Procházeli jsme kolem obchodů se zářivě svítícími výkladními skříněmi, ve kterých bylo zboží, jaké jsme doposud nikdy neviděli. Některé věci jsme znali z vyobrazeni v časopisech, které se do Lhasy dostávaly přes Himálaj z Indie a do Indie zas přicházely z USA, z té bájné země. S břinkotem se k nám řítil mladý Číňan, jedoucí na nejpodivnější věci, jakou jsem kdy spatřil.
2. KAPITOLA: Čchun-čching
Byla to železná konstrukce se dvěma koly, jedno vpředu a druhé vzadu. Pohlédl na nás a nemohl z nás odtrhnout oči. V důsledku toho nezvládl řízení konstrukce, přední kolo narazilo na kámen, vyklonilo se na bok a jezdec přeletěl přímo přes něj a padl na záda. Procházeli jsme kolem obchodů se zářivě svítícími výkladními skříněmi, ve kterých bylo zboží, jaké jsme doposud nikdy neviděli. Některé věci jsme znali z vyobrazeni v časopisech, které se do Lhasy dostávaly přes Himálaj z Indie a do Indie zas přicházely z USA, z té bájné země. S břinkotem se k nám řítil mladý Číňan, jedoucí na nejpodivnější věci, jakou jsem kdy spatřil. Byla to železná konstrukce se dvěma koly, jedno vpředu a druhé vzadu. Pohlédl na nás a nemohl z nás odtrhnout oči. V důsledku toho nezvládl řízení konstrukce, přední kolo narazilo na kámen, vyklonilo se na bok a jezdec přeletěl přímo přes něj a padl na záda. Jednu postarší Číňanku to téměř srazilo k zemi. Otočila se a nešťastníkovi, o němž jsme si mysleli, že už vytrpěl dost, pořádně vynadala. Vstal se zjevně přitroublým výrazem a zvedl svoji kovovou konstrukci se zkrouceným předním kolem. Hodil si ji přes rameno a smutně sestupoval z kopce schodištní ulicí. Připadalo nám, že jsme se ocitli v nějakém potrhlém místě, protože všichni se tu chovali nanejvýš podivně. Šli jsme zvolna, podivovali se zboží v obchodech a snažili se přijít na to, kolik co asi stojí a k čemu to slouží, protože i když jsme ty americké časopisy viděli, nikdo z nás v nich nerozuměl jedinému slovu. Bavili jsme se aspoň prohlížením obrázků.
O kus dál jsme narazili na školu, kterou jsem měl začít navštěvovat. Zastavili jsme a já jsem vešel, abych ohlásil svůj příjezd. Mám přátele, kteří jsou dosud v rukou komunistů, a nemám v úmyslu podat zde jakoukoli informaci, podle níž by bylo možné je identifikovat, neboť jsem v té době úzce spolupracoval s Tibetským odbojovým mládežnickým hnutím. Velice aktivně jsme se stavěli na odpor komunistům působícím v Tibetu. Vstoupil jsem, vyšel po třech schodech a vkročil do místnosti. Byl tam stůl, za kterým seděl mladý Číňan na jedné z oněch prazvláštních dřevěných plošinek podepřených čtyřmi holemi a břevnem na podepření zad. Jak lenošivý způsob sezení, říkal jsem si v duchu, to já bych se něco takového v životě nenaučil ! Vypadal jako docela příjemný mladý muž. Jako většina Číňanů byl oblečen do modrého plátěného obleku. Na klopě měl odznak, který znamenal, že je zaměstnanec školy. Když mě spatřil, vyvalil na mě oči a pootevřel ústa. Pak vstal, sepjal ruce a hluboce se uklonil. „Jsem tady nový student," řekl jsem. „Přicházím ze Lhasy v Tibetu, s dopisem od opata potalské lámaserie," a podal jsem mu dlouhou obálku, kterou jsem celou cestu tak pečlivě střežil a chránil ji před všemi nástrahami putování. Vzal ji ode mne, třikrát se uklonil a pravil: „Ctihodný opate, byl byste tak laskav a posadil se, než se vrátím ?" „Ale ovšem, mám dost času," odpověděl jsem a usadil se do lotosové pozice. Zatvářil se zmateně a nervózně si začal pohrávat s prsty. Pak přešlápl z nohy na nohu a naprázdno polkl. „Ctihodný opate," řekl, „se vší pokorou a v nejhlubší úctě bych vám doporučil, abyste si zvykl na tyto židle, protože tady na fakultě je užíváme." Vstal jsem a co nejopatrněji si sedl na jeden z těch příšerných vynálezů. Říkal jsem si - a říkám si dodnes - je dobré všechno si alespoň jednou zkusit ! Ta věc mi připadala jako mučící nástroj. Mladík odkráčel a nechal mě tam sedět. Nervózně jsem sebou vrtěl sem tam. Za chviličku mě rozbolela záda, potom mi ztuhla šíje a začal jsem být z toho všeho už pořádně otrávený Proč jenom, říkal jsem si, v téhle nešťastné zemi se člověk nesmí ani pořádně posadit jako u nás v Tibetu, nýbrž musí být podpírán nad zemí. Zkusil jsem se posunout ke straně, ale židle začala vrzat, sténat a viklat se, takže jsem si už netroufl ani se pohnout ze strachu, aby se celá ta věc nezhroutila.
Mladík se vrátil, uklonil se mi a řekl: „Děkan fakulty vás přijme, ctihodný opate. Račte." Pokynul rukama, abych šel před ním. „Ne," řekl jsem, „veďte mě vy. Já se tu nevyznám." Opět se uklonila vykročil první. Připadalo mi to všechno tak pošetilé - tihle cizinci řeknou, že vám ukáží cestu, a pak chtějí, abyste šel první. Jak jen můžete někoho vést, když nevíte, kudy jít ? Tak mi to připadalo a připadá dodneška. Mladík v modrém mě vedl chodbou a potom zaťukal na dveře jedné místnosti téměř na konci chodby. S další úklonou mi otevřel dveře a řekl: „Ctihodný opat Lobsang Rampa." Načež za mnou zavřel dveře a nechal mě v místnosti. U okna stál starý muž, velice příjemný stařec, holohlavý a s krátkou bradkou, prostě Číňan. Kupodivu byl oblečen do toho hrozného druhu oděvu, který jsem už předtím viděl a který nazývají západní styl. Měl na sobě modré sako a modré kalhoty, které měl v pase stažené úzkým bílým proužkem, límec a barevnou kravatu, a já jsem si říkal, jak je to smutné, že takový impozantní pán musí být takto zřízeni. „Tak vy jste Lobsang Rampa," řekl. „Už jsem toho o vás hodně slyšel a je mi ctí moci vás přijmout za našeho studenta. Dostal jsem o vás dopis, kromě toho, který jste přinesl s sebou, a ujišťuji vás, že předchozí studia, která jste absolvoval, vám tady budou velice prospěšná. Psal mi váš učitel láma Mingjur Tundrup. Před několika lety, než jsem odjel do Ameriky, jsem se s ním dobře poznal. Jmenuji se Li a jsem tu děkanem."
Musel jsem si sednout a zodpovědět všemožné otázky akademického rázu a také z anatomie, aby si děkan Li udělal představu o úrovni mých znalostí. Z toho, co bylo důležité, jak jsem se alespoň domníval, totiž z Písma, mě nezkoušel vůbec.
„Jsem vaší úrovní velice potěšen," řekl, „ale i tady se budete muset pořádně učit, protože kromě čínského systému tu vyučujeme i podle americké medicínské a chirurgické metody a budete muset studovat i řadu předmětů, které jste ve svém studijním plánu dosud neměl. Získal jsem diplom v USA a fakultní rada mě pověřila výukou určitého počtu studentů podle nejnovějších amerických metod a jejich přizpůsobení na čínské podmínky." Rozhovořil se a dlouho mi vyprávěl o zázracích americké medicíny a diagnostických metodách. Potom prohlásil: „Elektřina, magnetismus, teplo, světlo a zvuk, všechny tyto obory budete ještě muset zvládnout jako doplněk velmi hlubokého vzdělání, které vám váš učitel dal."
Pohlédl jsem na něj zděšeně. První dva předměty - elektřina a magnetismus - mi nic neříkaly. Neměl jsem ani to nejmenší tušení, o čem to vůbec mluví. Ale teplo, světlo a zvuk - no to už je jiné, to zná každý hlupák. Tepla se používá k ohřátí čaje, světla k vidění a zvuku, když mluvíme. Kdo na tom chce ještě co dalšího studovat?
Dodal: „Chystám se navrhnout, abyste vzhledem k tomu, že jste na pilnou práci zvyklý, studoval dvakrát tak intenzívně a vzal si hned dva kursy najednou. Byl by to premedikální kurs a zároveň i kurs lékařského výcviku. Při vašich studijních zkušenostech, získaných dlouhými roky učení, byste to měl zvládnout. Právě za dva dny otvíráme novou třídu mediků." Odvrátil se a zašustil v papírech. Pak uchopil to, co jsem z obrázků znal jako plnicí pero - první, jaké jsem kdy ve skutečnosti spatřil - a zamumlal sám pro sebe: „Lobsang Rampa, speciální výuka elektřiny a magnetismu. Zajít za panem Wu a upozornit, že mu má být věnována zvláštní péče." Odložil pero, pečlivě osušil, co napsal, a vstal. Velmi mě zaujalo, že k vysušení stránky použil savý papír. Místo toho jsme totiž u nás používali pečlivě vysušený písek. Ale on stál a díval se na mě.
„V některých studijních předmětech jste velice vepředu," pravil. „Z naši debaty jsem usoudil, že v něčem jste ještě pokročilejší než naši vlastni lékaři, ale budete muset studovat dva předměty, o kterých dosud nic nevíte." Dotkl se zvonku a řekl: „Nechám vás tudy provést a dám vám ukázat různá oddělení, abyste si už dnes odnášel nějaké dojmy Budete-li mít jakékoli pochyby či nebudete-li si vědět rady, tak za mnou přijďte, protože jsem lámovi Mingjuru Tundrupovi slíbil, že vám budu nápomocen, jak jen bude v mých silách."
Uklonil se mi. Také já jsem opětoval jeho úklonu a přitom jsem se rukou dotkl srdce. Vstoupil mladík v modrém odění. Rektor na něj promluvil mandarínsky, pak se obrátil ke mně a pravil: „Jděte, prosím vás, s panem Ach Fu, provede vás naší školou a zodpoví veškeré otázky, které vám přijdou na mysl."
Tentokrát se mladík otočil, vyšel z místnosti první a pečlivě za sebou zavřel dveře ředitelovy pracovny. Na chodbě řekl: „Musíme jít nejdřív k imatrikulaci, protože se musíte zapsat do knihy." Sestoupili jsme chodbou a prošli rozlehlou halou s naleštěnou podlahou. Na jejím vzdáleném konci byla vidět další chodba. Po několika krocích jsme vstoupili do místnosti, kde vládl čilý ruch. Úředníci byli očividně zaměstnáni sestavováním jmenných seznamů, zatímco jiní mladí muži stáli u malých stolků a zapisovali svá jména do velkých knih. Úředník, který mě přivedl, pověděl cosi dalšímu muži. Ten zmizel v kanceláři přiléhající k této rozlehlé místnosti a krátce nato z ní vyšel nevysoký a zavalitý Číňan, celý rozzářeny'. Měl neobyčejně silné brýle a také byl oblečen po západním stylu.
„Ach," řekl, „Lobsang Rampa. Tolik jsem toho o vás slyšel." Hleděl jsem na něj. Nechápal jsem, co ode mě žádá, abych mu dal, ale napadlo mě, že asi bude chtít peníze. Můj průvodce zašeptal: „Musíte mu potřást rukou po západním způsobu." „Ano, musíte mi potřást ruku po západním způsobu," potvrdil malý podsaditý muž. A tak jsem se chopil jeho ruky a stiskl ji.
„Au," ozval se, „drtíte mi kosti." Řekl jsem: „Já tedy nevím, co mám dělat. V Tibetu si pokládáme ruku na srdce. Takhle." A předvedl jsem jim to. Pravil: „Ano, ale časy se mění. My používáme tento styl. Teď mi podejte ruku pořádně, ukáži vám, jak." A předvedl mi to. Tak jsem mu ruku podal, ale v duchu jsem si říkal, jaká je to pěkná volovina.
Řekl: „Teď se musíte podepsat na důkaz toho, že se stáváte našim studentem." Nešetrně odstrčil několik mladíků, kteří stáli u knih, navlhčil si palec a ukazovák a pak zalistoval ve veliké registrační knize. „Tady, prosím, zapište své plné jméno a hodnost."
Uchopil jsem čínské pero a vepsal do záhlaví stránky své jméno: „Úterý Lobsang Rampa," psal jsem, „tibetský láma. Kněz chirurg čokporské lámaserie. Uznané převtělení s hodnosti opata. Žák lámy Mingjura Tundrupa."
„Dobře !" prohlásil malý tlustý Číňan, když se zblízka podíval, co jsem napsal. „Dobře. Takže pojďme dál. Chci, abyste se teď prošel tímto naším místem. Rád bych, abyste si mohl udělat představu o všech divech západní. vědy, které tu máme. Potom se znovu uvidíme." Poté promluvil na mého průvodce, načež mi tento mladý muž řekl: „Račte jít se mnou, zajdeme nejdřív do vědecké pracovny"
Vyšli jsme ven a svěžím krokem prošli uzavřeným komplexem a pak jsme vstoupili do další dlouhé budovy. Bylo tam všude plno skla. Láhve, trubice a skleničky - veškeré vybavení, které jsme doposud znali jen z obrázků. Mladík šel do rohu. „Podívejte !" zvolal. „To je něco !" Kutil tam cosi s mosaznou trubičkou, k jejímuž konci přiložil kus skla. „Podívejte se na tohle !" zvolal. Podíval jsem se. Spatřil jsem kulturu mikrobů. Mladík mě dychtivě pozoroval. „To je, co ? To koukáte, viďte !" „Ani trochu," odpověděl jsem. „Měli jsme jeden takový velice dobrý mikroskop v potalské lámaserii. Dalajlámovi ho darovala indická vláda. Můj učitel, láma Mingjur Tundrup, k němu má volný přistup a i já jsem ho často používal." „Oh !" hlesl mladík a tvářil se dočista zklamaně. „Tak vám ukážu něco jiného." Vyšel z budovy a vstoupil do jiné. „Budete bydlet v lámaserii na kopci," řekl, „ale domnívám se, že by vás mohlo zajímat nejmodernější zařízení, které mají k dispozici studenti ubytovaní zde."
Otevřel dveře do jedné místnosti a první, co jsem spatřil, byly vápnem nabílené stěny, načež můj užaslý pohled spočinul na černém kovovém rámu se spoustou pokrouceného drátu napnutého mezi oběma okraji. „Co to je ?" zvolal jsem. „Nic takového jsem ještě neviděl." „Tohle," odvětil hlasem dmoucím se pýchou, „to je postel. Máme jich v této budově šest a jsou to ty nejmodernější modely."
Zíral jsem. S ničím takovým jsem se doposud nesetkal. „A na co to tady máte ?" „To je na spaní," odvětil. „Je to skutečně velice pohodlné. Lehněte si a uvidíte sám." Podíval jsem se na něj, na postel a pak zase zpátky na něj. No, neměl bych před takovýmhle čínským úředníkem dávat najevo zbabělost, pomyslel jsem si a posadil jsem se tedy na postel. Zaskřípěla pode mnou a zasténala a cítil jsem, jak se propadám na podlahu. Čile jsem vyskočil na nohy. „Ach ne, jsem na takovou postel příliš těžký," řekl jsem. Mladík se snažil potlačit smích. „Ale ne, tak to má právě být," odpověděl. „Je to postel, pérová postel." A praštil sebou na ni jak dlouhý, tak široký, až nadskočil. Na tohle jsem se necítil, dělalo to na mě dost hrozný dojem. Odjakživa jsem spával na zemi a bylo to pro mě víc než postačující.
Mladík se znovu odrazil a to tak, že vyletěl do výšky a pak se zaduněním přistál na zemi. Dobře mu tak, pomyslel jsem si, když jsem mu pomáhal vstát.
„Ale to ještě není všechno, co vám chci ukázat," pravil. „Pojďte se podívat na tohle." Vedl mě přes pokoj ke stěně, na které byl malý škopík, který by se dal využít na přípravu campy nejméně pro půl tuctu mnichů. „Koukejte," řekl. „Není to znamenité ?" Koukal jsem. Nic mi to neříkalo. Nechápal jsem, k čemu by se to dalo použít. Mělo to totiž ve dnu díru. „To je nanic," odpověděl jsem. „Vždyť je to děravé. Čaj v tom neuvaříte." Propukl v smích a bylo vidět, že se skutečně baví.
„Tohle," prohlásil, „je něco ještě novějšího než postel. Dávejte pozor !" Napřáhl ruku a dotkl se kovové koule vyčnívající z jedné strany bílé mísy. K mému naprostému úžasu z kovu vystoupila voda. Voda ! „Je studená," řekl. „Úplně studená. Podívejte se." A vnořil do ní ruku. „Sáhněte si," vyzval mě. A tak jsem si sáhl. Byla to voda, běžná říční voda. Možná jen trochu zvětralejší než voda z řeky - byla to prostě voda z kusu železa. Kdo to kdy slyšel ! Vztáhl ruku, uchopil jakousi černou věc a strčil ji do díry na dně nádrže. Voda zurčila dál. Brzy naplnila celé umyvadlo, ale nepřetekla. Odcházela někam jinam jakousi dírou, ale na podlahu nevytékala. Mladík se opět dotkl kovové koule a proud vody ustal. Ponořil obě ruce do umyvadla plného vody a rozvířil ji. „Podívejte, jaká pěkná voda," řekl. „Teď už nemusíte vycházet ven a dobývat ji ze studně." Položil jsem si ruce do vody a také ji rozvířil. Byl to docela příjemný pocit vědět, že se člověk nemusí pachtit po kolenou a rukou, aby si nabral vodu z říční hlubiny. Pak mladík zatáhl za řetízek a voda běžela pryč a přitom chroptěla jako umírající stařec. Otočil se a uchopil cosi, o čem jsem se domníval, že to je čísi kraťoučký plášť. „Tu máte," řekl, „poslužte si tímhle." Pohlédl jsem na něj a potom na kousek látky, který mi podával. „K čemu to je ? Jsem oblečeny'." Zase se rozesmál. „Ale ne, do toho se utírají ruce," řekl. „Takhle," a předvedl mi to. Potom mi látku podal zpátky. „Otřete si je do sucha," řekl. Udělal jsem to, ale žasl jsem, protože když jsem naposled viděl v Tibetu rozmlouvat ženy, bylo jasné, že by byly měly z takovéhoto kusu látky velikou radost a udělaly by z ní něco užitečného, zatímco tady jsme s ní mrhali tím, že jsme si do ni utírali ruce. Co by tomu asi řekla má matka, kdyby mě teď viděla ?
Všechno to na mě udělalo skutečně silný dojem. Voda vyvěrající z kovu, nádrže s dírou, které lze použít. Mladík jásal. Dovedl mě po několika schodech dolů do suterénní místnosti. „Tady," sdělil mi, „uchováváme mrtvoly mužů a žen." Prudce otevřel dveře a uvnitř na kamenných stolech bylo vidět těla připravená k pitvě. Ve vzduchu bylo silně cítit podivné chemikálie, používané proti rozkladu. Tehdy jsem o nich neměl ani tušení, protože v Tibetu těla vydrží velice dlouho, aniž by podlehla zkáze, a to v důsledku sucha a zimy. Ale tady v Čchun-čchingu, kde člověk umdléval horkem, bylo nutno aplikovat injekce konzervačních látek téměř hned po skonání, pokud je člověk chtěl uchovat delší dobu; aby mohly studentům sloužit k pitvám. Sáhl po skříňce a otevřel ji. „Podívejte se," řekl. „Nejnovější chirurgické náčiní z Ameriky na otvírání těla odřezávání rukou a nohou. Vidíte ?" Prohlížel jsem si všechny ty lesknoucí se kusy kovu i veškeré skleněné náčiní a pomyslel si, lépe řečeno zapochyboval, jestli to skutečně dokáží lépe než my v Tibetu. Poté co jsem v budovách fakulty strávil asi tři hodiny, vrátil jsem se ke svým druhům, kteří posedávali trochu neklidně ve čtvercovém nádvoří. Vyprávěl jsem jim, co jsem viděl a dělal. Pak jsem navrhl: „Pojďme se projít po tomhle městě, podíváme se, co je to za místo. Mně připadá velice barbarské, zdejší zápach a vřava jsou strašné."
A tak jsme znovu sedli na koně a jeli se podívat na schodištní ulici a na všechny její obchody Tam jsme z koně slezli, abychom si mohli v chůzi prohlížet jednu po druhé ty pozoruhodné věci, které tam byly na prodej. Hleděli jsme ulicemi dolů, zvláště pak na dolní konec jedné ulice, která vypadala, jako že na ni už žádná další ulice nenavazuje, ale že končí prudkým útesem. To nás zaujalo, a tak jsme tím směrem šli a zjistili, že prudce klesá a pokračuje dalším schodištěm vedoucím dolů do doků. Rozhlédli jsme se a spatřili ohromná nákladní plavidla s vysokou přídí, džunky s trojúhelníkovými plachtami pleskajícími líně o stěžeň v mírném vánku, který skotačil na úpatí útesu. Kuliové některé lodě nakládali a v lehkém poklusu s dlouhými bambusovými tyčemi na zádech, vcházeli na palubu. Na obou koncích tyče byly koše, v kterých se neslo zboží. Bylo pořádné horko a my jsme z něj už umdlévali. Čchun-čching je svým parným ovzduším známý. Jak jsme šli dál a vedli koně, z oblaků najednou padla mlha a začala se od řeky přibližovat, až jsme tápali, jako bychom kráčeli tmou. Čchun-čching je důležité a trochu neklidné, kamenné město na příkrém svahu, s téměř dvěma milióny obyvatel. Měl srázné ulice, a to do té míry, že některé domy budily dojem jeskyni ve svahu hory, zatímco u jiných se zas zdálo, že vyčnívají a visí nad propastí. Každý kousíček půdy tu byl obděláván, žárlivě střežen a ošetřován. Byla to políčka jako proužky a záplaty, na kterých se pěstovala rýže, tu zase řádka fazoli anebo trocha kukuřice, ale nikde nebyla půda ležící ladem, bez užitku. Kam člověk pohlédl, všude se nad ní skláněly modře oděné postavy, jako kdyby se tak byly už narodily, vytrhávaly unavenými prsty plevel. Vyšší společenská třída obývala údolí Ť'ia-ling, předměstí Čchun-čchingu, kde byl podle čínských měřítek, ne podle našich, zdravý vzduch, kde byly lepší obchody a úrodnější půda. Rostly tam stromy a protékaly tudy zurčící potoky. Tam nebylo místo pro žádné kulie, tady to bylo pro zámožného obchodníka, pro odborníka či pro takové, kdo žili z renty. Bydleli tady mandaríni a příslušníci vysokých kast. Čchun-čching byl mohutné velkoměsto, největší město, jaké kdy kdo z nás viděl, ale neudělalo na nás zvláštní dojem. Znenadání jsme si všichni uvědomili, že máme veliký hlad. Neměli jsme s sebou už vůbec žádné jídlo, takže se nedalo dělat nic jiného, než se jít někam najíst toho, co jedl Číňané. Vešli jsme do hostince s okázalým vývěsním štítem hlásajícím, že tady se člověk nají nejlépe z celého Čchun-čchingu a bez čekáni. Vstoupili jsme a usedli ke stolu. Přistoupila modře oblečená postava a zeptala se, co si dáme. „Máte campu ?" zeptal jsem se. „Campu ? Ach ne, to nemáme, to musí být některé z těch západních jídel… Nic takového nemáme." „A co tedy máte ?" řekl jsem. „Rýži, nudle, žraločí ploutve, vejce." „Dobře," odpověděl jsem. „Dáme si rýžové koule, nudle, žraločí ploutve a bambusové výhonky. Pospěšte si."
Odchvátal a za pár okamžiků byl zpátky s jídlem, které jsme si objednali. Okolo nás jedli jiní a nám přišlo hrozné, jak při tom řečnili a jaký dělali povyk. V tibetských lámaseriích bylo neporušitelným pravidlem, že se při jídle mluvit nesmělo, neboť to vyjadřovalo nedostatek úcty k jídlu, které mohlo strávníkovi oplatit stejným dílem a způsobit mu podivné vnitřní bolesti. Když se v lámaseriích jedlo, předčítal přitom vždycky mnich ze svatého Písma a my jsme během jídla museli naslouchat. Tady kolem nás proudila konverzace nanejvýš povrchního rázu. To nás pohoršilo a znechutilo. Při jídle jsme po celou dobu hleděli do talířů tak, jak to předepisoval náš řád. Některé rozmluvy přece jen nebyly tak nicotné, protože se pokradmu hodně diskutovalo o Japoncích a o nesnázích, které způsobovali v různých oblastech Číny. V tu dobu jsem o tom však ještě nevěděl zhola nic. Ani tento hostinec, jako ostatně celý Čchun-čching, na nás neudělal žádný dojem. Jídlo bylo pozoruhodné jedině tím, že bylo první v mém životě, za které jsem musel platit.
Když jsme se najedli, vyšli jsme ven a našli si místo v nádvoří jakési správní budovy, kde bychom si mohli sednout a popovídat si. Koně jsme odvedli do stájí, kde jim byl poskytnut tolik potřebný odpočinek, jídlo a pití, protože nazítří se mí druhové znovu vydávali na zpáteční cestu domů do Tibetu. Teď po způsobu všech turistů světa přemýšleli, co by mohli přátelům ve Lhase přivézt, a uvažoval jsem i já, co bych mohl poslat lámovi Mingjuru Tundrupovi. Probrali jsme to a pak jakoby hnáni stejným impulsem jsme vstali a vydali se po obchodech, abychom pořídili nákupy. Pak jsme procházkou došli do nevelké zahrady, kde jsme si sedli a povídali si a povídali. Mezitím nastal večer a padla tma. Lehkým oparem začaly matně prozařovat hvězdy, protože mlha se mezitím rozpadla a právě tento opar z ní zbyl. Znovu jsme se zvedli a vydali se hledat jídlo. Tentokrát to bylo jídlo z mořských ryb, a tudíž takové, jaké jsme dosud nikdy neochutnali. Chutnalo nám téměř cizorodě, ale rozhodující pro nás bylo, že se to dalo jíst, protože jsme měli hlad. Když jsme povečeřeli, odebrali jsme se z hostince do stáje, kde jsme měli koně. Zdálo se, že už na nás čekají, a jakmile jsme se objevili, začali radostí ržát. Vypadali velice odpočatě, a když jsme na ně nasedli, pocítili jsme, že skutečně odpočatí jsou. Nikdy jsem nebyl dobrým jezdcem na koni, a tak jsem měl raději koně unavené než odpočinuté. Vyjeli jsme na ulici a zamířili směrem na Ťia-ling.
Dali jsme se přes čchun-čchinské předměstí ven z města a odsud silnici k lámaserii, kde jsme měli přenocovat a kde jsem měl i já v budoucnu přespávat. Odbočili jsme doprava a vyjeli po svahu zalesněného kopce. Lámaserie patřila k mému vlastnímu řádu, a když jsem vešel a odebral se do chrámu právě včas na bohoslužbu, bylo to skoro, jako kdybych se vrátil domů do Tibetu. Vzduchem se nesla vůně kadidla v celých oblacích a hluboké hlasy starších mnichů spolu s vyššími hlasy akolytů ve mně vyvolaly prudký stesk po domově. Zdálo se, že ostatní vědí, jak mi je, protože zachovali ticho a nechali mě ponořeného do sebe sama. Zůstal jsem sedět na místě ještě dlouho poté, co bohoslužba skončila. Přemýšlel jsem a přemýšlel. Vzpomínal jsem, jak jsem po tvrdé zkoušce odolnosti poprvé vkročil do chrámu v lámaserii a jak jsem byl vyhladovělý a s rozbolavělým srdcem. I teď mi bylo těžko na duši a možná i víc než tehdy, kdy jsem byl ještě příliš malý, než abych toho o životě moc věděl. I když teď jsem měl pocit, že už toho o životě i smrti vím až přespříliš. Po nějaké době se ke mně ze strany šetrně přiblížil stařičký opat, pověřený vedením této lámaserie.
„Bratře," řekl, „to není dobré, prodlévat příliš v minulosti, když před námi leží celá budoucnost. Bohoslužba už skončila, bratře můj, a za chvíli začne další. Jdi si už lehnout, vždyť zítra tě čeká spousta práce."
Beze slova jsem vstal a nechal se doprovodit až k místu, kde jsem měl spát. Mí druhové už byli uloženi ke spánku. Prošel jsem okolo nich, kolem těch nehybných postav zahalených do přikrývek. Spali ? Snad. Kdoví. Třeba se jim zdálo o cestě, kterou měli znovu nastoupit, a o příjemném shledání, které už na ně čekalo ve Lhase, na konci tohoto putován !. I já jsem se zabalil do přikrývky a ulehl. Měsíční stíny se dloužily a protáhly se ještě víc, dřív než jsem usnul.
Probudil mě zvuk chrámových trubek a gongů. Znovu nadešel čas vstát a zúčastnit se bohoslužby. Obřad musí předcházet jídlu, ale já jsem měl hlad. Když se však po bohoslužbě přede mnou jídlo ocitlo, neměl jsem chuť. Pojedl jsem jen lehce, skutečně velice málo, protože jsem měl srdce sevřené steskem. Moji druhové jedli s chutí, s chutí až nechutnou, pomyslel jsem si, ale snažili se posilnit před zpáteční cestou, kterou měli toho dne nastoupit. Po snídani jsme se šli trochu projít. Nikomu z nás nebylo do řeči. Ostatně nebylo moc co říct.
Konečně jsem promluvil: „Předejte tenhle dopis a dárek mému učiteli, lámovi Mingjuru Tundrupovi, a vyřiďte, že mu budu psát často. Řekněte mu, že jste si všimli, jak velice se mi stýská po jeho společnosti a jeho radách." Zaštrachal jsem v rouchu: „A tohle," řekl jsem, „je pro Nejvyššího. I to odevzdejte mému učiteli. On zařídí, aby to bylo dalajlámovi doručeno."
Převzali balíček a já se odvrátil, dočista přemožen dojetím, které jsem před nimi nechtěl dát najevo. Nechtěl jsem, aby viděli mě, vysokého lámu, v takovém pohnutí. Naštěstí i oni byli velice zarmouceni, protože jsme se upřímně spřátelili navzdory - podle tibetských zvyklostí - našemu rozdílnému postavení. Bylo jim líto, že se vracejí do milované Lhasy a zatímco oni odjíždějí, já zůstávám opuštěn v tomto podivném světě, který nenáviděli. Chvíli jsme se procházeli mezi stromy, prohlíželi si drobnou květenu, která pokrývala zem jako koberec, naslouchali ptákům ve větvích a pozorovali po nebi roztroušené mráčky A pak ta chvíle nadešla. Společně jsme došli zpátky ke staré čínské lámaserii uhnízděné mezi stromy na kopci nad Čchun-čchingem a shlížející dolů na obě řeky Nebylo příliš co říct, příliš co dělat. Byli jsme sklíčení a trochu neklidní. Vešli jsme do stájí. Moji druhové pomalu osedlali koně a vzali za uzdu mého, který mě tak věrně nesl ze Lhasy a který se nyní šťastný vracel do Tibetu. Prohodili jsme ještě pár slov, skutečně jenom několik málo, načež nasedli a vyjeli směrem na Tibet. Zůstal jsem tam stát a hleděl za nimi, jak sjíždějí po silnici. Byli čím dál tím menší a pak se mi v zatáčce ztratili z očí. Obláček prachu, který se za nimi zvedl, se opět usadil a klapot kopyt jejich koní utichl v dálce. Stál jsem, přemýšlel o minulosti a děsil se budoucnosti. Nevím, jak dlouho jsem tam tiše a ztrápeně stál, ale nakonec jsem byl ze svého melancholického snění vytržen příjemným hlasem, který pravil: „Ctihodný lámo, pamatujte, že i v Číně jsou lidé, kteří budou vašimi přáteli. Jsem vám k službám, ctihodný tibetský lámo a čchun-čchinský spolužáku."
Pomalu jsem se otočil a těsně za sebou jsem uviděl stát příjemného, mladého čínského mnicha: Myslím, že byl docela zvědavý, jak na jeho oslovení zareaguji, protože já jsem byl opat, vysoký láma, a on pouhý čínský mnich. Ale já jsem měl radost, že ho vidím. Byl to Chuang, muž, na nějž jsem později byl hrdý, že ho můžu nazývat svým přítelem. Brzy jsme se seznámili a potěšilo mě zejména to, že i on je student medicíny a nastupuje zítra jako já. I on měl studovat ty pozoruhodné věci, jako je elektřina a magnetismus. Měl totiž nastoupit do obou kursů, které jsem měl studovat i já, a tak byla možnost, abychom jeden druhého dobře poznali.
Obrátili jsme se a vraceli ke vchodu do lámaserie. Když jsme procházeli dveřmi, přistoupil k nám další čínský mnich a sdělil: „Máme se hlásit na fakultě a zapsat se." „Ale to já už jsem udělal," odpověděl jsem. „Udělal jsem to už včera." „Zajisté, ctihodný lámo," odvětil ten druhý. „Ale tohle není studentská imatrikulace, kterou jste u nás podepsal. Tohle je soupis bratrstva, protože tady na fakultě se všichni stáváme bratry, jako je to na amerických fakultách."
A tak jsme společně znovu sešli od lámaserie pěšinou vedoucí mezi stromy a vystlanou kvítím a zahnuli na hlavní cestu jdoucí z Kia-lingu do Čchun-čchingu. Ve společnosti těchto mladých mužů, kteří byli skoro tak staří jako já, se cesta nezdála tak nepříjemná a dlouhá. Brzy jsme opět stanuli před budovami, které měly být přes den naším domovem, a vešli dovnitř. Mladý úředník v plátěném modrém obleku byl opravdu rád, že mě vidí. „Ach, doufal jsem, že se ozvete," řekl. „Máme tady amerického misionáře, který hovoří čínsky. Velice rád by se seznámil s nějakým význačným tibetským lámou." Vedl nás znovu chodbou do místnosti, do které jsem dosud nevstoupil. Vypadala jako nějaká přijímací kancelář, protože tam seděla spousta mladíků a hovořila s dívkami, což mě úplně šokovalo. V těch dobách jsem toho o ženách věděl velice málo. Na velmi nízké židli seděl vysoký mladý muž. Bylo mu, řekl bych, kolem třiceti let. Když jsme vstoupili, vstal a směrem k nám se po východním způsobu dotkl srdce. I já jsem si pochopitelně na oplátku položil ruku na srdce. Představili mu nás a on vtom z jakéhosi důvodu napřáhl ruku. Tentokrát jsem nebyl zaskočen a hned jsem se jí chopil a patřičným způsobem mu s ní zatřásl. Dal se do smíchu. „Tak vidím, že už ovládáte západní způsoby, které začínají do Čchun-čchingu pronikat." „Ano," odpověděl jsem. „Dostal jsem se do stadia potřásání rukou a sezení na dokonale příšerných židlích."
Byl to velmi příjemný chlapík a dodnes si pamatuji jeho jméno. Před časem v Čchun-čchingu zemřel. Vyšli jsme do parku a sedli si na nízkou kamennou zídku, kde jsme si dlouho povídali. Vyprávěl jsem mu o Tibetu a o našich zvycích. Řekl jsem mu toho hodně i o svém vlastním životě v Tibetu. On se zas rozhovořil o Americe. Ptal jsem se ho, co v Čchun-čchingu dělá, takový inteligentní muž jako on, proč žije v místě, kde se umdlévá horkem, když k tomu zjevně nemá žádný zvláštní důvod. Vysvětlil mi, že chystá soubor článků pro jeden velice známý americký časopis. Žádal mě o svolení, zda by se v nich o mně mohl zmínit, ale já jsem řekl: „Byl bych radši, kdybyste to nedělal, protože jsem tu za zvláštním účelem, abych pokročil ve studiu a vytvořil si tím jakýsi odrazový můstek k budoucím cestám na Západ. Počkal bych tedy raději, až dosáhnu něčeho pozoruhodného, co stojí za zmínku. A tehdy," pokračoval jsem, „se s vámi spojím a rozhovor vám poskytnu, když o něj máte takový zájem."
Byl to slušný mladý člověk a moje důvody pochopil. Brzy jsme se docela spřátelili. Mluvil poměrně dobře čínsky a neměli jsme tudíž s dorozumíváním žádné zvláštní problémy Doprovodil nás kus cesty zpátky k lámaserii a řekl: „Byl bych velice rád, kdyby se to dalo zařídit, abych mohl navštívit váš chrám a zúčastnit se bohoslužby. Nejsem vašeho vyznání," vysvětlil, „ale vážím si ho a rád bych vašemu chrámu vyjádřil úctu." „Dobře," odpověděl jsem, „do chrámu budete moci přijít. Zúčastníte se naší bohoslužby a budete vítán, to vám slibuji." S tím jsme se rozešli, protože jsme měli ještě spoustu příprav na zítřek - den, kdy jsem měl nastoupit nový úsek své životní dráhy jako student, jako kdybych byl až doposud po celý život nestudoval ! Po návratu do lámaserie jsem si musel roztřídit věci a dát si do pořádku roucha, která se po cestě ušpinila. Musel jsem si je vyprat, protože podle našich zvyků se staráme sami o svoje oblečení, o roucha a osobní věci a nenajímáme si sluhy, aby tuto špinavou práci dělali za nás. Později jsem také přešel na modré odění čínských studentů, protože mé lámaistické roucho upoutávalo příliš pozornost a já jsem nechtěl být terčem veřejného zájmu. Chtěl jsem studovat v klidu.
Vedle běžných úkonů, jako je praní prádla, jsme se museli zúčastňovat i bohoslužeb a já jako hlavní láma jsem se musel na sloužení těchto obřadů podílet. I když jsem přes den byl student, v lámaserii jsem přesto byl stále dál láma vysoké hodnosti se závazky, které z takového postavení vyplývaly. Tak se den chýlil ke konci a byl to den, o kterém jsem si myslel, že nikdy neskončí, protože jsem se poprvé v životě ocitl úplně odříznutý od vlastních lidí.
Ráno - bylo to teplé a slunečné ráno - jsme s Chuangem opět vykročili dolů po cestě a zároveň do nového života, tentokrát jako studenti medicíny. Brzy jsme tu krátkou vzdálenost zdolali a vešli do areálu vysoké školy, kde to vypadalo, že se tu hemží stovky dalších studentů, strkajících se okolo vývěsních tabulí. Pozorně jsme si veškerá oznámení přečetli a zjistili, že naše jména jsou na společné listině, takže už budeme nastálo ve stejné studijní skupině. Protlačili jsme se zástupem těch, kteří stále ještě četli, a vešli jsme do třídy, která nám byla přidělena. Tady jsme usedli docela udiveni - nebo alespoň já - nad tím vším podivným vybavením, nad školními lavicemi a tak podobně. Pak, když se nám začalo zdát, že uběhla celá věčnost, po malých skupinkách dorazili ostatní a usadili se na místa. Konečně odkudsi zazněl gong, vstoupil Číňan a pravil: „Dobré jitro, pánové." Všichni jsme vstali, protože stanovy říkaly, že toto je dohodnutý způsob vyjádření úcty, a odpověděli jsme: „Dobré jitro!"
Řekl, že nám zadá písemnou zkoušku a že se nemáme nechat odradit případným neúspěchem, protože cílem je pouze zjistit, co neznáme, a ne kolik toho známe. Pravil, že dokud přesně nezjistí úroveň každého z nás, nebude schopen nás učit. Otázky písemky se budou týkat všemožných oborů a budou všelijak promíchané, skutečná čínská všehochuť, zahrnující aritmetiku, fyziku, anatomii a v podstatě všechno, co se týká medicíny, chirurgie a přírodních věd, jakož i předmětů nezbytných k tomu, aby nám umožnily vystudovat tyto disciplíny na vyšší úrovni. Dal nám jasně na srozuměnou, že když si s některou otázkou nevíme rady, máme napsat, že jsme se to až tak podrobně neučili, ale pokud možno uvést nějaký údaj, aby mohl stanovit, kde přesně naše znalosti končí. Potom zazvonil zvonek. Vešli dva pomocníci s něčím, co vypadalo jako knihy. Procházeli mezi námi a tyto knihy nám rozdávali. Vlastně to ani knihy nebyly, ale spíš papíry se soubory otázek a plno dalších papírů, na které jsme měli psát.
Pak přišel další a rozdal nám tužky. Při této příležitosti jsme tedy měli psát tužkami, a ne kreslit štětci. A tak jsme se pustili do práce, jednu po druhé jsme pročítali otázky a odpovídali na ně, jak nejlíp jsme dovedli. Z aury přednášejícího bylo vidět, nebo alespoň já jsem si všiml, že to je ryzí člověk, jehož jediným zájmem bylo nám pomoct.
Můj učitel a vychovatel, láma Mingjur Tundrup, mi vštípil vysoce specializovaný výcvik. Výsledek této prověrky, který nám oznámili asi za dva dny, ukázal, že v řadě předmětů mám před svými spolužáky značný předstih, ale vyšlo najevo i to, že nevím zhola nic o elektřině a o magnetismu. Přibližně za týden po této zkoušce jsme přišli do laboratoře, kde se mělo konat i první praktické cvičení, protože podobně jako já neměli ani někteří další nejmenší potuchy, co tato dvě strašlivě znějící slova znamenají. Přednášející k nám promlouval o elektřině, načež pravil: „A teď vám předvedu v praxi, jak vypadají účinky elektrického proudu, taková neškodná ukázka." Podal mi dva dráty a řekl: „Držte je, prosím, držte je hezky pevně, dokud neřeknu, »pusťte«." Domníval jsem se, že mě žádá o pomoc při tomto pokusu (což také dělal !), a tak jsem se drátů chopil, přestože jsem byl poměrně znepokojeni.
Jeho aura totiž ukazovala, že chystá jakousi zradu. Chlácholil jsem se, že mu možná křivdím, i když bylo jisté, že moc hodný chlapík to rozhodně není. Otočil se a rychlými kroky přešel ke svému předváděcímu pultu. Tam stiskl nějakou páčku. Viděl jsem, jak z drátu začalo vycházet světlo, a také jsem si všiml, že aura přednášejícího prozrazuje úžas. Vypadal velice překvapeně. „Držte je pevněji," nařídil mi. Poslechl jsem ho a dráty jsem v rukou úplně drtil. Profesor na mě pohlédl a doslova si protřel oči. Byl ohromen, což začalo být jasné každému, i tomu, kdo nedokázal vidět auru. Bylo nabíledni, že tento učitel dosud nikdy takové překvapení nezažil. Studenti zírali v úžasu a s otevřenými ústy. Zhola nechápali, o co tu vůbec běží. Neměli prostě ani tušeni, o jaký záměr tu jde. Přednášející se ke mně chvatně vrátil a oba dráty mi sebral. Řekl: „Tady je určitě nějaká závada, muselo se přerušit spojení." Vzal oba dráty do ruky a šel s nimi zpátky ke stolu. Jeden drát si dal do levé a druhý do pravé ruky a přitom natáhl prst a brnkl o vypínač. Pak vybuchl ve strašlivý řev: „Aúú! Vypněte to, zabije mě to!" Tělo se mu přitom zkroutilo, jako kdyby měl veškeré svalstvo stiženo ochrnutím. Hulákal a řval ostošest a jeho aura se podobala zapadajícímu slunci. To je ale velice zajímavé, pomyslel jsem si. Ještě nikdy jsem v lidské auře něco tak půvabného nezpozoroval!
Neutuchající učitelův řev brzy přivolal lidi, kteří se vřítili do třídy Jeden muž na něj v letu pohlédla pádil ke stolu, kde páčku vypnul. Nebohý profesor se svalil na zem, zbrocený potem, a celý se třásl. Byl na něj žalostný pohled. Jeho tvář měla světle zelený nádech. Konečně se postavil na nohy a chytl se okraje stolu. „To jste mi udělal vy," prohlásil. „Já ?" podivil jsem se. „Já jsem vám neudělal naprosto nic. Nařídil jste mi držet dráty a já jsem je držel, pak jste si je zas ode mne vzal a začal vypadat, jako že bude po vás.
Drmolil: „Já to nechápu. Já to nechápu." Odpověděl jsem: „A co na tom nechápete ? Vždyť jsem vám ty dráty držel, tak o čem to mluvíte ?" Vzhlédl ke mně: „Skutečně jste nic necítil ? Necítil jste brnění či něco podobného ?" Odpověděl jsem: „No, cítil jsem trochu jenom takové příjemné teplo. Nic víc. A co jsem měl podle vás cítit ?" Druhý učitel, ten, který proud vypnul, navrhl: „Mohl byste to zkusit ještě jednou ?" Řekl jsem: „Zajisté, předvedu vám to, kolikrát budete chtít." A tak mi podal dráty. Řekl: „Teď to zapnu. Hlaste, co vám to dělá !" Stiskl vypínač a já jsem odpověděl: „Ale nic, je to jen troška příjemného tepla. Nic zvláštního. Je to jenom, jako kdybych měl ruce hodně blízko ohně." „Stiskněte je pevněji !" nařídil. Tak jsem to udělal. Skutečně jsem je tak tiskl, až mi na rukou nabíhaly svaly. Podívali se s prvním přednášejícím na sebe a vypnuli proud. Pak mi jeden z nich dráty odebral, obalil je látkou a zlehýnka je přidržel v rukou. „Zapněte !" pokynul druhému. A tak druhý profesor zapojil proud, ale ten, který držel dráty obalené látkou, je vbrzku pustil. Řekl: „Pořád tam proudí." Jak dráty padaly, vysmekly se z látky a dotkly se. Vyšlehl jasný modravý záblesk a z konce drátu odskočil kus roztaveného kovu. „Tak, a teď jste vyhodil pojistky," řekl druhý profesor a odkvačil spravit je.
Když byl proud zase obnoven, pokračovali v přednášce o elektřině. Řekli, že do mě chtěli pustit dvě stě padesát voltů jako šok, aby předvedli, co elektřina dokáže. Mám neobyčejně suchou kůži a dvě stě padesát voltů mi vůbec nevadí. Můžu si položit ruce na hlavní vedení a necítit ani, zdali je pod proudem anebo ne. Nešťastný učitel nebyl vůbec tohoto založení, naopak byl na elektrický proud velice citlivý Během přednášky nám také vyprávěli, že když v Americe někdo spáchá vraždu nebo právníci řeknou, že je vraždou vinen, pak je takový člověk usmrcen elektřinou. Připoutají ho do křesla a pustí do něj proud, který ho zabije. To je ale zajímavé, pomyslel jsem si. To bych rád věděl, co by si počali se mnou, i když jsem vůbec netoužil zkusit to doopravdy.
KNIHU bolo možné zakúpiť na tejto adrese
Dr. T Lobsang Rampa, 1995
Translation Jitka Badoučková, 1995
ISBN 80-85320-55-X
Všetky časti postupne nájdete na tejto adrese.
