„Od této chvíle téměř musíte žít dvojím životem. Budete muset platit své účty, normálně pracovat, atd., jakoby se k ničemu neschylovalo, a současně se na to připravovat ve své mysli."
Už samotný fakt, že Dr. Velikovsky mohl napsat svou knihu znamená, že mnozí lidé katastrofu přežili. Kolik jich bylo je otázka, moderní genetický výzkum naznačuje, že celé dnešní lidstvo pochází od pouhých sedmi žen, pramatek...
Musíme brát ohled na všechna rizika, ale výsledek je prostý: bez ohledu na to, co se může stát, jedno procento pozemského obyvatelstva takřka jistě přežije. V dnešním světě znamená jedno procento z 6,5 miliardy 65 milionů, tedy víc než dost, aby obnovili světovou civilizaci přinejmenším na nouzové, netechnologické bázi.
Když se začneme dostávat blíž a blíže k Vetřelci a jeho hejnu planetek a měsíců obklopených prachem a skalnatými troskami, část nebo celá naše planeta vstoupí do jeho „kometárního chvostu“. Zpočátku se to projeví jemným závojem krvavě červeného prachu padajícího na tvář Země jako husté sněžení trvající několik dnů. Na zemi i na hladině vod se nahromadí krvavě rudý prach. Řeky se „změní v krev“ a voda bude "nepoživatelná".
Nejpozději tomto bodě rozvíjejícího se kosmického dramatu, začnou ortodoxní křesťané a různí sektáři vystrašeně provolávat, že je to „konec světa“ zvěstující Kristův druhý příchod, a že „ta věc“ bičující Zemi je obávanou bestií z Apokalypsy - 666! Je konec konců předpovězeno v knize Zjevení, že když se stanovený den příchodu Pána „přiblíží jako zloděj v noci“, obloha a vody se obrátí v „krev“. Dešťové srážky smíšené se závojem rudého prachu, mohou průměrnému, fundamentalisticky založenému „spotřebiteli víry“ skutečně připadat jakoby „pršela krev“. Může to být velice nebezpečná doba. Bude lepší nevycházet na ulici, jelikož neznalí lidé budou pod klamnou náboženskou motivací jednat „poměrně iracionálně“…
Situace se bude rychle zhoršovat čím hlouběji se Země vnoří do ohonu Vetřelce. Zrnka „nepříjemného rudého prachu" budou stále větší, od prachu ke štěrku, k valounům a balvanům. Nakonec bude padat „déšť kamenů“ o velikosti od sněhových vloček až po plážový míč. „Všechna sídla na Zemi byla stržena," píše Ipuver. Od tohoto okamžiku bude odkázán každý sám na sebe.
Ipuwer informuje, že ti, kteří zůstali, byli rozdrceni, když byly jejich domy rozbíjeny padajícími balvany. Kdo riskoval venku, aby unikl smrti ve svém domě, byl „ukamenován“ na ulici. Škody by nepochybně byly podobné stopám po vražedném tornádu, prošlém americkou vesnicí. Mohli bychom se jen choulit v nejsilnější části domu a prosit, abychom přežili. Ale mnohé z padajících kamenů budou planoucí meteority, které zažehnou masivní požáry v městských i venkovských aglomeracích a domy i lesy vzplanou. V té době už nepochybně nebude k dispozici žádná elektrická energie ani voda z veřejné sítě. Strašlivé hřímání naplní nebesa.
Období temna
Když začne ustupovat „kamenný déšť“, začnou mezi oběma „kolidujícími světy“ přeskakovat syčivé elektrické výboje. Elektromagnetická hustota těchto výbojů zničí veškerou elektroniku a veškerá data uložená magnetickými metodami. Balvany a výboje mohou vyřadit mnoho komunikačních satelitů a poslat mezinárodní kosmickou stanici k Zemi. To bude jeden z nejzničujících důsledků setkání, protože zaniknou veškeré elektronické sítě a sdělovací systémy. Kdo bude žít, bude mít nejen hlad a žízeň a pravděpodobně bude zraněný, ale ocitne se mimo jakoukoliv komunikaci mimo bezprostřední okolí.
V tomto období budou přeživší ve stavu šoku, zmírňujícího dojmy i vlastní utrpení. Vědomím prosákne pocit nejhlubší rezignace a osamocení, což potrvá přinejmenším v průběhu „bouře“.
Za možného přechodného období klidu se můžeme pokusit vyhledat ostatní v blízkém okolí. Ale počítejme s tím, že se všude kolem nás setkáme jen se smrtí a zkázou. Mrtví budou jednoduše muset být ponecháni rozkladu tam, kde leží, jako kořist pro smečky toulavých zdivočelých psů a jiných kořistníků. Zápach hniloby smrti se stane tím nejméně důležitým z našich problémů. (Lidé z válečných zón říkají, že když všude kolem nich byla nadmutá břicha mrtvol, zkoušeli dýchat přes látku ponořenou do čistého lihu, pokud nějaký měli.)
Síť elektrických výbojů mezi Vetřelcem a Zemí vtáhne naši planetu do jeho nejaktivnější zóny, což spustí celosvětová zemětřesení a vulkanizmus. Sopečný dým a popel, který naplní atmosféru, nám zahalí pohled na Slunce a oblohu. Světlo lamp předků nedokázalo proniknout touto temnotou, ale možná budeme schopni něco vidět s baterkami, za předpokladu, že baterie budou fungovat. Bude to hrůzné období i pro ty z nás, kteří jsou si vědomi, co nás může očekávat. Slapové síly způsobí „nahromadění“ vod v oceánu a jakmile jejich působení pomine, vyřítí se obrovská hromada vody v nesmírných přílivových vlnách proti mořskému pobřeží na celém světě. Ty vniknou až hluboko do vnitrozemí a spláchnou další tisíce těch, kterým se do té doby podaří přežít.
Krátká citace z finského eposu o stvoření, Kalevala:
Také ptáci onemocněli a hynuli,
Muži i dívky, slábli a hynuli hlady.
Hynuli v chladu a temnotě
za nepřítomnosti slunečního svitu,
za nepřítomnosti měsíčního svitu.
Ani mudrci z Northland nemohli rozpoznat ranní úsvit,
Měsíc se nerozzářil když byl jeho čas
a neobjevilo se ani polední Slunce
na svém místě na nebeské klenbě.
Nakonec, když Země začne opouštět „ohon hada“, zamete ji mohutný cyklón a pak se podmínky pozvolna samy stabilizují. Pod temnými mraky bude náš svět chladný a ponurý po několik týdnů, snad i měsíců či let. Když se nakonec vynoříme z období chaosu, uvidíme Vetřelce znovu nad severním pólem, tentokrát zdánlivě stát jako nebeský klenot spojený „duhovým mostem“, „kosmickou pupeční šňůrou“ pojící ho s naším světem.
Podle islandské tradice tu byl „svět ohně Surt“, následovaný „zimou Fimbul“, a na severu zůstal na živu jediný lidský pár. „Leželi ukryti v lesíku po dobu ohně Surt. Pak, na konci věku světa přišla strašlivá zima Fimbul; živili se ranní rosou a z nich pochází národ, jehož lidé obnovili zemi.“
V islandské tradici jsou spojeny tři elementy, navlas stejné jako ty, s nimiž se setkáváme v hebrejské tradici: světový oheň, temná zima trvající řadu let, a ranní rosa sloužící jako potrava za těchto temných let, kdy nic nevypučelo.
Maori z Nového Zélandu vypravují o ohnivých větrech a nelítostných mracích bičujících vody do přílivových vln, které se dotýkaly oblohy, což provázelo šílené krupobití. Oceán nakonec uprchl. Bouře a krupobití zplodily „závoj a těžkou i světelnou rosu“. Po katastrofě zbyl nad hladinou moře jen malý kousek souše. Pak na světě přibývalo jasného světla a „bytosti, které byly skryté mezi nebem a zemí předtím, než byly od sebe rozděleny, teď rostly nad pevninou“.
Jak vidíme, také tradice Maori má v podstatě stejné prvky jako hebrejská. Destrukci světa provázely orkány, krupobití (kamenů a meteoritů) a nebetyčné vlny. Země byla zaplavena a nadlouho ji pokryl závoj; těžká rosa padala na zem společně se světelnou rosou (11:9).
Nebeská rosa
Buddhistické spisy líčí, že svět na konci světového cyklu je zpustošený, oceán „vyschne“, neexistuje rozdíl mezi dnem a nocí a nebeská ambrózie slouží jako potrava.
Chvalozpěv Rig-véda říká, že med (madhu) pochází z mraků. Tyto mraky přicházely z mračného sloupu. Mezi chvalozpěvy Atharva-véda je jeden hovořící o „medové šlehačce“: "Z nebes, ze země, z atmosféry, z moře, z ohně, i z větru, vskutku tryskala medová šlehačka. Tuto, oděnou do amrite (ambrózie), všechna zvířata mají v úctě, jejich srdce jásá."
Egyptská Kniha mrtvých hovoří o „božských mracích a nádherné rose“, která pochází z kontaktu Země s nebesy.
Řekové svému nebeskému chlebu říkali ambrózie. Je řeckými básníky popisována identickými termíny jako mana: měla chuť medu a příjemnou vůni.
Nebeský chléb byl příčinou mnoha bolestí hlavy klasických vědců. Řečtí autoři se od Homéra a Hesioda po celou dobu nepřetržitě odvolávali k ambrózii jako k božské potravě, jíž se v tekutém stavu říkalo nektar. Ale byla užívána i jako mast (s vůní lilie) a jako potrava pro koně Héry, když navštěvovala Dia na obloze. Héra (Země) byla zahalená závojem, když pospíchala od bratra Árese (Mars) k Diu (Jupiterovi???).
Nebeský chléb
Co to bylo? Nebeský chléb, který současně sloužil jako závoj bohyni - planetě, substance používaná i jako vonná mast? Byl to med, tvrdí někteří vědci. Jenže med je běžnou potravou smrtelníků a každý zná jeho původ, zatímco ambrózie se dostala jen generaci hrdinů. Jak to, že byla vhodná jako krmivo pro zvěř, jako závoj pro planety, chléb z oblohy podávaný hrdinům, měnila se v tekutině na lahodný nápoj, a současně byla i olejem a parfémem pro masti?
Stejně tak mana, která mohla být tvarována do bochánků, měla olejovitou a současně medovou chuť, nacházená na zemi lidmi i zvířaty, halila Zemi i ostatní nebeská tělesa do závoje, byla nazývána „nebeským zrnem“ a „chlebem mocných“, měla libou vůni a sloužila ženám v pustině jako mast. Mana byla stejně jako ambrózie přirovnávaná k medu i k ranní rose.
Mínění Aristotela i jiných antických autorů, že med padá z atmosféry společně s rosou se opíralo o zkušenosti z dnů, kdy svět halila uhlíkem prosycená mračna, která se za přispění elektrických výbojů srážela na medovitou jinovatku. Tyto mraky líčí Kalevala jako „děsivé stíny“. A právě z těchto „děsivých stínů“, jak říká epos, kapal med. „A mraky rozsévaly svou vůni, rozsévaly med … z domu na nebesích.“
Maori v Tichém oceánu, Hebrejci na rozhraní Asie a Afriky, Hindu, Finové, Islanďané, ti všichni popisují medovou potravu padající z mraků a ponuré odstíny „stínu smrti“, halícího Zemi po kosmické katastrofě. Veškerá podání se shodují i v tom, že původcem nebeského chleba padajícího z oblaků s ranní rosou bylo nebeské těleso. Sibyla říká, že sladký nebeský chléb přišel z hvězdnatého nebe. Příčinou padání medu z mraků prý byla planeta-bůh Ukko, dnes považovaná za Jupitera, ale tehdy to stejně jako v Řecku byla spíš planeta Vetřelec. Athéna obestřela jinou planetu/bohyni „ambróziovým hávem“ a poskytovala nektar a ambrózii hrdinům. Ostatní tradice také vidí původ medoviny v nebeském tělese, které zahalilo Zemi do mraků. Z tohoto důvodu se ambrózii či maně říkalo „nebeský chléb“.
Medová jinovatka padala v enormních množstvích. Haggadická literatura říká, že množství spadlé každý den by uživilo všechny lidi dva tisíce let. Všichni lidé z Východu i Západu ji znali.
Několik hodin po rozbřesku teplo pod oblačnou pokrývkou zrnka zkapalnilo a vypařovala se. Část zkapalněné masy pohltila půda tak, jako vstřebává rosu. Zrnka padala i do vody a řeky získaly mléčnou barvu.
Egyptské záznamy líčí, že nilský tok byl na čas smísen s medem. Podivný vzhled řek v Palestině - na poušti neviděli Izraelité žádnou řeku - byl příčinou, že ji zvědové, kteří se vrátili z průzkumu, nazvali „zemí, kde teče mléko a med“ (13:27). To nám přece něco připomíná! „Z nebes pršel olej a ve vádích tekl med,“ říká text nalezený v syrském Ras-Shamra (Ugaritu).
Rabínská literatura informuje, že „tající mana tvořila potůčky sloužící k pití četným jelenům a další zvěři“.
Chvalozpěv Atharva-véda říká, že medová šlehačka přišla od ohně a větru; padala ambrózie a po Zemi tekly proudy medu. „Širá země má mléko pro nás a vzácný med a bude vylévat mléko pro nás bohatými proudy.“ Finská tradice líčí, že zemi a vodu postupně pokryla čerň, rudá a nakonec bílé mléko. První a druhá jsou barvami prachových substancí, popele a „krve“, které představovaly utrpení - „rány“ (Exodus 7 a 9); poslední byla barvou ambrózie která se měnila v nektar na zemi i ve vodě.
Vzpomínky na doby, kdy „tekly proudy mléka a potoky sladkého nektaru“ najdeme ještě u Ovidia.
Podle Hindu, je dnešní Allahabad jedním ze čtyř míst podél Gangy, na nichž bůh Višnu rozlil kapky nebeského nektaru. Ve specifickém astrologickém okamžiku, když je Jupiter v Aries, jsou podle přesvědčení věřících vody Gangy přetvořeny v nektar, a že koupání v něm znamená dosáhnout Mokha, čili osvobození z cyklu narození a smrti. Tato víra je příčinou, že v následujících čtyřiceti dnech putovalo roku 2001 do Allahabad na 70 miliónů Hindů, protože obdobně příznivá konstelace nastane až za dalších 144 let.
Zajímavé je, že vstup Jupitera do Aries v roce 2001 náhodou(?) korespondoval s čínským rokem Draka, těsně před počátkem čínského roku Hada 24. ledna 2001, k čemuž došlo 12 let před rokem 2012, čili jednoho cyklu čínského zodiaku od draka k drakovi!
Vypadá to, že po zhruba měsíc trvající „kosmické bouři“, nám i ostatním živočichům bude poskytnut „nebeský nektar“, „ambrózie“, „mana“, „medové jíní“, potrava, která nás udrží naživu.
Uhlovodíková sraženina
Bude nanejvýš vzrušující zjistit, jak tato mýtická „uhlovodíková sraženina“ skutečně vypadá a chutná. Už se nemohu dočkat… Zásoba arašídů a pár běžných předmětů nezbytných pro dobu průchodu „okem hurikánu“ by mohlo být všechno, co nezbytně potřebujeme, než se v mracích začne srážet „ambrózie“. Je ovšem skutečně nemožné to předvídat, protože kromě toho, co je zaznamenáno ve starodávných „mýtech“ a „legendách“ jako Exodus, nemáme žádné „vědecké záznamy“ o předchozích událostech.
„Od této chvíle téměř musíte žít dvojím životem. Budete muset platit své účty, normálně pracovat, atd., jakoby se k ničemu neschylovalo, a současně se na to připravovat ve své mysli. Myšlenka na zřizování nejistých podzemních úkrytů potravin je za daných okolností možná stejně hodnotná, jako myšlenka na pokus uniknout z této planety. Neškodí je mít, ale to není ta správná cesta k „záchraně“. Jde o to jací jste, o váš charakter, jen to nakonec bude mít skutečnou cenu.“ (Drunvalo Melchizedek; „Flower Of Life Paradigm“)
Na závěr je třeba dodat, že pokud se nás korunní princ Enlil, Archon „Y“ (Jehova), pokusí opět oklamat, je tu tentokrát dost „osvíceně moudrých", kteří včas prohlédnou tuto „kosmickou faleš“. Buďte bdělí, kamarádi! Nedopusťte, abychom sklouzli zpět do barbarství, stane-li se to znovu. Jsme schopni prokouknout jejich „opatrovnické úmysly“. Je nutné, abychom to neustále měli na mysli. Nevím jak jinak to říct… byli jste varováni.
A být varován znamená povinnost se připravit.
Výtah z článku "Cosmic Cataclysms, Then & Now, napsal Robertino Solàrion." Překlad a redakce © gewo
http://www.apollonius.net/cosmictree.html
Zdroj: WM magazín
Súvisiace:
