Na naší zemi již proběhlo několik globálních změn biosféry znamenajících velká vymírání živých organismů. Ty největší vedly k zániku 70 až 95% veškeré zemské fauny. K poslednímu hromadnému vymírání živočišných druhů však došlo před více než šedesáti miliony let (viz. Velká vymírání). Člověka tyto gigantické přírodní děje ale samozřejmě nepostihly. Poslední celosvětová katastrofa vyvolala vyhynutí dinosaurů a umožnila evoluci savců. Umožnila tedy ve svém důsledku i objevení člověka na pozemské scéně. Zasáhla nějaká pohroma přímo do vývoje člověka? Byl zánik některých lidských kultur zapříčiněn přírodními katastrofami? Nalezneme v mýtech, legendách a posvátných textech ozvěny těchto událostí?
Afrika
Afrika je kolébkou člověka (viz. Mýty a genetika), málem se však stala i jeho hrobem. Před 70 tisíci lety nastalo v Africe rozsáhlé sucho. Lidé tehdy žili pouze na tomto kontinentě a kruté podmínky je téměř vyhubily. Z početné populace předchůdců moderního člověka zbylo jen několik izolovaných skupinek, celkem asi 2000 jedinců. Skupinky prvých lidí se však spojily a člověk nejen přežil ale začal postupně obsazovat další kontinenty.[e]
Východní Středomoří a Blízký východ
Zaplavení černomořské prolákliny (4500 př.n.l.)
Tradiční teorie předpokládala pomalejší a postupné zaplavování prolákliny, kde dnes leží Černé moře. Během globálního oteplování tály ledovce a hladina moří postupně stoupla o více než 100 metrů, ve Středomoří dokonce o 150 m. Před 9000 lety začaly vody Světového oceánu pronikat do černomořské prolákliny. Přelévaly se přes do té doby suchou bosporskou šíji a postupně vytvářely Černé moře.
Dnes však stále více odborníků potvrzuje, že došlo k mnohem dramatičtějším dějům. Voda do prolákliny začala hromadně pronikat až později, před zhruba 7500 lety. Tehdy došlo k protržení bosporské šíje v důsledku tektonického pohybu geologických vrstev. Náhle bylo zaplaveno asi 150 000 km2 země. Poprvé tuto teorii vyslovili v r. 1997 Walter Pitman a William Ryan. Robert Ballard později skutečně nalezl na dně šelfu v hloubce 100m stopy osídlení. V r. 2007 tyto nálezy potvrdil tým univerzity v Tel Avivu. Jejich průzkum potvrdil, že zde skutečně došlo k náhlé potopě, kdy voda během velmi krátké doby zaplavila rozsáhlé území. Pokud přežil nějaký rybář, který zachránil svou rodinu na palubě lodi a osídlil pak nově utvořené pobřeží, mohl časem vzniknout i příběh o potopě světa. Ničivé zaplavení černomořské prolákliny se mohlo stát předlohou blízkovýchodních mýtů o potopě světa.
Sucho (2300 až 2000 př.n.l.)
Změny klimatu významně ovlivnily osudy blízkovýchodních kultur doby bronzové. Byly jednou z hlavních příčin přechodu lidských společenství z období starší doby bronzové do střední doby bronzové (2300 až 2000 př.n.l.).[5]
Okolo roku 3500 př.n.l. začalo vlhké klima příznivě ovlivňovat celé východní Středomoří.[3]
Započala starší doba bronzová charakteristická rychlým rozvojem kultur Malé Asie, Sýrie, Palestiny, Egypta (Staré království) a Mezopotámie. Během starší doby bronzové II až III (3050 - 2350 př.n.l.) vyrostla v Palestině a Transjordánsku velká opevněná města, často mnohem větší než ty z pozdějších dob. Osídlovat se začaly i oblasti Negevu a Sinaje, kde jsou dnes jen pouště.[4]
Okolo r. 2300-2200 př.n.l. však byly téměř všechny palestinské vesnice opuštěny na dvě i více staletí. Na většině míst Negevu nemáme doloženo trvalé osídlení až do doby železné II (1000 př.n.l.). Zátopová hladina Nilu se extrémně snížila, v Egyptě zavládl hladomor a nepokoje vedoucí ke konci Starého království.
Příčinou byla změna klimatu. Začala se opakovat období velkého sucha. Řadu suchých období, opakujících se na konci 3. tisíciletí př.n.l., dokládají např. výzkumy v syrském Tell Leilan. Podle H. Weisse se staly jednou z příčin zániku akkadské říše v Mezopotámii. Weiss patří k rozrůstající se vědecké obci, která považuje klimatické změny na východě Středomoří okolo roku 2300 až 2000 př.n.l. za významnou příčinu politických a kulturních změn v místních kulturách.
Na Blízkém východě tedy došlo na přelomu starší a střední doby bronzové (EBIV[b])
(2300-2000 př.n.l.) k opakujícímu se suchu. Z Palestiny téměř vymizely městské civilizace, došlo k prudkému snížení populace, prostor byl přenechán skupinám kočovných pastevců. Došlo k velkým migracím obyvatel. Kočovníci vpadli do Mezopotámie, do Nilské delty a možná i Palestiny[a].
Indo-evropské kultury pronikly ze severu do Malé Asie a Řecka. Tamní města byla zničena.
K obrození měst ve východním Středomoří došlo až po roce 2000 př.n.l., s návratem vlhčího klimatu.
Výbuch sopky (1660 až 1613 př.n.l.)
Někdy v rozmezí let 1660 až 1613 př.n.l.[c] došlo k největší sopečné explozi ve známé historii lidstva. Výbuch rozprášil kruhový ostrov o průměru několika desítek km. Kráter původně čněl snad do výše 2000 m. Zemětřesení, vlny tsunami a déšť sopečného popela zpustošily celé východní Středomoří. Katastrofa způsobila zánik minojské civilizace. Přišla o lodě i přístavy a byla zdecimována neúrodou vyvolanou chladným klimatem (vliv popela atmosféře). Oslabená Kréta (centrum minojské kultury) byla ovládnuta válečníky z Peloponésu. Na troskách minojské kultury vznikla nová krétsko-mykénská civilizace.
... bude dokončeno...
Zemětřesení 1225 až 1175 př.n.l.
V období padesáti let došlo k mnoha opakujícím se zemětřesením v egejské oblasti a východním Středomoří. Staly se jednou z příčin kolapsu civilizací pozdní doby bronzové v uvedených regionech. Archeologové zda nalezli téměř 50 lokalit zničených katastrofou.
Lokality zničené okolo r. 1200 př.n.l.[7]
Během 13.stol.př.n.l. se řada mykénských měst začala intenzivně opevňovat, některá však přesto byla zničena (Knósos, Théby). Města byla v průběhu 12.stol.př.n.l. opakovaně ničena zemětřeseními a požáry. Honosné mykénské paláce mizely, nahrazovány chudými zemědělskými osadami. Stejně tak i na Krétě došlo ke snížení počtu obyvatel a lidé se stěhovali z pobřeží do bezpečnějších vesnic v horách. Na konci 12. stol. př.n.l. bylo mnoho řeckých měst zničeno nebo opuštěno. Došlo ke snížení řecké populace o 75% a prudkému poklesu úrovně materiální kultury.[7]
| Mezi postižená města východního Středomoří patřily Trója, Karaoglun, Chattuše, Ugarit, Alalach, Megido, Ašdod či Akko.[6]
Série zemětřesení samy o sobě nezapříčinily zánik kultur doby bronzové. Některá města byla znovu obnovena, s kyklopskými hradbami a mohutnými branami (např. Mykénská Lví brána). Padesátiletá vlna zemětřesení však byla doprovázena obdobími sucha (viz. sucho 1200 př.n.l.). Rozsáhlé změny klimatu doprovázené zemětřeseními (viz. Velká vymírání - princip tlaku a impulsu) inicializovaly kolaps systémů. Centralizovaná společenství se začala hroutit pod tlakem ekonomických, fyzikálních a demokratických katastrof.
Lví brána v Mykénách[10] Sucho 1200 až 1100 př.n.l.Mezi léty 1300 až 1000 př.n.l. došlo na severní polokouli ke změnám klimatu. Okolo r. 1200 př.n.l. postihly východní Středomoří velká sucha. Ve 12.stol.př.n.l. došlo k rychlému kulturnímu kolapsu řady civilizací této oblasti. Blízký východ přešel z věku pozdní doby bronzové do doby železné. Došlo k jedné z největších kulturních revolucí v lidských dějinách. Mnohá společenství zanikla a jiným se uvolnila cesta k rozvoji, například Izraeli. Jednou z hlavních příčin těchto událostí mohly být klimatické změny doprovázené opakujícími se zemětřeseními. Výzkumy ukazují, že hladiny řek Nilu, Tigridu i Eufratu byly ve 12.stol.př.n.l. na svém minimu a např. dochované letokruhy stromů dokládají veliká sucha v Anatolii dvanáctého století př.n.l. Záznamy z té doby zmiňují neúrodu a hladomor na řadě míst. Nedostatek potravy, sucha a častá zemětřesení mohla vést ke konfliktům mezi lidmi, k revoltám, loupení, stěhování a nakonec ke kolapsu celých kultur.
href="#[7]">[7] V Malé Asii se na přelomu 13. a 12. stol.př.n.l. rozpadla říše Chetitů. Její vazalové se začali bouřit, vládla neúroda a hladomor. Ve 12.stol. byla řada chetitských měst zničena včetně hlavního města Chattuše (Hattusas), Milétu i kanaánského Ugaritu (1185 př.n.l.) či Kadéše a řady dalších. Chetitská říše zanikla.[d]
|
Opakovaná zemětřesení v létech 1225 až 1175 př.n.l. doprovázená obdobími sucha mohla být prvými články řetězu vedoucímu ke kolapsu měst a celých kultur východního Středomoří doby bronzové. Došlo k rozpadu politických, sociálních a ekonomických vazeb, občanským nepokojům a ztrátě schopnosti obrany vůči nepřátelům. Skončila doba bronzová na Blízkém východě.
Egyptská říše přečkala zánik svých vazalských kolonií v Sýrii a Palestině. Musela se však bránit útokům hord z Libye a Mořských národů (Sea Peoples) z nilské delty. Cena obilí na konci 12. stol.př.n.l.
několikanásobně vzrostla. Došlo k řadě povstání a rabování hrobek. Egypt již nikdy nedosáhl své předchozí velkoleposti. Dynastie Nového království zanikla okolo r. 1070 př.n.l.
Asyrská říše byla ve 13.století na vrcholu své moci. Od přelomu 13. a 12.stol.př.n.l. však začala upadat. Babylon získal zpět svou nezávislost a Asýrie ztratila i část syrského území. Úpadek zastavil na krátký čas
Tiglatpilesar I (Tiglath-Pileser) (1115-1077 př.n.l.), síly mu stačily však většinou jen na obranu. Dochoval se dopis popisující sucho a neúrodu. Z kronik se dozvídáme o hladomoru, kdy lidé pojídali jeden druhého.[8]
Ke konci 11.stol.př.n.l. ovládali Asyřané jen malé území SV Mezopotámie. V textech jsou popisovány sucha, neúroda a hlad. Mnohdy se přestávaly bohům přinášet poživatelné obětiny což ukazuje na katastrofální nouzi.
Babylonie neměla sílu využít Asyrského oslabení. Naopak, babylonská města začal ničit východní soused Elam. Elamité vykradli i Babylon a odnesli např.stélu s Chamurapiho zákoníkem. V polovině 10. stol. př.n.l. se cena obilí v Babylonu vyšplhala na svůj 150 násobek. Nepokoje v Babylonii z období 12. až 10.stol.př.n.l. se zřejmě promítla do Eposu o Errovi (viz. také Erra Epos - Epos o Errovi). Epos byl napsán na počátku 1. tisíciletí př.n.l. jako oslava návratu ke klidnějším časům.
Soupis starověkých katastrof
8000 př.n.l.
Konec (či přestávka) poslední doby ledové. Během doby ledové hynuli velcí savci mírného pásma.
8000 př.n.l.
Uvolnění kamenné laviny v JZ Iránu o objemu 20 miliard m3 skal.
4500 př.n.l.
Zaplavení černomořské prolákliny.
2300-2000 př.n.l.
Velká období sucha.
1700 př.n.l.
Zemětřesení zničilo palácový komplex Knósos na Krétě.
1600 př.n.l.
Erupce sopky na Santorinu, na ostrově severně od Kréty někdy v roce 1660 až 1613[c] . Možná podnět k Platónově příběhu o zániku Atlantidy. Původně datována rokem 1500
př.n.l.
1225 - 1175 př.n.l.
V období padesáti let došlo k mnoha opakujícím se zemětřesením v egejské oblasti a východním Středomoří.
1 200 př.n.l.
Období klimatických změn ve východním Středomoří. Sucha, neúroda.
526 př.n.l.
Zemětřesení v Sýrii. V Antiochii zahynulo 250.000 lidí.
Pokračování příště...
Dosud není jasné, zda kočovníci v Palestině doby EBIV byli potomky zdejší populace z období EBIII nebo přišli zvenku.
Jinak také Český ekumenický překlad /CEP/. V elektronické formě SW BibleWorks.
Pavel Mat
Zdroj: Mýty.info
