Knih je u nás hodně. Taky cest k Pravdě je hodně. Asi máme každý jinou a každý svou, podle toho, jací jsme, jaké máme povahy a co jsme dosavadního v sobě nashromáždili. Jenom Pravda je nakonec jedna. Nemůžeme mít totiž každý jinou, svoji Pravdu, a přitom ty Pravdy budou navzájem rozdílné a budou tvrdit protichůdné věci. Třeba, že reinkarnace existuje, a současně, že žádná není a nemůže být.
Mezi mými kamarády jsou i tací, co považují víru v Boha za druh duševní nedokonalosti, hodný útrpnosti a soucitu. Přesto se kamarádíme i nadále – protože jsme se sblížili v horách, protože se známe už přes půl století, a protože víme, že nám na sobě záleží. Když jsme se jednou před léty s kamarádem Míšou nevrátili z túry, byli tihle hoši první, kdo vyrazili na záchrannou výpravu a stáhli nás dolů do tábora.
Když tak poslouchám jejich skálopevné a sebejisté názory, přemýšlím, co jim na ně říci. Usoudil jsem, že nic; oni totiž o nic jiného nestojí. Až se budou ptát po něčem jiném, pak – jestli někdy – přijde na to čas, a záleží na nich, jestli přijde. Ale zato jsem si přitom vzpomněl na jeden takový zážitek ze života.
Tehdy, v devadesátých letech, v době dychtivých zájezdů českého lidu do zahraničí, jsme několik přátel z Brna nastoupili na poznávací autobusový zájezd do Norska. Hned první ráno za svítání náš řidič za volantem usnul a vůz se začal zvolna šinout ke kraji dálnice. Asi jsem byl doslova jediný, kdo právě nespal, a tak jsem spustil pokřik. Vzbudili se všichni kromě řidiče, a dostali tak dvě vteřiny na to, co přišlo potom. Vůz sjel do příkopu, obrátil se na bok a zabrzdil se na travnatém svahu. Mohlo to dopadnout i hůř, jen o kousek dál začínala betonová konstrukce. Nikomu se nic nestalo, nepočítaje pár modřin a zakrvácených odřenin, po prvním zděšení jsme vylezli stropními východy, následovala perfektní souhra švédských záchranářů a krátce nato jsme byli svezeni do nejbližší nemocnice, dostali teplou snídani a vůbec na nás byli všichni hodní. Tahle příhoda proměnila trochu lhostejné společenství zájezdu ve vřelou a srdečnou partu, která si navzájem pomáhala a kypěla člověčenstvím a cituplností.
Jeden prožitek se mi přitom navždycky vryl do paměti a ještě dlouho se pak vracel: Byl to strašný křik náhle probuzených lidí ve chvíli, kdy autobus sletěl do příkopu a nakláněl se na bok. Široce rozevřené, nevidoucí oči, široce rozevřená ústa a nepopsatelné „ááááá…“ Takový výkřik jsem v životě do té doby nepoznal a neumím jej slovy popsat. Nelidský? Ne, to jistě ne… hrůza? Zděšení? Ne, v tom bylo něco víc a něco za tím. Ty oči nebyly nevidoucí, ony naráz uviděly něco, o čem celou dobu věděly, ale co doutnalo jen v polovědomí, zakryto rutinou civilizačního pohodlí a zaběhnutého světa. I ten křik pocházel z hlubin polovědomí, žádný z cestujících by nedokázal ten zvuk znovu opakovat nebo napodobit. Dvě vteřiny stačily na to, aby vyvrhly člověka z měkkého sedadla do vesmíru, ve kterém vládnou neskonale mocnější síly než našetechnické hračky. Všichni – ano, asi všichni o tom vesmíru něco tušíme, ale máme jej zakrytý sebejistou každodenní oponou z tenké látky, o které si myslíme, že je to nerozbořitelná zeď. V těch vteřinách nám nabídl život poznání. Pak ustoupil o krok zpět a zeptal se: Co jste si z něj vzali?
Ano, co si bereme, přivlastňujeme, odnášíme z prožitků, jež nám život daruje?
Potřebujeme vědění o světě
Člověk ví o Bohu asi tolik, kolik housenka o Britském národním muzeu, pravil švýcarský lékař a psychoterapeut C. G. Jung. Tak se dostáváme k jednomu úskalí dnešního hledajícího člověka: Na svět za oponou pohlížíme úkosem, protože nám chybí vědění o něm. Chybí některé důležité kameny v mozaice obrazu světa, například reinkarnace, chybí povědomí o nesmírné moudrosti a dokonalosti Stvořitelova díla, poněvadž si dosazujeme na místo Boha jakýsi neumělý obraz, a koneckonců chybí i důvěra vesmysluplnost života. To vše bylo za tisíciletí nahrazeno lidskými výklady a vírou.
My dnešní lidé však už s vírou nevystačíme: potřebujeme přesvědčení, a to je tvořeno vírou a věděním dohromady. Věřit se dá i omylům, poněvadž chybí vědění.
Poselství Grálu
Kniha „Poselství Grálu – ve světle Pravdy“ německého spisovatele Abd-ru-shina (O. E. Bernhardt, 1875-1941) nabízí vědění, jaké dosud nebylo uveřejněno:
Při každém (světovém) obratu nabízel Stvořitel dozrávajícím lidským duchům nová, jim dosud neznámá zjevení. Měla sloužit k rozšíření jejich vědění, aby byli v dalším poznání schopni povznést se do světlých výšin, které kdysi opustili jako nevědomé duchovní zárodky.
Bylo však vždy jen málo těch, kdo prokázali ochotu vděčně přijmout líčení přišlá z výšin Božství a kteří tak mohli získat tolik hodnot a tolik duchovní síly, kolik jako lidé potřebovali. Většina lidí tyto vznešené Boží dary odmítla ve svém stále se stupňujícím omezení duchovního chápání (přednáška „Všemoudrost“).
Jak takové vědění vypadá? Asi jako když rozsvítíte v tmavé místnosti: Věci, o kterých jsme si dělali představu poslepu, jsou najednou viditelné a přehledné, co bylo problémem, náhle zapadá do celkového obrazu smysluplného světa. Například už zmíněná reinkarnace: Najednou máme odpověď na mnohé zdánlivě neřešitelné otázky po spravedlnosti v životě, po štěstí i neštěstí, jež nás v něm potkává, po mnohém „Odkud se to tu vzalo.“ Přestaneme se naráz bát života po smrti a dokážeme znát i smysl svého života: Spočívá ve vzdělávání, abychom jako zralé a dospělé osobnosti pokračovali po smrti bez přerušení v cestě ke zdokonalení.
Seznamte se: Poselství Grálu, www.poselstvigralu.cz
Artur Zatloukal
Súvisiace:
