoustu věcí. Když budu chtít, můžu si vzít jedno jablíčko a sníst ho. Stejně tak můžu dát některé tobě. Nebo ho můžu vzít, odnést mamince a ta z nich upeče výborný štrůdl. Anebo je vezmeme na trh a prodáme lidem, kterým se budou líbit a chutnat jim a udělají jim radost jako nám.“
„Anebo?“ zeptal se děda.
„Anebo… anebo, nebo s nimi můžeme dělat cokoli dalšího. Třeba je použijeme jako míčky a budeme s nimi žonglovat, nebo z nich vyndáme semínka a zasadíme je a budeme mít další stromy, nebo je zavaříme do kompotu nebo přesnídávky… Dědečku, s jedním košíkem jablek je možné dělat tolik věcí!“ jásal nadšeně Péťa.
„A ta jablíčka jsou jako naše myšlenky. Některá jsou žlutá, zelená, červená, jiná žíhaná. Některá jsou krásná lesklá, některá svraštělá, některá mají červíky. Na vzhledu ale nezáleží. Pokud jde o chuť, záleží jen na tom, jak chutná, když se do něj zakousneš, nikoli na tom, jak vypadá. I na pohled hezké jablíčko může být kyselé nebo uvnitř zkažené. A naopak jiné maličké, nezajímavé, může být slaďoučké a lahodné. Ovšem je jasné, že to hezké je pro oči lákavější. To je ale vše. Nic to o něm nevypovídá. Má jen hezkou slupku, obal. Je to jako hezky zabalená prázdná krabice bez dárku. Oči bychom proto měli používat jen k rychlému roztřídění – na pohled dobrá oddělit od shnilých a zkažených. Zralá od nezralých. Toť vše.
Očima vidíme pouze malou část celku a ve spojení s mozkem nás vlastní oči mohou snadno klamat a svést mimo cestu. Proto nespoléhej jen na oči, ale využívej další smysly. Důležité většinou bývá právě to, co není očima vidět. Očima pozoruj a obdivuj, ale neposuzuj jen jimi. I proto je důležité se vždy zastavit, zklidnit a mrknout na věci z různých úhlů pohledu, a hlavně různými smysly.“
„A dědo, proč si u některých věcí myslím, že hezčí je lepší?“ zeptal se náhle Péťa.
„To spolu souvisí. Mnohdy si myslíme, nebo jsme dokonce přesvědčeni či tomu věříme, pokud si něco myslíme dostatečně dlouho, že hezčí znamená lepší. Ale i že víc je líp atd. To je zjednodušení v mozku, program, který se spustí automaticky, pokud si nedáváme pozor na myšlenky, které do košíku vkládáme. V něm se spojí i to, co spolu souvisí jen zdánlivě. A my to vidíme pohromadě. Časem uvěříme, že to nejsou jednotlivé věci, ale celek. Tomu pak navíc říkáme zkušenost, i když skutečnou zkušeností není to, co zažijeme, vidíme, ale až to, co se zážitkem uděláme my.
Zážitky jsou tak opět jen náplní košíku, další myšlenky, a s nimi lze dělat spoustu věcí, stejně jako s jablíčky. Podle toho, pro co se rozhodneš. Jenže jednodušší je říct, že s tím a tím jde dělat jen jednu věc, nebo vůbec nic. To se děje hlavně dospělým. Vaše dětská fantazie ještě není omezená spoustou zbytečných podmínek, které vedou k jednoúčelovosti. A jediný účel čehokoli je velké omezení. Není na světě věc, která by šla použít jen k jednomu účelu. A už vůbec to neplatí v dětském světě plném her a dobrodružství.
Ať jsou jablíčka a myšlenky na první pohled jakékoli, pramálo na nich záleží, než si jedno nebo jednu vybereš a pustíš se do využití. Pamatuj si, že jediné, na čem záleží, je tvé rozhodnutí, co s čímkoli uděláš. V tom je ukrytá skutečná svoboda. A tuhle možnost volby máme všichni. Chceš se cítit smutně, nebo mít radost? Chceš cítit strach, nebo mír a lásku? V každém okamžiku se rozhodujeme. Výběr je na nás. A pro co se rozhodneš, to zasadíš, to roste a sílí, jako tahle jabloň. Časem vykvete a začne dávat plody. A podle plodů poznáš, pro co jsi se ve skutečnosti rozhodl. Z jablka nikdy hruška nebo švestka nebude. A pokud ti vyrostlo něco, o čem jsi přesvědčený, že to jsi nezasadil, je to jen chiméra a přelud, kterým se tě vlastní mozek snaží svést mimo cestu. Začne obviňování nebo vztek. Ale to jsou stále stejné plody. Když se nerozhodneš pro lásku, úctu a vděčnost v jakékoli situaci, která tě potká, znamená to, že se s láskou a hlubokou pravdou nikdy nesetkáš. A pokud jsi se pro lásku nerozhodl, je zbytečné obviňovat kohokoli jiného. Láskou mám na mysli v první řadě míruplné, laskavé a milosrdné smýšlení vůči sobě a svým myšlenkám.
Myšlenkami to totiž vše začíná. V mozku jich je celá řada, stejně jako jablíček v košíku. Byť se nabízejí všechna, je jen na tobě, k čemu a jak je použiješ. Košík je jen nástroj, a stejně tak i mozek je jen nástroj, který můžeme použít. Rozhodni se, co chceš zažívat. Hezké věci a hezké myšlenky, nebo jejich opak?“
„Dědo, to je přeci jasné, že hezké,“ povídá Péťa a při tom jej pohladí po tváři tak, jak to umí jen malí vnuci.
„Pak stačí začít vybírat hezká jablíčka – myšlenky, a ty vkládat do košíku – mozku. A budou tam. Pokud ale máme košík už plný, přidávat hezká jablíčka nestačí, protože by nahnila od těch zkažených. A aby se to nestalo, tak uděláme co?“ zeptal se děda.
V tu chvíli Petřík nadšeně zvolal: „Vysypeme košík tady do trávy a všechna pěkně přebereme. Ta pěkná opatrně a pečlivě dáme zpátky do košíku, a ty co nechceme, tak těch se prostě vzdáme. Anebo je můžeme dát pašíkovi, na některých si pochutnají ptáčci, a když nic víc, tak je dáme na hnůj. V každém případě se jimi nebudeme už dál zabývat a soustředit se budeme na ta, která dávají smysl, voňavá, nepotlučená, protože ta si zaslouží naši největší péči. A tak vydrží dlouho, i když je dáme do sklípku. Dědóóó, ty jsi nejlepší! Mám tě moc rád!“.
„Vidíš, jak jsi to všechno pochopil. Jsi moc šikovný!“ pochválil děda Péťu. „Ale je potřeba dávat pozor ještě na jednu věc. A právě tady lidé často chybují. Když vezmeš do ruky shnilé jablíčko, což vidíš na první pohled, stejně jako na první pohled dovedeš poznat nemilující myšlenku, je úplně zbytečné jakékoli další zkoumání. Tím by ses jen odklonil od původního cíle a záměru. Shnilé vyhodit, shnilé myšlenky ihned přestat rozvíjet. Odejdou samy. Pomůže opětovně si vzpomenout na to, co bylo záměrem na začátku. Správné myšlenky na sebe nenechají dlouho čekat. Takže je potřeba se stále rozhodovat. Tahle pastička je na každého nepozorného nalíčena a projevuje se různě – netrpělivostí, silnou touhou po rychlé výsledku, vztekem, pocitem viny nebo křivdy. Je výhoda, že právě podle těchto projevů a pocitů vždy bezpečně poznáme, na co se ve skutečnosti soustředíme. Láska, úcta, vděčnost, radost, klid a mír se tak neprojevují. Je to stejné, jako když sáhneš do košíku na shnilé jablko, které se už třeba roztéká. Co uděláš jako první?“ zeptal se děda.
„Bléééé, možná si i trošku zanadávám. Možná na sebe, že jsem nedával pozor, možná i na toho, kdo mi uložil za úkol ta jablka přebrat. No, nic moc pěkného to nebude, dědo.“
„Klap a cvak – pastička sklapla a chytil ses. Kolik láskyplných myšlenek a slov jsi pronesl?“
„Ani jedno!“ odpoví překvapeně Péťa.
„Správně, ani jedno. A co jsi tím pádem zasadil?“
„Nic moc pěkného, a tím pádem mi z toho nic moc pěkného nevyroste. A proto se tak asi budu cítit zase špatně. Ale když se budu cítit špatně, asi už si ani nebudu pamatovat, že to může mít souvislost s tím, co jsem pronesl a na co jsem myslel, protože ta jabloň také nevyroste hned, ale chvíli to trvá. Mám pravdu, dědečku?“
„Výborně Petříku!“
„To znamená, že si nemůžu ani postesknout?“ opáčil Péťa.
„Znamená. Ono to vůbec nemá cenu. Je to jako kdybys do košíku zdravých jablíček hodil úplně maličkého červíčka. Časem z nich nic nezbude. A s myšlenkami, i takto na první pohled nevinnými, je to úplně stejné,“ vysvětluje trpělivě děda.
„Hmm, takže to nejlepší, co můžu udělat, když si ruku vymáchám ve shnilém jablku, je, že se zaraduju, protože jsem objevil další shnilé, a tím pádem ho můžu vyndat a budu mít více pěkných. Ruku si umyju, protože se vlastně nic hrozného nestalo, a budu pokračovat v přebírání a hledání těch pěkných, na která se chci soustředit.“
„Rozumíš tomu úplně skvěle! Když chceš mít košík plný pěkných jablek, hledáš ta pěkná, a ta shnilá vyhazuješ a nijak zvlášť nad nimi není třeba dumat a rozmýšlet, odkud se berou. Prostě tam jsou. A s myšlenkami je to stejné. Máme v mysli obojí – ty dobré i ty nedobré, milující i nemilující, pomocné i ubližující. Proto je důležité stále si jen vybírat, které chceme rozvíjet a používat. A to, že na začátku je víc těch druhých, co na tom záleží. Čím lépe a pozorněji se budeme rozhodovat pro dobré, ty budou sílit a bude jich víc. A jednoho dne tam už žádné špatné ani nebudou. Stejně jako když přebereš všechna jablíčka. Chce to jen čas a trochu píle, vnímat, co se nám v hlavě děje vteřinu za vteřinou.“
Poté Péťa dědu objal, zulíbal mu celou tvář a schoulen v jeho pevné náruči a souznění, dál společně s ním sledoval měnící se mraky na letní obloze. Šťastní a spokojení a spolu. Do naplňujícího ticha Péťa zašeptal: „Soustředím se, volím štěstí, radost a pěkné pocity v každém okamžiku, a ať se děje cokoli, hledám světlo lásky, jaké vnímám teď. To jsou myšlenky, které mám a budu dále rozvíjet. A ty ostatní, ty nepřijímám, odevzdávám a nechám odplout stejně tak snadno, jak se objevily.“
Jak to dořekl, dědečkovi se zalily oči slzami štěstí a hluboké úcty. Společně zažili příliv naplnění a spojení v jedno, které lze zažívat, pouze když se zcela zklidníme, uvolníme, všechny myšlenky pustíme a bezpodmínečně a s láskou pomáháme lidem kolem sebe.
A Péťa už nebyl malý vnouček, ale velký kluk připravený na další velký krok.
ZÁVĚREČNÉ SHRNUTÍ
• Vždy se můžeš rozhodnout. Vždy záleží jen na tom, pro co se rozhodneš.
• Vždy se proto rozhodni – každou vteřinu.
• Rozhodni se pro hezké, laskavé, láskyplné, odpouštějící, milující a přející myšlenky a budeš zažívat přesně takové pocity a tvůj život bude plný radosti a štěstí.
• Rozhodni se pro zlobu, závist, strach, stud nebo vinu a rozvíjej takové myšlenky. Výsledkem bude tvá špatná nálada, vztek a hněv. Život bude smutný a zoufalý.
• Záleží jen na tobě, jaké myšlenky – jablíčka budeš vkládat do košíku – mozku. Jaká vložíš, taková tam budou. A taková ti budou v různých situacích automaticky nabízena.
• I jediné nahnilé jablíčko může způsobit, že shnijí všechna. Proto pečlivě a pravidelně vybírej a zvažuj, které myšlenky budeš rozvíjet, pěstovat a ukládat do košíku.
• Nenech se zlákat na první pohled líbivými myšlenkami. Dlouhodobé důsledky upřednostňuj před krátkodobou zábavou.
• Nevhodné myšlenky, které se občas objeví, vyhazuj, opouštěj, odevzdávej a vzdávej se jich. Nech je plynout jako listy na vodě. Za pár okamžiků, když si jich nebudeš všímat, zmizí.
• Vhodné, radostné, úctyplné, vděčné a milující myšlenky si hýčkej, šlechti a pečuj o ně s láskou a hlubokým klidem.
• Vždy se můžeš rozhodnout – myšlenky jsou jen tvé a jen na tobě záleží, kterých si budeš všímat a na které se budeš soustředit.
• Prožívej hluboký klid a mír ve svém nitru a věz, že všechno je v pořádku. To je stav, ve kterém ti bude vždy pomoženo, aniž bys určoval odkud a jaká pomoc to má být. Přijde vždy to nejlepší.
• Uvolni se a všechno pusť, odevzdej a nech plynout. Každá přehrada, i ta v naší mysli, průtok a volné plynutí zastavuje. Máš sice hodně vody, ale neuvědomuješ si její sílu, když se hráz protrhne. A přitom tu nejčerstvější a nejlahodnější vodu, kterou potřebuješ k osvěžení, najdeš v malém potůčku, horské bystřině. Skutečně potřebuješ držet všechny ty myšlenky? Stačí jediná, osvěžující, láskyplná.
• Zastav se, ztiš se, naslouchej tichu a objevíš ji. Ty skutečně důležité, podstatné, pravdivé myšlenky jsou tiché a klidné. Ty nedůležité tlačí, burcují, žadoní, kvičí a jsou neodbytné. Podle toho je snadno poznáš a oddělíš. Nech odejít všechny naléhavé, útočící a na sebe upozorňující myšlenky. Až za nimi v klidu a míru objevíš zcela jiný, nový a šťastný svět i život.
Jiří Čumpelík
+420 608 72 72 81
