HLEDÁNÍ MĚSTA BOHŮ 1

Domnívám se, že na světě nejsou geniální nebo obzvlášť talentovaní lidé. Spíše jsou to lidé vnitřně čistí, lidé pracující, kterým Bůh dává formou intuice vědecké objevy. Každý vědec, který něco objevil nebo vynalezl, vám s rukou na srdci řekne, že idea jeho objevu se náhle vynořila jako nevysvětlitelný intuitivní šepot, jehož síla byla tak veliká, že změnila celý jeho vědecký život. A každému opravdovému vědci se určitě někdy stalo - v návalu romantických pocitů skrytých hluboko v nitru před kolegy - že zvedl oči k nebi a pomyslel si: „Děkuji ti, Bože!"

Předmluva autora

Mám dva idoly: v oftalmologii je to Vladimír Petrovič Filatov, v životě a na cestách Nikolaj Konstantinovič Rerich. Připadá mi, že tito dva lidé, kteří udělali historické objevy, měli takový stupeň duševní čistoty, že se jejich jména dosud asociují s čímsi svatým a romanticky příjemným.

V mé pracovně visí jeden Rerichův obraz. Pokaždé, když se na něj dívám, pociťuji jakousi vznešenou nevyslovenost.

„Co jsi nedopověděl, Rerichu?" přemýšlel jsem stále.

Obr. Nikolaj Konstantinovič Rerich

Teprve potom, kdy se nám podařilo uskutečnit čtyři vědecké himalájské a tibetské expedice, jsem pochopil, že jednou z mnoha hlubokých a důležitých příčin mého hledání byla právě tato Rerichova nevyřčenost. Rerich disponoval vědeckou moudrostí v tom smyslu, že netvrdil nic stylem proroka a tím nechával prostor pro budoucí výzkumy a svou myslí popoháněl cizí myšlenky.

Teď, když píši tyto řádky, expedice je už za námi a vědecký materiál je zpracován i s výsledky. Mne ale neopouští myšlenka, že to Rerich měl mnohem těžší než my: komunistický rozklad v Rusku, napjatá mezinárodní situace, koně místo automobilů, těžké celtové stany, nedostatek konzervovaných potravin a podobně. Představuji si, jak se tento odvážný člověk, ošlehaný jen bouřemi vědeckého poznání, prodírá přes skutečné prachové bouře ve výškách 4-6 tisíc km nad mořem ke svatyni Tibetu - posvátné hoře Kailás. Nechybělo mnoho, ale možná ještě nebyla pro takový objev vhodná doba. Ale vím přesně, že kdyby Rerich Kailásu dosáhl, uviděl by to, co poutníci uctívají, ale nevidí: objevil by tajemné Město Bohů.

Je mi divně a trochu úzko z toho, že právě nám, malé skupině vědců z Ufy, osud dovolil objevit legendární Město Bohů. Zdá se, že se člověk bojí být vybrán osudem pro nějaký objev. Vnitřní pocit méněcennosti lidi dusí.

A tento pocit méněcennosti si pamatuji velmi dobře. Když jsem byl malý a žil v malé uralské vesničce, lekl jsem se zmije a začal koktat tak silně, že jsem nemohl vyslovit ani slovo máma. Chtěli mi pomoci, a tak mě poslali na léčení do ústavu pro zaostalé děti, kde jsem bydlel v mnohalůžkovém pokoji. V těch letech jsem nacházel radost jen tehdy, když jsem vzal flintu a odcházel sám do lesa. Tajgu jsem znal a nebál se ničeho. Bál jsem se jen lidí, se kterými jsem musel mluvit. A tak ve své snaze naučit se mluvit jsem natahal na zimu hodně chrastí najedno místo, pak jsem tam chodíval a u ohníčku se celé hodiny učil nahlas vyslovovat „a... e... i... o... u..." a jednoduchá slova. Vesničtí kluci mě ale vystopovali, všechno moje chrastí spálili a do sněhu lyžařskou holí napsali: „Na..r si, Kokto". Když jsem to uviděl, svalil jsem se do popela a usedavě se rozplakal.

„Proč ta krutost! Vždyť jsem vám nic zlého neudělal! Jsem přece zaostalý! Já chci také umět mluvit!" honilo se mi hlavou. Ležel jsem v popelu a polykal slzy.

Pak jsem vstal, slzy utřel a ve sněhu po kolena jsem pomalu začal přesunovat „oheň zaostalce" více do ústraní.

„V... v... vy...", zmohl jsem se jen na výkřik a přál si říci něco hrozného na adresu mých trýznitelů.

Postupně jsem se mluvit naučil, napřed hůře, pak lépe. Ukončil jsem medicínu a brzy potom jsem obhájil kandidátskou disertaci.

„Jsem kandidát věd! Neuvěřitelné, dokázal jsem to!" říkal jsem si tehdy.

Pochopil jsem, že i se svou méněcennou odsouzeností mohu hodně dokázat. Ale stále jsem očekával jen to špatné a to vítězné a dobré mi bylo cizí - tak silný byl cejch dětské méněcennosti.

A to špatné na sebe dlouho čekat nenechalo. Po vynálezu Alloplantu k nám proudili nemocní z celého Sovětského svazu a nám se dařilo vracet zrak některým beznadějně nemocným. A tehdy k nám zavítala velkolepá moskevská komise.

„Ale, ale, to se podívejme, co to tady ten ufský balík vymyslel. No, však ho srovnáme do latě!" říkali si asi členové komise mezi sebou.

Byl jsem obviněn z pokusů na lidech. Oddělení bylo rozpuštěno, výzkum zrušen a na Ministerstvo zdravotnictví Ruské federace odešel návrh, aby mi odebrali lékařský diplom a... nečekal jsem a odjel do Jakutska, kde jsem se rozhodl pracovat jako pasák jelenů. Mezi obyčejnými a čistými lidmi mi bylo lépe.

„Muldašev, pasák jelenů," tak jsem se představoval i lidem.

Lékařský diplom mi sice nevzali, ale nadešly dlouhé roky života s pošramoceným jménem, kdy jako ztroskotanec musíte dokazovat, že nejste idiot a znovu začínáte od nuly. Jen přátelé věřili, že se vše v dobré obrátí: Amir Salichov, Rišat Bulatov, Klára Zachvatkinovová, Rafik Nigmatulin, Sagit Muslimov, Jura Vasiljev, Veněra Galimovová, Natan Selský, Valja Jakovljevová, Ljalja Musinovová a jiní.

Když se nám podařilo obnovit vědecký potenciál a založit v Ufě Všeruské centrum oční a plastické chirurgie, jako by se vše upravilo. Ale zůstalo ve mně přesvědčení, že se v životě nic nezdaří bez boje a těžké vysilující práce. Lidé jsou divní: vše se dělá pro ně, ale oni to jakoby nechtějí a ještě kladou odpor. Časem jsem pochopil, že dobro je se zlem spojeno a když zlo chybí, objeví se stejně velké nebezpečí - nečinnost. Lidé mají sklon k sebezveličování, které přechází do hříchu - pokládat se za Boha.

Obr. Tamara Gorbačovová s transplantovaným okem

Dokonce i dnes, když už naše pozice nejsou v ruské oftalmologii popírány, existují naduté útoky - například ve věci transplantace oka, kterou jsme poprvé na světě provedli 28. ledna 2000 pacientce Tamaře Gorbačovové.

„Muldašev zostudil ruskou oftalmologii, když se dopustil hazardu transplantací oka. Všem je dobře známo, že transplantovat oko je nemožné. Ne-mož-né!" bylo slyšet z tribuny Všeruského sjezdu oftalmologů.

Obr. Transplantační biomateriál Alloplant

„Jak to můžete takhle posuzovat, vždyť jste mě dokonce nenechali ani vystoupit, copak jste bohové?" myslel jsem si. „Nechcete pochopit, že transplantace oka je výsledkem složitých vědeckých propočtů, které zahrnují nejen znalosti z oblasti medicíny, ale i fyziky a molekulární biologie a také pradávné tibetské nauky. Copak vám lze vysvětlit, že jsem během operace dělal uvnitř oka konstrukce z Alloplantu podobné těm, které jsem viděl ve Městě Bohů v Tibetu - ,zrcadla' stlačující čas!? Vždyť čas se skutečně zkrátil a do transplantovaného oka vrostly za neuvěřitelně krátkou dobu cévy, které ho již rok a půl zásobují výživou. A jak vysvětlit, že transplantaci oka by nebylo možné realizovat bez náboženských znalostí získaných himalájskou a tibetskou expedicí; vždyť tibetští lámové a indičtí swámí považují tyto znalosti předchozích pozemských civilizací!" Kdybych o tom promluvil na sjezdu oftalmologů, považovali by mě v tom lepším případě za blázna.

-pokračovanie-

Ernst Muldašev

Súvisiace:

Ernst Muldašev
http://www.miesta.net/ernst-muldasev