KDO JSME MY SLOVANÉ ~ Příchod Slovanů? DUŠAN POLANSKÝ: KOMENTÁŘ A DOPLNĚNÍ KE ČLÁNKU VZNIK A VÝVOJ LIDSTVA

Článok “VZNIK A VÝVOJ LIDSTVA” nájdete na tejto adrese.

DUŠAN POLANSKÝ

KOMENTÁŘ A DOPLNĚNÍ KE ČLÁNKU VZNIK A VÝVOJ LIDSTVA

Kulturně, svým charakterem, je kultura se šňůrovou keramikou (R1a) podobná výše zmíněné jámové kultuře i kultuře zvoncových pohárů. Je pastevecká, podobný pohřební ritus (výskyt pohřebních mohyl = kurganů), bývá alternativně nazývána (v severních oblastech) kulturou válečných seker, protože jsou sekery často nacházeny v hrobech jako pohřební výbava. Kultura se šňůrovou keramikou sousedila na jihovýchodě s jámovou kulturou a bylo předpokládáno, že představuje expanzi jámové kultury v mírně pozměněné formě. Genetické studie ukazují velkou podobnost mezi ženskou DNA jámové kultury a východní částí kultury se šňůrovou keramikou, ovšem mužské geny, chromozom Y, se liší.

Dnes tedy víme, že pokud jde o muže, tak kultura šňůrové keramiky není expanzí jámové kultury. Ženské geny byly poměrně homogenně rozprostřeny na velkých územích již v této době. Navíc předpokládáme praktikování exogamie, tj. výběr manželky mimo vlastní skupinu (rod). Tímto způsobem, výměnou žen mezi jednotlivými skupinami lidí, mohlo docházet ke kulturnímu ovlivňování mezi jámovou kulturou a kulturou šňůrové keramiky, i mezi neolitickými, zemědělskými skupinami a kulturou šňůrové keramiky. Pastevci kultury šňůrové keramiky obývali, okupovali, spíše údolí kolem řek, zatímco neolitici se stáhli na vyvýšená místa a takto mohly koexistovat obě skupiny. Samozřejmě docházelo k mnoha válkám, v jejichž rámci také může docházet ke kulturnímu ovlivňování, je to svého druhu kontakt s cizí kulturou.

Celkově byla kultura šňůrové keramiky, i když válečnická, pravděpodobně o fous méně agresivní, než kultura zvoncových pohárů a neprováděla až tak důkladnou genocidu. V dnešní populaci dosahuje podíl R1a mužů maximálních hodnot 50–60% ve východním Polsku, západním Rusku. V Česku a na Slovensku 30–40%. R1a bývá považována za haploskupinu charakteristickou pro Slovany.

V této době došlo k informačně přínosné migraci nositelů R1a genů z východní Evropy do Indie a Persie, kde se z nich staly vládnoucí vrstvy v historickém Védském období Indie. K oddělení indické R1a od východoevropské došlo někde ve východní či střední Evropě před zhruba 5.000 lety. (A. Perdih ve své knize z roku 2016 uvádí střední Evropu jako místo kde došlo k rozdělení a brzy potom, v době před 4.800–4.600 lety migraci „indické“ a zároveň části „evropské“ R1a ze střední Evropy na území dnešního Ruska.)

Před zhruba 4.500 až 4.000 lety začala migrace „indické R1a“ z východní Evropy (pravděpodobně z kultury Fatyanovo-Balanovo na horní Volze, tj. severovýchodní okraj kultury se šňůrovou keramikou), přes střední Asii (kultura Sintašta) do severní Indie a Íránu, kam dorazili před zhruba 4.000 až 3.500 lety. Historické Védské období Indie začíná před zhruba 3.500 lety. (Jde o spíše menšinový případ migrace z Evropy do Asie. V posledních 10.000 letech převažuje příliv genů v opačném směru, z Asie a Středního Východu do Evropy, ostatně haploskupiny R1a i R1b vznikly před více než 20.000 lety někde uprostřed Asie.)

Na této migraci můžeme pozorovat zajímavé jevy. Jednak kastovní systém, založený na principu etnickém, ale i principu zaměstnání, pracovní činnosti, kdy nově příchozí R1a dobyvatelé, původně pastevci, bojovníci a kněží, tvořili vládnoucí vrstvy a původní obyvatelé, potomci vyspělé kultury Harappa –Mohendžodaro (snad drávidské), zemědělci, dělníci, řemeslníci, obchodníci, byli v podřízeném postavení. Nižší kasty měly omezená práva. Například neměly plný přístup k védskému náboženskému učení a textům, to bylo vyhrazeno jen pro vyšší vrstvy, hodné zasvěcení, hodné toho aby byly vyučovány. Z toho si můžeme udělat obrázek o tom, jaké poměry panovaly v Evropě ovládané R1a lidmi se společnými kořeny s indicko-perskými Árji. Společenský systém středověké Evropy je v hrubých rysech podobný. Vládnoucí vrstvy jsou bojovníci (rytíři, vévodové) a kněží. Nižší společenské vrstvy, s omezenými právy, tvoří zejména zemědělci (nevolníci), ale i řemeslníci, obchodníci. Toto pojetí společnosti středověké Evropy má kořeny a je přímým pokračováním poměrů, které se v Evropě začaly ustavovat ve zmiňované době před 4.000–5.000 lety.

Dalším zajímavým jevem, který můžeme pozorovat na migraci R1a lidí do Indie, je šíření indoevropských jazyků. O tom, jak to bylo s jazyky v prehistorických dobách můžeme jen spekulovat, pokud nemáme písemné památky a i v případě, že nějaké písemné památky máme, si nemůžeme být jisti situací, co se týče jazyků používaných v dané době na daném území. V nejednom případě vládci a poddaní mluvili různými jazyky. V jednom regionu, v jednom čase, se mohlo paralelně vyskytovat hned několik různých jazyků. (Například středověká Británie – existovaly v ní různé dialekty germánských jazyků, keltských jazyků, francouzsky hovořící šlechta, latina jako jazyk církve a učenců.)

Historická lingvistika a komparativní lingvistika umí na základě známých jazyků a jejich historického vývoje třídit jazyky do skupin, rodin a u příbuzných jazyků konstruovat (hypotetický) společný prajazyk, sahající do prehistorických dob. Zajímavé je, že konstrukce praindoevropštiny, tedy společného prajazyka většiny dnešních evropských jazyků a indoíránských jazyků, se časově dobře shoduje s popisovaným obdobím expanze válečnických kultur s mužskými geny R1b a R1a, expanze kultur souhrnně zvaných kurganové. Tedy kurganová hypotéza o tom, že indoevropské jazyky byly šířeny výše popisovanými válečnickými kulturami se začátkem, velmi zhruba, před 5.000 lety představuje dobrý výsledek lingvistické teorie, která byla tvořena před tím, než jsme měli poznatky o prehistorickém šíření genů. Zdá se tedy, že v tomto případě genetické studie potvrzují lingvistickou kurganovou teorii (jejíž autorkou je M. Gimbutas), která je dnes dominantní, mainstreamová, byť existují i jiné teorie, jako je teorie „anatolských farmářů“ (autor C. Renfrew) o původu indoevropských jazyků v zemědělských komunitách v Anatolii, Malé Asii a jejich šíření po Evropě se zemědělstvím, nebo teorie paleolitické kontinuity (autor M. Alinei).

Avšak je tady jedno velké „ale“, jeden z našeho slovanského pohledu významný nesoulad mezi lingvistickou teorií = kurganovou hypotézou a tím, co víme o prehistorickém šíření genů. K oddělení indoíránské R1a od východoevropské došlo před 5.000 lety ve střední či východní Evropě, před zhruba 4.500–4.000 lety se předci Indoíránců „vydali na cestu“ z Evropy do Indie a Persie. Přičemž přinesli do Indie a Persie jazyk blízce příbuzný dnešním slovanským, respektive balto-slovanským jazykům. Existuje mnoho slov základní slovní zásoby, která jsou společná slovanským jazykům a sanskrtu. Takových slov je mnohem více, než slov, která mají společná germánské jazyky a sanskrt, či latina a sanskrt.

Podle lingvistické rekonstrukce praindoevropštiny existoval před zhruba 5.000 lety společný jazyk všech Indoevropanů, zřetelně odlišný od indoíránských i slovanských jazyků. Dle lingvistické teorie tedy předci Árjů v době od 5.000 let před dneškem do 3.500 let před dneškem prošli jazykovým vývojem od praindoevropštiny k indoíránštině (sanskrtu). V Evropě došlo k rozrůznění, rozvětvení praindoevropštiny na více větví, z nichž nejvýznamnější jsou tyto tři: italokeltská (= románské, keltské jazyky), germánská a slovanská (baltoslovanská). Přičemž slovanská větev se náhodou, nezávisle vyvinula z praindoevropštiny v něco podobného sanskrtu, od kterého je geograficky vzdálená.

Dušan Polanský

-pokračovanie-

Všetky časti postupne nájdete na tejto adrese.

Na hodinách dejepisu sme sa učili, že starí Slovania sa sem vraj prisťahovali odniekiaľ z východu niekedy v 6.-8. storočí. Predtým tu vraj žili Kelti, Germáni a iné neslovanské kmene. Pod ťarchou nových faktov, získaných na základe moderného genetického výskumu, sa táto teória o neskorom príchode Slovanov do Európy dnes rúca ako domček z karát. Všetko nasvedčuje tomu, že predkovia dnešných Slovanov boli autochtónnymi obyvateľmi Európy. Potvrdzujú to nielen rôzne genetické výskumy ale aj lingvistické analýzy. Ako to teda bolo? Pozrime sa na genetické pozadie dnešných Európanov. Ktoré migračné vlny a aké procesy mali na toto zloženie najväčší vplyv? Aký je pôvod starovekých kmeňov Keltov, Germánov ap.? Ako to bolo s tzv. sťahovaním národov? Čo o tom prezrádzajú archaické názvy a toponýmia? Ako sme pokročili s lúštením tzv. neprečítateľných archaických nápisov? Celý rad faktov a indícií svedčí o tom, že Praslovania tu už boli dávno pred údajným historickým príchodom slovanských kmeňov do Európy. Ukazuje sa, že staroslovančina má úplne špeciálne postavenie v rámci tzv. rodiny indoeurópskych jazykov. Poznanie dávnej histórie a prehistórie určite nebude nikdy úplné, ale dnešné poznatky nielen poodhaľujú závoj nevedomosti, ale úplne menia dnešné prevládajúce názory na dejiny starých Slovanov i celej Európy.