Než budeme pokračovat, udělejme si jen tak pro pořádek časovou rekapitulaci: podle oficiální historie byly Pompeje zničeny v roce 79 našeho letopočtu a "znovuobjeveny" kolem roku 1748 (kdy zde začaly víceméně chaotické vykopávky, které by bylo přesnější nazvat drancováním). V době mezi těmito dvěma daty - celých 1669 - údajně nebyly. A teď jedeme dál.
Nástěnné malby
V Pompejích se zachovalo velké množství nástěnných maleb.
Ne, netěšte se, nebudeme se zabývat hambatými obrázky, kterými je toto město proslavené. Pro naše pátrání se všimněme jen dvou maleb. Nejprve pompejských Tří grácií. To je ten obrázek vlevo. Ten vpravo namaloval renesanční malíř Rafael Santi v rozmezí let 1504-1505. Tedy v době, kdy byly Pompeje údajně už víc jak 14 století pod zemí a měly ještě skoro 250 let čekat na své znovuobjevení. I když motiv tří grácií se ve výtvarném umění objevuje častěji, přece jen se nemůžu zbavit dojmu, že Rafael tuto pompejskou malbu musel vidět - ať už přímo nebo zprostředkovaně. Anebo se pompejský malíř inspiroval jeho obrazem. Nevylučuji ani jednu z variant...
|
|
|---|
A nezapomeňme na slavné Zátiší s ananasem (vlevo originál, vpravo podle něj vytvořený akvarel v roce 1899). Proč jej uvádím? Ananas jako plodinu středoamerických indiánů poprvé do Evropy přivezl Kryštof Kolumbus. Do té doby byl na evropském kontinentu neznámý.
|
|
|---|
Papyrusy
Je to až nepravděpodobné, ale po všem tom pekle, které Vesuv vyprodukoval, byla ve vile Lucia Cecilia Iucunda nalezena nepoškozená truhla a v ní asi 150 popsaných archů. 127 se jich podařilo přečíst, zbytek je tak slepený dohromady, že nejdou rozložit. Zatím. Ty, co se podařilo vyluštit, byly bohužel jen účetní dokumenty.
Později však byly nalezeny další dokumenty v tzv. Vile papyrusů v Herculaneu a teprve po tomto nálezu začaly být nacházeny i jinde ve světě - v Egyptě a po celém Středomoří. Je zajímavé, že papyrus, ač je spojován s Egyptem, tam divoce neroste a Napoleon se ho tam marně snažil najít. Zato se mu dobře daří třeba na Sicílii, nedaleko Syrakus, kde ještě ve XX. století z něj vyráběli papír.
Existuje kniha vydaná v roce 1792, v níž jsou sebrány dopisy jistého Juana Andrese svému bratrovi donu Carlosu Andresovi. V nich popisuje své cesty po městech Itálie v letech 1785 - 88. Navštívil i vykopávky v Pompejích a Herculaneu. Juan ve svých dopisech vyjádřil jisté rozpaky, protože řecké texty z Vily papyrusů se mu zdály být podezřele podobné současným řeckým textům:
"...a jeden nadpis sestavený ze samých malých současných písmen nám ukazuje, že takhle psali i ve starověku. Je také vidět, že už tehdy při psaní používali akcenty a "spiritus" (indexový diakritický znak používaný v řeckých písemnostech), což mnozí pokládali za daleko pozdější přídavek (pokud nepřipustíme, že to bylo kýmsi dopsáno později jinou rukou)."
Juan Andres tu má patrně na mysli diakritické znaky, které se, jak známo, zcela jistě nepoužívaly před 2. stoletím a do běžné praxe byly zavedeny až ve středověku. Standardizovány byly vpodstatě s vynálezem knihtisku (polovina 15. stol.)
|
|
|---|
Medicínské a inženýrské nástroje
Pompejské nástroje jsou prakticky totožné s dnešními, co se týče jejich tvaru a techniky použití. Jediný rozdíl je v tom, že jsou vyrobeny z bronzu. Úhelník s dokonalým pravým úhlem, posuvná měřítka, pinzety, zubařské nástroje, skalpely... Všimněte si závitů na gynekologickém nástroji. Jak jej vyrobili bez soustruhu? Pokud je mi známo, šrouby se čtyřhrannými maticemi se objevily až na konci renesance a dělali je ručně pilníky. První návrh stroje na výrobu šroubů předložil v roce 1569 Besson (Francie). Ale jeho myšlenku v praxi využil jen hodinář Hindley (Anglie) a to až v roce 1741.
|
|
|---|
|
|
Leonardo da Vinci (1452-1519) vytvořil návrh naprosto moderního stroje - prototypu soustruhového závitořezného obráběcího stroje, do kterého vtělil hned několik revolučních myšlenek do té doby nevídaných. Hovořit tedy o závitech v takové kvalitě, jakou lze vidět na pompejských nástrojích v neapolském muzeu, dříve jak v závěru 15. století neodpovídá realitě vystavených předmětů.
Hudební nástroje
Další v Pompejích nalezené předměty, které nemohly vzniknout ve starověku, jsou hudební nástroje. Třeba takový pozoun. D. Rogal-Levitski ve své knize "Modern Orchestra" píše, že v první fázi vykopávek v polovině 18. století byly nalezeny dva vynikající pozouny vykované z bronzu a se zlatými náústky. Neapolský král jeden z nich daroval anglickému králi, který právě vykopávky navštívil, a tak je pravděpodobné, že se jeden z nich dosud nachází ve sbírkách zámku Windsor. V neapolském muzeu nic takového není.
Znalost technologie náročné výroby těchto nástrojů se oficiálně datuje až od 17. století a je velmi nepravděpodobné, že by k tomu došlo výrazně dříve.
Sklo
Kupodivu tento křehký materiál se zachoval tam, kde nevydržely ani mohutné chrámy. Sklenky, láhve, flakony, barevné sklo nejrůznějších odstínů. Co udivuje, je jejich průzračnost a filigránsky tenké stěny. Z doby kolem 1. století se sice také zachovaly skleněné artefakty a samozřejmě jsou nálezy i mnohem, mnohem starší, jejich zpracování však svědčí o nesrovnatelně primitivnější technologii. Naprostým unikátem mezi exponáty muzea je deskové sklo, které se začalo vyrábět až v době renesance. V Pompejích a především v Herculaneu byly nalezeny úlomky z okenních skel standardizované velikosti 45 x 44 cm a 80 x 80 cm, zcela rovné a o rovnoměrné tloušťce! V Evropě bylo první okenní sklo z kalného, tzv. lunárního skla použito pro kostelní okna v roce 1330 na severozápadě Francie. Při jeho zhotovení tehdy použili velmi primitivní metodu. První opravdové okenní sklo vyrobené metodou válcování zhotovili až v roce 1688 v Saint-Gobain.
Výše zmíněný Juan Andres ve svých dopisech dokonce píše, že sám na vlastní oči viděl sklo zasazené do dřevěných rámů, docela dobře zachovalých, jen poškozených dlouhodobou vlhkostí. Což dokazuje, že použití okenního skla nebylo v Pompejích ničím neobvyklým a zachovalost dřevěných rámů o nepříliš dlouhém uvěznění v zemi.
|
|
|---|
Zbraně
Je zajímavé, že žádné zbraně - až na pár kuchyňských nožů - nebyly v Pompejích nalezeny. Město bylo poměrně velké, a tak je poněkud překvapivé, že by tam neexistovalo něco jako - když ne vojáci - pak alespoň policie. Jiné vysvětlení je, že nalezené zbraně Neapolské muzeum jen nevystavuje.
My je však můžeme vidět jinde. Ve velkém množství se totiž objevují na pompejských nástěnných malbách. Vnímavého návštěvníka však patrně překvapí, že to nejsou kopí ani známé krátké římské meče, ale je to něco, co nápadně připomíná to, čím se oháněli mušketýři. O půldruhého tisíciletí později.
|
|
|---|
Graffiti
Nápisy na zdech, které můžete vidět v neapolském muzeu, jsou ve špatném stavu a navíc zakryty plastem. Navíc nejsou svědectvím jen pompejských časů, ale jsou tam podepsaní i turisté, kteří archeologické vykopávky navštívili později.
Daleko zajímavější je podle mého názoru postřeh, který zmínil Juan Andres ve svých dopisech. Píše, že latinské nápisy se mu zdají být velmi podobné písmu jeho současnosti:
"Na mnohých stěnách budov jsou patrné texty napsané dost nedbale velkými červenými písmeny. Nebudu se zabývat jmény a obsahem textů, ale zaměřím se na to, že tvar těchto písmen je velmi nepodobný tomu, co jsme zvyklí nazývat "římským". Ve skutečnosti jsou velmi podobné našim současným písmenům, což protiřečí mínění diplomovaných paleografů, kteří odvozují naše písmo od římského a ne od řeckého nebo langobardského."
|
|
|---|
|
|
A ještě jeden úryvek z Andreasova dopisu. Obzvlášť podivnou se mu jeví přítomnost etruského nápisu, který by tam podle tradičních teorií neměl být.
"Uprostřed těch nápisů je jeden velmi zvláštní napsaný etruskými znaky, nad kterým by si lámal hlavu nejeden milovník etruského starověku (8.-4. stol. př. n. l.). Tyto znaky nemohou být příliš staré, z dob, kdy zde Etruskové žili, protože by nebyly tak zářivě barevné a v průběhu věků by zcela určitě vybledly. A jak by vůbec přežily zemětřesení v roce 63, o kterém píše Seneca, kdy Pompeje byly zcela zničeny? A pokud snad patří do daleko pozdějšího období, kdo je potom napsal, když etruštinu už v 1. století nikdo nepoužíval a vše bylo římské? Přitom si nevzpomínám, že bych tam objevil jediné jméno v řečtině, která byla na přelomu tisíciletí v těchto místech přítomna dlouhou dobu, jak je tedy možné, že tu je etruština?"
|
|
|---|
Zdroje
http://www.kramola.info/vesti/letopisi-proshlogo/ne-poslednij-den-pompei
https://cs.wikipedia.org/wiki/Ananasovn%C3%ADk_chocholat%C3%BD#Historie
-pokračování-
Všetky časti postupne nájdete na tejto adrese.
Vlabi
© 2015 http://myslenkyocemkoli.blogspot.cz/
Článek je povoleno publikovat v celé a nezměněné podobě s uvedením zdroje
Súvisiace:
Seriál: Utajované dejiny Zeme
http://www.miesta.net/rubrika/serial-utajovane-dejiny-zeme
