Celkem oblíbená a v záhadologii často traktovaná jsou díla, která se věnují tajemným kontinentům a bájným civilizacím. Mezi ty nejznámější patří ostrovní říše Atlantida s podzemní Agarthou. Jsou však i další bájné pevniny, o nichž se mluví mnohem méně častěji, přesto, že jsou minimálně stejně zajímavé a tajemné. Jednou z nich je země na nejzazším severu...
Jedny z nejstarší zpráv o krajích na dalekém severu nacházíme u Homéra, který v příběhu o Odysseově putování líčí následující: Člověk, který by nespal, by dvojí výdělek mohl získati: za pastvu skotu a za pastvu bělostných ovcí, neboť tam noční dráhy jsou denním nadmíru blízké.
Vnímavější čtenář zajisté postřehl, že básník poetickým způsobem popsal fenomén, který známe jako bílé noci a který musel nutně v každém poutníkovi přicházejícím z jihu zanechat mohutný dojem. Další zajímavou zprávu nám zanechal Pytheas z Massilie (my ji známe jako Marseille), který ve čtvrtém století před naším letopočtem podnikl kolem roku 325 př. n. l. dobrodružnou plavbu do severních moří až k neidentifikovanému ostrovu jménem Thule.
Nejzazší nebo také nejsevernější pevnina
Historici se domnívají, že se může jednat o Island nebo Shetlandské ostrovy. Podle všeho Thule – zemi na severu, navštěvovali kartáginští obchodníci, kteří odsud dováželi cín. Tento údaj je velmi zajímavý, právě pro nás Středoevropany. Jiří Svoboda ve svém článku Staří Mínojci v Čechách (Fantastická fakta 9/1998), možné obchodní styky mezi Krétou a územím, které dnes nese jméno Čechy: Je téměř jisté, že na počátku vzniku bronzových kultur, se na našem území dominantně uplatňoval vliv z karpatské oblasti, která byla ovlivněna egejským světem. Mínojští prospektoři zahájili tažení po celé Evropě, ve snaze nalézt vydatný zdroj mědi a cínu. Jednou z lokalit velmi bohatých na cín jsou Krušné hory. Cín se zde těžil už kolem roku 1700 př. n l. J. Svoboda předpokládá, že Mínojci, jakožto národ námořníků, využívali přirozených tras vodních toků. Po Dunaji se dostali i se svými loděmi do oblasti dnešního Pasova, kde bylo překladiště. Starými stezkami vedoucími přes Šumavu se dostali až k našim vnitrozemským tokům, odkud dále pokračovali. S velkou pravděpodobností můžeme předpokládat, že významná keltská hradiště (Stradonice, Závist) byly součástí této kupecké stezky, Keltové je zřejmě později využívají. Důkazem těchto styků je luxusní zboží, které Mínojci přivážejí – malé bronzové dýky a egyptské fajánsové perly, hojně se vyskytující právě na našem území.
Odvážný cestoval Pýtheás se podle všeho odvážil daleko na sever po řekách Rhodanu (Rhôna) a Ligeru (Loira). Doplul až do severní Galie a odtud do Británie. Obeplul ji a dospěl až k jejímu severnímu cípu. Snad navštívil i Norsko. Bohužel se z jeho rozsáhlého spisu O oceánu zachovali pouze útržky. Pytheneus nebyl jediný kdo Thule spatřil, V roce 84. n. l. měl tuto pevninu spatřit kdesi v dálce při obeplouvání Británie i Agricola, který byl od roku 77 n. l. konzulem a místodržitelem Británie.
Tajemný Apollón
Staří Řekové se domnívali, že na dalekém severu přebývá národ šťastných Hyberborejců. Hyperborea byla domovem boha Apollóna, který v ní přebýval, když právě nebyl v Delfách, byla zemí věčného světla (to nás nepřekvapí, o bílých nocích na dalekém severu víme už od Homéra), Hyberborejci byli symbolem štěstí, cnosti a moudrosti. Je jim připisováno nesmírné vědění (asi jako jejich daleko slavnějším předkům (možná souputníkům) Atlanťanům.
Hyperborejci, jak o nich píše filozof Hekataius, obývali ostrov Helixoii ve věčném jasu, blízko měsíce. Krajina tam byla tak úrodná, že sklízeli dvakrát do roka. Žili ve stálém míru a neznali ani války ani spory. Nejraději žijí v hájích a lesích. Dosahují nesmírného stáří a když je život omrzí, tak jednoduše skočí ze skály do moře. Jsou národem takřka kněžským a boha oslavují každý den. Bohu jsou zasvěceny nejen háje ale i podivuhodný okrouhlý chrám.
Hyperborea se nám promítá do mnoha iniciačních (zasvěcovacích) mýtů. Vedla přes ní cesta do zahrady Hesperidek, navštívil jí tedy i hrdina Hérakles. Slavný pěvec Orfeus po ztrátě Eurydiky, skončil svou životní pouť právě tady. I hrdina Perseus na své pouti ke Gorgonám navštívil Hyperborejce. S končinami věčného světla, souvisí i to, že byly zasvěceny bohu světla Apollónovi. Sluneční bůh Apollón byl synem Diovým a bohyně Léto, která sama pocházela z rodu Hyperborejců. Již ve čtvrtém dni svého života si přál luk a šípy ze stříbra, které mu zhotovil Hefaistos (božský kovář). Pátý den zabil nestvůrného draka Pýthona, který sužoval jeho matku. Kromě dračí příšery zabil také Kyklopy, kteří zhotovili Diovy blesk, jímž zabil Asklépia. Apollón byl jedním z nejmocnějším bohů, svým významem zastínil i boha Hellia. Jeho sídlem byly nejslavnější věštírna v Delfách, kde zjevoval Diovu vůli.
A co na to pan Däniken? Známý spisovatel a záhadolog Erich von Däniken přichází ve své knize „Po stopách všemocných“ s velmi zajímavou myšlenkou. Tvrdí: Před mnoha tisíciletími kdy lidé žili ještě v době kamenné, někdo rozložil na zeměkouli geometrickou síť. Mnoho společností z doby kamenné si stavělo svatyně na přímkách, jež se na vzdálenost několika tisíc kilometrů. Tyto přímky byly součástí geometrického rastru. Přímky spojující jednotlivá kultovní místa (nejprve pohanská a později na nich vzniknuvší křesťanské svatyně) nalezneme po celé Evropě. Pro nás a toto téma má velikou důležitost spojnice procházející několika vikingská hradiště Dánsku. Jejím objevitelem je pilot Preben Hansson, který si jednoho dne chtěl prohlédnout hradiště Trelleborg z paluby svého jednomotorového letadla. Pod sebou uviděl prstencové valy Trelleborgu a šestnáct elipsovitých útvarů, Které jsou podle archeologů vigingskými loděmi. Panu Hanssonovi však připomněly parabolické antény a tak podle nich nasměroval své letadlo a nastavil autopilota, jaké bylo jeho překvapení, když zjistil, že na přímce dlouhé 218,5 km přeletěl nad čtyřmi vikingskými hradišti. Po té co pan Hansson přistál, pokusil se protáhnou onu přímku spojující vikingská hradiště dále na jih, jaké bylo jeho překvapení, když zjistil, že vedla kolem Berlína, přes Alpy do Jugoslávie a končila ve starých řeckých Delfách.
Jak uvádí pan Däniken a jak už také víme, považovali Řekové Delfi za pupek světa a byly zasvěceny Apollónovi: Apollon se snesl na Zem na libovolném místě, které se stalo pro lidi pupkem světa, protože se jim tam dostávalo rady. Pro své lety používal jednoduché létající stroje, jaké měli k dispozici různí bozi. Tehdy jako dnes se větší trasy překonávaly letecky. Všude, kde se Apollón zastavil, aby lidem něco sdělil, vzniklo kultovní místo. Lidé nevěděli – a ani neměli vědět, že tak pod trasou letu, totiž na přímce vznikaly svatyně.
Tuatha Dé Danannové
Řecké mýty nejsou jediné, které v sobě nesou vzpomínku na podivný národ přebývající kdesi na dalekém severu. Na ostrově Tory, který leží asi sedm mil od Irského pobřeží si dosud vyprávějí legendy z keltských dob o střetu ďábelských Fomorijů s mýtickou rasou nazvanou Tuatha De Danannové, kteří přišli na ostrov ze země za oceánem. Příslušníci této rasy měli být půvabní vysocí lidé se světlou pletí. Podle irských legend byli národem bohyně Danu a přišli do Irska z překrásné země na severu. Bylo na ně pohlíženo jako na bohy dobra a světla, pokoušeli se nastolit stejný mír a stejnou harmonii, jako znali ze své domoviny za mořem. Vyprávělo se, že na tom místě jsou čtyři mýtická města -- Falias, Gorias, Finias a Murias.
Tutha Dé Dannaové s sebou přinesli kouzelné předměty: Nuaduův meč, Lugův oštěp, Dagdův kotel a korunovační kámen Lia Fál, neboli kámen Osudu, který vykřikl, když se na něj usadil legitimní král. Údajně byli velikými mágy znalí veškerých kouzel a pokročilými ve stavitelství, básnictví a hudbě. Byli také pokročilí v přírodních vědách Nuada – muž který byl při šarvátce s Fomorijci poraněn na ruce, byl operován Dianem Cécht, která je označován jako bůh medicíny, a který zraněnou končetinu nahradil zcela funkční kovovou protézou.
Pokud přemýšlíme nad obsahem výše uvedených pověstí, zda se spíše než o bohy či mágy nejedná v případě rasy Tuatha Dé Dannanů o jakousi velice vyspělou technickou civilizace. Jejich domovinou je ostrov na dalekém severu. Nemusíme mít ani příliš bujnou fantazii, abychom je ztotožnili s řeckými Hyperborejci.
Podivný příběh Olafa Jansena
Zatím jsme Hyperborejce hledali ve starověkých mýtech, existují však svědectví, z nichž vyplývá že se na dohled k této bájné zemi dostali i naši současníci. Jak už to ale bývá, většině z nich nebylo uvěřeno, v tom lepším případě, a v tom horším byli internování v blázinci. To je i případ námořníka Olafa Jansena, který v sanatoriu pro duševně choré strávil 28 let, jenom proto, že vyprávěl, to co viděl.
Olaf Jansen se narodil 27. října 1811 v Uleaborgu (dnešní Oul) ve Finsku. Od malička jej otec brával na rybářské výpravy daleko na moře. 23. června 1829 přistáli v zátoce Wijade, několik dnů rybařili a pak pokračovali úžinou Hinlopen k Zemi Františka Josefa. Olafův otec byl vášnivým vyznavačem Thora a Odina a nadšeně malému Olafovi vypravoval o nádherných krajích daleko za severními větry. Olaf se neudržel a otce vyzval, aby se tyto kraje vydaly hledat. Starý Jansen souhlasil a loď zamířila přímo k severu. Když už rybářský člun pokračoval třetí den ve své cestě, probudil Olafa otcův křik, aby pomohl stáhnout plachty. Z té chvíle si pamatoval, že všude kolem jejich lodi byla skličující mlha, černá jako egyptská noc a zároveň bílá jako vrchol oblaku, která se mísila s obrovskými sněhovými vločkami. Několik hodin muži bojovali s lodí, která se sebou házela a točila se, jako by jí svíral vír. Pak se dostali do klidnějších vod a Olaf si všiml podivného útvaru na obloze: Slunce svítilo pod takovým úhlem, jako bychom byli v jižních zeměpisných šířkách, a ne na Dalekém severu. Točilo se dokola a stoupala stále výš, čas od času jej zakrývala mlha, avšak stále prokukovalo krajkami mraků, jako nějaké hněvivé oko osudu chránící severní končiny planety. V dáli napravo od nás dopadaly paprsky na ledovce a vytvářely ohňostroj nesčetných barev a tvarů, zatímco pod námi bylo zeleně zabarvené moře a nad námi purpurově rudá obloha. Tím však výčet podivností nekončí.
Olaf náhodou ochutnal několik kapek mořské vody a zjistil že je sladká. Lodní kompas se zbláznil a přesto že už dávno měli být v oblastech za severním pólem, ukazovala střelka k severu. Během dalších 15 dnů, které v tomto kraji strávili zjistili, že jsou zde oblasti s rychle tekoucími řekami, překrásnými stromy a bohatou florou. Po řadě dnů, které Olaf a jeho druzi strávili v končinách, které na severu podle našich končin nejsou, loď ztroskotala a Olafa, který se nějak ocitl v ,,normálních zeměpisných šířkách“ zachránila skotská velrybářská loď Arlinngton. Po návratu domů Jansenovy nikdo nevěřil a byl na 28 let internován v blázinci.
Admirál Byrd
Bylo-li svědectví Olafa Jansena zpochybněno, těžko to můžeme říci o zážitcích amerického hrdiny admirála Byrda. V době těsně po skončení druhé světové války podnikl několik letů nad územím jižní a severní točny. V roce 1946 byl pověřen vedením operace Vysoký skok, jejímž formálním cílem bylo pokračovat v mapování severního a jižního pólu. To bylo ovšem krytí. Především šlo o to, zjistit, zda se v těchto končinách neukrývají uprchlí nacisté. Nad územím Arktidy strávil v letadle sedm hodin a uletěl 1700 mil, přesto však o svém letu až do konce života nikdy nepromluvil. Existuje však oficiální záznam výpravy z 19. února 1947, která obsahuje informace, které jsou naprosto fantastické:
Pod námi je ledová pustina. Vidíme náznaky nažloutlého zabarvení… ...Také načervenalý purpur. Vysíláme zprávu o zvláštním zbarvení sněhu a ledu pod námi. ...Magnetický kompas i gyroskop se začínají otáčet a třást. Nejsme schopni udržet směr podle přístrojů… Po dvaceti devíti minutách letu se objevuje malé pohoří vysoké asi 2950 stop.
Přesto, že se nacházejí v končinách věčného sněhu a ledu objevují se pod nimi rozsáhlé lesy:
Měním výšku na 1400 stop a dělám ostrou otáčku vlevo, abych si mohl údolí lépe prohlédnout. Jeho zeleň tvoří buď mech, nebo nějaká hustá tráva. Zdá se, že mění i osvětlení. To už nemůže pocházet ze slunce. Otáčíme se ještě jednou doleva a najednou pod sebou vidíme nějaké velké zvíře. Vypadá jako slon. Ne je, to spíš podobné mamutovi… Vnější teploměr ukazuje 23 st. Celsia.
Poté co admirál Byrd svou misi skončil byl několik hodin vyslýchán týmem vojenských a lékařských expertů. A byl pod přísnou kontrolou. Dostal zákaz o svých zážitcích komukoli vyprávět. Porovnáme-li jeho záznamy se zážitky Olafa Jansena, překvapí nás zarážející podrobnosti.
Kdo tam vlastně žije? Hledáme-li důkazy o existenci zvláštní pevniny někde na dalekém severu, musíme zmínit i celou řadu svědectví o podivných létajících objektech, které se objevují v okolí severního polárního kruhu. Reinhold Smith, který poskytl rozhovor pro časopis UFO report se zmiňuje, že jej v zaobleném stříbrném objektu nad Arktidou povozily bytosti, které byly velice podobní krásným lidem řeckého a římského typu. V této souvislosti si nemůžeme nevzpomenout na našeho starého dobrého Apollóna.
Eskymáci jsou přesvědčeni, že na dalekém severu žijí velcí lidé, kteří ovládají ohromné síly. V červnu 1940 prováděli archeologové Magnus Mark a Froelich Rainey vykopávky v Ipiutaku. Objevili prastaré ruiny, které popsali jako arktickou metropoli. Nálezy nasvědčovaly, že zde stálo nejméně osm set sídel, v nichž žily nejméně čtyři tisícovky lidí. V končinách eskymáckých vesnic a loveckých osad, je to nález vskutku neuvěřitelný. Oba archeologové toto město spojují s nějakým vyspělým civilizačním centrem.
Mýty a legendy, svědectví potvrzují, že kdesi na severu žije národ, podle všeho vysokých lidí se světlou pletí disponující vyspělou technikou. Odraz této civilizace podle všeho nalézáme v mýtech o Apollónovi a jeho letech za národem severu Hyperborejci.
Kde je Hyperborea?
Je ale vůbec možné, abychom v době družicového snímkování a dalších technických vymožeností o zemi na dalekém severu nevěděli? Možností je několik. Jednou z nich je teorie Jacques Bergiera který uvádí tezi o posvátné geografii. Tvrdí, že jsou na zemi místa kam lze dojírt a odkud se lze vrátit, ale jež nejdou nikterak zachytit na mapě:
Považuji za možné, že tyto představy nejsou pouhými legendami a že pěkně kulatý tvar Země je jen pouhou aproximací, přičemž plocha byla aproximací první. Jak by ale bylo možné, aby Země nebyla kulatá? Je těžké odpovědět na tuto otázku a přitom nevzít na pomoc extrémně těžkou matematiku. Řekněme tedy alespoň, že v matematice existují tzv. Riemanovy plochy, které se skládají z velikého množství vrstev, jež nejsou ani nad sebou, ani pod sebou. Prostě zaujímají tentýž prostor, ale je to prostor o to komplikovanější, než jak jej obvykle chápeme. Lze ho popsat funkcemi o složité proměnné. Pokud je Země povrchem tohoto druhu, pak ať to zní jakkoli fantasticky, je možné, že máme oblasti normálně nepřístupné, které neexistují na mapě, ani na globu, a přece ve skutečnosti existují.
Další teorie by mohla Hyperboreu umístit do jednoho z paralelních světů a na severním pólu se nachází jeden z přestupových bodů. A v záloze mám ještě jedno řešení - celá řada autorů je přesvědčena, že na severním i jižním pólu se nalézají vstupy do podzemního světa, v němž se ukrývá nějaká vyspělá civilizace. Hovoří se o Aghartě, uprchlících z Atlantidy. (Pokud vás toto téma zajímá, rozhodně si nenechte ujít knihu Aleca MacLellana Dutá země, která vyšla v knihovně Fantastických fakt.) Ostatně jak Olaf Jansen, tak admirál Byrd byli přesvědčení, že Vnitřní Zemi navštívili. Nevím, zkuste si vybrat sami.
Doufám, že jste při našem výletu na sever příliš nepromrzli. Slibuji, že někdy příště se podíváme víc na jih. Ale obávám se, že se také příliš nezahřejeme. Vydali bychom se totiž k jižnímu pólu, s nímž je spojeno velmi mnoho znepokojivých skutečností. Vypadá to, že právě tam by mohli mít Hyperborejci svoje bratříčky. Ale to už je opravdu docela jiné vyprávění...
Aleš Česal
Prevzaté z www.tajomstva.org
Súvisiace:
Hyperborea
http://www.miesta.net/rubrika/hyperboreaSeriál: Utajované dejiny Zeme
http://www.miesta.net/rubrika/serial-utajovane-dejiny-zeme
