Kdo přistál v „Době snění“ v Austrálii?

„Stopy zpívajících bytostí pak vytvořily na celém kontinentu síť. Když splnily svůj úkol, vrátily se stvořitelské bytosti zpět do staré vlasti - na nebesa. Aboriginci po sobě nezanechali žádné mohutné kamenné stavby, písemné, či umělecké předměty, jako ostatní vyspělé světové národy. Neměli to zapotřebí, jejich poklady byly spíše duchovního zcela jiného charakteru.“

Dnes žijí ve skupinách o počtu 25-200 lidí Po tisíciletí nám ve svých monotoniích zpěvech vyprávěli tito Aboriginci o Době snění, či o Času snění. Tento mýtus o stvoření říká, že veškerý život na zemi vznikl díky zpěvu tajuplných stvořitelských bytostí, které daly název horám, skalám, řekám, pramenům, rostlinám a zvířatům. Všude, kam vkročila jejich noha, ponechala za sebou neviditelnou, ale vibrující stopu, kterou mohli potomci vnímat.

Stopy zpívajících bytostí pak vytvořily na celém kontinentu síť. Když splnily svůj úkol, vrátily se stvořitelské bytosti zpět do staré vlasti - na nebesa. Aboriginci po sobě nezanechali žádné mohutné kamenné stavby, písemné, či umělecké předměty, jako ostatní vyspělé světové národy. Neměli to zapotřebí, jejich poklady byly spíše duchovního zcela jiného charakteru.

Za svatou pokládali celou Zemi. Skály stromy i zvířata, vším podle nich procházely neviditelné energetické linie. Pokud si můžeme tento duchovní názor přeložit do dnešního jazyka, pak znamená jejich Čas snů archetypickou vzpomínku na dávné doby, kdy lidé disponovali jiným typem vědomí. Připadá vám to nepravděpodobné? Naopak. Vědci totiž zjistili podle poznatků z poslední doby, že mozková frekvence vyšších savců dosahuje hodnoty asi 7,83 hertzu. Je to hodnota, která nastává u člověka v době mezi spánkem a bděním.

Dnes navíc víme, že se tato frekvence shoduje s takzvanou Schumannovou frekvencí. Snící člověk je tedy mimořádně těsně spjat se Zemí. To je chvíle spojení lidských snů a geomantických linií. Aboriginci mluví o Času snění jako o bájné době, kdy na zemi ještě dleli bohové. Tehdy, v době bez počátku a bez konce, sestoupili tito bohové na zem. Přilétli v obrovských zářících ptácích. Nejvyšším z bohů byl Ptačí člověk Birramee, kterého ho můžeme vidět dodnes na skalních malbách jako stvoření silně připomínající člověka. Je oblečen v podivném obleku, připomínajícím skafandr, jaký užívají dnešní kosmonauti při svých letech do vesmíru.

V legendách Aboriginců vystupují také Wondijny,bohyně nebes a mytická božstva, která byla spojována s hromem, bleskem a deštěm. Bývají rovněž častým tématem na tisíce let starých malbách, které nacházíme po celém území Austrálie, zejména v Arnhemu, západně od Darwinu, kde vidíme postavu se splývavým oděvem a s podivnou obrovitou helmou. Zajímavé je, že podobně byl kdysi zobrazován i bůh „Make-make“ na Velikonočním ostrově. A co je ještě zajímavější, tyto tajemné bytosti se honosily i další zvláštností: měly na rukou místo obvyklých pěti hned šest prstů! Spisovatel a cestovatel Arnošt Vašíček popisuje také jednu záhadnou kresbu, nalezenou v Austrálii ve své knize zhruba takto:

„V Západní Austrálii v Kimberley Mountains ale vidíme v jeskyni Glenelg River mezi kresbami Aboriginců obrázek, který je úplně odlišný od všech dosud objevených skalních kreseb nejen na jižním kontinentu. Stojíme tu tváří v tvář tři metry vysoké štíhlé postavě, jejíž celé tělo zakrývá hábit nachové barvy s dlouhými rukávy, dosahující až na zem, která nám nejspíše připomíná oblek kněží. Její hlavu obklopují jakési široké svatozáře, jedna má oranžovou a druhá sytě růžovou barvu. Celek v nás evokuje nejspíše známou aureolu světců, tak často zpodobňovaných na pravoslavných malbách. Na jejím vrcholu můžeme obdivovat šest záhadných znaků. Polovina tohoto neznámého a dosud nerozluštěného nápisu se podobá latince. Ta ale v době vzniku obrazu ještě neexistovala. Vědci proto logicky usoudili, že nápis byl zhotoven až dodatečně. Tuto teorii lze ale snadno vyloučit. Vzhledem k tomu, že je psán úplně stejnou barvou, jakou je namalována postava, není možné, aby byl dopsán později. Navíc se zde vyskytují znaky, které nezná ani latinka, ani jiná známá písma na světě. Typickou bílou barvu, jíž Aboriginci vždy rádi používali a ještě dosud používají, bychom ale na obraze hledali marně. Podivný, dočervena zbarvený obličej nepostrádá jen ústa, jak je pro zobrazení Wondijn typické, ale i nos. Vidíme jen velké a výrazné oči, z nichž vychází jakoby uhrančivá záře. Ze všech těchto důvodů být tento nápis a s ním i také tato naprosto netypicky vyobrazená postava podle názorů vědců důkazem pro návštěvu mimozemské civilizace.“

Na rozlehlém území Austrálie narážíme dodnes na stále nová zobrazení tohoto druhu. Badatel Rex Gilroy, který zde prováděl v sedmdesátých letech 20. století průzkum, napsal v roce 1973 řediteli Mount York Natural History Museum v Mount Victoria doslova toto:

„V Modrých horách Nového Jižního Walesu jsem nalezl řadu primitivních skalních kreseb a rytin, které mimo jiné ukazují cizorodé bytosti a neobvyklé předměty, jež můžeme dnes popsat jako vesmírné koráby, které praobyvatele Austrálie nepochybně spatřili.“

Wondijny mají většinou na kresbách na hlavě nasazeného něco jako oválnou přilbu, obklopenou svatozáří z paprsků. Tělo je oblečeno do jakéhosi neforemného skafandru a nohy, které z něho jen zčásti vyčuhují, jsou paradoxně obuté do sandálů, i když místní Aboriginci vždy chodili nazí a bosí. S podobnými vyobrazeními se setkáváme nejen v Austrálii, ale i na jiných místech světa. Je zvláštní, že primitivní lidé tak často zobrazovali bytosti v oblečení a výstroji, které nikdy samy nepoužívali a ani je ve své době nemohli znát. Tady již nejde jen o výtvory bujné fantazie tvůrců. Jde o něco zcela jiného. Zajímavé je rovněž to, že podle původních australských legend ovládaly tajemné bytosti Wondijny záhadná kopí, která měla zázračné vlastnosti a proto s jejich pomocí vyhrály nejednu bitvu. Vycházela z nich zřejmě nějaká neznámá síla, protože prý všichni, kdo se kopí dotkli, padli k zemi jako mrtví. Ale s kým to tehdy Wodijny vlastně válčily?

S domorodými Aboriginci určitě ne. Mezi sebou také ne. Kdo tedy byl ten cizí nepřítel, proti kterému musely být nasazeny tak mocné a účinné zbraně? Některé z těchto zbraní jsou podle dochovaných pověstí dodnes uloženy a připraveny k použití v tajném úkrytu pod pobřežními písky. Rex Gilroy při vykopávkách nalezl také velkou skalní desku, na které byly zachyceny podivné postavy a s nimi létající objekt, připomínající nejspíše dnešní UFO.

Zajímavé je, že domácí lidé pozorují v Modrých horách i v dnešní době velice často létající a zářící objekty. V noci občas slýchají podivné zvuky, připomínající silné burácení a také takové, které znějí, jakoby přicházely ze samého nitra země. Zatím původ těchto zvuků nikdo nevysvětlil. Další tajemné kresby můžeme spatřit na skalách deset kilometrů východně od města Alice Springs v rokli Ndahla. Na některých z nich se zde vyrytým postavám tyčí na hlavě cosi jako antény. Jiné se pro změnu honosí zase obrovskými brýlemi, připomínající vzdáleně dnešní brýle sluneční. Opět ty brýle! Kdo v nich asi tehdy stál modelem? Narážíme na ně přece neustále na celém světě. Pokud víme, místní domorodci v dávných dobách rozhodně žádné brýle nikdy nevlastnili ani nenosili. Zřejmě by, kdyby je dostali tehdy do ruky, by ani netušili, k čemu mohou být dobré.

Austrálie je vůbec země plná překvapení. V současnosti víme i to, že na australském kontinentu existují dokonce pyramidy. V roce 1890 byla objevena v nejsevernější části Queenslandu poblíže Athertonu velká pyramida postavená z kamene. Farmář, který ji nalezl, se obával zesměšnění, a proto jeho zpráva nebyla raději zveřejněna. Svět si musel počkat až do roku 1975, kdy nám již známý archeolog Rex Gilroy objevil pyramidu u Gympie na cestě mezi Brisbane a Fraser Island. Svůj nález tehdy popsal Gilroy takto:

„Když jsme se pozorněji zahleděli na hornatou krajinu, zaujal mě jednoho dne v roce 1975 jeden hustě zalesněný pahorek. Společně se svou ženou Heather jsme stoupali listnatým úsekem k vrcholku. Najednou jsem si povšiml, že klopýtám přes stěnu z hrubých kamenných kvádrů, po několik stopách přes další a tak dále, až jsme dosáhli samotného vrcholku pahorku. Každá z těchto stěn byla vysoká čtyři stopy a tvořila terasy široké až šest stop. Když jsme si namáhavě uvolnili cestu hustým porostem, zjistili jsme, že spodní stupně se skládají s menších pískovcových kamenů, zatímco nejvyšší čtyři terasy byly sestaveny z mnohem větších skalních bloků o hmotnosti nejméně jedné až čtyř tun. Vrcholek byl zakončen mohutnou pískovcovou plošinou, jejíž hmotnost jsme odhadli na osm tun. Záhy nám bylo jasné, že tato záhadná architektonická struktura byla postavena v podobě čtyřhranu. Vypínala se do výšky přibližně šedesáti metrů a obvod základny měřil asi pět set metrů. Z této rozpadlé stavby rostly až šest set let staré stromy a dokazovaly tak, že záhadný komplex určitě nepocházel novověku. Ani v nejmenším jsme nepochybovali o tom, že mám v tomto případě co činit s hrubou stavbou stupňovité pyramidy stejného druhu, jaké se stavěly v Egyptě před více než třemi tisíci lety.“

Bohužel Gilroly byl příliš důvěřivý a tak dovolil jednomu novináři, aby ho doprovázel při výpravě k pyramidě u Gympie. Ten však nemlčel a ihned po návratu své zážitky zveřejnil. Rázem se tak se rozpoutala vlna netušeného zájmu o tuto lokalitu. Do Gympie začaly proudit celé zástupy zvědavců. Protože ve skrytu duše všichni tajně doufali, že pyramida má ve svém nitru dávné utajené poklady, začali jí hned rozkopávat pomocí rýčů a lopat. Dílo zkázy dovršil nakonec ještě buldozer, který srovnal východní stranu pyramidy se zemí.

Ovšem pyramida u vesnice Gympie není jedinou pyramidou v Austrálii. Další záhadnou pyramidou je pyramida stojící v těsné blízkosti Rockhamptonu postavená z doloritu. Na západní straně se tyčí dosud i několik šestihranných bazaltových sloupů. Jak bylo zjištěno při vykopávkách, před západní stranou byla kdysi zbudována terasa vysoká třicet centimetrů a dlouhá třicet pět metrů. Od ní směrem na východozápad se táhne asi kilometrový řetězec padesáti čtyř kamenných pahorků, o jejichž funkci se zatím archeologové pouze dohadují. Sám Gilory zastává názor, že tento architektonický komplex mohl kdysi sloužit k pozorování nebeských těles. V jižní části australského státu Qeensland bylo zase objeveno mnoho pyramid, vytvořených z navršené zeminy. Podobaly se nejspíše čínským pyramidám a nejsou rozhodně malé. Tři z nich, poblíže města Toowoombar, jsou vysoké neuvěřitelných tři sta metrů! A to ještě není všechno.

Na jihu Nového Jižního Walesu a v oblastech státu Victoria objevili badatelé stavby, které se taktéž podobají pyramidám. Kdo asi tyto pyramidy zbudoval? Aboriginci zásadně odmítají tvrzení, že by jejich staviteli mohli být jejich prapředkové. Byli to snad ti zvláštní lidé, modroocí a ryšavých vlasů, o kterých Aboriginci tvrdí, že „byli rasou nositelů kultury, kteří sem dorazili neznámo odkud a byli světlé pleti?“ Je pravdou, že když do této oblasti zavítali první Evropané, setkali se s domorodci, jejichž vzhled odpovídal přesně tomuto popisu. Kdo ale byli tito lidé? Odkud přišli? Od 50. let 19. století neustále farmáři v okolí vesnice Gympie nacházeli při své práci na poli různé předměty, které pocházely podle archeologů z Blízkého východu, Fénicie, Palestiny a především z Egypta. Mohlo tedy v minulosti existovat nějaké spojení mezi Egyptem a Austrálií?

Podle některých vědců je to více než pravděpodobné, protože v současné době nalézáme stále více důkazů o tom, že Egypťané v dobách faraonů navštívili několikrát Austrálii a dokonce zde nějakou dobu prodlévali. Svědčí o tom například soška egyptského boha Atona, vykopaná v měděném dole v Mareeby, pocházející z období Staré říše, tedy zhruba 2600 let př.n.l., či kopie bojového vozu a slunečního kotouče, objevená dělníky roku 1912 severně od Cooktownu. Roku 1912 totiž odhalili dělnici v Gordenval monolit, na němž byla vyobrazena egyptská bárka. V Central Kimberley používali dokonce domorodci podobné mumifikační rituály, jaké jsou typické pro Egyptské mumie z doby z 21. dynastie - tedy z období před 900 př.n.l. Australský badatel a filmař Paul White, nalezl ke svému úžasu v polovině devadesátých let 20. století v severovýchodní části Nového Jižního Walesu na skalách egyptské hieroglyfy. Otázkou však je, odkud staří Egypťané mohli vědět o existenci Austrálie.

Možná, že měli, stejně jako australští Aboriginci, stejné „učitele.“ Kdo asi byli tito záhadní „učitelé?“ Odpovědí by mohla být další tajemná kresba, nalezená na stěně jeskyně, objevené v Austrálii. Německý badatel Johannes von Buttlar v knize s názvem „Mimo prostor a čas“ popsal svůj dojem z této malby takto:

„Úzkou skalní průrvou jsme se dostali až ke vchodu do překvapivě prostorné jeskyně. Stařec mne bez váhání vedl k levé stěně a osvětlil jí pochodní. V mihotavém světle jsem uviděl malby v pastelových barvách - postavy a symboly. Poznal jsem muže i ženy, vysokým vzrůstem připomínající Evropany a mezi nimi rovněž postavy podobné dnešním astronautům. Zahlédl jsem tajemnou spirálu, objekty v podobě půlměsíce s paprskovitou aureolou a také všudypřítomného hada jako symbol Času snění. Na stěně o kousek dál bylo šest barevných kotoučů. Jeden velký žlutý a napravo od něj v jedné linii a určitých vzdálenostech pět dalších. První byl hnědý, druhý bílý, třetí modrý, čtvrtý červený a poslední zelený. Modrý a červený kotouč spojoval bumerang.“

Odborníci se shodují na tom, že by mohlo jít o jakési symbolické zobrazení planet v naší Sluneční soustavě. Velký žlutý kruh by představoval samozřejmě Slunce. Hnědý pak Merkur, bílý Venuši a modrý byl zpodobněním Země. Červený byl Mars, zelený kotouč podle von Buttlara naopak nebyl Jupiter, ale dnes již neexistující planeta, která se původně nacházela mezi Jupiterem a Marsem. Něco zde však nehraje. Je logické, že Aboriginci kdysi namalovali Měsíc zářivou bělobou a Mars rudou barvou, protože oba objekty jsou na nočním nebi takto viditelné. Ovšem, je tu jeden háček: Odkud mohli dávní umělci vědět, jakou barvu má Země? Naše matička vypadá modrá přece jen při pohledu z vesmíru a to přece neměli Aboriginci možnost nijak zjistit! Navíc na svých malbách modrou barvu nikdy ani nepoužívali, protože ji neuměli vůbec vyrobit!

Záhadou také zůstává do dnešní doby i další objev, učiněný roku 1977 u australského městečka Laury. Tehdy si všiml pilot a badatel Percy Trezise při svém letu jen náhodou pod skalním převisem tajemných kreseb. Jejich stáří bylo později odhadnuto archeology na 13 000 let. Na celkem 397 obrázcích, které zatím byly odhaleny, vidíme osoby ve zcela moderním evropském oblečení. Pozoruhodný je zejména bílý muž v šortkách a tričku. Kde se tam asi tak vzal? Všechny důkazy nasvědčují tomu, že tento tajuplný kontinent navštívily v prehistorických dobách záhadné bytosti. Možná takové, jaké můžeme vidět na skalách v Gregory National Park, který se nachází na Severních územích Austrálie. Neznámí umělci zde vytvořili v dávnověku obrazy tajuplných postav - připomínající nám všem nejvíce známé „šedivce“. Na rozlehlém území Austrálie se ovšem nejedná o jediné vyobrazení tohoto druhu. Deset kilometrů od Alice Springs byly na skalní stěně rokle Ddah la objeveny kresby bohů s anténovitými výběžky na hlavách. Na témže místě jsou do skály vyryté obličeje bohů s dokonale vyobrazenými ochrannými tlustými brýlemi a u Laury na severu Qeenslandu je na skalní kresbě zobrazen člověk vznášející se evidentně v beztížném stavu. Otázkou tedy zůstává: mohli se původní obyvatelé Austrálie opravdu kdysi dávno setkat s nějakou nám neznámou vyspělou civilizací mimozemského původu?

Magdalena Zachardová

Zdroj: http://magdalenazachardova.pise.cz/

AUTORKINE KNIHY je možné zakúpiť i na tejto adrese.

Súvisiace:

Seriál: Egyptské hieroglyfy - Nový Južný Wales, Austrália!
http://www.miesta.net/rubrika/serial-egyptske-hieroglyfy-novy-juzny-wale...

Seriál: Viac dôkazov o prítomnosti Egypťanov a Plejáďanov v Austrálii
http://www.miesta.net/rubrika/serial-viac-dokazov-o-pritomnosti-egyptano...

Seriál: Prepísanie austrálskej histórie - Spojenie s Egyptom!
http://www.miesta.net/serial-prepisanie-australskej-historie-spojenie-s-...

VIDEO: Steven Strong: Starovekí Egypťania v Austrálii (?!)
http://www.miesta.net/clanok/archeologia/steven-strong-staroveki-egyptan...

Magdalena Zachardová
http://www.miesta.net/autor/magdalena-zachardova